První natáčecí den v televizním studiu nastal a děvčata byla zdravě nervózní. Tedy snad kromě Jindry, která potají vykouřila tři cigarety LM (starší generací přezdívané jako lidové milice). Na dotaz od čeho tak nevábně páchne, odpověděla, že za to může smogová situace ve městě. Tenkrát tuto nekamarádskou lež ještě děvčata neodhalila, a tak den pokračoval v poklidu dál, bez mráčku na nebi.

Večer byla děvčata dopravena velkou černou dodávkou do studia. Vedoucí pořadu byla postarší dáma s výrazným make-upem a  extrémně dlouhými nehty. V její levé ruce se natrvalo usídlila špička s cigaretou. Vyfukovaný dým přispíval k celkové atmosféře studia, protože vytvářel na pozadí vysílací plochy tajemně magické obrazce.

Děvčata byla v maskérně upravena k nepoznání. Maruška vypadala jako kněžka bohyně ISIS, Jarku zdobil klobouček s modelem planetárního systému, který kdysi vycházel na pokračování v časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců. Mirka dostala dlouhý kónický klobouk a šarlatový hábit pošitý magickými znameními, takže vypadala jako nebohá paní Perchta. Jindra protestovala při použití ne zrovna přírodní kosmetiky a úbor podobající se malé mořské víle jí také moc nenadchnul. Zvlášť svršek oděvu jí rozladil. Ten se skládal pouze z podprsenky, jež byla tvořena malými mušlemi, které sotva stačily zakrýt bradavky. Na rozdíl od Jindry se Romana na svůj outfit, připomínající Janu Bouškovou v době jejího rozpuku, nezlobila. Vypracované svaly jí natřeli olejem, a široký hrudník byl ukryt v uplém tílku s velkým zlatým S. Produkci se líbila i její čelenka, akorát nápis SSSR na ní přelepili pentagramem.

Děvčata dostala i pracovní jména. Mirka měla vystupovat pod jménem Bonduella, z Jarky se stala Lyra. Z Jindry nejdříve chtěli udělat Jasmínu, ale vzrůstající popularita seriálu Hry o trůny štáb inspiroval ke jménu Cersei. Na Romanu připadlo jméno Ramba a Marušku nazvali drobet provařeně Nefertari.

Natáčení se rozjelo. Dívky vůbec nevnímaly přítomnost kamer a do svých rolí se doslova vžily. Jako první vystoupila samozřejmě Mirka – tedy Bonduella. Její vystoupení vypadalo následovně:

„Milé divačky, jsem tu dnes jen pro vás a moje karty všechno vědí. Tam je ukryta vaše budoucnost, váš osud. Volejte číslo tajemné Bonduelly 0609 666 666. Trápí vás něco? Chcete udělat životní rozhodnutí ve smyslu, že vykopnete manžela z baráku? Hledáte novou lásku a toužíte po dívčí náruči? Líbí se vám kolegyně v práci a nevíte, zdali jí máte oslovit? Nebojte se a zavolejte na číslo 0609 666 666. Moje karty ví vše. Aaa pozor, už tu máme první volající. Haló, tady Bonduella. Koho mám na telefonku?“

Ze studia se ozvalo zachrčení a říhnutí: „….eeeeeeeeee eště jedno pivo a frťana…“ Mirka se ještě jednou slušně optala, koho má na drátě, na což jí hrubý hlas odchrchlal: „Toóoonda Mařas, jááá chci vě-dět, kdy é si ja-ko jáá e ko-ne-čně  zapíchám. Rozu-rozumíš?“

Mirka zrudla a nepříliš padnoucí klobouk jí spadl do čela. Zaječela do éteru: „Ty nikdy, ty tupé ožralé maskulinní prase.“

Šéfové Brigitě vypadla zděšením cigareta ze špičky a plamének se začal zakusovat do perského koberce ve studiu.

„Jak tooo voeee, si to pla-tím, ne? Tak řekníí tééď,“ nesouhlasil mužský hlas na opačné straně drátu.

Brigita dala pokyn technikovi, ať hovor, který odčerpal volajícímu klientovi úctyhodných 176 korun, odpojí. Mirka se mezitím dala do pohody. Uklidnil jí pohled na portrét velkého VZORU, který si dala jako poslední kartu svého věšteckého balíčku.

Další telefonát zněl následovně: „Dobrý den, tady Anička, ročník 1935. Mě by zajímalo, jestli vyhraji ve Sportce. Sázím už celý život, na čísla data narození mého teď už nebožtíka manžela Františka.“

„Dobrá, tedy zamícháme karty,“ rozradostněně začala pracovat Mirka, když trikem karetního hráče oddělila z balíčku kartu velkého vzoru.

„Víte, já sem teď koupila sadu hrnců pro vnoučata a taky tu výhřevnou deku. Vnoučátka by chtěly nějaké ty tablety, já jich beru hromadu, mám potíže s kyčlema, ale prý to je nějaký ten počítač, tak mi to vyprávěla malá Esterka. Ona už chodí do první třídy, je opravdu vážně šikovná.“

Mirka už chtěla vyložit karty, ale paní pokračovala: „Zeťák by chtěl taky nové auto, že ta škodovka už špatně jezdí. On je teď bez práce. Byl zedníkem, ale on je šikovný a tak založil si firmu, jenže ta zkrachovala, tak je teď jako doma, tak to táhne Máňa sama, tak bych jim ráda pomohla, už jsem vybrala jednu vkladní knížku. Myslíte mladá paní, že teda vyhraju?“

Paní Brigita si mnula ruce, na taxametru vyskákalo 1025 korun. Zato Mirce bylo starší paní líto. Věděla že, s kartami jí příliš nepomůže, a tak se snažila hovor, co nejdříve ukončit. Ale ani karty moc nepomohly. Vyšel kulový spodek, což Mirka okomentovala slovy, že přestože vyšel spodek kulový, to neznamená, že nic nebude mít. Paní jí ještě povyprávěla o tom, že prodali chatu na Sázavě, a že se letos moc nepovedla angreštová marmeláda. Mirka jí poradila, ať místo na čísla manžela vsadí na čísla data narození její matky a hovor s upovídanou paní ukončila.

Pak přišel opět na řadu monolog: „ Milé divačky, jsem tu jen pro vás, já a moje karty, co všechno vědí. Tam je ukryta vaše budoucnost, váš osud. Volejte číslo tajemné Bonduelly 0609 666 666. Trápí vás něco, chcete udělat životní rozhodnutí ve smyslu, že vykopnete manžela z baráku? Hledáte novou lásku a toužíte po dívčí náruči? Líbí se vám kolegyně v práci a nevíte, zdali jí máte oslovit? Nebojte se a zavolejte na číslo 0609 666 666. Moje karty ví vše. Ještě tu máme šikovnou paní Jarku, eee Lyru, a ta vám vyloží planety. Nebo máte problémy se zdravím? Zeptejte se silné Ramby. Můj čas pomalu končí, dáme tedy prostor další kolegyni. Své žezlo předávám naší hvězdné odbornici, astrálně svůdné Lyře.

Před kamery nakráčela Jarka s roztočenou planetární soustavou na hlavě, mile se usmála do kamery číslo 6 a začala: „Hvězdy ví vše. Co je psáno ve hvězdách je přadlem osudu. Jste ve znamení panny, nebo jste životně vyvážená Váha?“ reprodukovala Jarka naučený text. „Hvězdy nelžou, neváhejte a zavolejte. Nebojte se nahlédnout do hvězdných drah našich souputníků. Moje číslo je 0609 666 314.“ Telefonát na sebe nenechal dlouho čekat. Volala Jaroslava, 46 let, po rozvodu, s dotazem, zdali jí hvězdy přiřknou ještě nějakého partnera. Lyra po obdržení informace o přesném datu narození začala počítat. Konstelace se neustále měnily, až nakonec definitivní verdikt zněl, že nikoliv, ale že kolem je spousta dalších stejně opuštěných žen a hvězdy prý vztahu se ženou přejí. V zákulisí Mirka Jarce zatleskala a v jejích očích hrály veselé plamínky. Konečně výdělek, a osvěta s ním jde ruku v ruce. Druhý telefonát však znamenal těžký úder na solar. Zněl takto:

„Dobrý den, tady Docent Bedřich Levoruký, kandidát věd. Tak prvně, mladá paní, sundejte si z hlavy to Pluto. Jak dobře víme, dokonce ze zpráv České televize, Pluto bylo vyřazeno ze seznamu planet na mezinárodní astronomické konferenci konané v Praze již v roce 2006. Za druhé, vysvětlete mi a matematicky odvoďte, jak může mít postavení planet vliv na nepřesně definované lidské vlastnosti. Za třetí, ty vaše pozice planet neodpovídají realitě. Dráhy jsem propočítal a máte to špatně, protože nezahrnujete vliv obecné relativity! Za čtv…“ Tak čtvrtý dotaz pana docenta už v éteru nezazněl.

„Ten sem volá pořád,“ procedila Brigita k blednoucí Jarce a počala si připalovat další cigaretu. „Toho se holka neboj, občas sem nějakej magor zavolá. Takový ale vypojujeme, protože by mohlo nějakou tu nánu (rozuměj zákaznici) napadnout, že na těch jejich řečech něco je.“ Labužnicky potáhla z cigarety a popel odklepla do křišťálového popelníku ve tvaru lebky. Na rozdíl od Mirky Jarku profesor docela rozhodil, protože vzpomínka na zkoušku ze Základů Feminismu II u docentky Holcové byla ještě stále čerstvá. „Střídání,“ svými gesty Brigita napodobila bývalého hokejového reprezentačního lodivoda Aloise Hadamczika. Na led, tedy před kameru, byla dopravena malá mořská víla zašněrovaná do kostýmu s ploutví a rozpustile neposlušnou podprsenkou z mušliček. To se ovšem nelíbilo puritánské posluchačce Vlastě z Brna Pisárek, která tento outfit Jindře vytkla, že to není žádná krása bez závoje, ale solidní esoterický pořad. Ani kmitající kyvadélko ženu neusmířilo. Ta se dále dožadovala výměny věštkyně, a tak se do kola dostala i Maruška, protože vzhledově Vlastě připomínala nešťastně vyhozenou Jolandu. Naprosto profesionální výkonem si naše hrdinka vysloužila pozvání do moravské metropole. Volající povyprávěla, že tam má sad s meruňkami, tak že jako pro děcka, a pro starýho kořeňa ňákó tu pálenicu taky může čapnót ať i cajzli vydijó, co só moraváci za dobračiska.

Vysílací čas uběhl jako voda. Volající protelefonovali pěknou částku, a tak byla paní šéfová nadmíru spokojená. Stejně jako Major SS nabídl po vykonané exekuci členům popravčí čety cigarety ze stříbrného pouzdra s hákovým křížem, tak i Brigita otevřela pouzdro s lebkou a nabízela vědmám tabákové potěšení se slovy: „Činily jste se, zakuřte si.“ Dívky překotně odmítaly, jen Jindra váhala. Démon tabáku ji ale nakonec přece jen ovládl. Při odchodu si tam úmyslně zapomněla svojí Vuittonku. S touto výmluvou se do studia vrátila a se starou paní si ještě bafla (pak přidala ještě jednu na zastávce).

První den skvělé práce pro Šipky skončil naprostým úspěchem. Děvčata se těšila na další natáčecí den. To ovšem netušila, že je začíná obestírat něco tajemného a děsivého.

Toho dne bylo pošmourno a nevlídno. Tající sníh se mísil s technickým posypem a vytvářel břečku, která se lepila na Mirčiny luxusní lakované střevíčky. Mirka to ovšem nevnímala, protože její myšlenky se zaobíraly jinou věcí, která byla také důležitá. Poslední dobou jí začala zneklidňovat finanční situace klubu. Faktury se jen množily, nájem v jejich bytě, který by skalní Foglarovci směle mohli nazvat klubovnou, byl vysoký. A pak ta jejich společná libůstka: pravidelné navštěvování obchodů a butiků. Propadla tomu už i Maruška. Dostala sice od Jindřišky pár starších outfitků, které nenosila, ale občas jí nějaký ten „must have“ kousek koupila děvčata ze společných peněz. Mirka totiž nechtěla, aby se Červenka cítila méněcenná. Nosit loňskou kolekci je prostě out a ne všechno je nadčasové. No a tak začaly finanční prostředky docházet. Hlavní téma následující schůzky, na kterou Mirka právě šla, bylo tedy jasné. Finanční situace klubu!

Po pokřiku a oficiálním zahájení schůzky Mirka přehledně načrtla finanční situaci klubu a dala pokyn ke komentářům a návrhům.

Jako první se ujala slova Jarka: „On ten feminismus poslední dobou moc nevynáší. Na přednášku Vedoucí postavení žen na konci jednadvacátého století konající se ve Slaným na nás přišlo jen 16 lidí a dva muži. Dobrovolný příspěvek činil 75 korun a dva knoflíky. A to se tam Romaně ještě ztratily punčocháče. Čtení z mé připravované knihy Tajný deník Boženy N aneb můj život s Němcem taky nic nevyneslo, a ještě to kritici zdrbli.“

„Ideologie je krásná věc děvčata, ale pokud neseženeme nějakou finanční injekci, tak budeme za chvíli muset klub rozpustit. Je Jarko pěkný, že chceme šířit osvětu, ale zároveň musíme dbát na svou nezávislost, abychom nedopadly jako náš velký VZOR. Je potřeba, aby k tomu šlapala i ta ekonomika. Po monster akci na městským stadionu jsem čekala úspěch našeho merchendasingu, ale prodalo se jen pár triček Rychlé Šipky: girl rullez a jeden kulich fuc k the male. To u stánku Luštěly a Aquababes bylo plno.“

„No jo, ale ty tam nabízeli svojí značku kalhotek a navíc k tomu rozdávali intimní kosmetiku Oriflame,“ oponovala Jarka.

„To teď není podstatné. Je třeba udělat změnu. Očekávám nějaké návrhy, nebo budu muset udělat nějaké úsporné balíčky ve formě zvednutí členských příspěvků, zpoplatnění FEM-FEMu, nebo snížení dotací na náš klubový šatník.“

„Ty seš horší než Bobiš!“ ozvala se Jindra, „pásky se mají utahovat dietou a ne tím, že nám sebereš největší radost. Zrovna vyšla nová kolekce Dyrberg-Kern a tu musím mít.“ To, že si tajně spoří na karton cigaret značky Davidoff, nahlas neřekla, protože návrat k této neřesti před ostatními úzkostlivě tajila. V salónu děvčata kouřila všechna, a tak se nechtěla vyčleňovat z kolektivu.

„Ne, ty mluv za sebe,“ štouchla Maruška rozpustile do Jindry při narážce o dietě.

„Konstruktivně holky, konstruktivně,“ napomenula rozdováděné šipky Mirka.

„Ten můj kurz Koulařkou snadno a rychle taky neměl moc úspěch, a to jsem za utržené peníze chtěla všem členkám koupit moderní cvičební úbory a dvacetikilogramové činky,“ zapojila se do diskuze sportovkyně Romana.

