V případě Sesterstva byl průběh výletu do Barabiznova podivný. Jejich s několikatýdenním zpožděním uskutečněná odvetná výprava proběhla v porovnání s průkopnickou výpravou Rychlých Šipek ve značně odlišných kulisách. Nechci tvrdit, že to měly všecko zadarmo, ale, no… …posuďte samy. Správně bychom měli psát: v případě Sesterstva stříbrné placky. Tak přeci zněl celý název spolku, jehož členky nosí na krku vypalovaná CD – na znamení odporu vůči nahrávacím společnostem a komerčně úspěšným umělcům, jako výraz solidarity s vymírajícím médiem a v hospodě U vyvržené střevle si stříbrným kotoučkem podkládají tupláky, čímž dokladují opovržení materiálními statky, hi-fi reprodukcí a konzumací piva po půllitrech. (Z komerčně úspěšných umělců u nich snad nejvíce odporu budí Chad Kroeger ze zámořské formace Nickelback. Došlo to dokonce tak daleko, že jednu dobu bylo některé vybavení jejich bytu polepeno portréty dotyčného “idolu“, a každé spláchnutí či sešlápnutí pedálu odpadkového koše doprovázelo obřadně vyslovené „papej Čadíku“.)

Všechny účastnice této odvetné výpravy poměrně hladce pronikly do zlověstného Barabiznova. Byly celkem čtyři – sesterstvo sakum prdum v plném počtu plus ještě pobraly osobu neupravenou, nezorientovanou, nepoužívající deodorant ni ústní vody, tedy krásně zapadající do kolektivu, Tonku Plíhalovic. Výprava probíhala nad očekávání hladce. Nikdo si jich nevšímal, nikdo je nepronásledoval, nikdo se po nich nesápal (proč taky…).

„Projdem se tu jako obvykle, zajdem na místa, kde se pipky vyděsily, objektivně popíšem to nic, co tam najdem a článek zakončíme pojednáním na téma, hnací plyny v kosmetických přípravcích způsobují úbytek šedé kůry,“ navrhla program náčelnice Nohy od stolu.

„Zní jako rozumnej plán,“ připojila se nohsledka Štětka. „Stihnem ještě pak ke Střevli na jedno dvojité a přes Komára domů do nonstopu, kde si článek v klidu spíchnem.“

A to by to nebyla Bohuna, aby se nepřidala: „Za mě dobrý.“

Tonka Plíhalovic k tomu všemu nic moc neměla. Utrousila svoje obvyklé: „Penitenziagite,“[1] a nepěkně se zakabonila. Nebyl to hezký pohled.

V průjezdu popsaném ve FEM-FEMU, který sesterstvo podle přilehlého muzea tortury snadno našlo, už dávno nic zlověstného neviselo. Jen naproti přes ulici bylo nějaké srocení lidu. Když se dívky prodraly mlčenlivým davem, zjistily, že na dlažbě u paty vysoké zdi hoří desítky svíček. Zjevně je sem lidé donesli k uctění nějakého smutného osudu. Prý jakýsi mrtvý turista.

„Na co vlastně umřel?“ ptala se zvědavě Bohuna jedné starší paní, která chvíli postála v pietně vyzdobeném koutku a pak se rozcházela za svými denními povinnostmi. Hned si to silně vyčítala. Mohly se snadno prozradit jako vetřelci a to teď opravdu nepotřebují. (Jak je vidět, Bohuna byla pod vlivem reportáže Rychlých Šipek. Jedině tak mohla ke čtvrti, ve které se nacházely, získat silně paranoidní vztah.) „Sněť, přechozená amputace,“ ochotně odpověděla paní a zkoumavě se zadívala na tazatelku.

Bohuna nedala jinak a vmáčkla mezi potůčky vosku z množství svíček jednu další, kterou vylovila ze své kápézetky. Co na tom, že její svíce byla černá s červenými lebkami vysázenými po obvodu. Nápis “No Pity Fucker“, který ji taktéž zdobil, byl již téměř uhořelý, respektive poslední slovo chybělo.

„Máš recht, třeba to byl punker,“ domýšlela Nohy od stolu.

„No, minimálně tím jak to zavěsil,“ podotkla trefně Štětka.

[1] viz Jean-Jacques Annaud: Jméno Růže; z latinského „čiňte pokání“    –poznámka překladatele

Myslíte si někdo, že sesterstvo, zlopověstný spolek plný závistivých punkerek, míjející všechny zásadní výzvy dneška, družstvo bez kázně i vany, s problematickým psychologickým profilem, nechalo bez povšimnutí úspěch Rychlých šipek, který se samozřejmě po výpravě do Barabiznova a jejím podrobném popsání ve FEM-FEMu dostavil? Pak jste na omylu. Úspěch Šipek, který mimochodem snad poprvé od dob bájného Stěrače dosáhl parametrů okresní beatlemánie, naopak vyburcoval zahálčivé příslušnice perspektivního pohlaví k nebývalé aktivitě. Rozhodly se vypravit do tajemné čtvrti na vlastní pěst, vypátrat tam cosi zajímavého a uveřejnit to ve svém skomírajícím plátku. O tom, že případné další vydání jejich špinavého periodika bude obsahovat obligátní omáčku, strefující se do vyhlášeného klubu Šipek, nikdo nepochyboval…

