Na konci předešlého vyprávění jsme děvčata zanechali těsně u cíle výpravy do zlověstného Barabiznova. Právě se rozdělily na dvě skupiny a pročesávají protilehlé strany Široké ulice s cílem najít vytoužený objekt. Domem, který zbývalo nalézti a který snad skýtal klíč k odkazu velké B. N., měl být objekt zvláštního půdorysného uspořádání se specifickou konstalací místností a občanského vybavení.

Mirka zkušeně vedla svoji část výpravy od domu k domu po levé straně ulice. Jindra pokaždé hlídala u vrat a Maruška, kterou Mirka ani na vteřinku nechtěla spouštět z očí, doprovázela svoji velitelku na temné dvory, aniž tušila, co se její milované vedoucí v právě tu chvíli odehrává v hlavě. A nebyly to myšlenky, abychom tak řekli, vždy úplně konvenčně šlechetné. Nejedna součást expozice dnes navštíveného muzea tortury v nich hrála svoji nezanedbatelnou roli.

A proč to? Mirka se cítila ohrožena, dokonce silně ohrožena. Informací, kterou dost možná disponuje nevyzpytatelná Maruška. Informací, která se nikdy neměla dostat k děvčatům klubu. Jak by jim vysvětlila, co se kdysi v moravské metropoli(?!) odehrávalo se železnou pravidelností na jejím pozadí? – a že se v tom angažovaly pracky proslavených čuňat?!! Jsou věci, které se ne úplně snadno obhajují, pokud v tom nemáte praxi.

Snaha ověřit si autoritu patří k přirozeným potřebám vůdce – to je nadevší pochybnost. A pak také, stres z mocensky exponovaných osob nikdy neudělá příjemné společníky. Navíc můžeme vzít jed na to, že u Mirky tohle platí minimálně tak dvojnásob. Jedině nerozhodnost ohledně metody výslechu, (dvory byly opravdu hrubě podvybavené až strohé) a v neposlední řadě i to nejlepší, co v Mirce bylo (a že se tam obvykle něco takového našlo), opakovaně uchránily osobní svobody a tělesnou pohodu mladé prostořeké Romky.

Proto také mohla Červenka dál spokojeně pozorovat svou představenou v objektech, které ona sama již považovala za propátrané a vyřešené (nesplňovaly totiž půdorysné zadání), jak marně hledá provaz nebo aspoň kýbl. Domnívala se, že zkušenější bohemistka hledá nějakou indicii nebo stopu vedoucí ke zbožňované literátce. Obdivovala se v takových chvílích převelice důkladnosti své velitelky.

V koutě jednoho zvlášť odpudivého dvora nalezla Mirka odřezek dvoupalcové zahradní hadice asi tak metr dlouhý a starý rezavý budík. Lačně uchopila svoje objevy, podržela před očima a prohlížela s takovým zaujetím, až dobře naladěné Marušce přeběhl mráz po zádech. Hrubé hvízdnutí rozčeřilo vzduch, když Mirka na zkoušku ťala gumovou hadicí naprázdno a výraz uspokojení se jí usadil na rtech, když pohazováním otestovala hmotnost stařičkého měřiče času. A to byly jen některé ze spektra činností, které ji v souvislosti s nalezenými předměty napadaly… Byla svá a kreativní.

Nespekulujme teď však, co by se snad eventuelně mohlo dokonce i přihodit, kdyby děvčata od plánu najít stavení, kde od kvelbu k přístavku i na latrínu je přesně dvanáct kroků (Á, a už je to venku!), nevytrhla melodie doléhající sem z ulice. Píseň Paparazzi – dávné to znamení klubu – v nápadně nepolyfonním provedení. Že by Jarce i Romče došla baterie, a takhle si tu cvrlikají na svá rodná ústa? Mirka s Červenkou byly v mžiku zpátky na chodníku. Tam však nenalezly děvčata ze skupiny B, ale právě naopak. Uviděly Jindru s vyděšeným výrazem, jak cosi zuřivě gestikuluje. Její třesoucí se paže ukazovala směrem ke dvěma vzdalujícím se postavám.