„Tak je třeba najít novou činnost. Ale takovou, aby začala plnit pokladničku našeho sdružení. Nebo si snad na naši činnost mám půjčit od převychovaných, kterým prosperuje e-shop s cyklistickým vybavením? Už tak nám platí značné příspěvky za členství ve Hlídce.“

„Ne, k tomu se nikdy nesnížíme,“ povstala hrdě Jarka a podívala se rozvášněné Mirce hrdě do očí.

„Já bych možná o něčem věděla,“ z nenadání se ozvala Červenka. „U nás v komunitě koluje zpráva, že naše slavná věštkyně Jolanda společně s kolegyní Morganou dostala na EZOVIZI výpověď pro nadměrné pití alkoholu v pracovní době. Prý tam teď hledají šikovná děvčata a plat je tam za dvě hodiny práce královský.“

„Ale to my přece vůbec neumíme,“ reagovala Jindra.

„Tak se to naučíme, ne?“ navrhla Mirka. „Je to vlastně taková psychologická práce, navíc povzbudíme naše ženy a to divadýlko okolo do toho nás zasvětí tady Maruš. Naučíš se zkrátka několik vět, které nemají obsah a nenesou žádnou jasnou informaci,“ dodala.

„A není to nesprávné?“

„Není! Podívej se, stejně tam volají převážně ženy, které potřebují povzbudit a dodat sebedůvěru. Řešit problémy také umíme. Vedu poradnu v Cosmo-Girl. No, a když tam zavolá omylem nějaký ten vocas, tak mu akorát řekneme, že má přestat chlastat a odevzdat všechny peníze manželce. Když do toho zapojíme ideologii, tak máme navíc splněn i náš cíl osvěty.“

„Ale co když budou chtít poradit se zdravotním problémem?“ nedala se Jarka, „nikdo z nás nemá zkušenosti se zdravotnictvím.“

„Snad jsme pochytili něco z toho pořadu o bylinkách s Lindou Rybovou ne?“ podrážděně zareagovala Mirka. Nechápala, co té Jarce pořád vadí. V ezoteriku nevěřila, ale uvědomovala si, že spousta žen ano, a že tím lze snadno ovlivnit masu soukmenovkyň. V podstatě to měla za hotovou věc a teď šlo jen o to se co nejdříve tu ezoteriku naučit.

Druhý den navštívila speciální knihkupectví U Libuše a z posledních financí nakoupila každé člence Základy Čarodějnictví I od autorky Morgany Frankenstein. Doma knihy rozdělila a jednotlivým členkám vytyčila studijní cíle. Sama si vzala výklad z karet. Jarce dala za trest astrologii (nejobsáhlejší část knihy) a Jindře věštění z křišťálové koule. Romaně nechala část týkající se čakerního systému a na Červenku vyšly základy Egyptské a Romské magie. Klubový závazek byl do konce týdne.

A tak se jejich byt na pár dní rozvoněl vonnými tyčinkami, byl slyšet svist karet, kyvadélko se kývalo ze strany na stranu a v odpadcích se množily náčrtky ženských těl pomalované barevnými pastelkami. Maruška byla ve svém živlu a podávala nejlepší výkony. K tomu napomohly i výrazné oční stíny od Max Factor, které jí pro účely účinkování v pořadu Mirka osobně zakoupila ze svých peněz.

V pondělí Mirka natočila vystoupení všech členek na služební iPhone a spoty poslala do redakce televize. Druhý den byly pozvány do studia a po kratičkém pohovoru a testu na alkohol podepsaly smlouvu. Show mohla začít.

„Holky, to byste nevěřily co se přihodilo Fandě Huňákovic!“ přiřítila se jednoho dne na privát zase Jindřiška.

Děvčata, celá napjatá, pokračovala v úpravách svých zevnějšků vědícevši, že jejich módní garantka – někdy ji láskyplně přezdívali outfitmother – by jim sebemenší prohřešek proti slušnému oblékání neodpustila. Stejně tak, jako by jim neodpustila, kdyby pozorně nevyslechly donesenou novinu.

„Má problémy. Na studijním si o tom šuškaly holky z oddílu B[1].“

 „A jaké povahy?  …jsou ty její problémy,“ optala se nezúčastněně Mirka.

Natáčení řas neumožnilo rozvitější formulaci ani v případě tak multitaskové všehoschopné mladé, neuvěřitelně trendy feministky.

„No, prej jí klesly jednice.“

„Neblázni.“

 „Tak to je zlý, to já znala jednu z Nuslí a tý klesly jednice zrovna ve chvíli, kdy měla natáčet jakejsi dokument Prospěch půl zdraví, nebo tak nějak se to, myslim, mělo menovat a vona z toho chuděra dočista onemocněla. Tak to prej bejvá vždycky, když chcete kázat vodu a pít víno, říkala její bytná. Nakonec museli ten biják přejmenovat, že prej si ji jako nevezmou na svědomí. Křest svatého Vladimíra se to nakonec jmenovalo.“

„Neblbni.“

„A co tak najednou? Fanda přece byla vždycky čekatelka[2] z nejvzornějších. Její grafy na nástěnce slávy dole vedle prádelny byly vždy z nejstrmějších. Růžovým životem tenkrát doslova zaneřádila půl Prahy od Měcholup až po Vychovatelnu. Dotazy na přesná pravidla této supertrendy-coolness-fitness-beauty filozofie se na nás sypaly jak letáky ze zbloudilého An-124 s porouchaným zámkem nákladového prostoru.“

„No jo, Mirka přece tehdy rozhodla, že mírný posměch směrem k zatvrzele ignorujícím soukmenovkyním – zvlášť těm ve dva roky vyběhlých riflích – bude nadále považován za příliš mírný…“

„No právě, zrovna Fanda, kdo by to řekl. – Dvě zkoušky během osmi dnů projela a teď má zřejmě existenciální problém.“

„Hele a o čem to teda vlastně bylo?“

„No hlavně o oblíkání. Ona nějak vypadla ze svého stylu. A to pak zkoušku nedáš, kdyby ses přetrhla.“

„Aha,“ Maruška lapala moudra o sto šest.

***

„Holky, je to dobrý, nic vážného,“ volala druhý den Romča, když nesla čerstvé informace. „Fanda má problém s chlapcem.“

„Tak to se mi ulevilo. Co by s ním také jiného mohla mít…“

„Zásada číslo… teď nevim: Máš-li problém s chlapem, je to JEHO problém.“

„Říkala jsem jí, že se jí ta monogamie, nota bene s mužským, může šeredně vymstít.“

„To jedna od nás z ulice. Vzala si slabozrakýho a von chodil každej večer kolem bloku, aby probudil libido. No nedopadlo to s ním dobře. Jednou se nevrátil domů a našli ho až za tři tejdny v Rakovníku, kam se jim přestěhovala sousedka, u trafiky s hambatejma obrázkama…“

„Chudák holka. Myslela jsem, že je trochu nad věcí. Má snad zrak v pořádku ten její?“

„Oni teď řeší takový problém. Chtějí se k sobě nastěhovat…“

„Bože!… No nic.“

„No a?“

„Když ona je Fanda z maličko konzervativní rodiny.“

„A hernajs, to jsem netušila.“

„Holky, mě z toho úplně mrazí. To ona teď jako bude bydlet s tim…“

„No právě.“

„Je vyřízená.“

„Neviděla bych to tak tragicky. Zřejmě se pokouší o nějaký pokročilý sociální experiment.“

„To si umím představit: smradlavý slipy, prkýnko nahoře, vrcholem zábavy nějakej pošahanej seriál nejlíp o autech a jako přívažek pořad vo putykách se šíleným klokanožravým strejdou, kterej každé středně ucházející servírce povídá: ‘Pusinko, co tam pro mě máš?‘ Jo a především: tuny keců o p..čovinách. Slovíčko, já vím.“

„Nemohla si jinak.“

„Myslím, že jsi to trefila naprosto přesně.“

„…aneb kouzlo domova.“

„Problém je v tom, že rodiče jaksi nesouhlasí.“

„Kolik jim je?“

„Nevím, tak nějak kolem padesátky.“

„To byla řečnická.“

„Nechtějí, aby bydlela s klukem. Prej jedině po svatbě.“

„Tak to je úlet jako prase.“

„Co chceš, jsou to bigotní nepraktikující katolíci. Navíc z kraje kde sluka lesní – když tak mě opravte – dává dobrou noc.“

„Takže nějaký Mikulčice, třeba?“

 „Asi tak. Prostě s nima nehne. Chtějí jí stopnout všechny many, pro který u nich od dětství poctivě trpěla.“

„Hyeny.“

„Jak to jen…?“

„No jeho rodiče taky neprojevili moc pochopení. Jinými slovy jsou proti.“

„Nějaká sekta?“

„Naopak, tvrdej mainstream. Nechtějí připustit, aby se synáček stěhoval k ní. – Oni mají totiž na Moravě fabriku a takovej zámeček.“

„To jsem si vždycky myslela.“

„Né, myslím tu jeho famílii.“

„Aha.“

„No a jejich patriarchální instinkty jim jaksi neumožňují přenést tohle přes srdce. Aby byl jejich budoucí buzinessman vydržován nějakou děvou.“

„Ta Morava. Někdy mám pocit, že s náma hrají hru král vysílá své vojsko, jenže zapomněli, že nemají krále a pokuď vím ani to vojsko.“

„Neuvěřitelně problematická oblast. Vůbec se nedivím Slovákům, že využili příležitost a vzali do zaječích, jakmile to bylo možný. Jen tu naši filantropii teď nechápu, když už to není logisticky vůbec zajímavá oblast. Promiň Maruš, zapomněla jsem, že tam máš přízeň.“

„Prosímtě dobrý 🙂 Vím přesně o čem mluvíš. Mělas někdy na sobě kroj? – A jsem tady, ne?“ s lišáckým úsměvem.

„Ani to, že by celý nájem šel z jeho, je neobměkčilo?“

„Ne, už to má dávno všechno pěkně nalajnované. Po škole nastoupí ve firmě svého papá a stane se spoluvlastníkem.“

„Ovšem!“

„Za těchto okolností, po zvážení všech pro a proti, vezmeme-li v úvahu trvanlivost vztahu deromantizovaného společným bydlením,“ a Mirka začala diktovat dopis.

Obracela se na budoucí manžele téměř mateřským tónem. Propracovaný přátelský email by se dal ve zkratce shrnout slovy: „Děti vydržte! Trpělivost přinese ovoce.“

„Do státnic mu zbývá třičtvrtě roku a pak ať se klidně vemou. Taková epizodka na cestě za štěstím je jistě přípustná.“

 „Jasně, pak si to hovado klidně může vzít, víš jak?“

„Přesněééé.“

***

To bylo radosti, že samotné Rychlé šipky se do věci vložily. Fanda si nejprve trochu poplakala, ale pak jim musela dát za pravdu. Byla tak vděčná, že všechny šipky pozvala na společné nakupování, které celé v konečném důsledku platil pan továrník senior. Hepy end jak z holyvůdu.

[1]   „oddíl B“ – slangový výraz pro nadějné obdivovatelky Rychlých šipek

[2]  čekatelka – výraz pro děvčata, která by za jiných okolností snad mohla pomýšlet na něco jako přidružené členství v klubu RŠ, kde je ale ovšem beznadějně plno.

„Měly bychom vymyslet zase nějaký kulturní program pro naše čtenářky,“ povzdechla si jednou Mirka, zatímco jí Jarka lakovala nehty na jejích hladce oholených nohou.

„A co takhle závody?“ ozvalo se ze dveří, kde se zrovna zouvala Rychloručka vracející se z hodiny zumby. Pach jejího upoceného těla ostře kontrastoval s místností nasycenou parfémem Lancome.

„To není špatný nápad,“ odvětila Mirka, „koneckonců obezita prostupuje i našimi řadami.“ Nenápadně přitom vrhla pohled ve směru, kde předpokládala lokaci Červenky. Tedy k ledničce.

„A výherkyně by mohly dostat nějaké hodnotné ceny,“ připojila se Jarka, sotva co vrátila štěteček do nádobky s lakem.

„Nejsme žádná Miss Universe, abychom dávaly výherkyním automobil nebo klíče od bytu“, zavrčela Mirka.

„Nicméně nějaké ceny by byly dobrou motivací k hojné účasti. Třeba masáže, kosmetický balíček nebo roční předplatné našeho Kosmíku. To bych možná zařídila v redakci,“ dodala Mirka.

„A mohla by to moderovat Jitka Čvančarová, je to naše příznivkyně. Přítomnost celebrity zvýší určo zájem,“ navrhla Jarka.

„No jo, ale aby se nám tam do toho nezačali srát vocasové, co jí budou koukat akorát na kozy,“ uniklo Jindře.

„Máš deset trestných bodů a ty víš za co. Navíc to nazveme pro ŽENY od ŽEN, aby bylo jasné, pro koho je soutěž určena.“

„Tak já udělám pozvánku na druhou stranu našeho FEM-FEMU,“ zabručela Jindra, aby si trochu vylepšila reputaci.

„Ale v jakých disciplínách budeme soutěžit?“

„Každá z nás navrhne jednu a bude to,“ rozhodla Mirka, „Jarko?“

„Já bych ráda, aby to nebylo jen o sportu, ale také něco o ženách, když je to pro ženy, prostě zocelit nejen tělo, ale i ducha, ať je to taky zábavné. Navrhuji kvíz ze světa slavných žen.“

„Souhlasím. A co nám vymyslí naše Jindříška?“ optala se Mirka.

„K ženám patří móda. Vyhlásila bych výtvarnou soutěž o nejlepší návrh letních šatů.“

„Hmm, to se dalo čekat, ale ve své podstatě to není špatný nápad. Co dál Rychloručko?“

„Krom inteligence a uměleckého cítění, by žena měla být i silná a to i po fyzické stránce. Síla ovšem není vše, je třeba také mrštnost a dobrá koordinace svalů,“ zafilozofovala si Romana. „A aby to mělo náboj, tak navrhuji hod tenisovým míčkem na cíl. Vypůjčila bych si od fotbalistek SK Slavoj Vyšehrad tréninkové figury, které by posloužily jako cíle.“

„Výborně,“ zatleskala Mirka.

Maruška si chvilku nevěděla rady, přemýšlela a přitom si pohrávala s kelímkem Coca-coly a v tom jí to napadlo.

„Aby v tom byla trochu sranda, dala bych soutěž v pití jahodového nápoje na čas. Když můžou mít chlapi soutěž v pití piva???“ s ostychem hlásila Červenka.

„Pokuď ten nápoj bude nízkokalorický tak proč ne,“ odsouhlasila Mirka a dodala svůj návrh: „Moderní a úspěšné ženy bývají celý den v poklusu. A to všechno musí zvládat s elegancí a v lodičkách, tak aby převyšovaly muže nejen svými výkony, ale i výškou. Oni si pak ti grázlové míň troufají. Proto navrhuji závod v běhu na vysokých podpatcích. Jindra zvolí jejich výšku a bude to přeměřovat.“

„Ale donesou si svoje, nejsem žádná půjčovna nebo bazar,“ vyjekla Jindra.

„Takže pusinky, teď každá rozpracujete svoji disciplínu a v 19 hodin chci mít kompletní návrhy v majlu,“ zavelela Mirka. Vzápětí se děvčata rozprchla do různých částí bytu a začala pracovat na svých tabletech.