Malá odbočka k doplnění výše uvedeného:

Krátce po výpravě do Barabiznova vydaly Rychlé šipky ve FEM-FEMu obšírný popis svých příhod při pátraní po odkazu Boženy N. Samotné jméno zbožňované literátky tam však nezaznělo, aby nebylo narušeno další pátrání. Popsali ji jako jednu pani o které víme, že je nejlepší. Jinak bylo uvedeno téměř vše. Jen Rychloručka se zasadila o zjemnění tématu poškození kabelky a Mirka prosadila stažení příhody s dotazem na typ kuřiva s tím, že prý nedává smysl a čtenářky by mátla. To je jistě pravda. Zvlášť proto, že na ni skutečně nebylo nic konkrétního zodpovězeno.

Enormní zájem o po několika týdnech již klasické “Zkazky z Barabiznova“ vyžádal si nějaký přístup ze strany Rychlých šipek, a bylo rozhodnuto o autorském čtení. Tajná služba pozvolna se rodícího centra moci, Huňajda a spol., vypátrala, že mezi zájemkyněmi o tuto kratochvíli jde vesměs o bývalé uctívačky J. K. Rowlingové, které až na vyjímky nic jiného nečetly (pomineme-li titulky k titaniku v původním znění). Bylo tedy nasnadě zařadit do programu také úryvky z nekorunovaného manifestu feminismu, kompilátu zásadních hybatelek, kterýžto si Jarka pod dohledem Mirky dovolila sestavit. Tvořily ho z větší části práce těchto veličin vystupujících pod pseudonymy: Eleanor Rooseveltová – jako přinašečka ohně, Dana Drábová – jako cvičitelka jádra, Ivana Zemanová – jako krotitelka monstra. Ke čtení byly po menší debatě v klubu vybrány tyto statě:

E. R.: Moje dětství na farmě, aneb přednosti nohavic při práci s dobytkem. (Vzhledem k tomu, že na farmě nevyrostla, jde zřejmě o alegorii. Pochybnosti o výsledcích Jaltské konference, kterými Mirka trpěla od dětství, objevem tohoto textu ještě zesílily.)

D. D.: Spiderman – opium starší retardované mládeže a filmových studií – Goblin nepředstavuje pro současnou technologii prakticky žádnou výzvu, ještě tak Dr. Octopus.

I. Z.: Žiju, tedy jsem.

Rychloručka sem tam opatřovala články ve FEM-FEMu malůvkami. Pověstný byl svého času její zpočátku interní spor s Jindřiškou, které pomáhala ilustracemi s esejí Střihy, které se nosí samy. Poměrně pracně vyklidněnou situaci v klubu, kterou Mirka zaplatila počínající vráskou pod levým okem, tehdy nepříjemně rozčeřil dotaz klubu chovatelů Terra-Beroun, zda by nemohli umístit vyvedenou kresbu klapavky pižmové[1] do záhlaví svého webu. Jarka zachraňovala smír v kolektivu namísto vysílené šéfové poukázáním na příslušnost nejapných tazatelů k mužskému plemeni a pochválila skicu krajkového topu, na jehož rozpoznání byla patřičně hrdá.

Příležitost pokročit k větším formátům naskytla se Rychloručce možná až příliš záhy. V souvislosti s připravovaným čtením vycítila příležitost a rozhodla se pro klasický plakát. Marně Mirka varovala, že vytištěním ve velkém počtu exemplářů bude její umění devalvováno.

Tentokrát vytvořila už po všech stránkách vyzrálejší umělkyně něco opravdu výjimečného. Již samotný titulek plakátu „Výprava za hranice možností“ hovořil za vše. Doprovodila ho kresbou, kterou ostatní členky klubu odmítaly vícekrát spatřit. Částečně proto, že jim evokovala hrůzyplný zážitek pronásledování a nebezpečenství, které v Barabiznově zažily, a částečně proto, že kresba byla prostě hnusná. Rychloručka to naštěstí vzala jako kompliment své expresivitě, což byla poctivá práce přesvědčovacího tandemu Mirka – Jarka. V zájmu jednoty klubu a své pleti Mirka novou žádost z Berouna – obrázek se totiž nedopatřením objevil ve FEM-FEMu – raději zazdila a potají dala k dispozici obrázek párty šatů – “klapavky“, jen když ti mílí pánové budou od té dobroty a další takové dotazy laskavě oželí. „Ne, s použitím pářících se střevlíků opravdu souhlas nedáme,“ dodala ještě, „Pěkný den!“

„Spár zla!“, představila Rychloručka svůj nový výtvor.

