Velikonoční výprava aneb misie na východ (2/2)

Nedělní ráno bylo překvapivě bezbolestné. Kvalitní alkohol a čerstvý vzduch nezanechaly následky vyjma lehké otupělosti v mozku, tudíž plánovaná misijní činnost byla odložena na pozdější, bystřejší dobu. Děvčata zvládla základní ranní hygienu, podivujíce se, že po suchých záchodech není oproti předchozím obavám ani vidu, že tu teče teplá voda a dokonce se v koupelně vyskytují i značkové kosmetické přípravky. K snídani se podávalo čerstvé pečivo od místního pekaře, mléčné výrobky byly od dalšího souseda, který provozuje biomlékárnu a bylinky i zelenina putovaly ze záhonu nejkratší možnou cestou přímo na stůl. Romana záhy pochopila, odkud pochází Červenčina závislost na uzeninách, když její strýček přinesl na stůl čerstvý obsah udírny. Okamžitě zapomněla na nutriční plán mladé sportovkyně a ukrojila si pořádný kus ještě teplého paprikového bůčku.

„Holky, tohle je normální bio ráj. O tomhle si můžeme v Praze nechat jen zdát,“ rozplývala se Jarka.

„Nemusíme,“ podotkla Mirka. „Ale s cenami na pražských bio trzích bychom nevydělávali na nic jinýho, než na jídlo.“ A přidala dosti výmluvný výraz v obličeji. Ve snaze si užít tento gastronomický svátek si naložila ještě další chod snídaně, která se pomalu měnila na branch.

Když už byla děvčata nasycená (narvaná k prasknutí), zahájila Mirka debatu o dalším programu. „Vzhledem k nečekanému příjmu kalorií navrhuji, abychom je spálily nějakým sportem,“ navrhla Romana.

„Můžeme vylýzt na Cikána!“ odpověděla obratem Červenka.

„No fuj!“ oklepala se Jindřiška. „Ani za poslední kabelku na světě!“

„To je kopec tady za vesnicí. Za ním pak vede turistická trasa,“ uvedla ji na pravou míru Červenka.

Návrh byl jednomyslně přijat, a jelikož čas pokročil, přešly od slov k činům a začaly z kufrů vybalovat své outdoorové části šatníků. Asi po hodině rychlé přípravy, zabrané především zrychleným hlasováním o nejvhodnějším účesu na trek a jeho následnou realizací, byly připravené vyrazit. Po chvilce se přesvědčily, že realita zdolávání čtyř set výškových metrů je poněkud odlišná od představ u plného stolu. Prohýřená noc a opulentní snídaně byly znát. Téma rozhovoru se postupně měnilo od účesů a plánů, jak v tomto kraji prosadit klubové myšlenky k poněkud praktičtějším otázkám. Například, že při příštím plánování výletu je potřeba nezapomenout si s sebou přibalit pití, a že výběru trekových hůlek je potřeba věnovat větší pozornost, neboť z původně praktické pomůcky se během prvních dvou kilometrů stalo neužitečné závaží.

Převýšení udělalo své a na turistické trase se již děvčatům šlo dobře. Po několika kilometrech konečně narazila na studánku a původní obavy o nezávadnost místní vody přemohla žízeň a následné zjištění, že ani nejlepší smoothie na světě nemá na čistou pramenitou vodu.

Trasa s náročným profilem skončila v nedalekém městečku Brumov Bylnice, kam naše hrdinky dorazily po náročném sestupu dosti utrmácené. S neskonalou rozkoší se uvelebily na příjemné zahrádce, kde jim dokonalý personál poskytl nadstandardní servis a občerstvení skvělé úrovně.

„Na kvalitu si tu teda nikdo stěžovat nemůže,“ zhodnotila znalecky Jarka další gastronomický zážitek.

„To teda ne,“ přidala se Jindřiška. Její hlas ovšem nezněl tak pozitivně. Dívala se kolem a zjišťovala, že po odpolední mši se městečko zaplnilo lidmi, kteří byli nebývale dobře oblečeni. „Myslím, že takhle tu teda fakt neprorazíme…“ řekla a snažila se schovávat za květináčem. Měla pravdu. Outdoorové oblečení bylo v nedělním městečku jak pěst na oko.

„Ještě, že nás tu nikdo nezná, to by byl fakt trapas,“ zašeptala s jistou úlevou Mirka. V jejích očích se však odrážela nejistota a drobná závist při pohledu na množství kousků, které by i ona sama ráda viděla ve svém šatníku. V téhle části republiky se rozhodně žádný pravěk nekoná…

Poslední přesun zpět proběhl hromadnou dopravou, a když na již známé autobusové zastávce kolem nich opět projížděl Jeník Uher s traktorem, již z dálky na něj mávaly, aby jim zastavil a kousek je svezl. Minulý večer se z něj vyklubal celkem sympatický kumpán a jeho atraktivita vzrostla se zjištěním, že on je majitelem té zmíněné biomlékárny. Jarka na něm ještě obdivovala jeho pružnou a svalnatou postavu. Tím se ovšem ostatním děvčatům raději nechtěla chlubit. Jistě to byla jen známka slabosti, která by ji snížila v očích ostatních, což si při svých velitelských ambicích nemohla dovolit.

Večerní zábava tentokrát byla poněkud klidnější, neboť výlet je fyzicky dosti vyřídil (ovšem až na Romanu, která si v rámci tréninku ještě naordinovala odpovídající dávku strečinku). Maruščina teta se projevila jako skutečná paní domu a dokonale dirigovala běh celé domácnosti. Překvapivě se to obešlo bez povýšených gest vůči všem přítomným mužům, a přesto si vytvářela přirozený respekt.

