…ale neprojde – Rudý přízrak

Zašly do “í-čka“, vyhledaly “Naděždu“, přeptaly se na Širokou ulici, vyrazily po stopách svých úhlavních vyzyvatelek.

„Nějak se nám to kaboní,“ obrátila Bohuna ustaranou tvář k nebi. „To už asi dáme jen tu knajpu?“

„Po včerejšku piju leda za odměnu,“ evokovala pobledlá Nohy od stolu včerejší oslavičku všedního dne. „Pojďte, urvem ten zbytek a mažem.“

Vtom se spustil liják, že dívky ani zásadní debatu nestihly dokončit. Vběhly do nebližšího průjezdu právě včas, aby je nezasáhl další ještě prudší příval deště. Takhle to dál nejde, shodly se, když byly v polovině poslední krabičky cigaret. Přece tu musí být poblíž nějakej podnik, ne? Krom toho, denní doba pokročila a smrákalo se.

Pozornost dívek upoutalo temné dunění, které stopro nebylo přírodního původu a vycházelo ze zadní části dvora. S polevujícím deštěm bylo stále zřetelnější.

„Vypadá to sice na nějakou tucárnu, ale co, vypijem si tam svý a můžem začít dělat na tom článku… …a potom všem vynadáme do čůráků.“

Nelibé zvuky je dovedly do zadní části dvora k malé brance. Prošly krátkým průchodem a ocitly se na větším prostranství. Zde z mokré, oparem pokryté dlažby vyrůstal rozměrný krychlovitý objekt bez oken. Něco jako přístavek nebo veliká kůlna. Pootevřenými dveřmi lákalo pulzující červené světlo k tanečnímu veselí. Hlomoz vycházející z objektu už tak jednoznačně sugestivní nebyl. Ale jak trefně poznamenala Štětka: „Kdo ví, co je mezi těmi hopsajícími idioty dneska v kurzu.“ Vtom hlomoz náhle utichl.

Právě ve chvíli kdy vcházely dovnitř, ustalo také blikání a kdesi na druhé straně bouchly dveře. Ocitly se ve strohém, neproniknutelně tmavém prostoru a dostavila se nervozita. Stačí, aby teď někdo zavřel dveře, kterými vešly a budou tu uvězněné. Ale kdo by hlídal v tom dešti… Ze vzdálených koutů k nim pronikala jen slabá načervenalá záře. Oči dívek nepřivyklé temnu zprvu žádný pevný bod nezachytily. Něco tu nehrálo. Na podlaze se převalovala umělá mlha. Dívky jí svým pohybem vířily a sledovaly, jak vytváří chapadlovité výběžky. Pomalu postupovaly dál. Několik dalších opatrných kroků a ještě kousek. Už se zdálo, že místnost je celá prázdná, když před nimi z šera vystoupil objekt, který by při procházce městem normálně vůbec nečekaly.

Nebyl nepodobný masivnímu antickému sloupu odlitému z rudého plastu. Kanelury tedy podélné žlábky nedosahovaly kvalit dórských mistrů, ale monumentalita byla úctyhodná. Dívky pohladily chladivý plast. Lehce přejely prsty po systému drážek. Vrchol sloupu se ztrácel v černé tmě. Nebylo jasné, zda podpírá střechu či končí volně v prostoru. Zato dole!!!!!! Dívky strnuly. U paty sloupu se v jakémsi poloprůhledném vaku choulily dvě lidské postavy.

Po prvotním šoku opatrně prohlížely výjev, který je zcela hypnotizoval. Hmota obklopující schoulené postavy, rozmlžila jejich obrysy tak, že nebylo možné pozorovat, zda jsou oděny a jestli vůbec dýchají. V místech kde měly hlavy vtažené mezi ramena, byla hmota – jakýsi průhledný laminát – vyleštěna do skelné průzračnosti. Vyděšené dívky si s hrůzou uvědomily, že postavy na ně upírají naléhavé pohledy. Ano, tyto schoulené “lidské koule“ měly tváře a bez mrknutí upíraly své oči přímo na ně. Pokud šlo v tom šeru soudit, šlo o jedince mužského pohlaví. Pohled toho více nalevo byl takový krajně nespolehlivý až nevěrohodný, zato ten vpravo aniž ztrácel něco ze své děsivosti a aniž cokoli z jeho zlověstnosti tím utrpělo, výrazem poněkud připomínal muflona.