Šlachovitá končetina natahující se ze tmy průjezdu a hrozící uchopit diváka ohnutými prsty s nepěstěnými nehty a občasnou záděrou. Nadto byl obrázek opravdu hnusný.

„Hele, není příbuzná s tou tvojí tatérkou?“ pošeptala Jarka Jindřišce.

„Kerou?“

„No s tou, jak ti dělala toho parádního hlušce, když jsi měla pauzičku v klubu?“

„Jo, s touhle. To spíš ne. Ta byla o moc lepší, mimochodem pro tvoji informaci, byla to tehdy původně poštolka. Ještě teď kouká Božence z pusy ocas, koukni!“…

Na veřejná prostranství se obraz nakonec nedostal. Mirka vysvětlila Romaně, že jejich prvořadým cílem je osvěta a ne přetváření naštěstí důvěřivých moderních děvčat v přestrašená individua (také bylo relativně v zájmu děvčat, aby na čtení alespoň někdo dorazil). Síla autenticity, živelnost projevu, caravaggiovské přítmí, nepochopená genitalia – vlastně genialita a podobná hesla zachránila klidný večer a posílila, co již nebylo třeba – sebevědomí Mirky ve věcech vedení klubu.

Z FEM-FEMu byl obrázek také nakonec stažen. Zdobil tak pouze samu kulturní akci, kde se nacházel poněkud po straně malého pódia oddělen od protagonistek kevlarovou plentou a z protější strany salonku byly pro jistotu odstraněny všechny kovové odrazuschopné předměty. Pod obrázkem stály věty citující z textu po vzoru klasických Verneovek: Kdo bojíš se vražedných přízraků, do Barabiznova nevstupuj… a ještě „…hernajs, to bylo o fous,“ prohlásila Rychloručka.

Po přečtení relativně krátkého úryvku, který vybrala Mirka a přečetla Jarka (popisoval vesměs návštěvu turistického informačního centra), následovaly dotazy, takže nemohl nepadnout i ten nejčastější: „Jak se parta holek rozhodne pro něco tak extrémního?“ Mirka ztišila gestem šum v útulném (až na ten obraz) salónku knihkupectví La Kundera a odpověděla malou lží, na které se v klubu shodly, jelikož slouží dobré věci: „Víte, my to vlastně ani jako něco extrémního nevnímaly…“

[1] druh vodní želvy

„Tak už jsem to konečně dostala,“ s uspokojením pronesla vůdkyně Šipek na klubové schůzce.

„Miruš, to bude v pohodě, dáš si dva dny pauzinku a já to zatím převezmu za Tebe,“ ihned se nabídla Jarka.

„Ale né tohleto, nominační dopis na Ženu roku!“

„Ty kráávo, hustý,“ ozvalo se z davu.

„Holky, dejte pozor na slušnou mluvu, nebo začnou padat trestný body!!!!“ uklidňovala emoce náčelnice a měla silné podezření, že to byla Červenka, ale nemohla to dokázat, takže přišlo jen varování.

„Tak nás nenapínej Miruš a povídej, jsme mocinky hepy, že někdo z nás je tak slavnej,“ s obdivem pronesla Jindra.

„Kosmík hledá nejvýznamější ženu planety tohoto roku. V každé zemi, kde se tento skvělý časopis prodává, se uskuteční státní kolo Ženy roku. Porota složená z jednotlivých redakcí vybere vítězku a ta se pak zúčastní celosvětového finále v New Yorku.“

„Hmm, já myslím, že to vyhraje ta Andželína. V televizi je teď furt,“ zapojila se do diskuze Červenka, která si poslední dobou oblíbila čtení informací ze života slavných žen.

„Blboooost to bude naše Miruškaaaaaaaaaaa!“ zavýskla Jindra, která svoje tvrzení brala jako jistotu, na které by si určitě smlsly tuzemské sázkové kanceláře, pokud by byl na tuto velkou společenskou událost vypsán kurz.

„Ty Mirko, a nevadí, že jsi členkou redakce?“ rýpla si trochu Jarka, čímž malinko poklesl emotivní výbuch radosti.

„Já ale nejsem nominována za novinařinu, ale za činnost a vedení Rychlých šipek. A jak dozajisté víme z budoucích učebnic feminismu, naše sdružení ovlivňuje životy tisíců a tisíců žen,“ triumfovala Mirka, která přesně tuhle otázku od Jarky čekala.

„A jaké máš konkurentky?“ chtěla vědět Romana.

„Je tam Adriana Krnáčová za vzorné vedení Prahy, Lucie Plekancová za to, že naši zemi v Kanadě reprezentuje lépe, než její manžel, Linda Rybová za skvělé herecké výkony a osvětu v alternativním životě a nakonec nějaká Dita Pecháčková, lidová kuchařka pro nás ženy.

 „A to se tam nedostala naše kamča Jituš Čvančarů?“

„Skončila těsně šestá, s Rybovou prohrála kvůli kypré postavě a bylinkám,“ vysvětlila Mirka.