Mirka si vzpomněla na pravý účel výpravy a pokusila se s vedle sedící sousedkou zavést řeč na téma postavení žen ve společnosti a zmínila i svůj oblíbený časopis, který jí zabíral celý kufr a o kterém doufala, že ho tady, opěvována místními ženami, bude štědře rozdávat. „Ten samozřejmě znám,“ překvapila ji na první pohled vesnická žena svým obrovským přehledem. „Ale je to dost pozérský časopis, který existuje v trochu virtuálním světě a taky je dost vidět, kdo ho platí. Všimla sis těch tendenčních testů kosmetiky? Některé husičky z velkoměsta na to možná skočí.“ Mirce spadla brada. Pár testovacích kousků měla od Jeleny a skutečně se zdálo, že v porovnání s tím, jak to v časopise chválí, to zas taková pecka není. „Samozřejmě,“ nedala na sobě nic znát. „U nás to čtou spíš holky na základce a my jim v tom pak děláme trochu jasno, aby úplně nezblbly…“ Tím víceméně diskuze skončila a Mirka si uvědomila, že místní sebevědomé ženy jsou přímo etalonem matriarchátu. Nebylo třeba dalších slov, jen tajného obdivu. Mise definitivně ztratila smysl.

Večer dále příjemně ubíhal v dobré společnosti a při další konzumaci regionálních produktů rozmanitých druhů. Děvčatům připadal tento svět takový příjemný, bezstarostný a překvapivě i méně konfliktní než doma v Praze. Usínaly pozdě v noci v dobrém rozpoložení a přály si, aby to tak bylo už pořád…

Někdo strašlivě bušil na dveře. Bylo jich víc. Bylo to celé stádo. Hrozný hluk, dupot po schodech. Blížilo se to. Závan slivovice. V polospánku, ještě ani nevěděly, co se s nimi děje, je někdo vyvedl z postelí a hnal domem. Hlasitý zpěv folklórních písní, zvuk houslí a klarinetu. Všichni měli lidové kroje. Proboha! Vždyť jsou Velikonoce! Na tohle holky zapomněly. Mžouraly na sebe jak vyorané myši. Pořád slyšely něco o tatarech. Co by tu dělali Tataři? Nic nedávalo smysl. Při prvních úderech do jejich zadnic jim to došlo. V místním nářečí se tak říká těm vrbovým exekučním nástrojům, umožňujícím celospolečensky schvalované násilí na ženách.

Ostatní místní děvčata s koledníky vesele laškovala, tak ani naše hrdinky nemohly být za úplné blbky. S největší námahou se přemohly a přijaly svou ženskou roli typickou pro tuto pohanskou tradici. Romana mezi koledníky objevila i svůj místní koulařský idol a své nadšení tak nemusela ani předstírat. Nakonec k žádné újmě nepřišly a po odchodu koledníků se mohly konečně vzpamatovat. Slabá hodinka v koupelně z nich zas udělala sebevědomé a neomylné ženy, kterými se cítily být, a které se nedočkavě vrhly na další porci regionálních pochoutek.

Nerady nastupovaly zpátky do vlaku na zastávce, kde se zastavil čas. Bílé Karpaty pomalu mizely v dálce a tento nezapomenutelný víkend se nezadržitelně blížil ke konci. Děvčatům se zdálo, že místo aby změnily místní ženy a dívky, to prostředí změnilo je samotné. Najednou si připadaly méně konfliktní, spokojenější, i s muži se dalo nějak rozumně mluvit. Taky jim připadalo, že tam v Praze je všechno nějak zbytečně upjaté a vyostřené. Mirka se odmítla dál tahat s těžkým kufrem plným zbytečných časopisů. V Horní Lidči se domluvila s drážním zaměstnancem a část jich nechala v regále pro komerční tiskoviny, část jich poslala ECčkem někam dál na Slovensko.

„Tak až na to dnešní ráno to docela šlo, ne?“ začala hodnotit výpravu Jarka.

„Tož to ano,“ odpověděla nadšená Romana, která měla v hlavě ještě pořád tu kouli. Tedy koulaře.

„Mě se nelíbila ta sobotní pijatika,“ zkritizovala oslavu novorozence Jindra. „A taky ten výlet byl dlouhej a měli jsme ve městě špatnej outfit. Když to srovnám s tím výletem do letňanskýho Tesca, máme co zlepšovat. Ale to jídlo bylo fajn.“

„Hluboce jsme podcenili místní poměry,“ začala výpravu analyzovat Mirka. „Jsou tam v mnoha ohledech dál než my. Asi tam ještě budeme muset někdy zajet a nastudovat jejich matriarchální metody. A taky znova ochutnat ty jejich príma sejříky. Díky Maruško, byl to dobrej nápad.“

Maruška se jen mlčky usmála a pak se znova zakousla do zbytku klobásy, kterou dostala jako výslužku na cestu.

V Praze na hlavním nádraží vystupovaly už za šera. Pouliční lampy svítily a město na ně dýchlo svou živou večerní atmosférou. „Hele, holky,“ zastavila se Jindra u svítící reklamy, „u Há-emka mají novou kolekci plavek pro letošní sezónu. Neskočíme tam?“

„U toho nemůžeme chybět,“ rozhodla Mirka a v duchu zalitovala, že si nenechala poslední výtisk Kosmíku, kde byl poukaz na pětiprocentní slevu.

Město je pohltilo a Palladium jim za pár minut opět otevíralo svou náruč.

Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized a jeho autorem je administrator. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.