Ve stanovený čas měla Mirka všechny návrhy a o hodinu později vyšel FEM-FEM s pozvánkou k soutěži, která se měla konat příští sobotu. Při organizaci se nejvíce se blýskla Jindra. Ta po hodině telefonování ukecala k účasti v soutěži svojí kamarádku, vysloužilou modelku Nicol, která už nepředváděla, zato úspěšně plnila předních stránky bulvárních magazínů a novin. Zlatým hřebem byla účast Blanky Matragi jako porotkyně v Jindřině umělecké disciplíně. Na závěr se měla konat autogramiáda všech zúčastněných a umělecké vystoupení skupin Five Angels, Luštěla a Aquababes.

Protože závist světem vládne, tak se v časopise Zhulenej Fetus objevil článek s titulkem: „Hnutí vemen pořádá mejdan roku z Václaváku!“ Sesterstvo v něm radilo, aby si Šipky místo Čvančarové objednaly ambulanci a ženského psychologa. Mirka nakonec uznala tuto poznámku jako konstruktivní a lékařskou pomoc zajistila.

Účast celebrit a masivní mediální kampaň přilákala na městský stadion neuvěřitelné množství lidí pardon žen. Velká ňadra a kypré boky slavné české herečky překvapivě nechávaly chladnou mužskou část, která dala přednost vrcholícímu mistrovství světa v ledním hokeji, plochodrážním závodům nebo večernímu koncertu skupiny Metallica. A tak do útrob stadionu nebyl vpuštěn pouze úchyl René, známý pod přezdívkou Vosáhlo. Ten se chtěl dostat na místo konání v ženském přestrojení, ale díky nemožné kombinaci svého outfitu byl odhalen členkami judistického oddílu Karmínová Gejša, které zde pracovaly jako ochranka.

Akci zahájila Jitka mohutným pozdravem: „Ahooooooj ženyyyyyyyyyyy,“ a následoval hit skupiny Luštěla s názvem Osmnáctiny.

Pak se začalo soutěžit. Začalo se během. Protože se Mirka cítila povinná své navrhnuté disciplíny zúčastnit, předala stopky Jarce a postavila se na start v růžovém trikotu s číslem 1 a v ultra vysokých botách od Manola Blahnika na start. Následoval výstřel a již od prvních chvil bylo jasné, kdo bude vítězem. Jitka to na komentátorském stanovišti glosovala legendární větou: „Podívejte se, jak ta Mirka krásně běží!“ Kdo by čekal nějaké poleno na trati, šeredně by se mýlil. Takové věci si ženy nedělají. Pouze dvě soutěžící, mezi nimiž byla i ex-modelka Nicol, si stěžovaly na naříznuté podpatky. Tuto stížnost však komise fair play složená ze Šipek a Blanky Matragi zamítla.

Druhý bod soutěže o slavných ženách nabuzené divačky trochu nudil. Marii Curie Sklodowskou ze soutěžících nikdo nepoznal a publikum se dostalo trochu do varu až při rozpoznávání postavy Helenky Vondráčkové.

Pak opět následovala sportovní disciplína. Tréninkové figury měly obličeje nechvalně proslulých mužů jako jsou Zdeněk Pohlreich, Old Shatterhand, Jan Saudek nebo Dominik Duka. Ukázkový nesoutěžní hod předvedla Rychloručka, která přesnou ranou sestřelila Old Shatterhanda, až mu z ruky vypada atrapa legendární medvědobijky.

Čtvrtou disciplínou byl návrh šatů. Soutěžící přímo pod dohledem kamer navrhovaly, kombinovaly, trhaly a vyhazovaly, až se začala hrací plocha plnit zmuchlanými papíry. Nakonec se ovšem podařilo vytvořit mimořádné kreace, o kterých paní Matragi prohlásila, že jí budou inspirací pro následující přehlídku Bizzare fashion Mnichov.

Vysíleným hráčkám pak přišla vhod soutěž v pití jahodového šejkru. Tři účastnice závodu v této disciplíně odstoupily, protože se to neslučovalo s jejich dietou.

Po krátké přestávce vyplněné písničkou Girl domination, kterou složila pro skupinu five angels naše Jarka, došlo k udílení cen.

Soutěž vyhrála Darinka Kolesárová z Banskej Bystrice a mohla se tak radovat z ročního předplatného časopisu Kosmopolitan a speciálním číslem časopisu FEM FEM. Druhé místo obsadila Richarda Hašek Lesklolunná a odnesla si kosmetický balíček. Třetí skončila Oldřiška Petra Šikmá, která místo masáží dostala pozvánku do privátku Rychlých Šipek a podepsanou fotografii Mirky.

Od členek skupiny Aquababes dostaly vítězky místo šampaňského perlivou vodu, s kterou se rozradostněné šampionky vzájemně začaly polévat, podobně jako vítězní závodníci motoristického sportu.

 Po autogramiádě a krátké besedě se rozjel koncert zmiňovaných Aquababes, který měl neuvěřitelný úspěch. Na pódiu se tak octly i naše pořadatelky, ex-modelka a rozjařená postarší dáma v podobě naší slavné návrhářky. Koncert se vnějšími vlivy začal kazit až při procítěné akustické baladě „Chci vzývat Tvůj klín“. Na  nedalekém stadionu totiž vypukl výše zmiňovaný koncert té nekulturní hudby pro dělnickou mládež pohlaví s penisem. Ženská jemnost a emoce byla drcena maskulinní hrubostí prvního nářezu setlistu, konkrétně „skladbou“ Hit the lights (stejný název songu najdeme překvapivě i u Disney holky Seleny Gomez a nejedná se naštěstí o cover pozn. autora). Vodní kočičky prostě s aparaturou nestačily na rozjeté matadory z Metly, a tak se text Neříkej mi baby, nejsem tvojí holčičkou, mísil s vypalovačkou Die die my darling, což vytvářelo zvláštní mix, který by stál za samostatný live singl.

I přes tuto malou kaňku si všechny účastnice večer užily a ještě dlouho na něj s láskou vzpomínaly.

Celá věc měla samozřejmě dohru v mediální rovině. Konkurenční plátek, který na akcičce měl i svoje reportéry, to glosoval v kulturní rubrice. Objevily se zde názory, že šlo o návrat spartakiády, kde chyběli jen Štrougal s Davidem. Hudební část atrakce byla hodnocená jako unylá, postrádající drajv, zkrátka aerobik s playbackem. Doplňme jen, že článek vyšel pod názvem: „Někomu stačí ke štěstí málo.“ Oproti tomu byl vcelku kladně hodnocen koncert rockových dinosaurů, na kterém byly spatřeny i ženy, o kterých Fetus napsal, že byly pohledného vzezření a mysli jasné.

FEM-FEM kontroval speciálním číslem s podrobným popisem akce. Nechyběly barevné fotografie, rozhovory s účastnicemi, módní policie a slevové kupóny na nákup spodního prádla. V závěru Mirka slíbila, že se akce stane pravidelnou. Cílem bude také oslovit více žen, aby ubylo odpadlic, které hledají útěchu v drsné mužské náruči a hutných riffech.

Po velkých debatách a za patřičně vyšponovaného očekávání byla ve FEM-FEMu slavnostně otevřena kulturní rubrika. Děvčata si v ní dala za úkol vyhledávat šovinistické rádobykulturní výlevy i nebezpečné genderově rovnostářské záležitosti a objektivně o nich informovat svoji početnou čtenářskou obec. Zpočátku tedy šlo především o tvrdou kritiku.

Zdrcující kritice na stránkách FEM-FEMu neušel například akční romantický sci-fi válečný a zřejmě také alternativní film s Dolphem Lundgrenem v hlavní roli – Vyhnanec (v originále přiléhavěji Bridge of Dragons). Lacino z toho nevyšel ani známý spektákl z proklínaných dílen Hollywoodu – Titanic: Není přeci možné, rozčilovala se Jarka oprávněně ve své věcné recenzi, aby průměrně inteligentní dívka se solidním vzděláním a na vrcholu sil nezabránila nejhoršímu při střetu z dnešního pohledu středně velké lodi s běžným kusem plovoucího ledu. Proti tomu nebylo množné nic namítnout. Mirce zase nešlo na rozum, že by tato dívka neposkytla službu poslední (míněno neusnadnila odchod z tohoto světa) svému známému, psychicky nemocnému umělci. Podrobný rozbor byl zakončen poměrně strohým doporučením, aby se čtenářky obecně vyhýbaly filmům s tím zkompromitovaným umělcem Leonardem Di C.

Že by se objevilo dílo splňující jejich přísná měřítka, děvčata zprvu ani nedoufala. Našlo se však několik zajímavých titulů, jejichž zhlédnutí bylo pro čtenářky double-eF jistě obohacením. Za všechny jmenujme tyto (Jarka se obvykle po dopsání vstřícné recenze obrátila na kolegyně a s fajkou ’klémovkou’ v ruce pravila: „Takhle nějak vzniká kultovka!“):

Bílá Masajka, aneb kterak mladá žena šíří emancipaci u afrického kmene, jejímž výsledkem je outěšek a nepochopení. Byť neúspěšný pokus nabourat genderové stereotypy v kulturně zaostalé Africe, je potřeba připomínat si pionýry pardon pionýrky nového světového pořádku.

Divočina – jak se žena vychovávaná pouze svou matkou, ničená drogami a volnou láskou vydala na životní pouť po amerických parcích (ne zábavních) s 60ti kilogramovým baťohem, kde hledá samu sebe. Zde je třeba si zapamatovat, že hrdinka se hlásí hrdě k feminismu zejména při konfrontaci s vlezlým Afroameričanem (a to se počítá).

Bez dcerky neodejdu. Příběh o tom jak mladá Američanka poznává rodnou zemi svého muže lékaře Mahmůda a zažívá netušené dobrodružství, o kterém se nesnilo ani Kara Ben Nemsímu v Mayově cyklu Ve stínu padišáha.

Ďábel nosí Pradu. Tento snímek si tvrdě prosazovala naše módní expertka Jindřiška. Snímek popisuje, jak mladá výborná novinářka proniká do světa módního buzynesu, aby pochopila, že práce ničí vztahy. (Za což se dostala do sporu s Mirkou, která se rozčilovala nad tím, jak mohla tato žena opustit Eden ženského světa kvůli nějakému kuchtíkovi, který nedosahoval úrovně Jirky Babici a ani vzdáleně se nepřiblížil kuchařskému umění krásné femi čarodějky Dity Pecháčkové.)

Pak ještě Jarka poukázala na dílko, jehož název si nezapamatovala, ale přesto věděla, že vypráví o přátelském (pozor! ne milostném) vztahu mladé úspěšné šéfové firmy s oblečením a zkušeného seniora, který přijme pozici děvečky pro všechno a řeší, na muže překvapivě velmi citlivě, její soukromý život. (Manžel ji totiž podvádí.) Scéna, kdy zaměstnanci (rozuměj poddaní) jsou pozváni na večer do restaurace a je jim zde s úsměvem sděleno, že během emancipace se na muže a jejich potřeby „jaksi pozapomnělo“, Jarku doslova rozsekala.

Našly se i snímky, které snesly přísnější kritéria genderově přijatelného filmu. Děvčata doporučila například dokumenty z buňky Olgy Sommerové: Moje největší vzory a Proč jsou chlapi méněcenní.

Dívky přesto cítily, že stále ještě čekají na onen vytoužený svatý grál světové kultury, výjimečné dílo, které by jako maják v temnotě ukázalo směr a stalo se manifestem jejich slibně se rozvíjejícího hnutí. Zdali se takové dílo objeví ještě za jejich životů, bylo otázkou. Některé z nich o tom silně a občas i dost hlasitě pochybovaly. Byly dokonce smířené s tím, že dílo takových kvalit budou muset nakonec zřejmě vyprodukovat samy[1]. Dál však pilně vyhledávaly, vzývaly své patronky (Lady Gagu i Květu Fialovou tč. živou) a objížděly všemožné festivaly, až nakonec…  …byl tu.

Podařilo se jim nalézti film, který konečně pravdivě popisoval život v jeho přesné nahotě a realisticky líčil schopnosti jednotlivých postav. Nic takového tu dosud nebylo. Děvčata doslova ve své recenzi napsala: Takový podobný film ještě nikdy ani nikde nebyl.

Text pokračoval: Film, který se nebojí pravdy, byť je to pravda pro velkou část společnosti zatím nepřijatelná…

 …Film naprosto bezskrupulózně popisuje jak si jedna nestudovaná handicapovaná žena středního věku se základními výrobními prostředky a čtyři až pět vkusně oděných dívek zcela bez prostředků avšak s nezanedbaným make-upem dokáže poradit s prakticky neomezeným (praktičtěji však silně omezeným) počtem mužských protivníků téměř bez materiálního omezení. A to ať už se jedná o protivníky v přímé opozici anebo takzvaně “ve vlastních řadách“…

 …Tato filmová freska zároveň zdůrazňuje roli žen jako nositelek pokroku, kabelek a význam kabelky pro trvale udržitelný rozvoj…

…Jediným smítkem na blyštivém skvostu dramatu je zde poslední pohled hlavní hrdinky, který by si nepozorný divák snad mohl vyložit jako žádostivý. Z kontextu díla je však jasné, že více než cokoli jiného zde očima postavy promlouvá odpovědnost za budoucnost lidstva zcela oproštěná od veškerých subjektivních potřeb.

Uznalý smích vyvolal v kruhu Rychlých šipek způsob, jakým se tvůrčímu týmu podařilo obelstít velké multiplexy a dostat film do běžné distribuce zcela nesmyslným avšak již vyzkoušeným názvem.

…proto Milé čtenářky neváhejte, končila recenze ve FEM-FEMu, seberte kamarádky, sousedky anebo třeba i babičku a vyražte do kina!!!  Šílený Max vám ukáže cestu. Věříme, že to bude opravdu vaše Fury Road.                 Vaše Šipečky

„Nevěděla jsem, že George je dívčí jméno,“ odvrátila se Rychloručka celá vzrušená od monitoru, kde hledala údaje o tvůrcích filmu.

„Tak teď už to víš,“ pohladila ji po hlavě laskavě Mirka, a protože měla na sobě slušivý silonový svetřík s leopardím vzorem (a Rychloručka svou oblíbenou ebonitovou sponu do vlasů), slyšitelně to mezi nimi zajiskřilo. Rychlé šipky na sebe pohlédly a po chviličce ticha se daly do smíchu. Romča to také ještě stihla a jakmile se probrala a posadila, přidala se ke svým kamarádkám.

„Jak to jakoby luplo, viď?“ jediná Maruška byla schopná slova.

 Však si už dlouho neužili takové legrace.