„To dáš prdelinko!“ lehce Mirku plácla po sexy tvarovaném zadečku Jindra.

„Jejky, 20 bodů dole! Ale Miruš, tak pro jednou nebuď kráva!“

Mirka byla v sedmém nebi, a tak pro jednou nechala svůj růžový tablet odpočívat. Však ona to Jindře spočítá (vlastně odečte) jindy.

Jistě by naše čtenářky zajímalo, jaké outfity zvolily naše super ženy pro finálový večer. Na to lze pouze odpovědět feedbackem přední české fashion bloggerky: „Absolutní úlet, ale přesto dokonalý!“

Vyhlášení Ženy roku nemělo chybět do lesku soutěží jako třeba MISS WORLD nebo UNIVERSE prakticky nic. Bylo připraveno vystoupení předních mezinárodních umělkyň a dokonce byl připraven i Karel Gott. Ten se chystal ozdobit večer zbrusu novou písní s názvem Žena, můj svět. (Nejdříve to měla být taneční verze hitu: Když milenky pláčou, ale tu pořadatelky označily za absolutně nevhodnou.) Porota byla samozřejmě genderově vyvážená. V devítičlenném kolektivu složeném z redaktorek seděl i známý fitness trenér, který se údajně do poroty dostal kvůli spřátelené sexuální orientaci. Večer moderovala sázka na jistou Jitka Čvančarová a hosté byly především onlajn. Krom živého Karla Gotta, který vystoupil jako první (ten večer měl ještě recitál ve Slaném a bylo vidět, že opravdu pospíchá). A tak během večera divačky shlédly speciální příspěvky předních českých jůtůberek jako Petra Lovely hair, Luxy lady nebo Shoppaholic Nicol, které během svých půlhodinových videí pohovořily o důležitých produktech ze světa kosmetiky, módy a nakupování, které prostě ženy musí mít!!!

Zajímavé byly i medailonky samotných soutěžících. Obrovský potlesk sklidilo videjko Dity Pé, která se rázem stala favoritkou celé soutěže. Ve svém krátkém vystoupení se porotkyním představila na své zahradě v pruhovaných šatech, které ne zcela zakývaly to, co měly. Přesto to byl projev sebevědomé emancipované ženy, která své pokrmy hodnotila jako nadpohlavní rozkoš. Uvěřitelné bylo i její tvrzení, že by mohla být prezidentkou země(koule?) (nad tím se Mirka sarkasticky uchechtla), šéfkou nadnárodní korporace, a přesto zůstat i dokonalou matkou, což dokazovala bravurním ovládáním tyčového mixéru jednou rukou a dvouletého dítěte rukou druhou. Nechyběla ani ukázka oslavy narozenin synka, na které se producírovaly osoby známé z kulturního života a dcery z předchozích vztahů (koho? jejích? jejích přátel?). Prostě tohle mělo grády.

Oproti tomu Mirčino video ze začátku postrádalo drajv. Mladá žena shrbená za hromadou tenkých skript. Promoce, gratulace, první sloupek. Až pak, když se začaly objevovat úryvky ze života Rychlých šipek, obecenstvo začalo šílet. Divačky pobavila skvěle zahraná scénka členek činohry Národního divadla z legendárního příběhu Klub Rychlých šipek založen, kdy Romana hází medicinbaly po členech Hell Raiders. Nutno dodat, že jak medicinbaly, tak členové dneska již neexistujícího klanu byli ve scénce originální. Vše ochotně propůjčeno s laskavým svolením RŠ. Následně byl vidět Mirčin slavný běh na vysokých podpatcích a další heroické kousky této super ženy. Zkrátka video plné zábavy, ale i napětí.

Ostatní videa už tak dobrá nebyla. Přestože bylo video paní Krnáčové vydatně sponzorováno nejmenovanou politickou stranou, příliš zábavy a vtipu nepřineslo. Publikum snímek šťastně se usmívajících předškolních dětí, kterým rodiče koupili vytuněnou lítačku s maxipsem Fíkem, nebo trapnou parodii na Tondu Blaníka, nepřijalo.

Linda Rybová si popletla jitrocel s kopřivou a Lucie Montreal s Ottawou. Nepomohl ani velký plakát s nápisem „Lucinko vyhraj“, podepsaný od všech obyvatel vesnice Dobčice v jižních Čechách, kde se natáčel Troškův megakultovní snímek Babovřesky.

Večer vrcholil. Porota se během písně Kataríny Knechtové radila, jestli zvítězí Mirka nebo Dita Pecháčků. Polovina byla pro Ditu, polovina pro Mirku a kondiční trenér nevěděl. Nakonec si ve foyer (rozuměj foajé) hodila porota korunou a vyhrála tak panna Mirka. Jméno vepsaly do obálky přesně s koncem srdceryvného dojáku.