Vskutku děsivý výjev naskytl se našim třem výtečnicím. Co spatřily, bylo skutečně ohavné a hrůzu dokonale budící. Dvě dívky zhruba tak jejich věku, jen několik kroků před nimi v naprosto žalostných outfitech čile konverzovaly a dokonce v této situaci jevily známky štěstí. Jak odporné! Naprosto nepochopitelné a obzvlášť tady pro Jindru. Ta, čistě hypoteticky ocitnout se v jen trošku podobné situaci, věděla by přesně, co dělat. Začala by okamžitě mlátit hlavou o zeď a po převozu do nemocnice by požádala o plastiku rysů obličeje umožňujících identifikaci. Posuďte sami: farmářky!^[1] (neznačkové!!!), modrobílé batikované tričko pánského střihu, strašlivý nízko utažený culík ala Mejla Hlavsa a druhá: drdol! Panenkonanebiskákavá. Budiž, Boženka ho sem tam také uvázala, ale v její době to byl vrchol koketérie. Džíny do pasu s trendy perforací a worn-outem. Zde ale všechno na první pohled vzniklé přirozenou, boženo chraň, cestou. Sukně úplně až na zem, až bylo úplně na místě zvážit na omluvu možnost nějakého znetvoření dolních končetin. K tomu používaly nešťastnice tak nevýrazné líčení, že nebylo o čem mluvit! Úsměvy na rtech těch zanedbaných osob mohla těžko vyloudit oblíbená píseň Rychlých šipek, kterou si náhodou před chvílí tak mazácky zapískaly (aniž tušily na jak nevhodném místě a v jak nevhodnou dobu to činí), tak co tedy?

Jindru to opravdu zdrchlo. „Ty nejsou nad módním hrobem – ty sou v něm.“

Mirka okamžitě vzpomněla módního desatera klubu a odpočítávala na prstech: „Módní policii příčinu nezavdáš, osobě neutěšené trend vnutíš,… Boženko promiň, tadytohleto nepočká.“

Jakmile Jindra zjistila, že situaci budou neprodleně řešit, jako by jí někdo vlil novou krev do žil. Nešťastnice byly za okamžik dostiženy v boční uličce. Zjistilo se, že jsou to dvě potenciálně milé Francouzky v opravdu žalostném nevědomí. Ideální objekty. Jak by se jim teď hodila Jarka se svými základy francouzštiny. Ale což, aspoň Rychloručku zaučí (v čem jako, nepadlo) a móda je přece jazyk mezinárodní.

Tu teprve si děvčata Rychlých šipek naplno uvědomila jak daleko od domova a v jak nehostinném prostředí se nacházejí. Zakoupit zde nějaký solidní topík či šortky byl oříšek nad jiné tvrdý a vyžadovalo to celého nadčlověka ženského pohlaví zejména od Jindřišky. Klasických oděvních značek zde nebylo. Narazily pouze na několik obchůdků se striktně orientálním textilem, smradlavým jak flanďák kříženej se smažkou, ideálním tak pro amatérské nastudování kusů Dalajlamovy první vánoce a Jak Parvátí potkal Lakšmí a u toho si parádně zahulili. Několik krámků nabízelo všechno s panoramatem města – tomu se děvčata také obloukem vyhnula, maje na paměti Jindřinu polemiku o módě pro zimní měsíce pod titulem: “Navrch huj vespod fuj“. A pak už tu byly jen oděvy do drsných sibiřských krajin, převážně pokrývky hlavy s blýskavou hvězdičkou vpředu, která dělala ponuré kožešinové zboží jestě veselejší…

Z večerky vyšel malý chlapec. V ruce nesl síťovou tašku s jakýmsi sáčkem a několika cibulemi.

„Haló hochu,“ porušila Mirka nepsané pravidlo klubu. „Nevíš, kde bychom tu sehnaly něco obstojného na sebe?“

Chlapec si Rychlé šipky přeměřil zkušeným pohledem budoucího slavného návrháře. Protože seznal, že proporce děvčat vyhovují jak současným tak i budoucím trendům, byla jeho nedůvěřivost rázem ta tam.