POZNÁMKA:

Na stránkách Femagu, což byl všelijaký feministický server, který si nevímproč myslel, že FEM-FEM nějakým způsobem dotahuje, se s několikatýdenním zpožděním objevila “objevná“ recenze. Slovenská recenzentka zde píše, cituji:  (pozor! spoileruje jako prase)

Mad Max: Fury Road u mňa definitívne nabral podobu feministického mokrého sna v momente, keď na scénu prichádzajú posledné z obyvateliek vymretého Green Landu, ktorých vek by som odhadla na 65+. Už len ich samotná prítomnosť  vo filme musela porušiť všetky nepísané pravidlá hollywoodskej kinematografie týkajúce sa reprezentácie žien v tejto vekovej kohorte. Keď sa ukáže, že to nie sú žiadne zmätené a bezbranné panie, ale drsné, na motorke jazdiace bojovníčky, vieme, že sme svedkami niečoho, čo v rámci žánru nepozná precedens.

Mad Max: Fury Road tak úplne s prehľadom spĺňa všetky tri kritéria známeho Bechdelového testu[2]. Vo filme je moment, keď sa spolu rozpráva hneď 12 žien – z toho 7 pomenovaných – ktoré riešia oveľa dôležitejšie témy ako mužov. Napríklad stratégiu ako premôcť svojich početných prenasledovateľov, alebo ovládnuť  mesto, z ktorého pôvodne museli utiecť.

Vo filme bola akcia a naratíva rozložená vo vražednom pomere 98:2. Za normálnych okolností by táto kombinácia mohla vo mne spôsobiť chronické prevracanie očami trvajúce až do odchodu z kinosály. Z feministického hľadiska bol však film natoľko zaujímavý, že ma neodradila ani jeho hyperakčnosť.

Návštevu kina preto všetkým vrelo odporúčam. Silných, inteligentných a akcie schopných hrdiniek hollywoodská produkcia vo svojich filmoch neponúka mnoho. Keď tak výnimočne urobí, treba si to vychutnať v prvých radách.

Kdyby se děvčata raději starala o autentický přínos než o jakési symbolické polutování[3]… …není všechno zlato, co se třpytí, že?

[1] Zde dostává vyprávění o Rychlých šipkách částečně autobiografické rysy – pozn. aut.

[2]  Bechdel test – kritéria výběru filmu pocházející z komiksového stripu Alison Bechdelové – 1. ve filmu jsou alespoň dvě ženy (známých jmen), 2. mluví spolu, 3. o něčem jiném než o muži.

[3]   Nikoli slovenská lítost. Sloveso odvozené od podstatného jména “poluce“. – poznámka nakladatele

Rozšafně zakončená předchozí kapitola zaslouží si malý dovětek. Čtenářka si jistě povšimla, v jakém těžkém rozvratu a vzájemném podezření byly zanechány dvě naše postavy, Mirka s Červenkou. Neváhejme tedy věnovat skromné resumé urovnání situace.

Předně, můžeme s úlevou konstatovat, že nedorozumění, které hrozilo vyústit v nepěknou brachiální dohru, se nakonec naštěstí podařilo vysvětlit. (Sláva!) Za to vděčíme, kromě příznivé konstelace ascendentů, bezpochyby také proslavenému smyslu Rychlých šipek pro čest, upřímnost a v neposlední řadě pravdu.

Když se naše děvčata po vyčerpávající výpravě do zlověstného Barabiznova vrátila vesele hlaholící na svůj privát a opadlo z nich veškeré napětí, odvedla si Mirka Marušku stranou. Posadila ji proti sobě za stůl, uchopila ji za obě ruce a v útulné místnůstce osvětlené jen jedinou stolní lampou (avšak s velmi výkonnou žárovkou) k ní takto zpříma promluvila:

„Maruško,“ hlas velitelky zněl naléhavě, emoce z něj přímo stříkaly. „Budoucnost klubu a celého hnutí je ohrožena!!!“

Maruška vytřeštila oči, ale mnoho platné jí to nebylo. Mirka pokračovala: „Teď mě dobře poslouchej!“ sdělila již naprosto vyklepané kamarádce a pohnula plechovým stínítkem lampy (když v místnosti nic jiného nesvítí, příliš nepomáhá, že zvenku je růžové). Marušce se vybavila hluboko v paměti zasutá návštěva u zubaře. Také tam ji oslepovalo nějaké zařízení, jenže tam měli veliké okno a tady ne.

Maruška dobře poslouchala (jak také jinak) a Mirka využila vhodně uspořádané chvilky a s povážlivou rezervovaností v hlase jí dále sdělila: „Nebudeš dobrou pokrokovou dívkou, když neřekneš, co víš o Bahňákovi a jak jsi k té informaci přišla!“

Následovala chvilka ticha na zpracování informace.

„Tt – to, Miru, fakt nevím,“ lezlo bezelstně z Marušky. „Někde jsem to jméno, nebo co to vlastně vůbec je, musela asi zaslechnout. Ani si nejsem jistá, jestli to vyslovuji správnějc.“ Mirka Marušku poplácala v němém gestu hrdého lektora spisovné češtiny. Úsměv se jí však na rtech pouze mihnul.

„Nějakej hrdina? Něco mezi Batmanem a Pérákem?“ domýšlela Maruška.

„Věř mi, že ne,“ prohlásila Mirka s nepřítomným výrazem a užila ledového tónu hlasu.

Mladší kamarádka čekala možná nějakou doplňkovou informaci. Chvíli marně.

„Ale já vlastně ani nevím, o co se jedná,“ Miru se jakoby probrala z transu a takto vesele vše v potřebném rozsahu dovysvětlila.

„Ty taky nic??“

„Já taky nic!“ smála se najednou na Marušku rozzářená rafinovaná blondýna.

„Teda to jsem fakt ráda, že jsme si to takhle pěkně vysvětlily,“ dala se zářivostí nakazit Maruška. Přes tmavší pleť jí to pod spalujícím světlem reflektoru šlo o mnoho lépe.

„Vysvětlily, hmmm…“ Mirka namířila lampu vzhůru ke stropu, takže teď mohla Maruška sledovat všechno, co se v šedé, strohé místnosti děje. Doposud vnímala především to, že toho v prostoru napěchovaném nepřirozeným pachem pižma příliš mnoho vnímat nemůže.

„Podívej, drahoušku, uděláme to jednoduše.“ Maruš ještě nikdy neslyšela tak zlověstného „drahouška“ a vlastně ani „jednoduše“. Mirka si vyhrnula rukávy svého síťovaného topu, sehnula se pod stůl a s nejvyšším vypětím svalů, které demonstrovala jejich hra na dívčině paži (připomínalo to střídavé zapojování obvodů na nějakém mechatronickém zařízení), vyzvedla na stůl těžký kvádrovitý předmět zakrytý černým plátnem. Pěkně to duslo o desku stolu. Chvíli se vydýchávala upřímným funěním. Pak zpod svých dokonalých řas upřela na Marušku pohled, který, tím jak nevěstil nic dobrého, překonal drahouška. Flegmatička Maruška ucítila, jak jí začíná prudce stoupat tep. Srdce se ji rozbušilo s největší pravděpodobností jako o závod. Nebohá dívka pro to neměla srovnání. Romana z jejího zásadního svalu například nikdy tolik nevymámila. A brzy mělo být ještě hůř…

Z kvádru pod černým suknem se ozval nepěkný škrábavý zvuk. Červenka na své židli mimoděk nadskočila. Miru rutinně poklepala na těleso. Zaznělo to tupě, skleněně až studeně. Vteřinku dvě bylo ticho, ale pak se odněkud z hlubin té divné věci ozvalo něco tak zlověstného, asi jako když 600-liberní námořní mina žbluňkne do desítky let nevybírané jímky za francouzskou restaurací v Nuslích(!!) a nahrávku celého žertíku proženete hudebním modulátorem Emo Scream Voice 5000 Deathshead Devastator s kondenzátory vyměněnými za skladové zásoby ještě z dob třetí říše s natištěnými malými svastikami a k tomu podáváte k večeři hrachovou kaši rovněž z doby třetí říše a minerálku z téže doby v patřičně okultních stylových skleničkách.

„Mi – Miru, co to…?“

„Všechno se dozvíš, není kam spěchat,“ uchechtla se tázaná, ale pak udeřila: Bleskově si zajela rukou za záda a v mžiku v ruce třímala obušek. Maruška hrůzou oněmněla. Už pokolikáté… Miru se napřáhla a… strnula. Jeden pohled na Marušku jeden na ten mírně zahnutý obuch, znovu na Marušku. Nakonec třískla tou věcí přímo před sebe značnou silou takhle rovnou dopředu přímo na desku stolu. Před poměrně nervózní vyslýchanou. Z kvádru vedle se ozvalo podrážděné zabublání, jako když… No, však víme… Marušce se roztřásla kolena. Další Mirčino zašmátrání u pasu a bleskově vztyčené předloktí. V ruce velitelky se zaskvěla čepel! Ale jaká čepel!!! Nekompromisní kus vraždícího hardware – esovitě zahnutý zubatý kus oceli, že by jeden blil. Miru uchopila předložený obuškoidní předmět a začala ho porcovat. Tu teprve Července došlo, že ta věc, ta tlustá mírně ohnutá věc není donucovací prostředek, ale prostředek rozkoše(!!!) Něco takového přece čas od času přechovává ve své tajné skrýši! Jedno po druhém koulela se odříznutá kolečka čabajské klobásy směrem k Marii a sama se skládala na úhlednou zkosenou hromádku. Když bylo dokonáno, zmohla se Červenka opět na slovo. „Mirko  – ,“ zbytek jí ale uvízl v krku (spolu se slinami).

„Dej sem ruku!“ zavelela kráječka nesmlouvavě a přitáhla po stole paži své spolustolovnice do prostoru, kde byla rozřezána čabajka. V Mirčině pravici se znovu zaleskla čepel. (Mirka nesnášela neznačkové i nože. Proto použila svůj oblíbený Spyderco Matriarch s jedovatými zuby na ještě jedovatějším ostří. Nebyl na něj pěkný pohled, ani když loupal cibuli. Ano a teď se porcovací nástroj znovu nepěkně zaleskl.) – Mirka táhne Červenčinu ruku k sobě. Dívka nemá dostatek sil, aby se ráznému postupu své představené bránila. Mirka otáčí děsivý nůž několikrát v prstech a!… významně ho odkládá na pracovní desku.

Červenčinu paži táhne dál, ke kvádru, pod tu černou látku. Přitiskne ji na povrch skrytý pod plátnem – a Červenka to cítí rozevřenou dlaní. Tvrdá a nehostinně hladká studená plocha. Druhou rukou pak Mirka uchopí jedno kolečko čabajské klobásy a opatrně je vpraví z druhé strany pod černou textilii. Bleskově ucukává, jako by se mohla ošklivě popálit (nebo umazat od mužského hovna(!)). Levicí přitom stále tiskne Maruščinu dlaň na vlhké sklo. Maruška pocítí explozi vibrací. Strašnou. Nepříjemnou, organicky naléhavou, děsivě energetickou a v neposlední řadě také pěkně hnusnou. Vyčerpanému stavu mladé nositelky baretu to nepřidává. Ale Mirka dál svírá její zápěstí a nenechá ji odtáhnout ruku ani o milimetr od toho megahnusu pod černým hadrem. Naopak. Upírá na ni nesmlouvavý pohled a sype pod plátno další a další kousky klobásy. Vibrace eskalují. Červenka všechno cítí. Má pocit, že každou chvíli omdlí. Vibrace jí přes rozevřenou dlaň vstupují do těla a postupují paží dál k lokti. Přestává zvládat třes. Uchopí se druhou rukou za předloktí. Na chvíli to pomůže, ale nový nápor energie postupuje nezadržitelně dál. K rameni a začíná jí zaplavovat celé tělo.

„Mi-mi-mi-mi-mi-mi-miru, mu-mu-mu-mu-mu-mu-můžeš…?“

„Nevěděla jsem, že jsi lechtivá,“ zubí se na ni Mirka úsměvem horrorového klauna. Maruška však pro svůj třes, který doputoval až na hlavu, vidí jen něco na způsob okousaného plátku melounu posypaného bělenými zuby… A pak jako zázrakem vibrace ustanou. Mirka pomalinku stahuje plátno z kvádru. Objevuje se masivní kovový rám, skleněná výplň, kameny, zvířená kalná kapalina, bubliny a pak to Marušku zasáhne velmi zprudka do očí. V nádrži se převalí něco neestetického takovým tím obludně spirálním způsobem a hned to zmizí v kalu jako by se nad tím nadobro zavřela voda vlastně kal. Jenže vlnky se ještě ani nestačí úplně uklidnit a ohavná záležitost nechutně přírodního původu se natlačí obličejovou částí (mají-li démoni nejukrutnější smrti obličej) přesněji polovinou obličejové části těsně na sklo a okamžitě to vyrobí oční kontakt. Maruška zažívá pocity, jaké se většině lidí po celý život z dobrých důvodů vyhýbají. Rozplizlá tvář působí jako podivně žíhaný vnitřní orgán. Pulzuje to, mele se to, je to vrcholně hnusné. Uprostřed toho je ohromné oko, které, přestože je tak trochu lisováno o sklo, se v té rozpláclé ploše všelijak divně cukavě nakrucuje. Podivně žíhaná duhovka obklopuje zornici nepravidelného tvaru a oko jako by permanentně říkalo „zabiju tě!!!“ (Nejeden ďábel ze středověkých rukopisů by z takového vizuálu skákal štěstím metr dvacet (i třicet). Užili si ze strany písařů své… Možná až do stropu a líbal by vám za to ruce. Hlavně proto, že by se zbavil těch strašných všudypřítomných z huby lezoucích klů, které musí působit značné obtíže zejména při jídle, ne-li ho činit nemožným, stejně jako líbání rukou.) A potom! Hned vedle toho strašného oka velkolepou rychlostí scvakne zoban velmi ostrého, řekli bychom, looku.

S malým zpožděním pouští Mirka ze sevření Červenčino zápěstí. Vyděšená dívka vyráží výkřik hrůzy a odebírá se i se židlí po nejkratší obloukové dráze k zemi. Obě se smějí. Mirka upřímně a Maruška hystericky. S mírně nepřítomným výrazem varietního umělce podává Mirka kamarádce ruku a pomáhá jí vstát. Ta provede totéž o mnoho srdečněji se svojí židlí. Posadí se na ni, ale mezi ní a stolem je teď větší odstup. Maruška má nervy na dranc. Snad by to spravilo kolečko té voňavé uzeniny. Jenže! Mirka nechává s obřadnými gesty jedno po druhém zmizet v nádrži. Vyrobí to pokaždé tak odpudivý zvuk, že mráz přeběhne po zádech tam a zpátky a pak ještě jednou. Až nakonec nezbyde nic. Stůl před nimi je prázdný! Mastná skvrnka tadyhle na stole pouze připomíná, co být mohlo a už není. Mirka obřadně sklapne zavírák a jediné co zůstává  a je neměnné je přítomnost té strašlivé nádrže a úsměv na Mirčině líci. Drobná jiskra nadšení zablýskne v jejím oku: „To je, co!?“

Maruška neví, jak by reagovala.

„Tak co, jak se ti líbila, želvička!!?“ povzbuzuje ji, holku jednu zamlklou, k nějakému projevu velitelka.

„No, já ti ani…“

„Věděla jsem, že tě to zaujme,“ nečeká Miru na odpověď.