„Vítězem se stáávááá,“ následuje dramatická pauza sportovkyně Mirky Knapkové. „Mirkááááá D…“

Šampionka ještě ani nestačila dokončit přijmení vítězky a z kouta, kde seděly příznivkyně Dity Pecháčkové, se ozvalo: „Podvooood, hanbáááááá, protekcéééééé!!“

Mirka se však nenechala negativními emocemi nijak rozrušit a ladnými pohyby si dokráčela pro cenu. Tou byla, kromě pozvání na celosvětové finále(!), i soška, která mohla připomínat ženské ňadro, hrušku nebo pusinku z našlehaného bílku.

Na pódium přiletěl muffin, jenžto omylem trefil nevinnou paní Čvančarovou do obličeje. Ta se skácela k zemi se stejnou grácií jako fotbalisté světových velkoklubů.

„Pardon, promiňte, to nebylo na Vás,“ omlouvala se přítelkyně Dity Pé Petra Nesvačilová. Samotná Dita už se neobratně hrabala na pódium, spolu s kamarádem hercem Žáčkem. Druhý muffin už letěl přesněji a Mirku na chvíli ochromil. Toho využila její rivalka a vytrhla jí cenu i s poukazem.

„Jen jÁÁÁ, Dita Pééé, se mohu stát ženou rokuů,“ zaburácela do davu. Mezitím dorazil i již jmenovaný herec, který obratně natrhl Mirčiny šaty, a tak donutil vítězku zakrývat si poprsí dlaněmi. Rozčarované Šipky se konečně vzpamatovaly. Romana vlepila přesně mířenou facku umělcovi, který tímto úderem ztratil rovnováhu a zanechal dalších útoků. Na jevišti i v hledišti se rozhořel těžký boj. Do toho se jako siréna označující nepřátelský nálet rozbrečel Pecháček junior. Neúspěšná finalistka se snažila projít bojovou linií a se svou kořistí se probojovat k východu. Málem se jí to podařilo, ale na poslední chvíli ji strhla Romanina ruka zpět do soupeřící masy těl. Už neplatila žádná taktika světových vojevůdců postávajících na vyvýšeném místě, odkud se daly udílet rozkazy. Obě královny byly samy vtrženy do boje včele svých šiků. Romana totiž přestala mít o Ditu zájem ve chvíli, kdy si všimla zvedajícího se herce, kterého okamžitě začala elegantně propleskávat. Dita pochopila, že není-li možnost ustoupit, pak je třeba bitvu vyhrát. Šipky byly početně slabší. Přidala se k nim polovina poroty a Jitka. Nepočetné šiky Krnáčové, Rybové a Plekancové se stáhly za hradbu poslední řady židlí a do boje prakticky nezasáhly. Ditovci přes materiální převahu podcenili sílu Šipek bojujících organizovaně, čímž dotyčné zúročovaly své zkušenosti z demonstrací a podobných akcí. Šipky tak snadno odrážely nekoordinované jednotlivé útoky Pecháčkovských bojovnic. Pomocí smrtícího přeskupení levého křídla je dostaly do obklíčení. Dita pochopila, že boj je prohraný. „Když né já, tak ani ty!“ vykřikla a začala konzumovat poukaz společně s letenkou na celosvětové finále. Houfec umdlévajících bojovnic začal řídnout, až zbyla Pé sama uprostřed protivnic. Svou masitou rukou zvedla cenu pro vítězku nad hlavu a prudce mrštila keramickým dílem o zem. Cena se rozletěla na stovky malých kousků. Těsné obklíčení se rozpadlo. Kulhající Dita sebrala ze sedačky řvoucí dítě a za ucho vytáhla manžela schovaného pod sedačkou. S hrdostí a okem na punčoše vykráčela ze sálu. Boj skončil. Děvy začaly hledat ztracené šperky a části oděvů nemalé hodnoty. Beze slova se ženy začaly vytrácet ze sálu. Žáček, pro jistotu převlečený za hostesku, opustil místo řeže až v půl páté ráno.

Štěstím bylo, že o akci byl malý mediální zájem, a tak světem proběhlo jen pár nejasných zpráv. Redakce tuzemské mutace Kosmíku místo jména vítězky uveřejnilo sdělení, ve kterém stálo, že není v jejich silách takovou soutěž uspořádat, což stálo šéfovou Jelenu místo. Ta si dodnes vyčítá nominaci svého černého koně, Mirky. I FEM FEM mlčel, a raději napsal obsáhlý článek o nevhodnosti cukru a mouky pro ženský organismus.

Vítězem večera se tak stal Karel Gott, který za velkého aplausu ve Slaném zapěl svou píseň: Když milenky pláčou.