„Nejlíp asi v Pařížský,“ mávl rukou kamsi dopředu za hlavy děvčat. Když zachytil Jindřin bezradný obličej, uchopil ji za loket a vlekl k nejbližšímu nároží. „Támhle projdete, druhou doprava a pak pořád rovně,“ ukazoval. Ještě jednou přeleštil zrakem celou skupinku – k úlevě zúčastněných RŠ na zahraničních turistkách okem téměř nespočinul – a dodal: „To nemůžete minout.“ Pak se ještě naklonil k Jindřišce a spiklenecky jí šeptl do ucha: „Mimochodem, parádní overal!“

„Ten byl sladkej,“ shodovala se o chvíli později děvčata.

„Comme il était trop doux,“ přizvukovala evropa.

„Pařížská, to nám celkem hraje do not. …se bude tady holkám líbit,“ přehnala to s optimismem Mirka.

Co vám budu povídat. Když s nimi děvčata skončila – tedy Jindra s Mirkou (Červenka chtěla převážně jen vnutit červené barety) – stály tu dvě zbrusu nové slečny: Pokovené rozvázané kecky zlatavé barvy, nařasená sukně směřující stejnou měrou nahoru jako dolu, top bez zad s potiskem, síťované rukavice k lokti, efektní patka doplňující vyholenou polovinu hlavy, vulgární blond s tónováním konečků, líčení s potenciálem nahradit výstražný trojúhelník, gumová kabelka odvážného střihu. Druhá slečna vyzařovala toto: styl – černé legíny s transparentními panely, luxus – lesklý top s digitálně-zvířecím vzorem a efektem diskokoule z leštěného obsidiánu, eleganci – balerínky s converse potiskem, plus vrchol všeho – XXL nehty v barvách fuchsiová s přelivem z kokosové bílé doplněné linií Swarovski. A protože Jindra je, víme, detailistka a trocha toho rebelství se k dnešním modelům vyloženě hodila, stékala jedné z usmívajících se Francouzek z procvaknutého rtu stružka krve.

„Jindři? Dneska už se snad neprocvakává?“ téměř starostlivě vyzvídala Mirka.

„Se ví, ale podívej na to francouzské tele. Ještě by to vdechla.“

Kroužek z Čech tak bude trvalou součásti jemného obličeje nyní až překvapivě pohledné dívky.

Škoda, že slova mají tak omezenou možnost vylíčit co je potřeba vidět na vlastní oči. Angažovaná děvčata z Šipek spokojeně sledovala své dnešní úspěchy na poli extrémního restylingu, opakovaně si gratulovala a několikrát po sobě se nemohla vynadívat.

„To se budou holky na hostelu divit, až zjistí, že jsou vkusně a za své,“ podotkla trefně Červenka, která, maje na starosti placení za záchranné služby, využila toho, že zároveň hlídá batůžky obou děvčat.

„Tak to bysme měly. Nejvyšší čas se rozloučit.“

„Laciné to nebylo, že?“ položila Jindra jednu řečnickou.

Úsměv byl jí odpovědí. „Každopádně, bez ohledu na délku pobytu a program spadne tato akce do zlatého fondu jejich dovolených,“ vysvětlila Mirka svůj celkový pohled na věc.

Rychlé, ale srdečné polibky na obě tváře, trochu rozpačité zamávání z tábora nově nabytého sebevědomí. Však ony si holky zvyknou – být středem pozornosti to je panečku zápřah. A teď už fofrem na místo nouzového srazu s Jarkou a Rychloručkou.

„Mám dojem, že na naší straně Široké ulice už stejně žádný neprobádaný dvorek nezůstal,“ dodala na vysvětlenou Mirka a její kamarádky po usilovném vzpomínání ochotně přitakaly. Má-li dnes být učiněn zásadní objev, připadne nesourodému duu napěchovanému šedou kůrou mozkovou a svalovými vlákny. Skupina “A“ si nemá co vyčítat. Tím méně, že počet latrín, které v ulici potkaly, blížil se limitně nule.

