Dobrodružství v ohavných uličkách: Kamarádky si to vyříkají

Rozšafně zakončená předchozí kapitola zaslouží si malý dovětek. Čtenářka si jistě povšimla, v jakém těžkém rozvratu a vzájemném podezření byly zanechány dvě naše postavy, Mirka s Červenkou. Neváhejme tedy věnovat skromné resumé urovnání situace.

Předně, můžeme s úlevou konstatovat, že nedorozumění, které hrozilo vyústit v nepěknou brachiální dohru, se nakonec naštěstí podařilo vysvětlit. (Sláva!) Za to vděčíme, kromě příznivé konstelace ascendentů, bezpochyby také proslavenému smyslu Rychlých šipek pro čest, upřímnost a v neposlední řadě pravdu.

Když se naše děvčata po vyčerpávající výpravě do zlověstného Barabiznova vrátila vesele hlaholící na svůj privát a opadlo z nich veškeré napětí, odvedla si Mirka Marušku stranou. Posadila ji proti sobě za stůl, uchopila ji za obě ruce a v útulné místnůstce osvětlené jen jedinou stolní lampou (avšak s velmi výkonnou žárovkou) k ní takto zpříma promluvila:

„Maruško,“ hlas velitelky zněl naléhavě, emoce z něj přímo stříkaly. „Budoucnost klubu a celého hnutí je ohrožena!!!“

Maruška vytřeštila oči, ale mnoho platné jí to nebylo. Mirka pokračovala: „Teď mě dobře poslouchej!“ sdělila již naprosto vyklepané kamarádce a pohnula plechovým stínítkem lampy (když v místnosti nic jiného nesvítí, příliš nepomáhá, že zvenku je růžové). Marušce se vybavila hluboko v paměti zasutá návštěva u zubaře. Také tam ji oslepovalo nějaké zařízení, jenže tam měli veliké okno a tady ne.

Maruška dobře poslouchala (jak také jinak) a Mirka využila vhodně uspořádané chvilky a s povážlivou rezervovaností v hlase jí dále sdělila: „Nebudeš dobrou pokrokovou dívkou, když neřekneš, co víš o Bahňákovi a jak jsi k té informaci přišla!“

Následovala chvilka ticha na zpracování informace.

„Tt – to, Miru, fakt nevím,“ lezlo bezelstně z Marušky. „Někde jsem to jméno, nebo co to vlastně vůbec je, musela asi zaslechnout. Ani si nejsem jistá, jestli to vyslovuji správnějc.“ Mirka Marušku poplácala v němém gestu hrdého lektora spisovné češtiny. Úsměv se jí však na rtech pouze mihnul.

„Nějakej hrdina? Něco mezi Batmanem a Pérákem?“ domýšlela Maruška.

„Věř mi, že ne,“ prohlásila Mirka s nepřítomným výrazem a užila ledového tónu hlasu.

Mladší kamarádka čekala možná nějakou doplňkovou informaci. Chvíli marně.

„Ale já vlastně ani nevím, o co se jedná,“ Miru se jakoby probrala z transu a takto vesele vše v potřebném rozsahu dovysvětlila.

„Ty taky nic??“

„Já taky nic!“ smála se najednou na Marušku rozzářená rafinovaná blondýna.

„Teda to jsem fakt ráda, že jsme si to takhle pěkně vysvětlily,“ dala se zářivostí nakazit Maruška. Přes tmavší pleť jí to pod spalujícím světlem reflektoru šlo o mnoho lépe.

„Vysvětlily, hmmm…“ Mirka namířila lampu vzhůru ke stropu, takže teď mohla Maruška sledovat všechno, co se v šedé, strohé místnosti děje. Doposud vnímala především to, že toho v prostoru napěchovaném nepřirozeným pachem pižma příliš mnoho vnímat nemůže.

„Podívej, drahoušku, uděláme to jednoduše.“ Maruš ještě nikdy neslyšela tak zlověstného „drahouška“ a vlastně ani „jednoduše“. Mirka si vyhrnula rukávy svého síťovaného topu, sehnula se pod stůl a s nejvyšším vypětím svalů, které demonstrovala jejich hra na dívčině paži (připomínalo to střídavé zapojování obvodů na nějakém mechatronickém zařízení), vyzvedla na stůl těžký kvádrovitý předmět zakrytý černým plátnem. Pěkně to duslo o desku stolu. Chvíli se vydýchávala upřímným funěním. Pak zpod svých dokonalých řas upřela na Marušku pohled, který, tím jak nevěstil nic dobrého, překonal drahouška. Flegmatička Maruška ucítila, jak jí začíná prudce stoupat tep. Srdce se ji rozbušilo s největší pravděpodobností jako o závod. Nebohá dívka pro to neměla srovnání. Romana z jejího zásadního svalu například nikdy tolik nevymámila. A brzy mělo být ještě hůř…