Deník RŠ 19. 7. 2016 zapisuje Romča:

Ano k něčemu takovému skutečně došlo. Naše racionální pokroková děvčata (jako my 🙂 ) se uchýlila k praktikám těžce zpozdilým, padnoucím někam do moravsko-uherského pomezí konce století předminulého (pro hloubavější povahy to s 18kou nebo pro ještě hloubavější řadové 19.). Jak to jen objektivně zachytit…

Předně jde tu o tzv. seanci. Ano, duchařskou a ano, v kruhu děvčat těžce materialistického založení, což stvrdila ostatně mnohokrát v prostorách nejednoho nákupního centra. Takže k objasnění celé epizody: Uveďme na začátek, že nápad vznikl v podstatě z hecu, tak to alespoň Romča(já) uvádí, v hlavě její a její nerozlučné soudružky (lépe chápat obecně, knižně, archaicky atp. – rozhodně tedy navzdory preferované pokrývce hlavy žádný jednobarevný naivní hovadismus, alespoň ne v tomto směru…). Mirka s Jarkou, neúnavné strážkyně kvalitního programu nadupaného smysluplnou činností v tomto případě opět neselhaly, nýbrž zohlednily pozdní hodinu večerní, celodenní úsilí při odpovídání na početnou korespondenci a v neposlední řadě šíleně šílené prostředí trampské osady a Hojerovic chaty, kamž celý klub vyrazil na víkend s cílem odvést kus dobré práce. Kdo někdy dobře pracoval, ví o čem je řeč a jak je taková informace sama o sobě sporná…

V závěru kvalitně proběhnuvšího a správným úsilím prodchnutého dne si děvčata z důvodů do jisté míry studijních dopřála malé čůčo. 0.75l lower regal edition (i zde se projevil onen studijní rozměr) bylo na pět notorických abstinentek až až. Plus aby toho řádění nebylo málo, zaznělo několik trampských veršovánek z erárního zpěvníku, kterýmžto Hojerovic vybavili svoji chatu opravdu na úrovni: krb, parohy, věšák ve tvaru ježka, „kyklopské zdivo“ – beton 30% – z toho však zdejší skály najemno % 65, zdobená zábradlí z kroucených plocháčů – ocel – veranda – krása. V tomto prostředí, uznejte, úlet ať už jakéhokoli typu svoje místo může bezesporu nalézti.

…Byl to zvláštní okamžik. Jarka, naše intelektuální opora, právě dolistovala cancákem pana Hojera a tvářila se jako Pavlínka, když poprvé uslyšela Jana Nedvěda – mluvit. Jindra to vše brala se stoickým nadhledem místní lokalitou opakovaně buzerované osoby. Mirka se právě vrátila z podkroví, kde v tajnosti (nebýt toho že absolvovala návrat v oděvu ceremoniálním) prodělala děkovný obřad lidu krí – takový to: hupneš do vody, plaveš, najdeš nová loviště. A naše Maruš? Přispěchala s připomínkou šíleného Derneta, jehož mi doporučovala navštívit v lednici se slovy: „Najdeš to pod ‚eF ‚, broučku – hik – džamore – vole“ …zvukomalebná to sousloví bez významu, kde našinec jen závistivě tápe… A do toho já: „Holky, už ste někdy vyvolávaly duchy?“

„Počkej! – – – já už jo,“ kontrovala Maruš, (čuňátko naše – Prase, že jo?)

No zkrátka setkalo se to s nadšením napříč kolektivem. A protože my holky jsme fakt spíš na to hmatatelno, zvolily jsme prastarou techniku klíč v knize. To žádná koituální poloha, nic takovýho – vopravdovej klíč ve vopravdovský knize, fakt[1].

No jasně, a protože my stylovka sama a vůbec dost promyšlený akce, bylo hned jasný, že se z toho vyklube něco víc, tak hned ta naše Mirka taky povídá: „Se vsadím že tu bude nějaká Boženka, když tu samej Marko Čermák a Zelenáči na vinylu a temně hučí… a duo Červánek.“ No a hned taky zašmátrala v krásné sektorové vitríně a frajersky – normálně nám to nedává sežrat, ale teď to byla legrace, podle váhy vytáhla “Babču“, jak říkám já a Maruš a Jarka nás kvůli tomu peskuje. Mirka to takhle prostě dá. Má to v paži, vždycky to trefí, takže to ani nekontrolujeme. Obal byl stejně bez obrázku, znaky nečitelné, zato celý pěkně v červeném plátně nejvyšší jakosti. (Maruš zas podle gramáže dycky trefí vinyl Hložka.)

No takže zavážem klíč od sklípku (kterej má rozlohu asi 3x2dm) do knížky, nastavíme prstíky a samozřejmě jakože po zádech nám to běhá, aby se neřeklo.

Holky z vedení to hned chtěly naroubovat na nějakou tu bohulibou činnost, ale já pám, že je po večerce a řeklo se legrace, tak se jako všecky bojíme, Jarka dokonce dělá oči – autentické jako prase.

Chvíli necháme jako dopadnout tíži okamžiku a nato se Mirka ptá:

První otázka: „Jsi to ty?“

A hned koukáme, hele ono to funguje, ani jsem se nestačila pořádně bát a už tu máme odpověď a pěkně pádnou: „Ano jsem.“

Tak to je úlet! Marušce vysvětluju o co de a ona pořád něco s cévama, jedem dál.