Vykročily z Pařížské v dobré náladě. Tahle ulice jako kdyby do ohavné čtvrti vůbec nepatřila. Nezapadla sem. Byl to závan známého světa. Hřejivého, dívčího, plného výkalů pardon výkladů, luxuries a vůbec života, jaký má být, aby vůbec stál za to žít. Jak moc bylo tohle místo děvčatům blízké – to je samo o sobě na zvláštní kapitolu do FEM-FEMu. A jak krásně nezištně pomohly dvěma ztraceným duším. To bude večer žeň, až budou vybarvovat políčka růžového života. To máme: 1)pomoc dívce stejného pohlaví, 2)náprava módního průšvihu (škoda, že na tohle je jen jedna kolonka), 3)společná akce klubu spojená s nakupováním a možná i něco dalšího.

Náladu jim podrželo, že se postupně propracovávaly do poněkud přátelštějších končin Barabiznova. Sem tam nějaký ten obchůdek přeci jen probleskl, zahlédly několik chodců s nákupními taškami slovutných značek a historické barabizny vyskytovaly se řidčeji a nebyly již zdaleka tak monumentální.

Ale my teď musíme na chvíli zpátky do srdce hrůzostrašného nepřátelského území, za dvěma děvčaty, která zdaleka nemají vyhráno…

Na několik okamžiků jsme opustili skupinu B. Rychloručku, statečně čelící nástrahám neznámé čtvrti, téměř neznámému úkolu i vlastním démonům a Jarku, statečně čelící tomu všemu v podání Rychloručky.

Starší z obou děvčat se zprvu zmítala mezi pocitem hrdosti důvěrou vyznamenané členky, jíž byl svěřen náročný dohled nad mentálně indisponovanou kolegyňkou a pocitem obětního beránka. Postupem času byla zmítání ušetřena a zcela se přiklonila k možnosti druhé. Bohužel ta víceméně chvilková (protože žádné nakupování netrvá úplně chvilku) absence děvčat v ději postačila k tomu, aby se přihodilo něco strašlivého.

Přicházíme pozdě, něco však přeci jen zachytíme: Drobný psík svižně uhání ze dvora, strach i šibalství se zračí v jeho černých očiskách. Není úplně těžké představit si kopanec, který energické zviřátko vyprovodil na cestu a rovněž není těžké představit si, že mu ono na poslední chvíli uskočilo. Vkusně oděná mladá dívka, na svůj věk neobvykle obdařená svalovou a vůbec hmotou pokleká a spíná ruce v zoufalém gestu. Před ní na zemi v prachu dvora leží zvláštní objekt zhruba velikosti výtisku Harryho Pottera. Objekt neurčitého poslání, barvy špinavé champagne, vybavený jakýmsi šlahounem upevněným na obou koncích. Slzy doprovázejí dívčin srdceryvný vzlyk. Pěstí zahrozí dívčina neurčitě nahoru dopředu. Hejno holubů vyplašené vzlykem či gestem či případně znechucené celým výjevem opouští střešní partie přilehlých budov a mizí směr Těšnov. Druhá dívka, o poznání tradičnější, stojí jako z mramoru vytesaná, hledí na zoufalou klečící bojovnici a nenachází slova, která by její přítelkyni utěšila. Nervozita ji přitom přinutí podupávat nohou. Cynik by řekl netrpělivostí. Jako by zrovna teď nemohlo být času na zbyt…

Úkol v ulici přiléhavého jména (Široká ulice skutečně jakousi šířkou disponuje) pro ně skončil. Poslední dvůr, který prověřovaly, se stal, ano, jejich třináctou komnatou. Jako ve snách si zmučená děvčata – každá týrána svým vlastním traumatem – hledají cestu na místo srazu, před obchodní dům.