Z kvádru pod černým suknem se ozval nepěkný škrábavý zvuk. Červenka na své židli mimoděk nadskočila. Miru rutinně poklepala na těleso. Zaznělo to tupě, skleněně až studeně. Vteřinku dvě bylo ticho, ale pak se odněkud z hlubin té divné věci ozvalo něco tak zlověstného, asi jako když 600-liberní námořní mina žbluňkne do desítky let nevybírané jímky za francouzskou restaurací v Nuslích(!!) a nahrávku celého žertíku proženete hudebním modulátorem Emo Scream Voice 5000 Deathshead Devastator s kondenzátory vyměněnými za skladové zásoby ještě z dob třetí říše s natištěnými malými svastikami a k tomu podáváte k večeři hrachovou kaši rovněž z doby třetí říše a minerálku z téže doby v patřičně okultních stylových skleničkách.

„Mi – Miru, co to…?“

„Všechno se dozvíš, není kam spěchat,“ uchechtla se tázaná, ale pak udeřila: Bleskově si zajela rukou za záda a v mžiku v ruce třímala obušek. Maruška hrůzou oněmněla. Už pokolikáté… Miru se napřáhla a… strnula. Jeden pohled na Marušku jeden na ten mírně zahnutý obuch, znovu na Marušku. Nakonec třískla tou věcí přímo před sebe značnou silou takhle rovnou dopředu přímo na desku stolu. Před poměrně nervózní vyslýchanou. Z kvádru vedle se ozvalo podrážděné zabublání, jako když… No, však víme… Marušce se roztřásla kolena. Další Mirčino zašmátrání u pasu a bleskově vztyčené předloktí. V ruce velitelky se zaskvěla čepel! Ale jaká čepel!!! Nekompromisní kus vraždícího hardware – esovitě zahnutý zubatý kus oceli, že by jeden blil. Miru uchopila předložený obuškoidní předmět a začala ho porcovat. Tu teprve Července došlo, že ta věc, ta tlustá mírně ohnutá věc není donucovací prostředek, ale prostředek rozkoše(!!!) Něco takového přece čas od času přechovává ve své tajné skrýši! Jedno po druhém koulela se odříznutá kolečka čabajské klobásy směrem k Marii a sama se skládala na úhlednou zkosenou hromádku. Když bylo dokonáno, zmohla se Červenka opět na slovo. „Mirko  – ,“ zbytek jí ale uvízl v krku (spolu se slinami).

„Dej sem ruku!“ zavelela kráječka nesmlouvavě a přitáhla po stole paži své spolustolovnice do prostoru, kde byla rozřezána čabajka. V Mirčině pravici se znovu zaleskla čepel. (Mirka nesnášela neznačkové i nože. Proto použila svůj oblíbený Spyderco Matriarch s jedovatými zuby na ještě jedovatějším ostří. Nebyl na něj pěkný pohled, ani když loupal cibuli. Ano a teď se porcovací nástroj znovu nepěkně zaleskl.) – Mirka táhne Červenčinu ruku k sobě. Dívka nemá dostatek sil, aby se ráznému postupu své představené bránila. Mirka otáčí děsivý nůž několikrát v prstech a!… významně ho odkládá na pracovní desku.

Červenčinu paži táhne dál, ke kvádru, pod tu černou látku. Přitiskne ji na povrch skrytý pod plátnem – a Červenka to cítí rozevřenou dlaní. Tvrdá a nehostinně hladká studená plocha. Druhou rukou pak Mirka uchopí jedno kolečko čabajské klobásy a opatrně je vpraví z druhé strany pod černou textilii. Bleskově ucukává, jako by se mohla ošklivě popálit (nebo umazat od mužského hovna(!)). Levicí přitom stále tiskne Maruščinu dlaň na vlhké sklo. Maruška pocítí explozi vibrací. Strašnou. Nepříjemnou, organicky naléhavou, děsivě energetickou a v neposlední řadě také pěkně hnusnou. Vyčerpanému stavu mladé nositelky baretu to nepřidává. Ale Mirka dál svírá její zápěstí a nenechá ji odtáhnout ruku ani o milimetr od toho megahnusu pod černým hadrem. Naopak. Upírá na ni nesmlouvavý pohled a sype pod plátno další a další kousky klobásy. Vibrace eskalují. Červenka všechno cítí. Má pocit, že každou chvíli omdlí. Vibrace jí přes rozevřenou dlaň vstupují do těla a postupují paží dál k lokti. Přestává zvládat třes. Uchopí se druhou rukou za předloktí. Na chvíli to pomůže, ale nový nápor energie postupuje nezadržitelně dál. K rameni a začíná jí zaplavovat celé tělo.