Vytáhnem starou Hojerovic tabulku která uvízla pečlivě utajena vespod krabice s Člověče nezlob se, a podle který to najednou pěkně vodsejpá a je to úplně jasný, tedy to že hlas ze záhrobí vlastně Boženka mluví česky, jinak mi to moc jasný neni:

“nevodejdou,“

“23 let,“

“nezakážem,“

“fakt,“

“chvilku jo,“

Mirka, maličko znejistělá, začíná slovní disputaci s očividně přítomnou Boženkou.

..na tohle obvykle nemáme background. Jdeme s Jindřiš na verandu zpracovat zbytek čůča.

„To si náhodou pamatuju úplně přesně. Touhle červenou věcí“ (má na mysli knihu, kterou Mirka vytáhla z knihovny) „- on myslím dycky říkal nějakou sprosťárnu a „zaplaťpámbů“ – si táta podkládal magneťák – měla přesně tu správnou tloušťku a nejvíc tu smažil Bratříčku, koukej zavřít od nějakýho Kryla, Umělohmotný vesmírný lidi a takový ty věci,“ říkala Jindra, no pro úplnost uvádím…

R.

[1] více k metodě viz www.kakacka.estranky.cz/clanky/duchowno_-tajemno/vyvolavani-duchu bod 3.

Plány Mirky na nadcházející letní sezónu byly dechberoucí. Když je představila svým kolegyňkám na další pravidelné seanci klubu, ostatní děvčata překvapením zalapala po dechu. Nejedna z nich v tu chvíli zažívala pocit „být přímo u toho“ a slavnostní charakter okamžiku byl doslova hmatatelný. Od Mirky byly zvyklé na ledacos, ale tohle!!!? To teď se dávají do pohybu soukolí dějin, pomyslela si Jarka. Teď přichází nová modla módního průmyslu, kontrovala Jindra. Svět už nikdy nebude jako dřív, pěkně to v duchu shrnula Rychloručka.

„Tak, milé dámy,“ přistoupila Mirka k lepenkové maketě náčelnice jejich klubu v životní velikosti, ze které byl doposud viditelný pouze obličej s tajemným výrazem Mony Lisy. Zbytek postavy byl zahalen tmavomodrým saténem s vkusným vzorem zlatých šípů vlastně šipek.

 „Dovolte, abych vám představila..“ Mocným trhnutím odhalila Mirka zbytek postavy, a jakmile se její rozkymácená dvoudimenzionální dvojnice ustálila, nebylo cesty zpět.

Jarka zamrkala, aby ulevila těžce zkoušeným očím. Marušce spadla čelist. Romana, houpající se nevkusně na židli, ve snaze zajistit se o stůl prohmátla a setrvala několik dlouhých vteřin v labilní poloze, načež se hlučně zřítila k zemi. Jindra vypadala jako čerstvý odpadlík od víry a novopečený rouhač, který po předchozích padesáti letech marné poctivé askeze spatří zjevení. Rychloruččin poklesek byl přejit mlčením. Bylo zde něco daleko závažnějšího…

„…hit pro letošní sezónu!“ Byl nejvyšší čas. Únor za dveřmi.

„Je to možný?“ vykřikla po chvíli Jarka a odběhla se vydýchat na chodbu.

Jindru svrběla ruka po slim Dunhillce – upřímně, ani žlutou Startkou by v té chvíli nepohrdla, ale ovládla se.

Před děvčaty se náhle zjevila majestátní postava. Něčím připomínala Xenu bojovnici, něčím princeznu Leiu po výměně krejčího, něčím paní Galadriel nevyprovokovanou jednou zlatou tretkou, ale nejmíň věncem buřtů a tuplákem chlazeného v teplém letním dni (nic takového v Lothlórienu nemají) a něčím – bohové odpusťte – snad i trošku führera – nebo Heidi Janků – to už nebylo tak snadné identifikovat. A toho všeho bylo dosaženo prostředkem naprosto netradičním: koupacím úborem. Navíc na těle, o jehož dokonalosti, kam až sahá paměť klubu, nikdo veřejně nepochyboval.

Pro přiblížení čtenáři, pardon, čtenářce by bylo zřejmě nejpraktičtější zařadit odhalený model plavek do nějaké klasické kategorie: bikiny – jednodílné – opalovačky – koupačky – vycházkové – na začátek, střed, konec sezóny – společenské – sportovní – pro zdatnou plavkyni, méně zdatnou plavkyni, na nafukovací či polyuretanové nadnášecí těleso, na jachtu – monokini – tankiny – skirtiny – halterkiny – balkonette – bralette – bandeau – high cut – low cut – T-back – nema cut – V-kiny – G-string – S-bone – K-probe – O-zone – pool – long beach – rock – ranní, večerní, overday model – s ramínky, výztuží, zavazovací – office – demonstrační – volnočasové – na tvary přírodní či umělé – model rider s vložkou v sedavé části tj. passenger či tzv. pose-antirider – k žabkám, pantoflíčkům, na boso, pro vysoké podpatky či více vysoké podpatky (next round modely) – pohodlné, zařezávačky či zlatý střed – free diving cassino beach bar či spíše mácháč žluté lázně a ala bibione – beach volley sako, beach volley servis – burkiny – v klasickém burkina smile provedení nebo těžké heavy anti-rust burkina limited slip – pro využití civilní, či provedení Celtic ritual či Norwegian ultimate unchristian ritual.