Cesta jim ubíhala všelijak. Rychloručka s sebou něco vlekla v modrém igelitovém vaku, který braly na výpravu pro sběr hygienicky diskutabilních objevů. Co chvíli se zastavila, nahlédla do vaku a zaúpěla. Jarka se těchto kontrolních seancí neúčastnila. Rázovala vpředu a hledala, kde by její intelekt dostál nějakého odpovídajícího využití. Zdá se, že okolnosti jí byly nakloněny, neboť po chvíli se setkaly s tak flagrantním narušením humanity, až Jarce dokonce uklouzlo jedno vulgární sousloví. Citovat zde nebudeme.

Seběhlo se to takto: Na rohu zachovalé secesní barabizny, když vstoupily na rozsáhlý pěší bulvár, potkaly Josefu, ženu ve finanční tísni, která velice efektivně oslovovala kolemjdoucí. Pro lepší pochopení situace ukazovala malé děvčátko asi tak čtyřleté, očividně v ještě horší finanční situaci než jeho matka, byla-li jí paní Josefa. Kolemjdoucí si tedy snadno mohli udělat realistickou představu o přiměřenosti poskytnutého finančního daru. Děvčata ocenila důmyslnost ženina počínání a přispěla 7 Kč na osobu, tedy 14 korun českých. Naopak je naštval opodál sedící povaleč Michal, kterýžto neváhal zneužít své chybějící dolní končetiny k žebrotě. Přes nebezpečí číhající všude okolo se děvčata rozhodla úplně ukázkovému nešvaru čelit. I Rychloručka se nakrátko zmátořila.

Zatímco Jarka uštědřovala vykukovi bleskovou přednášku na téma rovné příležitosti a velice účinně u něj navozovala pocit studu (výčitkami, ne úplně fér argumenty atp. obzvláště se zaskvěla hláška „nikdo vás nemá rád“), Rychloručka rychle – jak také jinak (činila to rukama) – shromáždila vhodné střelivo pro případ, že by Jaruščiny dobře míněné rady do života nepadly na úrodnou půdu. Jednalo se převážně o kelímky, použité kosmetické tampony, drobné mince (část si nenápadně půjčila u Josefy) a mihla se tam i menší dlažka, protože jak Mirka vždycky říkávala: ‘Nemáme chtít ubližovat, ale napravovat.‘ A že nápravy bylo zapotřebí.

„Tomu říkám handicap,“ ironicky poznamenala Romana. „Mít slušivou protézu, uháněl by svižněji, než o čem si mnohá dívka na vysokých podpatcích může nechat jen zdát!“ A to byla zatraceně pravda.

Při házení  kelímků, kosmetických tamponů, drobáků, použitých jehel, všelijakého čurbesu a středně velkého plného odpaďáku za obtížně prchajícím invalidou a ve společném pokřikovaní “Hanba! hanba! a ještě jednou hanba!“ pocítila děvčata pojednou spřízněnost s lidmi okolo. Byly    náhle na jedné vlně. Cítily se být součástí něčeho většího, něčeho co překračuje bariéry vzdělání sociálního postavení ba i pohlaví a lidi určitého smýšlení pěkně chumluje dohromady. To to byl ale pěkný pocit, být zajedno s kolemjdoucími. Navzájem se povzbuzovali, vyměnili si úsměvy, hecovali se k přesnějším zásahům, dělili se o munici, někteří si vyměnili adresy. Jedna dvojice se během happeningu zamilovala. Dívky přepadl pocit, že tady opravdu vzniká něco většího, univerzálního, prosté lidské společenství schopné kooperovat a vstahnout ruku pro správnou věc. Zazdálo se jim, že snad dokonce obyvatelé zdejší čtvrti nemohou být až tak špatní lidé.

Avšak ani čin, který ze světa udělal zase o trošku lepší místo pro život, nedokázal natrvalo rozjasnit tvář sportovkyně Romany. Trauma prožité v Široké ulici se pořád vracelo jako lejno přejeté velocipedem a nepomohlo ani deset kliků s tlesnutím a čtyři sady sklapovaček s hmitem i bez.