„no, abych pravdu…“

„Viď? – jen tu mám náhodou od kamaráda z redakce (neboj je to lesbogay a navíc feminista) přes týden na hlídání tuhle krásku, tak jsem myslela, že by tě to mohlo zajímat… a také jsem ti chtěla předvést… jakému zjevu přísluší konzumace uzenin,“ zdviženým prstíkem spiklenecky zahrozí a vypadá u toho – no, roztomile.

„Vím, žes mi řekla všechno,“ významně se zastaví při zakrývání nádrže, jako by ten proces šel ještě zvrátit a předvést další pěknou ukázku. Pohlédne tázavě na Marušku. Maruška nezvládne Mirku verbálně ubezpečit, ale její výraz hovoří za vše.

Mirka dokončí zatmívání nádrže, překryje ji silnou skleněnou deskou a navrch přidá veliký kámen, který předtím zřejmě pod stolem sundala. Začne přecházet po místnosti. Ze záňadří vyndá útlý balíček. Nacvičeným pohybem ho rozškubne a nabídne Marii Červeňákové se slovy: „Dej si cigárko!“ Překvapená sedící nahodí výraz, jehož popisem tu teď nebudeme planě utrácet odstavec. Omezme se na to, že na balíček šilhá a její rty vytvářejí smyslné pulsující “O“ jako by vyráběly kroužky z cigaretového dýmu. Chvějící se rukou vytahuje ze slizkého plastikového obalu nečekaný obsah. Sevře v dlani podlouhlý fetiš, který ji vždy uklidní.

„Nóó, ještě jedno na potom,“ povzbuzuje dominantní děva.

Maruška má toho pokladu plné ruce a záhy i kapsy.

„Neřestem rozumím,“ mrká na ni představená. „Rozumíš?“

Maruška nerozumí ničemu, ale přikyvuje a ukusuje z obdrženého zázraku. Způsobně sedí a uzené maďarské cigárko v ní mizí jako proutí ve štěpkovači na atomový pohon.

Jak jinak toto setkání mohlo dopadnout, než ve znamení již předeslaného? Konstruktivně, upřímně a nebojme se výrazu srdečně.

„Jsem potěšena,“ řekla iniciátorka setkání. „Že naše důvěra a pěkný kamarádský vztah nezabloudily jako poctivé děvče v těch ohavných uličkách.“

„Ani nevíš, jak já, Miru, ani nevíš jak já!“ s citelnou úlevou vydechla též Maruška. „Trochu jsem se bála, že už to mezi námi není jako dřív. Jindra do mě celej den hustí: Hlavně to před Mirkou neopakuj. A já: A co? A ona: Toho Bahňáka!!!! A tváří se u toho jako kdyby měla zácpu… Vlastně spíš strašně výhružně. Přitom sama nevím, kde jsem to pochytila. Poslední dobou vysedávám v klubu a lepím modely vigvamů. – Od té doby co mi Jarka vysvětlila, že Apačové a Romové mají společné předky, jí celkem dost pomáhám s tím etnografickým projektem. Co si holky šuškají, pouštím druhým uchem ven.“

Zdánlivě nesouvislé Maruščino brebentění Mirku zaujalo.

Má snad toto být závěr celého tajemného dobrodružství v Barabiznově, paranoidní fantazie přetažené velitelky?! Mirka úsečným pohybem naznačila cestu ke dveřím. Malá snědá dívka se nedala dvakrát pobízet. Opatrně pootevřela a zamžourala do nenadálého jasu. Za dveřmi je nový svět. Plný vůní a zářivých barev. Holky tančí, ozývá se Lady Gaga v deluxe remixu, neklamný to příznak oldies party. Emoce se derou na povrch. Plačící, vyčerpaná Červenka se vrhne do náruče Rychloručce. „Miru byla tak hodná, TAK hodná!!“ vzlyká pořádnou chvíli. Pak už jen spokojeně oddechuje. Dnes večer je připravená splnit stravovací limity nastavené Jarkou a možná i cvičení s Romanou, když se Mirka bude dívat. Uzenina s velitelkou – o tom se jí bude ještě dlouho zdát. Snad pouze o tom…

A co hlavní cíl dnešní výpravy? Bájný kód k šifře zvané Babička. Ano, doufejme, že děvčata na dvorech ošetřených moderním leštěným kamenem a průmyslovými kamerami žádnou latrínu nepřehlédla. Pátrání se zřejmě bude muset ubírat jiným směrem. Snad k tomu nalezne Mirka dostatek klidu. Její samostudium je, zdá se, páteří celé operace. Před tím je však potřeba cosi dořešit a v klubu číhá utajený nepřítel připravený kdykoli zaútočit. Dravec, který využije každé sebemenší příležitosti k uchvácení moci nad děvčaty. A ten dravec – – je Jarka!

Mirka překontrolovala elektrickou šňůru od lampy, jak je dobré učinit, pokud montujete žárovku o mnoho vyšší wattáže, než kolik doporučuje výrobce svítidla. Je jasné, že dnes se ještě rozsvítí.

Proč má ta Maruš mastnou pusu od něčeho mastnýho? napadlo Jarku.

Na konci předešlého vyprávění jsme děvčata zanechali těsně u cíle výpravy do zlověstného Barabiznova. Právě se rozdělily na dvě skupiny a pročesávají protilehlé strany Široké ulice s cílem najít vytoužený objekt. Domem, který zbývalo nalézti a který snad skýtal klíč k odkazu velké B. N., měl být objekt zvláštního půdorysného uspořádání se specifickou konstalací místností a občanského vybavení.

Mirka zkušeně vedla svoji část výpravy od domu k domu po levé straně ulice. Jindra pokaždé hlídala u vrat a Maruška, kterou Mirka ani na vteřinku nechtěla spouštět z očí, doprovázela svoji velitelku na temné dvory, aniž tušila, co se její milované vedoucí v právě tu chvíli odehrává v hlavě. A nebyly to myšlenky, abychom tak řekli, vždy úplně konvenčně šlechetné. Nejedna součást expozice dnes navštíveného muzea tortury v nich hrála svoji nezanedbatelnou roli.

A proč to? Mirka se cítila ohrožena, dokonce silně ohrožena. Informací, kterou dost možná disponuje nevyzpytatelná Maruška. Informací, která se nikdy neměla dostat k děvčatům klubu. Jak by jim vysvětlila, co se kdysi v moravské metropoli(?!) odehrávalo se železnou pravidelností na jejím pozadí? – a že se v tom angažovaly pracky proslavených čuňat?!! Jsou věci, které se ne úplně snadno obhajují, pokud v tom nemáte praxi.

Snaha ověřit si autoritu patří k přirozeným potřebám vůdce – to je nadevší pochybnost. A pak také, stres z mocensky exponovaných osob nikdy neudělá příjemné společníky. Navíc můžeme vzít jed na to, že u Mirky tohle platí minimálně tak dvojnásob. Jedině nerozhodnost ohledně metody výslechu, (dvory byly opravdu hrubě podvybavené až strohé) a v neposlední řadě i to nejlepší, co v Mirce bylo (a že se tam obvykle něco takového našlo), opakovaně uchránily osobní svobody a tělesnou pohodu mladé prostořeké Romky.

Proto také mohla Červenka dál spokojeně pozorovat svou představenou v objektech, které ona sama již považovala za propátrané a vyřešené (nesplňovaly totiž půdorysné zadání), jak marně hledá provaz nebo aspoň kýbl. Domnívala se, že zkušenější bohemistka hledá nějakou indicii nebo stopu vedoucí ke zbožňované literátce. Obdivovala se v takových chvílích převelice důkladnosti své velitelky.

V koutě jednoho zvlášť odpudivého dvora nalezla Mirka odřezek dvoupalcové zahradní hadice asi tak metr dlouhý a starý rezavý budík. Lačně uchopila svoje objevy, podržela před očima a prohlížela s takovým zaujetím, až dobře naladěné Marušce přeběhl mráz po zádech. Hrubé hvízdnutí rozčeřilo vzduch, když Mirka na zkoušku ťala gumovou hadicí naprázdno a výraz uspokojení se jí usadil na rtech, když pohazováním otestovala hmotnost stařičkého měřiče času. A to byly jen některé ze spektra činností, které ji v souvislosti s nalezenými předměty napadaly… Byla svá a kreativní.

Nespekulujme teď však, co by se snad eventuelně mohlo dokonce i přihodit, kdyby děvčata od plánu najít stavení, kde od kvelbu k přístavku i na latrínu je přesně dvanáct kroků (Á, a už je to venku!), nevytrhla melodie doléhající sem z ulice. Píseň Paparazzi – dávné to znamení klubu – v nápadně nepolyfonním provedení. Že by Jarce i Romče došla baterie, a takhle si tu cvrlikají na svá rodná ústa? Mirka s Červenkou byly v mžiku zpátky na chodníku. Tam však nenalezly děvčata ze skupiny B, ale právě naopak. Uviděly Jindru s vyděšeným výrazem, jak cosi zuřivě gestikuluje. Její třesoucí se paže ukazovala směrem ke dvěma vzdalujícím se postavám.

Vskutku děsivý výjev naskytl se našim třem výtečnicím. Co spatřily, bylo skutečně ohavné a hrůzu dokonale budící. Dvě dívky zhruba tak jejich věku, jen několik kroků před nimi v naprosto žalostných outfitech čile konverzovaly a dokonce v této situaci jevily známky štěstí. Jak odporné! Naprosto nepochopitelné a obzvlášť tady pro Jindru. Ta, čistě hypoteticky ocitnout se v jen trošku podobné situaci, věděla by přesně, co dělat. Začala by okamžitě mlátit hlavou o zeď a po převozu do nemocnice by požádala o plastiku rysů obličeje umožňujících identifikaci. Posuďte sami: farmářky!^[1] (neznačkové!!!), modrobílé batikované tričko pánského střihu, strašlivý nízko utažený culík ala Mejla Hlavsa a druhá: drdol! Panenkonanebiskákavá. Budiž, Boženka ho sem tam také uvázala, ale v její době to byl vrchol koketérie. Džíny do pasu s trendy perforací a worn-outem. Zde ale všechno na první pohled vzniklé přirozenou, boženo chraň, cestou. Sukně úplně až na zem, až bylo úplně na místě zvážit na omluvu možnost nějakého znetvoření dolních končetin. K tomu používaly nešťastnice tak nevýrazné líčení, že nebylo o čem mluvit! Úsměvy na rtech těch zanedbaných osob mohla těžko vyloudit oblíbená píseň Rychlých šipek, kterou si náhodou před chvílí tak mazácky zapískaly (aniž tušily na jak nevhodném místě a v jak nevhodnou dobu to činí), tak co tedy?

Jindru to opravdu zdrchlo. „Ty nejsou nad módním hrobem – ty sou v něm.“

Mirka okamžitě vzpomněla módního desatera klubu a odpočítávala na prstech: „Módní policii příčinu nezavdáš, osobě neutěšené trend vnutíš,… Boženko promiň, tadytohleto nepočká.“

Jakmile Jindra zjistila, že situaci budou neprodleně řešit, jako by jí někdo vlil novou krev do žil. Nešťastnice byly za okamžik dostiženy v boční uličce. Zjistilo se, že jsou to dvě potenciálně milé Francouzky v opravdu žalostném nevědomí. Ideální objekty. Jak by se jim teď hodila Jarka se svými základy francouzštiny. Ale což, aspoň Rychloručku zaučí (v čem jako, nepadlo) a móda je přece jazyk mezinárodní.

Tu teprve si děvčata Rychlých šipek naplno uvědomila jak daleko od domova a v jak nehostinném prostředí se nacházejí. Zakoupit zde nějaký solidní topík či šortky byl oříšek nad jiné tvrdý a vyžadovalo to celého nadčlověka ženského pohlaví zejména od Jindřišky. Klasických oděvních značek zde nebylo. Narazily pouze na několik obchůdků se striktně orientálním textilem, smradlavým jak flanďák kříženej se smažkou, ideálním tak pro amatérské nastudování kusů Dalajlamovy první vánoce a Jak Parvátí potkal Lakšmí a u toho si parádně zahulili. Několik krámků nabízelo všechno s panoramatem města – tomu se děvčata také obloukem vyhnula, maje na paměti Jindřinu polemiku o módě pro zimní měsíce pod titulem: “Navrch huj vespod fuj“. A pak už tu byly jen oděvy do drsných sibiřských krajin, převážně pokrývky hlavy s blýskavou hvězdičkou vpředu, která dělala ponuré kožešinové zboží jestě veselejší…

Z večerky vyšel malý chlapec. V ruce nesl síťovou tašku s jakýmsi sáčkem a několika cibulemi.

„Haló hochu,“ porušila Mirka nepsané pravidlo klubu. „Nevíš, kde bychom tu sehnaly něco obstojného na sebe?“

Chlapec si Rychlé šipky přeměřil zkušeným pohledem budoucího slavného návrháře. Protože seznal, že proporce děvčat vyhovují jak současným tak i budoucím trendům, byla jeho nedůvěřivost rázem ta tam.

„Nejlíp asi v Pařížský,“ mávl rukou kamsi dopředu za hlavy děvčat. Když zachytil Jindřin bezradný obličej, uchopil ji za loket a vlekl k nejbližšímu nároží. „Támhle projdete, druhou doprava a pak pořád rovně,“ ukazoval. Ještě jednou přeleštil zrakem celou skupinku – k úlevě zúčastněných RŠ na zahraničních turistkách okem téměř nespočinul – a dodal: „To nemůžete minout.“ Pak se ještě naklonil k Jindřišce a spiklenecky jí šeptl do ucha: „Mimochodem, parádní overal!“

„Ten byl sladkej,“ shodovala se o chvíli později děvčata.

„Comme il était trop doux,“ přizvukovala evropa.

„Pařížská, to nám celkem hraje do not. …se bude tady holkám líbit,“ přehnala to s optimismem Mirka.

Co vám budu povídat. Když s nimi děvčata skončila – tedy Jindra s Mirkou (Červenka chtěla převážně jen vnutit červené barety) – stály tu dvě zbrusu nové slečny: Pokovené rozvázané kecky zlatavé barvy, nařasená sukně směřující stejnou měrou nahoru jako dolu, top bez zad s potiskem, síťované rukavice k lokti, efektní patka doplňující vyholenou polovinu hlavy, vulgární blond s tónováním konečků, líčení s potenciálem nahradit výstražný trojúhelník, gumová kabelka odvážného střihu. Druhá slečna vyzařovala toto: styl – černé legíny s transparentními panely, luxus – lesklý top s digitálně-zvířecím vzorem a efektem diskokoule z leštěného obsidiánu, eleganci – balerínky s converse potiskem, plus vrchol všeho – XXL nehty v barvách fuchsiová s přelivem z kokosové bílé doplněné linií Swarovski. A protože Jindra je, víme, detailistka a trocha toho rebelství se k dnešním modelům vyloženě hodila, stékala jedné z usmívajících se Francouzek z procvaknutého rtu stružka krve.

„Jindři? Dneska už se snad neprocvakává?“ téměř starostlivě vyzvídala Mirka.

„Se ví, ale podívej na to francouzské tele. Ještě by to vdechla.“

Kroužek z Čech tak bude trvalou součásti jemného obličeje nyní až překvapivě pohledné dívky.