Nic z toho hrubě nesedělo. Maličko snad vykazovaly shodu s kategorií steampunk, ale jedině s přívlastkem „cosmo“.

Co utkvělo pozornému divákovi, byla nápadná asymetričnost modelu, která však zdůrazňovala symetričnost nositelky. Působil bytelným, avšak odlehčeným dojmem. Kombinoval tradiční materiály v provedení high exclusiv s nějakou novou hmotou, která nepůsobila zas tak dobře. V místech, kde by spíš z pevnostního než z mravnostního (ačkoli…) hlediska měl být materiál, zelo prázdno. Části, ale opravdu jen části, byly vyztuženy řemínky, které zvyšovaly nosnost a snižovaly zakrytou plochu. Mimochodem plošné zatížení bylo enormní. Celek přesto působil vzdušně. Prodyšnost byla zajištěna spíš perforovaným střihem než materiálem jako takovým. Ale vše ukáže až praktická realizace. Součástí kompletu byla poměrně těžká obuv na platformě, která vypadala, že ani na ledovci střední obtížnosti nebude žádným ořezávátkem – respect!

Děvčata z klubu byla známá tím, že se nenechala ošálit ledasjakou kravinou, proto se již po chvíli rozběhla čilá debata na téma užitné vlastnosti nového koupacího oděvu.

Na to Mirka musela reagovat: „Holky, to nejsou plavky,“ usmála se, jak to jen Mirka uměla. „To je normálně do města.“

Děvčata si vybrala hysterickou chvilku: Brady padaly ještě níž, pod Rychloručkou se převrátil gauč, Jindra vyběhla na chodbu s rozžehnutým zapalovačem, a když třesoucí se rukou přikládala ke rtu zlatou Lípu slim, spatřila zástup asi dvaceti svatých, kteří stáli jakoby v luftu a všichni s namířeným prstem hleděli na ní enormně vyčítavě. První žena od zadu se nebezpečně podobala Mirce. Jen Svatý Juda Tadeáš, patron lidí v naléhavých potřebách, hodil po ní shovívavým okem. To je situace… Jindra na okamžik strnula a plamen Zippo Purple Roses ozářil její přemýšlivou tvář. Jarka mezitím v klubovně s lupou v ruce ohledávala každý detail na zdařilém nákresu “plavek“. Pak si Jindra uvědomila, že vlastně nevěří a jala se šlukovat.

Když se děvčata takto a za pomoci různých fyzických a meditačních cviků uklidnila, byla opět schopná konstruktivní debaty.

„No jó, Mirko, ale kdo tohleto ušije a dá celý dohromady?“ zajímala se Červenka doufající ve vyhýbavou odpověď – bála se, že při zkoušení musí prasknout její notně nalomená stravovací disciplína.

„Nebojte! už jsem domluvená s Beatkou, že nám to tam švihne a zbytek doladí Milan Knížák – je to prostě zlatíčko.“

Když koncem dubna udeřily první letní vedra a děvčata se odhodlala ke comingoutu, chtělo to kus odvahy. Čevenka s Rychloručkou se ve svých modelech cítily maličko nepatřičně. Bylo to snad tím, že o velikonocích spořádaly nad plán stanovený Mirkou – a tedy tajně – tři vejce a půlku berana? – tedy toho z těsta.

Ale zpět k velkému dni: V ulicích svého milovaného města způsobila děvčata solidní rozruch. Nutno podotknout, že na našem triumvirátu Mirka – Jarka – Jindra se model skvěl velmi zajímavě, ač celkové vyznění nebylo úplně jednoznačné. Být to v jiné zemi, kde není tak volnomyšlenkářská tradice, respektive, kde není každému všechno úplně fuk, nejspíš by je sebrali. Ať už pro ohrožování mravní výchovy mládeže, či pro propagaci hnutí potlačujícího lidská práva.

Za všechny kladné reakce uveďme tu nejoficiálnější. Přišla krásně vyvedená pozvánka do Cosplay klubu na ručně vyráběném papíře a v přiloženém dopise je předsedkyně, představitelka jakéhosi modrého monstra, nadšeně přesvědčovala ke členství s tím, že představitele východoněmeckého sci-fi porna strašně dlouho nemohli sehnat.

Děvčata se nemohla než pousmát nad naivitou některých spolků. Je vidět, že je čeká ještě mnoho a mnoho těžké práce.