„Mi-mi-mi-mi-mi-mi-miru, mu-mu-mu-mu-mu-mu-můžeš…?“

„Nevěděla jsem, že jsi lechtivá,“ zubí se na ni Mirka úsměvem horrorového klauna. Maruška však pro svůj třes, který doputoval až na hlavu, vidí jen něco na způsob okousaného plátku melounu posypaného bělenými zuby… A pak jako zázrakem vibrace ustanou. Mirka pomalinku stahuje plátno z kvádru. Objevuje se masivní kovový rám, skleněná výplň, kameny, zvířená kalná kapalina, bubliny a pak to Marušku zasáhne velmi zprudka do očí. V nádrži se převalí něco neestetického takovým tím obludně spirálním způsobem a hned to zmizí v kalu jako by se nad tím nadobro zavřela voda vlastně kal. Jenže vlnky se ještě ani nestačí úplně uklidnit a ohavná záležitost nechutně přírodního původu se natlačí obličejovou částí (mají-li démoni nejukrutnější smrti obličej) přesněji polovinou obličejové části těsně na sklo a okamžitě to vyrobí oční kontakt. Maruška zažívá pocity, jaké se většině lidí po celý život z dobrých důvodů vyhýbají. Rozplizlá tvář působí jako podivně žíhaný vnitřní orgán. Pulzuje to, mele se to, je to vrcholně hnusné. Uprostřed toho je ohromné oko, které, přestože je tak trochu lisováno o sklo, se v té rozpláclé ploše všelijak divně cukavě nakrucuje. Podivně žíhaná duhovka obklopuje zornici nepravidelného tvaru a oko jako by permanentně říkalo „zabiju tě!!!“ (Nejeden ďábel ze středověkých rukopisů by z takového vizuálu skákal štěstím metr dvacet (i třicet). Užili si ze strany písařů své… Možná až do stropu a líbal by vám za to ruce. Hlavně proto, že by se zbavil těch strašných všudypřítomných z huby lezoucích klů, které musí působit značné obtíže zejména při jídle, ne-li ho činit nemožným, stejně jako líbání rukou.) A potom! Hned vedle toho strašného oka velkolepou rychlostí scvakne zoban velmi ostrého, řekli bychom, looku.

S malým zpožděním pouští Mirka ze sevření Červenčino zápěstí. Vyděšená dívka vyráží výkřik hrůzy a odebírá se i se židlí po nejkratší obloukové dráze k zemi. Obě se smějí. Mirka upřímně a Maruška hystericky. S mírně nepřítomným výrazem varietního umělce podává Mirka kamarádce ruku a pomáhá jí vstát. Ta provede totéž o mnoho srdečněji se svojí židlí. Posadí se na ni, ale mezi ní a stolem je teď větší odstup. Maruška má nervy na dranc. Snad by to spravilo kolečko té voňavé uzeniny. Jenže! Mirka nechává s obřadnými gesty jedno po druhém zmizet v nádrži. Vyrobí to pokaždé tak odpudivý zvuk, že mráz přeběhne po zádech tam a zpátky a pak ještě jednou. Až nakonec nezbyde nic. Stůl před nimi je prázdný! Mastná skvrnka tadyhle na stole pouze připomíná, co být mohlo a už není. Mirka obřadně sklapne zavírák a jediné co zůstává  a je neměnné je přítomnost té strašlivé nádrže a úsměv na Mirčině líci. Drobná jiskra nadšení zablýskne v jejím oku: „To je, co!?“

Maruška neví, jak by reagovala.

„Tak co, jak se ti líbila, želvička!!?“ povzbuzuje ji, holku jednu zamlklou, k nějakému projevu velitelka.

„No, já ti ani…“

„Věděla jsem, že tě to zaujme,“ nečeká Miru na odpověď.

„no, abych pravdu…“

„Viď? – jen tu mám náhodou od kamaráda z redakce (neboj je to lesbogay a navíc feminista) přes týden na hlídání tuhle krásku, tak jsem myslela, že by tě to mohlo zajímat… a také jsem ti chtěla předvést… jakému zjevu přísluší konzumace uzenin,“ zdviženým prstíkem spiklenecky zahrozí a vypadá u toho – no, roztomile.