Škoda, že slova mají tak omezenou možnost vylíčit co je potřeba vidět na vlastní oči. Angažovaná děvčata z Šipek spokojeně sledovala své dnešní úspěchy na poli extrémního restylingu, opakovaně si gratulovala a několikrát po sobě se nemohla vynadívat.

„To se budou holky na hostelu divit, až zjistí, že jsou vkusně a za své,“ podotkla trefně Červenka, která, maje na starosti placení za záchranné služby, využila toho, že zároveň hlídá batůžky obou děvčat.

„Tak to bysme měly. Nejvyšší čas se rozloučit.“

„Laciné to nebylo, že?“ položila Jindra jednu řečnickou.

Úsměv byl jí odpovědí. „Každopádně, bez ohledu na délku pobytu a program spadne tato akce do zlatého fondu jejich dovolených,“ vysvětlila Mirka svůj celkový pohled na věc.

Rychlé, ale srdečné polibky na obě tváře, trochu rozpačité zamávání z tábora nově nabytého sebevědomí. Však ony si holky zvyknou – být středem pozornosti to je panečku zápřah. A teď už fofrem na místo nouzového srazu s Jarkou a Rychloručkou.

„Mám dojem, že na naší straně Široké ulice už stejně žádný neprobádaný dvorek nezůstal,“ dodala na vysvětlenou Mirka a její kamarádky po usilovném vzpomínání ochotně přitakaly. Má-li dnes být učiněn zásadní objev, připadne nesourodému duu napěchovanému šedou kůrou mozkovou a svalovými vlákny. Skupina “A“ si nemá co vyčítat. Tím méně, že počet latrín, které v ulici potkaly, blížil se limitně nule.

Vykročily z Pařížské v dobré náladě. Tahle ulice jako kdyby do ohavné čtvrti vůbec nepatřila. Nezapadla sem. Byl to závan známého světa. Hřejivého, dívčího, plného výkalů pardon výkladů, luxuries a vůbec života, jaký má být, aby vůbec stál za to žít. Jak moc bylo tohle místo děvčatům blízké – to je samo o sobě na zvláštní kapitolu do FEM-FEMu. A jak krásně nezištně pomohly dvěma ztraceným duším. To bude večer žeň, až budou vybarvovat políčka růžového života. To máme: 1)pomoc dívce stejného pohlaví, 2)náprava módního průšvihu (škoda, že na tohle je jen jedna kolonka), 3)společná akce klubu spojená s nakupováním a možná i něco dalšího.

Náladu jim podrželo, že se postupně propracovávaly do poněkud přátelštějších končin Barabiznova. Sem tam nějaký ten obchůdek přeci jen probleskl, zahlédly několik chodců s nákupními taškami slovutných značek a historické barabizny vyskytovaly se řidčeji a nebyly již zdaleka tak monumentální.

Ale my teď musíme na chvíli zpátky do srdce hrůzostrašného nepřátelského území, za dvěma děvčaty, která zdaleka nemají vyhráno…

Na několik okamžiků jsme opustili skupinu B. Rychloručku, statečně čelící nástrahám neznámé čtvrti, téměř neznámému úkolu i vlastním démonům a Jarku, statečně čelící tomu všemu v podání Rychloručky.

Starší z obou děvčat se zprvu zmítala mezi pocitem hrdosti důvěrou vyznamenané členky, jíž byl svěřen náročný dohled nad mentálně indisponovanou kolegyňkou a pocitem obětního beránka. Postupem času byla zmítání ušetřena a zcela se přiklonila k možnosti druhé. Bohužel ta víceméně chvilková (protože žádné nakupování netrvá úplně chvilku) absence děvčat v ději postačila k tomu, aby se přihodilo něco strašlivého.

Přicházíme pozdě, něco však přeci jen zachytíme: Drobný psík svižně uhání ze dvora, strach i šibalství se zračí v jeho černých očiskách. Není úplně těžké představit si kopanec, který energické zviřátko vyprovodil na cestu a rovněž není těžké představit si, že mu ono na poslední chvíli uskočilo. Vkusně oděná mladá dívka, na svůj věk neobvykle obdařená svalovou a vůbec hmotou pokleká a spíná ruce v zoufalém gestu. Před ní na zemi v prachu dvora leží zvláštní objekt zhruba velikosti výtisku Harryho Pottera. Objekt neurčitého poslání, barvy špinavé champagne, vybavený jakýmsi šlahounem upevněným na obou koncích. Slzy doprovázejí dívčin srdceryvný vzlyk. Pěstí zahrozí dívčina neurčitě nahoru dopředu. Hejno holubů vyplašené vzlykem či gestem či případně znechucené celým výjevem opouští střešní partie přilehlých budov a mizí směr Těšnov. Druhá dívka, o poznání tradičnější, stojí jako z mramoru vytesaná, hledí na zoufalou klečící bojovnici a nenachází slova, která by její přítelkyni utěšila. Nervozita ji přitom přinutí podupávat nohou. Cynik by řekl netrpělivostí. Jako by zrovna teď nemohlo být času na zbyt…

Úkol v ulici přiléhavého jména (Široká ulice skutečně jakousi šířkou disponuje) pro ně skončil. Poslední dvůr, který prověřovaly, se stal, ano, jejich třináctou komnatou. Jako ve snách si zmučená děvčata – každá týrána svým vlastním traumatem – hledají cestu na místo srazu, před obchodní dům.

Cesta jim ubíhala všelijak. Rychloručka s sebou něco vlekla v modrém igelitovém vaku, který braly na výpravu pro sběr hygienicky diskutabilních objevů. Co chvíli se zastavila, nahlédla do vaku a zaúpěla. Jarka se těchto kontrolních seancí neúčastnila. Rázovala vpředu a hledala, kde by její intelekt dostál nějakého odpovídajícího využití. Zdá se, že okolnosti jí byly nakloněny, neboť po chvíli se setkaly s tak flagrantním narušením humanity, až Jarce dokonce uklouzlo jedno vulgární sousloví. Citovat zde nebudeme.

Seběhlo se to takto: Na rohu zachovalé secesní barabizny, když vstoupily na rozsáhlý pěší bulvár, potkaly Josefu, ženu ve finanční tísni, která velice efektivně oslovovala kolemjdoucí. Pro lepší pochopení situace ukazovala malé děvčátko asi tak čtyřleté, očividně v ještě horší finanční situaci než jeho matka, byla-li jí paní Josefa. Kolemjdoucí si tedy snadno mohli udělat realistickou představu o přiměřenosti poskytnutého finančního daru. Děvčata ocenila důmyslnost ženina počínání a přispěla 7 Kč na osobu, tedy 14 korun českých. Naopak je naštval opodál sedící povaleč Michal, kterýžto neváhal zneužít své chybějící dolní končetiny k žebrotě. Přes nebezpečí číhající všude okolo se děvčata rozhodla úplně ukázkovému nešvaru čelit. I Rychloručka se nakrátko zmátořila.

Zatímco Jarka uštědřovala vykukovi bleskovou přednášku na téma rovné příležitosti a velice účinně u něj navozovala pocit studu (výčitkami, ne úplně fér argumenty atp. obzvláště se zaskvěla hláška „nikdo vás nemá rád“), Rychloručka rychle – jak také jinak (činila to rukama) – shromáždila vhodné střelivo pro případ, že by Jaruščiny dobře míněné rady do života nepadly na úrodnou půdu. Jednalo se převážně o kelímky, použité kosmetické tampony, drobné mince (část si nenápadně půjčila u Josefy) a mihla se tam i menší dlažka, protože jak Mirka vždycky říkávala: ‘Nemáme chtít ubližovat, ale napravovat.‘ A že nápravy bylo zapotřebí.

„Tomu říkám handicap,“ ironicky poznamenala Romana. „Mít slušivou protézu, uháněl by svižněji, než o čem si mnohá dívka na vysokých podpatcích může nechat jen zdát!“ A to byla zatraceně pravda.

Při házení  kelímků, kosmetických tamponů, drobáků, použitých jehel, všelijakého čurbesu a středně velkého plného odpaďáku za obtížně prchajícím invalidou a ve společném pokřikovaní “Hanba! hanba! a ještě jednou hanba!“ pocítila děvčata pojednou spřízněnost s lidmi okolo. Byly    náhle na jedné vlně. Cítily se být součástí něčeho většího, něčeho co překračuje bariéry vzdělání sociálního postavení ba i pohlaví a lidi určitého smýšlení pěkně chumluje dohromady. To to byl ale pěkný pocit, být zajedno s kolemjdoucími. Navzájem se povzbuzovali, vyměnili si úsměvy, hecovali se k přesnějším zásahům, dělili se o munici, někteří si vyměnili adresy. Jedna dvojice se během happeningu zamilovala. Dívky přepadl pocit, že tady opravdu vzniká něco většího, univerzálního, prosté lidské společenství schopné kooperovat a vstahnout ruku pro správnou věc. Zazdálo se jim, že snad dokonce obyvatelé zdejší čtvrti nemohou být až tak špatní lidé.

Avšak ani čin, který ze světa udělal zase o trošku lepší místo pro život, nedokázal natrvalo rozjasnit tvář sportovkyně Romany. Trauma prožité v Široké ulici se pořád vracelo jako lejno přejeté velocipedem a nepomohlo ani deset kliků s tlesnutím a čtyři sady sklapovaček s hmitem i bez.

Vešly do malinko civilizovanějších končin. Na dohled se tyčil palác, za který by se nemusela stydět třeba taková národní banka. Už netrpělivě vyhlížely majáku ne nepodobné osvětlené výlohy s hloučky sličných figurín. Ááá tady, konečně. Ufff. Ale Mirka s děvčaty tam ještě nebyla. Dívky postávaly na předem dohodnutých souřadnicích a do smíchu jim nebylo. Hovor vázl. Vlastně nebylo, co by tak úplně vázlo.

Po drahné chvíli dorazila z opačného směru skupina “A“ v o poznání rozvernější náladě. Sotva děvčata zakotvila pod ochranou obchodního domu, který zde byl jakýmsi ostrovem civilizovaného světa, nešetřila chválou na moudré konšely staletí minulého, kteří zbudováním tohoto světla v temnotách i přes drobné poklesky na genderovém poli a pomýlený vztah šéf‑sekretářka zajistili sobě nehynoucí slávu. Zde se celý klub opět shledal. Rádi bychom řekli šťastně, nicméně…

Nápadně vážné výrazy Rychloručky a Jarky vyvolaly u kamarádek starost.

Ano, jak již bylo naznačeno, Jarka zprvu tak hrdá na zodpovědný úkol, jenž jí byl svěřen – provázet méně zkušenou kamarádku a dodávat jí odvahy, nemohla se už nějakou dobu zbavit dojmu, že si vytáhla černého Petra. Navíc pěkně nesnesitelného a lítostivého. Jak to tomu monopodnímu sprinterovi natřely, by přece muselo rozveselit i Ester Janečkovou i s pošťěvákem Ondrou. „Nemáš nohu, dělej rukama!!“ řvaly za ním dvojhlasem.

„Co tady tak stojíte, jako kdyby vám zreznul hasák?“ zakrývala obavy jen stěží Mirka.

Rychloručka tam stojí přesně tak a ze svalnaté krásy opravdu moc nezbývá. Ani make-up, který pro dnešní náročný den doporučila Jindra, nevydrží všechno…

Konečně pronesla zlomeným hlasem: „Juicy byla nakryta surovým mopsem.“

„Cože, Juicy?“

„Naše Juicy?!“

„Vždyť je to ještě štěně!!“

„A braly jsme ji vůbec s sebou?“

„Né, moje Juicy!“ pozvedla Romana kabelku Juicy Couture a podržela ji útrpně v odpoledním slunci. Vypadala úplně jinak než toho dne v ranních hodinách. Že módní schránka na nezbytnosti, se kterou se dívka během dramatického dne stihla poměrně sblížit, už nebude ozdobou šatníku, bylo nad slunce jasné.

Po nekonečné minutě kolektivního mlčení si Jindřiška nekompromisně ulevila: „Prokletý chlapi!“ a odplivla si. Výraz její tváře by srazil i syrovátku. I ostatní dívky měly sveřepý odhodlaný výraz. Ideální okamžik pro nějakou odhodlanou bojovou přísahu, kdyby někoho něco napadlo.

„Vypadá spíš, jako kdyby jí něco ojelo,” zauvažovala nahlas Maruška ve chvíli, kdy už snad bylo slušnější změnit téma.

”Herdek holka, ty se dáváš do kupy!” musela Jarka ocenit pokus o spisovnou češtinu v podání snědé kamarádky.

Děvčata ze šťastnější části výpravy zakoupila slušivé beranice v reflexních barvách. Rychloručka s Jarkou po nich teď smutně pošilhávaly.

„…a máme ještě dvě pro vás,“ zamrkala šibalsky Jindřiška. Děvčata propukla v uvolňující smích. Už dlouho se tak nezasmála.

Rychloručka chtěla někoho obejmout a zájemkyň bylo tolik, že se to nakonec nepovedlo. Asi jako když se chcete na chodníku vyhnout s protijdoucím a ne a ne trefit tu správnou stranu.

[1] K události došlo krátce před nástupem farmářkovévo revivalu (zkuste si to představit..). Proto i když byl podobný jev už na spadnutí, hysterie byla stále ještě na místě.  pozn. aut.

Kapitola, v níž je-li někomu křivděno, je to Rychloručka.

Ne vždy je vše vyjádřeno takto explicitně.

 Mirka pro jistotu ještě jednou kladla děvčatům na srdce: „Hlavně se nesmíme ztratit! Nejezdí tu vůbec žádné taxíky a dům, který hledáme, není v žádné navigaci. Máme-li splynout s davem, musíme se pohybovat téměř s jistotou místních. Ještě, že má Jarka klasické vzdělání. Jaká jsou, Jaru, pravidla pro pohyb v labyrintu?“

Jaru opravdu měla náznak čehosi jako klasické vzdělání, avšak pro tu to situaci… No – posuďte.

 „Zvol jednu stranu a té se stále drž,“ pronesla Jarka hypnotickým hlasem. „Odbočuj pokaždé na tutéž stranu…“

Děvčata po nějaké době promyšleného postupu obkroužila blok a ocitla se znovu na povědomém místě v pomyslném bodě A.

„…v nejhorším případě se ti stane, že skončíš tam, kde už jsi byla,“ dokončila myšlenku jindy pohotová Jarka.

 „Aha – .“

 „ee… ještě jedno pravidlo tam, myslím, bylo.“

„Hmm…“

„V nejhorším případě brnkneme naší věčné člence čekatelce Jiřince Rymáňovic – stejně je na to žhavá jak petriho miska na sajrart – ať použije apku na hledání osob,“ klidnila situaci Jindra. „Je to fakt vážná záležitost,“ vysvětlila pak ještě. „Z displeje na tebe shlíží Roman Svoboda, zní znělka ‘Na stopě‘ a nejdřív se tě to zeptá, kde jsi danou osobu viděla naposledy a co jsi při tom držela v ruce…“

„Snad nebude tak zle.“

Vykročily.

„Nechápu proč tenkrát tu asanaci tak ošulili,“ ušklíbla se Jarka, když postoupily hlouběji do temných uliček.