V té chvíli oblohu nad přístavkem rozčísl blesk téměř okamžitě následovaný hromem a střešním oknem osvítil vršek sloupu. Cosi masivního se tam nahoře kymácelo a naklánělo směrem k nim hrozící jim jistojistě zavalením. Leč nohy měly členky sesterstva jako z olova. Vždyť také nikdy nepocítily zpocenou rozkoš běžeckého pásu o spineru nemluvě.

Doburácel hrom a celý prostor rozsáhlé kůlny opět pohltilo kalné nepřívětivé přítmí. Dívky ještě chvíli stály jako přimražené. Mnohá z nich byla ráda, že jí kolegyně nevidí do piercingem vyšperkované tváře, ve které se zračil nevýslovný děs.

Kousek poodstoupily. Vrazily do malého kovového stojánku, a ten s řinkotem dopadl na zem. Jejich těžce zkoušené nervové dráhy tak utrpěly další zásah. Na konci stojánku byla malá cedulka. To zjistily spíš pohmatem. Chvíli vyčkávaly ve tmě. Ze všech stran k nim doléhalo jen zlověstné ticho. Pak Nohy od stolu zakryla rukama od sebe display svého mobilního telefonu tak, aby jen úzký proužek světla dopadl na místa, kde očekávaly text. Celé Sesterstvo si tak mohlo přečíst:

David Černý: “Uctívači Dilda“ – plastika v nadživotní velikosti.

Další salva blesků vrhla dovnitř záplavu světla. Malá skupinka dívek stála uprostřed prázdné místnosti, kde z podivného úpatí vyrůstal jediný sloup. Pohledy smrtelnic vylétly vzhůru. Z vrcholu sloupu blahosklonně a moudře shlížela v nadživotní velikosti ale přesně z rudého plastu vyvedená hlava našeho nejvyššího státníka.

Za zády jim zaznělo stěží srozumitelné: „Čiňte pokání!“. Naštěstí žádná ze členek latinu neovládala. To už ale Sesterstvo na nic dalšího nečekalo a zběsile vzalo kramle. Jak se toho večera dostaly domů, členky vesměs netuší. Prokličkovali hladce Barabiznovskými uličkami toho času bez jediného automobilu k nejbližší tramvajové trati. Až zde, na poflakovací třídě si jejich netrénované prohulené organismy uvědomily, že bez kyslíku to dál nepůjde a zde teprve se mohly vydýchat. Pořád ještě hrůzu v očích.

Toho večera se jim neusínalo úplně nejkomfortněji a nejedna žárovka svítila vytrvale až do rána bílého.

Protože sesterstvo nesleduje politiku a zásadně nečte deník Metro, palcové titulky, které druhý den zahlédly v tramvaji při jízdě na černo, si se svým včerejším dobrodružstvím vůbec nespojily:

Černého „Rudý kokot“ vyvolal kontroverzi: Mynář se nepoznal, Ovčáček ano.

Mluvčí hradu: je nám ctí být koulemi pana prezidenta.

Následujícího dne vyšla ve Zhuleném Fetu reportáž o tom, jak děvčata pronikla do Barabiznova a neohroženě se dostala až do tajemné svatyně uctívačů Dilda, kde na ně zaútočilo neznámé božstvo ve tvaru mužského přirození. Odtud sesterstvo pak hrdinně prchlo zpátky na Velkou stranu. Tomu se nejvíc smála Rychloručka a předváděla, jak sesterstvo hrdinně prchá. Podobnými kousky vždycky celý klub úplně odrovnala.

„Uctívači dilda?“ divila se pak ještě Maruška. „Tak přece říkáme tomu řetězci s “domácími potřebami“, ne?“ vykouzlila rukama uvozovky.

„Právě!“ opáčila Jindra. „Myslela jsem, že jsou trochu v obraze.. a nenechají se rozhodit takovouhle srandičkou“ dodala ještě a pohladila sbírku barevných kamarádíčků, která visela na věšáku tvaru berušky hned vedle dveří do ložnice.

Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized a jeho autorem je administrator. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.