Vešly do malinko civilizovanějších končin. Na dohled se tyčil palác, za který by se nemusela stydět třeba taková národní banka. Už netrpělivě vyhlížely majáku ne nepodobné osvětlené výlohy s hloučky sličných figurín. Ááá tady, konečně. Ufff. Ale Mirka s děvčaty tam ještě nebyla. Dívky postávaly na předem dohodnutých souřadnicích a do smíchu jim nebylo. Hovor vázl. Vlastně nebylo, co by tak úplně vázlo.

Po drahné chvíli dorazila z opačného směru skupina “A“ v o poznání rozvernější náladě. Sotva děvčata zakotvila pod ochranou obchodního domu, který zde byl jakýmsi ostrovem civilizovaného světa, nešetřila chválou na moudré konšely staletí minulého, kteří zbudováním tohoto světla v temnotách i přes drobné poklesky na genderovém poli a pomýlený vztah šéf‑sekretářka zajistili sobě nehynoucí slávu. Zde se celý klub opět shledal. Rádi bychom řekli šťastně, nicméně…

Nápadně vážné výrazy Rychloručky a Jarky vyvolaly u kamarádek starost.

Ano, jak již bylo naznačeno, Jarka zprvu tak hrdá na zodpovědný úkol, jenž jí byl svěřen – provázet méně zkušenou kamarádku a dodávat jí odvahy, nemohla se už nějakou dobu zbavit dojmu, že si vytáhla černého Petra. Navíc pěkně nesnesitelného a lítostivého. Jak to tomu monopodnímu sprinterovi natřely, by přece muselo rozveselit i Ester Janečkovou i s pošťěvákem Ondrou. „Nemáš nohu, dělej rukama!!“ řvaly za ním dvojhlasem.

„Co tady tak stojíte, jako kdyby vám zreznul hasák?“ zakrývala obavy jen stěží Mirka.

Rychloručka tam stojí přesně tak a ze svalnaté krásy opravdu moc nezbývá. Ani make-up, který pro dnešní náročný den doporučila Jindra, nevydrží všechno…

Konečně pronesla zlomeným hlasem: „Juicy byla nakryta surovým mopsem.“

„Cože, Juicy?“

„Naše Juicy?!“

„Vždyť je to ještě štěně!!“

„A braly jsme ji vůbec s sebou?“

„Né, moje Juicy!“ pozvedla Romana kabelku Juicy Couture a podržela ji útrpně v odpoledním slunci. Vypadala úplně jinak než toho dne v ranních hodinách. Že módní schránka na nezbytnosti, se kterou se dívka během dramatického dne stihla poměrně sblížit, už nebude ozdobou šatníku, bylo nad slunce jasné.

Po nekonečné minutě kolektivního mlčení si Jindřiška nekompromisně ulevila: „Prokletý chlapi!“ a odplivla si. Výraz její tváře by srazil i syrovátku. I ostatní dívky měly sveřepý odhodlaný výraz. Ideální okamžik pro nějakou odhodlanou bojovou přísahu, kdyby někoho něco napadlo.

„Vypadá spíš, jako kdyby jí něco ojelo,” zauvažovala nahlas Maruška ve chvíli, kdy už snad bylo slušnější změnit téma.

”Herdek holka, ty se dáváš do kupy!” musela Jarka ocenit pokus o spisovnou češtinu v podání snědé kamarádky.

Děvčata ze šťastnější části výpravy zakoupila slušivé beranice v reflexních barvách. Rychloručka s Jarkou po nich teď smutně pošilhávaly.

„…a máme ještě dvě pro vás,“ zamrkala šibalsky Jindřiška. Děvčata propukla v uvolňující smích. Už dlouho se tak nezasmála.

Rychloručka chtěla někoho obejmout a zájemkyň bylo tolik, že se to nakonec nepovedlo. Asi jako když se chcete na chodníku vyhnout s protijdoucím a ne a ne trefit tu správnou stranu.

[1] K události došlo krátce před nástupem farmářkovévo revivalu (zkuste si to představit..). Proto i když byl podobný jev už na spadnutí, hysterie byla stále ještě na místě.  pozn. aut.