Pokusily se vmísit do jedné skupinky osob. Deštník v jejím čele korespondoval s  maskovacími prostředky Rychlých šipek, a ty jim tak propůjčovaly křehký pocit bezpečí, sucha a snad i částečně ochrany.

„Radši je schovejte,“ tiše zavelela Mirka s odkazem na pomůcky proti neprobíhajícímu dešti. „Vidíte? Jen jeden pěkný žlutý deštníček asi tak na patnáct osob. Má ho ta pani vpředu.“

„Tranzistorák na krku? Fakt úlet!!“ neodpustila si na adresu dotyčné Jindra.

„Asi nějáká karaoke nána,“ domýšlela se Rychloručka.

Osoba v čele skupiny co chvíli promluvila do mikrofonu a skříňka zavěšená na jejím krku posílala její výlevy dál. Patřičně zesílené, aby zasáhly celý roj následovníků. Děvčata ze šipek nerozuměla ani slovo. Zvláštní dialekt jim evokoval scény ze seriálu Star Trek. Asi to budou cizinci, napadlo Marušku.

„Postačí ten můj,“ vrátila se k tématu deštníků Mirka. „Má stejnou barvu. Připomíná mi ty keře co na jaře tento… rozkvétají. Dost možná má ta barva i nějakou místní symboliku,“ šeptla tiše. „Znáte to: na jaře roste kvítí, hoši házejí kameny, ekonomika jde cu grunt,…“ Děvčata chvíli divoce přemýšlela. A během toho je pohltila neznámá nevlídná čtvrť.

 Příjemně po těle ani nikde jinde jim nebylo. Obloha nad nimi se scvrkla v tenoučký proužek modrošedé barvy, ponuré budovy jako by se nad ně nakláněly, budily v nich pocity čivavy na dně hrobu připraveného pro lipicána. Prostředí, ve kterém se tak náhle ocitly, nenaplňovalo ani jednu z nich optimistickou radostnou náladou. Proplétaly se křivolakými uličkami, míjely tmavá zákoutí, vstupovaly na ošlapanou a ještě ošlapanější dlažbu, postrádaly estetické vjemy. Jen s největším vypětím vstřebávaly zdobné záměry historických slohů. Napjatými prsty – spíše deklarativně než účinně – zaclonily nosní otvory, když míjely otřesnou putyku hrající si na mnohem starší otřesnou putyku. Adrenalin a zdravý rozum jim co chvíli velely: Pryč! Pryč odtud! Zpátky na naši Velkou stranu! Ale hypertrofovaný smysl pro povinnost a dobrodružnost jejich povah je přesto přinutily pokračovat dál.

Přes zlověstné kulisy šlo zprvu vše hladce. Postupovaly s hloučkem, ač v něm pro jazykovou bariéru nikomu nerozuměly slova. Po nějaké době byly však donuceny relativní bezpečí skupiny opustit – totiž odpojily se, aby neztratily nahrubo vytyčený směr. Pohledem plným obav se rozloučili s elektronicky amplifikovanou ženou.

„To jejich brebentění. Co to bylo za zvláštní hatmatilku?“ podivovala se pohoršeně Rychloručka. Po několika absencích v Diamantové lize i dalších soutěžích rychle odvykla světovým jazykům.

Mirka i nadále (spíš pro falešný pocit družek, že se nic dramatického neděje, než pro cokoli jiného) hrdě nesla monstranci v podobě roztaženého žlutého deštníku. Dolehlo to na ni – taky byla jenom člověk. Tak a jsou zde. Ve čtvrti, jejíž jméno lépe nevyslovovat, odkázány jen na svou intuici a instinkty. Neměly ve zvyku podceňovat své ženské radary, jen teď jaksi nešlo úplně zaplašit námitku, že jejich olbřímí cit pro situaci patří do úplně jiného ekosystému.

Někdo za nimi? Skutečně? Ano! Někdo se jim pověsil na paty. Ve chvíli, kdy se odpoutaly od větší skupinky osob, učinilo totéž i několik podezřelých individuí. Krajně podezřelých… Proboha, jsou stále za nimi a nezdá se, že by to byla náhoda. Dívky zrychlily krok. Žádná změna. Individua odpověděla zvýšením rychlosti vlastní. Děvčata znovu přidala do kroku. Odhodlanost individuí se znovu potvrdila. Situace se stávala neudržitelnou. Rychlé šipky se nakonec rozhodly spasit útěkem. Nebylo třeba žádných slov, neverbální panika v tomto případě nahradila veškeré další formy dorozumívání a pak také, běžel-li někam skoro celý klub – a že se to stávalo (výprodeje, eventuální lynč atp.) – vyrážela obvykle Romana týmž směrem. Ke škodě děvčat to samé tentokrát napadlo i postavy za nimi. Pronásledovatelé se dali do běhu.

Děvčata neměla právě tretry, i tak se ocitla během několika málo vteřin na svém maximu, především co se tepové frekvence týče. Pronásledovatelé je přesto každým krokem doháněli. Jarka se probojovala do čela. Přece jen “conversky“, jak s nadsázkou říkala svým letitým vysokým botkám, poskytovaly jakž takž sportovní odraz alespoň v přední části špičky jedné boty (pravé). Pohyb to zdaleka nebyl symetrický. Úplně špatně na tom nebyla ani Jindra. Začala pohybovat rukama tam a zpátky a věřte nebo ne, při běhu to dokáže výrazně pomoct, zvlášť když potom pohyb upravila na střídavý (pravá dopředu, levá dozadu a naopak) a učinila opačným vůči pohybu nohou. Přišla-li na nějaký další geniální fígl, ztratil se v tom zmatku. Jarka začala pištět, aby drobnou indiskrétností prorazila cestu davem, což se dařilo. Mirka složila deštník, aby snížila odpor vzduchu a zároveň byla připravená použít ho jako kopí. Přesto se pro značné rozměry a zářivou barvu – jak vyplynulo z pozdější diskuze – stal zřejmě spolehlivým ukazatelem pro pronásledovatele. Rychloručka, ač zdatná běžkyně na ultrakrátké trati, vzhledem k maskovací obuvi měla co dělat, aby zůstávala v hloučku s děvčaty. Vyděšeně se otáčela, a protože neměla problémy s dechem, vzývala alespoň Kálí, jedinou trošku spřízněnou duši v první lize globálního pantheonu. Červenka sevřela boxer. Kramfleky našich hrdinek se ve své většině ráčily odporoučet.

Již cítily na šíjích dech ohavných zrůd – autosugesce. Dobrých dvanáct patnáct metrů stále měly k dobru. Zachránit je může snad jedině zázrak. Přímou konfrontaci neplánovaly. Odmítaly se bít v takto nervózním stavu. Zatočily ostře za roh. Zapadly do nejbližšího průjezdu. Stačily si totiž během cesty povšimnout, že dvory v této části města čato propojují vzdálené ulice sítí průjezdů a průchodů. Chtěly se takto zbavit svých pronásledovatelů. Tento dvůr byl ale slepý, nebylo jiné cesty ven. Co teď? Vraty šlo naštěstí pohnout. Poslední Červenka s Rychloručkou je bleskově přibouchly. Vzápětí začaly na vrata dopadat rány a z ulice se ozývaly zuřivé nesrozumitelné až mírně bestiální skřeky, při kterých tuhla krev v žilách. Děvčata zajistila vrata petlicí. Bylo to o fous. Jen tak tak, že se jednomu individuu nepodařilo zachytit oděv některého z děvčat nebo dokonce celou Rychloručku. Podařilo se mu totiž na poslední chvíli prostrčit vraty ruku. A sápající se končetina v podobě křečovitě zaťatého pařátu se nyní kroutila a všelijak divně svíjela v průjezdu, naštěstí v bezpečném sevření masivních křídel rezavých vrat. Kroužek navlečený na zápěstí s nápisem “T.A. Amadeus – GROUP DISCOUNT“ mohl zmást snad nějaké naivní pronásledované. Jimy však Rychlé šipky nebyly!

Ocitly se na uzavřeném dvoře. Pro tuto chvíli v bezpečí. Jen ruka pozvolna modrající v průjezdu jim stále ještě trošku naháněla hrůzu. Skřeky přicházející zpoza vrat, které neustávaly a měnily se občas v děsivé kvílení vlastně taky. Děvčata sotva popadala dech. Musela se zhluboka vydýchat. Jediná Rychloručka, která starostlivě pozorovala svoje kolegyně, připomínala přetrénovaného Nepálce na procházce v Hlubočepích usazeného po čas procházky v nosítkách na hřbetě čtyř steroidy nadopovaných sovětských cirkusáků, a který si sám občas taky něčeho zobne…

Dvůr svíraly ze všech stran zadní a boční trakty domů. Nevedla odtud žádná viditelná cesta ke svobodě. Malá dvířka naproti vratům na druhém konci dvora zcela odolala všem pokusům o vylomení a naopak maličko nalomila sebevědomí jediné nezadýchané sportovkyně. „Asi nějaká fajnová slitina,“ ucedila Rychloručka naštvaně a Červenka se podivila jejím metalurgickým znalostem, i když sama by to přesně takhle nejspíš neformulovala…

Jedno okno na úrovni patra bylo mírně pootevřené.

„Přesně vím, jak by se zachovalo sesterstvo,“ chichotala se Červenka. „Jedna druhé by vylezly na ramena, klátivě by se přidržovaly zdi a Bohuna až úplně nahoře by se snažila dosápat okna.“

Dívky se při té představě daly do smíchu. Potřebovaly to po prožité hrůze jako sůl a sesterstvo bylo vděčným terčem. Na první pohled bylo vidět, že tudy cesta nevede. Šipky však znaly způsob jak uniknout ze zajetí dvora. Použily svůj trumf – čtvrtou členku. Jedině tak mohly dosáhnout až na okenní římsu. A další trumf – pátou členku, k posílení základů živé stavby. Secvičeným způsobem, který v první fázi připomínal tanec a v poslední už vůbec ne, vytvořily živou věž, za níž by se nejedna artistická rodina v počátcích své kariéry v počátcích akrobacie jako takové nemusela vůbec stydět. Zejména z hlediska konfekčního. Vespodu vytvořila bytelnou základnu dvojice Mirka-Jarka. Dívky se pevně rozkročily, uchopily se navzájem za ramena čelem k sobě a pevně si hleděly do očí. Na jejich ramenou zaujala místo Rychloručka, jediná přítomná schopná unést dvě osoby včetně Červenky. Jí se na rameno vyšplhala vyfitkovaná Jindra a až na vrchol živé stavby vystoupila Červenka za častého povzbuzování i spílání, když botou zavadila o citlivější části těl společnic i obličeje.

Jsouce na úrovni, vybavila se děvčata pro výstup do okna jedním ze svých dalších proslulých fíglů. Sadou osmi fortelným náramenních vycpávek se kterými by si ani v osmdesátkách neudělaly ostudu. Aplikovaly je atypicky vně oděvů! Stabilita živé konstrukce tak sice poněkud utrpěla, ale použitelnost outfitků byla zachována, nemluvě o ochraně měkkých až poloměkkých tkání před rafinovaně společenskými podpatky. V každé etáži přidaly vycpávky několik centimetrů na výšku (nezamýšlený to bonus), takže ve finále se cílový parapet nacházel někde ve výšce kolen Červenky. Zatuhlé okno otevřela dívka na vrcholu lehkým trhnutím, načež se ještě otočila nad hlubinu a zamávala rukama v tradici němých grotesek, jakože zabraňuje pádu. Kulila u toho oči.

„Kolotočářský fórek,“ utrousila nekorektně Rychloručka. Emoce jí toho dne lítaly od zdi ke zdi. (Doufejme, že ty bobule pro růst svalové hmoty přestává brát definitivně.) Kdyby děvčata tušila, že smích kamarádky tam nahoře způsobila radost z přežití a nikoli nějaká dětinská chuť tropit si z nich žerty, jistě by vlídného slova nelitovaly a starost o zdraví své kolegyně nějak pěkně, po dívčím způsobu vyjádřily.

Poté co vypáčila i druhé křídlo okna, vplula Červenka ladně do místnosti. Vzduch čistý. Podala pomocnou ruku Jindře. Společně vytáhly Rychloručku, a ta postupně pomohla nahoru Jarce a Mirce. Kdo by se divil něčemu v poslední fázi tohoto výstupu, hrubě by podcenil fyzický stav dívek. Sice nikoli vytrvalostní běžkyně, to teď už víme, přece však na ledacos připravené a především, po delší době si dívky zase uvědomily, jak pružná jsou jejich těla…

Ocitly se v rozsáhlém světlém prostoru s mnoha sloupy, jakési galerii. Jarka s Mirkou se tu cítily jako doma. Rychloručka pocítila tíseň. Ale pak… náhlé prozření, když stanula před plátnem krásně vystihujícím komplexnost sportu: kopací míč si to uhání nad trávníkem a jeho barvy nenechávají nikoho na pochybách: Tohle nehrají chlapi. Mutant mezi fotbalovým a basketbalovým! Jaké krásné zesměšnění mrzkých mužských kolektivních stereotypů. Pocítila náhle sílu umění i kouzlo důvtipu. Tak takhle to funguje!! Opojení nebralo mezí. Všem dívkám svůj objev zprostředkovala. Cítí sílu malířského plátna – pokud zachycuje sportovní náčiní! Nezkrotný tvůrčí plamen v jejím nitru byl zažehnut. (Chraňte nás všichni svatí před těmi dary.)

Vystavovány zde byly nejvíce plastiky stylizovaných skupin zvířátek v obscénních situacích. Na jedné pekli buřty, na další přecházeli přes přechod, na další obzvláště sugestivní se daněk opíral o kopírku, zatímco procházející kuna se štosem šanonů v packách mu dávala najevo, že nemá šanci a k tomu se plch pokoušel něco gestikulovat, průchodem v modelu stěny byla vidět volavku provádějící denní agendu za počítačem. Na stěnách galerie visela kolekce obrazů barevně pojímající šeď panelákových sídlišť. Jarka využila situace a načrtla reportáž s mottem: „Feministické umění je především o vnášení témat, které nejenže by někdo jen tak nečekal, nýbrž ani neuvítal“. Dále stihla rozepsat eseje: „Angažované = potřeby ženy reflektující“ a „Feministické umění – poslední autentická rebelie aneb tohle jste taky ještě neviděly“.

Z galerie se dostaly snadno. Červenka zavzpomínala na školní léta a vytáhla paklíč (a Mirka se tvářila, že to Maruš musí znát ze skautu). Vyšly na prostorné schodiště a o patro níž se vmísily do skupiny opilých tortury lačných cizinců. K návštěvě muzea nejen středověkých prostředků k řešení sousedských sporů zde zval nápis nad vchodem a obrázek pod nápisem byl rovněž výmluvný. Šlo o kombinaci lidské hlavy v jakési obruči a odtlačovacího šroubu. Hlavě vylézal z pusy jazyk.

„Tady se na to lidi choděj koukat a nám se něco podobného málem stalo,“ postěžovala si plačtivě Rychloručka.

„…nebýt těch báječných plechových vrat,“ doplnila Maruška.

