Bizarní historka sepsaná Romankou v prostředí nevšedně inspirativním

Deník RŠ 19. 7. 2016 zapisuje Romča:

Ano k něčemu takovému skutečně došlo. Naše racionální pokroková děvčata (jako my 🙂 ) se uchýlila k praktikám těžce zpozdilým, padnoucím někam do moravsko-uherského pomezí konce století předminulého (pro hloubavější povahy to s 18kou nebo pro ještě hloubavější řadové 19.). Jak to jen objektivně zachytit…

Předně jde tu o tzv. seanci. Ano, duchařskou a ano, v kruhu děvčat těžce materialistického založení, což stvrdila ostatně mnohokrát v prostorách nejednoho nákupního centra. Takže k objasnění celé epizody: Uveďme na začátek, že nápad vznikl v podstatě z hecu, tak to alespoň Romča(já) uvádí, v hlavě její a její nerozlučné soudružky (lépe chápat obecně, knižně, archaicky atp. – rozhodně tedy navzdory preferované pokrývce hlavy žádný jednobarevný naivní hovadismus, alespoň ne v tomto směru…). Mirka s Jarkou, neúnavné strážkyně kvalitního programu nadupaného smysluplnou činností v tomto případě opět neselhaly, nýbrž zohlednily pozdní hodinu večerní, celodenní úsilí při odpovídání na početnou korespondenci a v neposlední řadě šíleně šílené prostředí trampské osady a Hojerovic chaty, kamž celý klub vyrazil na víkend s cílem odvést kus dobré práce. Kdo někdy dobře pracoval, ví o čem je řeč a jak je taková informace sama o sobě sporná…

V závěru kvalitně proběhnuvšího a správným úsilím prodchnutého dne si děvčata z důvodů do jisté míry studijních dopřála malé čůčo. 0.75l lower regal edition (i zde se projevil onen studijní rozměr) bylo na pět notorických abstinentek až až. Plus aby toho řádění nebylo málo, zaznělo několik trampských veršovánek z erárního zpěvníku, kterýmžto Hojerovic vybavili svoji chatu opravdu na úrovni: krb, parohy, věšák ve tvaru ježka, „kyklopské zdivo“ – beton 30% – z toho však zdejší skály najemno % 65, zdobená zábradlí z kroucených plocháčů – ocel – veranda – krása. V tomto prostředí, uznejte, úlet ať už jakéhokoli typu svoje místo může bezesporu nalézti.

…Byl to zvláštní okamžik. Jarka, naše intelektuální opora, právě dolistovala cancákem pana Hojera a tvářila se jako Pavlínka, když poprvé uslyšela Jana Nedvěda – mluvit. Jindra to vše brala se stoickým nadhledem místní lokalitou opakovaně buzerované osoby. Mirka se právě vrátila z podkroví, kde v tajnosti (nebýt toho že absolvovala návrat v oděvu ceremoniálním) prodělala děkovný obřad lidu krí – takový to: hupneš do vody, plaveš, najdeš nová loviště. A naše Maruš? Přispěchala s připomínkou šíleného Derneta, jehož mi doporučovala navštívit v lednici se slovy: „Najdeš to pod ‚eF ‚, broučku – hik – džamore – vole“ …zvukomalebná to sousloví bez významu, kde našinec jen závistivě tápe… A do toho já: „Holky, už ste někdy vyvolávaly duchy?“

„Počkej! – – – já už jo,“ kontrovala Maruš, (čuňátko naše – Prase, že jo?)

No zkrátka setkalo se to s nadšením napříč kolektivem. A protože my holky jsme fakt spíš na to hmatatelno, zvolily jsme prastarou techniku klíč v knize. To žádná koituální poloha, nic takovýho – vopravdovej klíč ve vopravdovský knize, fakt[1].

No jasně, a protože my stylovka sama a vůbec dost promyšlený akce, bylo hned jasný, že se z toho vyklube něco víc, tak hned ta naše Mirka taky povídá: „Se vsadím že tu bude nějaká Boženka, když tu samej Marko Čermák a Zelenáči na vinylu a temně hučí… a duo Červánek.“ No a hned taky zašmátrala v krásné sektorové vitríně a frajersky – normálně nám to nedává sežrat, ale teď to byla legrace, podle váhy vytáhla “Babču“, jak říkám já a Maruš a Jarka nás kvůli tomu peskuje. Mirka to takhle prostě dá. Má to v paži, vždycky to trefí, takže to ani nekontrolujeme. Obal byl stejně bez obrázku, znaky nečitelné, zato celý pěkně v červeném plátně nejvyšší jakosti. (Maruš zas podle gramáže dycky trefí vinyl Hložka.)

No takže zavážem klíč od sklípku (kterej má rozlohu asi 3x2dm) do knížky, nastavíme prstíky a samozřejmě jakože po zádech nám to běhá, aby se neřeklo.

Holky z vedení to hned chtěly naroubovat na nějakou tu bohulibou činnost, ale já pám, že je po večerce a řeklo se legrace, tak se jako všecky bojíme, Jarka dokonce dělá oči – autentické jako prase.

Chvíli necháme jako dopadnout tíži okamžiku a nato se Mirka ptá:

První otázka: „Jsi to ty?“

A hned koukáme, hele ono to funguje, ani jsem se nestačila pořádně bát a už tu máme odpověď a pěkně pádnou: „Ano jsem.“

Tak to je úlet! Marušce vysvětluju o co de a ona pořád něco s cévama, jedem dál.

Vytáhnem starou Hojerovic tabulku která uvízla pečlivě utajena vespod krabice s Člověče nezlob se, a podle který to najednou pěkně vodsejpá a je to úplně jasný, tedy to že hlas ze záhrobí vlastně Boženka mluví česky, jinak mi to moc jasný neni:

“nevodejdou,“

“23 let,“

“nezakážem,“

“fakt,“

“chvilku jo,“

Mirka, maličko znejistělá, začíná slovní disputaci s očividně přítomnou Boženkou.

..na tohle obvykle nemáme background. Jdeme s Jindřiš na verandu zpracovat zbytek čůča.

„To si náhodou pamatuju úplně přesně. Touhle červenou věcí“ (má na mysli knihu, kterou Mirka vytáhla z knihovny) „- on myslím dycky říkal nějakou sprosťárnu a „zaplaťpámbů“ – si táta podkládal magneťák – měla přesně tu správnou tloušťku a nejvíc tu smažil Bratříčku, koukej zavřít od nějakýho Kryla, Umělohmotný vesmírný lidi a takový ty věci,“ říkala Jindra, no pro úplnost uvádím…

R.

[1] více k metodě viz www.kakacka.estranky.cz/clanky/duchowno_-tajemno/vyvolavani-duchu bod 3.

Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized a jeho autorem je administrator. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.