„Vím, žes mi řekla všechno,“ významně se zastaví při zakrývání nádrže, jako by ten proces šel ještě zvrátit a předvést další pěknou ukázku. Pohlédne tázavě na Marušku. Maruška nezvládne Mirku verbálně ubezpečit, ale její výraz hovoří za vše.

Mirka dokončí zatmívání nádrže, překryje ji silnou skleněnou deskou a navrch přidá veliký kámen, který předtím zřejmě pod stolem sundala. Začne přecházet po místnosti. Ze záňadří vyndá útlý balíček. Nacvičeným pohybem ho rozškubne a nabídne Marii Červeňákové se slovy: „Dej si cigárko!“ Překvapená sedící nahodí výraz, jehož popisem tu teď nebudeme planě utrácet odstavec. Omezme se na to, že na balíček šilhá a její rty vytvářejí smyslné pulsující “O“ jako by vyráběly kroužky z cigaretového dýmu. Chvějící se rukou vytahuje ze slizkého plastikového obalu nečekaný obsah. Sevře v dlani podlouhlý fetiš, který ji vždy uklidní.

„Nóó, ještě jedno na potom,“ povzbuzuje dominantní děva.

Maruška má toho pokladu plné ruce a záhy i kapsy.

„Neřestem rozumím,“ mrká na ni představená. „Rozumíš?“

Maruška nerozumí ničemu, ale přikyvuje a ukusuje z obdrženého zázraku. Způsobně sedí a uzené maďarské cigárko v ní mizí jako proutí ve štěpkovači na atomový pohon.

Jak jinak toto setkání mohlo dopadnout, než ve znamení již předeslaného? Konstruktivně, upřímně a nebojme se výrazu srdečně.

„Jsem potěšena,“ řekla iniciátorka setkání. „Že naše důvěra a pěkný kamarádský vztah nezabloudily jako poctivé děvče v těch ohavných uličkách.“

„Ani nevíš, jak já, Miru, ani nevíš jak já!“ s citelnou úlevou vydechla též Maruška. „Trochu jsem se bála, že už to mezi námi není jako dřív. Jindra do mě celej den hustí: Hlavně to před Mirkou neopakuj. A já: A co? A ona: Toho Bahňáka!!!! A tváří se u toho jako kdyby měla zácpu… Vlastně spíš strašně výhružně. Přitom sama nevím, kde jsem to pochytila. Poslední dobou vysedávám v klubu a lepím modely vigvamů. – Od té doby co mi Jarka vysvětlila, že Apačové a Romové mají společné předky, jí celkem dost pomáhám s tím etnografickým projektem. Co si holky šuškají, pouštím druhým uchem ven.“

Zdánlivě nesouvislé Maruščino brebentění Mirku zaujalo.

Má snad toto být závěr celého tajemného dobrodružství v Barabiznově, paranoidní fantazie přetažené velitelky?! Mirka úsečným pohybem naznačila cestu ke dveřím. Malá snědá dívka se nedala dvakrát pobízet. Opatrně pootevřela a zamžourala do nenadálého jasu. Za dveřmi je nový svět. Plný vůní a zářivých barev. Holky tančí, ozývá se Lady Gaga v deluxe remixu, neklamný to příznak oldies party. Emoce se derou na povrch. Plačící, vyčerpaná Červenka se vrhne do náruče Rychloručce. „Miru byla tak hodná, TAK hodná!!“ vzlyká pořádnou chvíli. Pak už jen spokojeně oddechuje. Dnes večer je připravená splnit stravovací limity nastavené Jarkou a možná i cvičení s Romanou, když se Mirka bude dívat. Uzenina s velitelkou – o tom se jí bude ještě dlouho zdát. Snad pouze o tom…

A co hlavní cíl dnešní výpravy? Bájný kód k šifře zvané Babička. Ano, doufejme, že děvčata na dvorech ošetřených moderním leštěným kamenem a průmyslovými kamerami žádnou latrínu nepřehlédla. Pátrání se zřejmě bude muset ubírat jiným směrem. Snad k tomu nalezne Mirka dostatek klidu. Její samostudium je, zdá se, páteří celé operace. Před tím je však potřeba cosi dořešit a v klubu číhá utajený nepřítel připravený kdykoli zaútočit. Dravec, který využije každé sebemenší příležitosti k uchvácení moci nad děvčaty. A ten dravec – – je Jarka!

Mirka překontrolovala elektrickou šňůru od lampy, jak je dobré učinit, pokud montujete žárovku o mnoho vyšší wattáže, než kolik doporučuje výrobce svítidla. Je jasné, že dnes se ještě rozsvítí.

Proč má ta Maruš mastnou pusu od něčeho mastnýho? napadlo Jarku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized a jeho autorem je administrator. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.