Mirka si v muzeu celou dobu dělala poznámky. Ať už se značným pohoršením ve tváři, když výjev zobrazoval mučení žen, nebo s výrazem pobaveného zadostiučinění v případě odlišném. – (Znáte to, feministky! Ale věřte, nemyslela to vůbec špatně. NAŠE!! Mirka.)

V jedné místnosti s relativně odpočinkovými proprietami přistoupili autoři expozice k dost přebujelému zvukovému podkresu a to i na poměry instituce kde se ozívalo úpění a kvílení za každým rohem, jak se děvčata celkem shodla. Sugestivnost jistě, ale toto? A také akustika místnosti byla poňekud zvláštní. Zdálo se, jakoby to děsivé kvílení přicházelo odněkud zdálky, ne-li přímo otevřeným oknem.

Přešli do další místnosti. Jarka měla oči navrch hlavy. Doteď netušila, jaké v ní může pohled na nahé mužské tělo vyvolávat pocity. Nechme ji nyní v klidu prožít iniciační událost takového kalibru a pojďme se podívat, co se stalo, když dívky opatrně vyšly na ulici.

První vykoukla nenápadná Jindřiška. Po pronásledovatelích ani vidu. Deštníčky v ulici zalité sluncem zářily úplně jinými barvami. Na každou skupinku byl jeden. Zpoza rohu se ozýval nelidský vřískot. Dívkám pro tu příšernost tuhla krev v žilách – měly pocit, že jim v nich koluje jakási rosolovitá hmota barvy tavolníku a přiměřeně nepříjemného zápachu s nádechem Campari…

„Himbajs šúviks, holky, nejsme tady kvůli charitě,“ poňoukala Mirka zkušeně a připomněla jejich cíl. „Musíme dál!“ Opět se ukázala jako rozená velitelka. Ponořily se znovu do spleti uliček.

„Navštívíme Í-čko,“ rázně prohlásila po nějaké době bloudění velitelka uvyklá využívat služeb této vymoženosti ve světových metropolích. Pochopitelně se to ukázalo jako velice dobrý nápad. V „Í-čku“ potkaly šikovnou dívku, Oksanu Nikolajevnu, která jim učarovala svým výrazným stylem líčení a velice efektivně jim popsala cestu do odlehlého zákoutí jejich hlavního města. Zároveň velice efektivně a tajně podstrčila Mirce svůj telefon načmáraný na informační leták. Jistě nemůže zaškodit trošku si rozšířit obzory, napadlo Mirku. I když, co těmi obzory je, nás právě teď vůbec nemusí napadnout…

Děvčata vzala s sebou na výpravu velké množství propagačních prostředků. Především FEM-FEMy nahrané na rozličné flešky – ve tvaru rtěnky, v provedení Hello Kitty, v podobě designového kousku s růžovými krystaly nebo jako ultimativní řešení: Rabbit Crown Princess custom USB Flash Memory, po které nejedna dorůstající děva z dědiny i města ráda skočí. Nechají je zde na pultě spřízněného informačního stánku u Oksanky a večer budou moci usínat s hřejivým pocitem, že googlem vyplivnuté anglické mutace jejich měsíčníku – zárodky nového světového řádu – už se spokojeně šíří od Kinshasy až po Honolulu, nebo alespoň, že jedna z nich už vyrazila nočním busem směr Mikulášovice. Pěkně jim to dneska vychází…

Další cenné metry ukrajovaly členky neohroženého klubu z dnešní cesty. Ve chvíli kdy jejich pozornost začala již pozvolna upadat, vrazila do Mirky neurvalá osoba ženského, doufejme, pohlaví a se slovy: „Co hulíš, mařku nebo čvaňháka?“ se opřela rukou o zeď těsně před jejíma očima, čímž jí vlastně znemožnila pokračovat. Zmatená Mirka v tu chvíli nevěděla co se děje, a tak bez dlouhého přemýšlení vyhrkla: „Ale kotě, nebudeme si tu přece přeměřovat brka.“ Dotyčná provokatérka spustila lidskou závoru, přešlápla na místě a trošku problematicky založila ruce na prsou. „Vklidúú, hele,“ prohlásila, „co hulíš?“ Pohupovala při tom v pohodovém rytmu hlavou jako dromedár, koráb pouště. Mirce v hlavě rezonovalo, mařku nebo čvaňháka, mařku nebo čvaňháka, mařku nebo -.

„Ona radši bahňáka,“ špitla nesměle Maruška a nabídla osobě ručně balenou cigaretku kónického tvaru.

Mirce zatrnulo. Dověděla se snad tato méně vyzpytatelná členka klubu nějak o jejím temném období? V brněnských hospodách?!! Stigma z doby před přijetím Femu!!! Věc, která měla zůstat navždy utajena!!!! Největší a nejstřeženější tajemství!!!!! Myšlenky jí vířily v hlavě jako míčky při tahu sportky. Až ztrácela půdu pod nohama. Nesmysl, jak by se to mohla dovědět. Mirce běželo hlavou: roznášela jsem tehdy pivo na brigádě ve vyhlášeném pajzlu U Otrlé paňmámy a s úsměvem přijala nejedno strýčkovské plácnutí po hýždích. Bahňák tam byl tehdy nejhorší štamgast. I jeho kamarád Mažňák byl pěkný prase. Jó, to byly časy… Záviš kníže pornofolku jim mohl z fleku dělat převychovatelku a Hanz a Marty před nápravou by z porovnání s těmito vyšli jako adepti na moderování dětského televizního pořadu Bludiště…

Když dromedár odkráčela, otočila se Mirka k Marušce: „Cos, to prosímtě povídala, ty JEDNA?“ a žďuchla ji přátelsky velmi silně do žeber.

„To já jen tak ..e ..e něco plácla, aby dala pokoj,“ vysvětlovala Maruška. S neviným pohledem – „to mám pro domorodce,“ vysvětlovala pak, proč vzala s sebou tolik zvláštního kuřiva.

Mirka si málem zarazila dva prsty do očí a pak je otočila na Červenku ve výmluvném gestu: Sleduju tě! DEJ SI POZOR! Červenka si to vyložila jako: Seš dobrá, holka, viděla jsem to všechno na vlastní kukadla…

Narážku na dobu strávenou mezi stoly plnými chlemtajících nadrženců nebylo pro Mirku snadné vypudit z mysli. Musím to z ní nějak dostat – tedy z Červenky. Jakkoli. Musím si přece být jistá, že nic neví. Zde účel opět jasně válcuje prostředky. Nějak se mi to poslední dobou kumuluje, povzdechla si v duchu Mirka.

 „Viděli jste ty nemožné Martensky? Je mi na zvracení,“ nemohla se udržet Jindra.

„Dobrý?“ naklonila se k ní po chvíli starostlivě Jarka.

„Jo…,“ nepřesvědčivě ucedila Jindřiška.

Toto opravdu neměly zapotřebí…

Za dalším rohem přišel důkaz Mirčiných ranních slov o konkurenci. Když vstoupily do postranní uličky, narazily na dvě postávající výrostkyně, a ty na ně vrhly nevraživé pohledy. Mohlo jim být tak o rok o dva víc než Mirce a měly obdobně laděné tzv. pracovní ustrojení jako naše děvčata. To samo o sobě bylo podezřelé. Opíraly se zády o zeď a jejich oděv kromě jiného také napovídal, že netrpí chorobami močových cest. V jejich pohledech bylo možné číst i něco závisti, asi jako když dobře vyleštěný Buick Super Riviera ve výbavě Super Constellation předjede udržovaný Chevrolet Bel Air v provedení Convertible De Luxe, ale s užšími koly. Ta bližší byla očividně překvapená, že děvčata nezná osobně. Ta vzdálenější zavolala přes rameno někam do temného zákoutí: „Zlatanéé, lezou nám do rajónu.“

Vynořil se exoticky vyhlížející šohaj v nekompromisních černých brýlích.

Mirka se obrátila k Rychlým šipkám. „Holky, něco mi říká, že nejsou místní – anebo,“ dodala se zdviženým ukazovákem, „že jsou všude zdejší! Mažem odsud. To zavání průtento… švihem.“

A dobře udělala. Rychlé šipky se mohly bezděky stát součástí nového Landova filmu, který se zde právě natáčel. Pracovní název: Obroda aneb národní laskominky, produkce levná, oblečení od ložnice po generální štáb převážně kožené, scénář neexistující, ambice slušné. Kdo umí…

Přešly několik dalších bloků, dvakrát odbočily a konečně!: Byly v Široké ulici! Romaně se chtělo plakat. Myslela, že jejich dnešní dobrodružství dospělo zrádného totiž zdárného konce.

„Romi, ještě ne. Musíme najít ten baráček,“ – Maruška a její pomněnkové oči – totiž brýlky půjčené od Jindry, pilotky s namodralými skly.

Najít baráček, řekne se… Znamenalo to proniknout do všech dvorů v ulici a porovnat dispozici objektů s jistou pikantní historkou z pozůstalosti Boženy N. Šlo o dvojitý románek s celou skupinou českých vlastenců. Naštěstí nic tělesného. Z dnešního slovníku má k označení tehdejší události asi nejblíže výraz „kalba“. V inkriminovaném létě 1860 zbývaly do prvního pokusu o neuskutečněné druhé vydání Jungmannova česko-německého slovníku ještě celé dva roky. Překlad termínu „kalenice“ je tedy nejednoznačný. Proto ta kontroverze.

Mirka schválně neventilovala všechny podrobnosti včera na schůzce. Děvčata se potřebovala připravit a toto je mohlo jaksepatří rozhodit. Teď rozhodla, že bude lepší šipky rozdělit na dvě skupiny.

Ona bude mozkem skupiny A a ve spolupráci s Jindrou a Červenkou prohledá jednu stranu ulice. Zatímco tým B ve složení Jarka – Rychloručka se postará o stranu druhou. Tak to bude pro všechny nejlepší. Ona neztratí z dohledu tu šťouravou Romku a Jaruš se zocelí neředěnou konfrontací se sportovkyní klubu, která má dnes jeden z těch malinko horších dnů… Jarka dostala písemné instrukce. Nemělo cenu tu teď cokoli pitvat a kalit vodu. Ve chvíli kdy bude jeden tým úspěšný, prozvoní někoho z ostatních dávným znamením klubu. Pro všechny případy byly ještě udány souřadnice, na kterých se dívky setkají v případě, že by se musely z nějakých nečekaných důvodů rozdělit a z Široké ulice se vzdálit. I s tím bylo nutné počítat. Tak a už jen poslední páčko, čauky a úprava účesů a jde se.

V sobotu ráno děvčata se zaujetím sledovala Mirku, která přiběhla na privát s objemným tlumokem. O minutku později ho s hlasitým žuchnutím shodila na jejich stůl. Ještě nikdy Mirku takhle neviděly. Objemná těžká břemena zásadně netahala na zádech. Buď používala mužských nosičů, nebo svůj oblíbený kolečkový kufr se zakulacenými rohy a designovým zipem, ozdobený dvěma blesky a velkým “F“ nasprejovaným přes šablonu ve stylu palubních stíhačů.

Ne, že by jí scházely síly. Těch měla naopak na rozdávání. Vyznávala však názor, že batoh typu „hele kluci já to skoro unesu taky“ nesvědčí jejímu stylu, neboť z něj cítila též jasný signál „nemám nic proti tomu zapadnout do nejbližší putny“. A tohle opravdu ne!

„Batoh vám zabije siluetu,“ nabádala při podobných příležitostech děvčata. A tak bylo čas od času možné spatřit klub rychlých šipek, jak vyráží za město s kufříky vesele čeřícími šotolinu či klapajícími po kamenité stezce.

Cílem jejich výletů byla nejčastěji meditace v přírodě pod vedením zkušené lektorky Jarky, kdy pod korunami lesních velikánů, za zvuků prastaré úderky Enigma linoucích se z podivného přístroje připomínajícího Kubrickův hranol[1] (tento však spočíval na delší hraně a na horní straně obsahoval rozměrné madlo) prokazatelně docházelo k propojení s ženským principem všehomíra, pardon, všehomíry. Jindy mířily do kopců s archeologickým vybavením, aby svým skromným dílem přispěly k zaplnění posledních bílých míst v příběhu Vlasty a její družiny.

Mirčino počínání bylo nyní o to tajemnější. Děvčata proto napjatě čekala, co bude následovat. Existovalo jediné možné vysvětlení. Mirka chtěla svůj náklad maximálním možným způsobem utajit. Anebo se prostě nechtěla zdržovat naháněním mužského nosiče v sobotu ráno, kdy mohlo jít o nadlidský úkol i pro děvče jejích parametrů.

„Co to, Mirko, prosímtě neseš?“ nevydržela nakonec Jindra. „Je to snad na naši výpravu do toho pastouškova?“

„Ano,“ promluvila vážně Mirka. „Základní prostředek pro mimikry v té zlopověstné čtvrti. Chodí tam procesí tady s tímhle,“ otevřela tlumok.

„Jů, barevný deštníky!“ vypískla Romča.

Bylo vidět, že Jindra se chce na něco zeptat, ale Mirka ji předešla s odpovědí: „Ne, holínky nechte klidně doma. Jak jsme si řekly, jde o mimikry a oblast je to trendy nepolíbená.“

Děvčata uznale pokývala hlavami. Většině z nich došlo, že dnes si růžové políčko opravdu nevybarví zadarmo.

Na výpravu se děvčata oblékla záměrně velice nenápadně, jak bylo minulého dne dohodnuto.

Mirka si vzala přiléhavé děrované tričko, bundičku do pasu, modré vzorované legíny, šortky, sluneční retro brýle s krémovými obroučkami a světlé semišové boty na klínovém podpatku.

Jarka zvolila krátký topík plus nařasenou sukni do pasu. Oboje značky Mango. Prsten Emporio Armani a vysoké boty ve stylu converse v decentním černožlutém provedení. Brýle Komono přenechala po dohodě s Jindrou Marušce, která měla přeci jen trošku výraznější líčení.

Jindřiška oblékla overal ve stylu 80s s lehce kosmickým motivem, boty na vysokém podpatku, psaníčko Prada a hodinky Diesel.

Maruška zkombinovala modré minišaty se zlatými doplňky a botami. K tomu kabelku na předloktí značných rozměrů. S velkou pravděpodobností obsahovala červený baret a nějakou tu mlsku.

Romča oprášila koktejlky kovového vzhledu, k nim obula kotníkové boty bez špičky a doplňky omezila na kabelku Juicy Couture a náhrdelník Adidas s činkou.

Mirka pyšně přehlédla celý klub. „To je přesně ono!! A velká pochvala Jindřišce!“ Několik párů rukou se roztleskalo. „Ty skoro nejsi vidět. Budeš vykonávat nejnebezpečnější a speciální úkoly.“ Jindřiška vychutnala pochvalu. Přivřela oči a radostí se zatočila na místě, až mírně zavrávorala. Kamarádky ji nenápadně zachytily.

Děvčata se ve starých hadrech cítila značně nesvá. „Je to nutné,“ utěšovala Mirka. „Bůhví kudy se budeme štrachat. A pak, chceme přece splynout s davem.“

A tak se děvčata jednoho sobotního dopoledne posilněná drobnými nákupy a XXL okurkovým shakem ocitla na poflakovací třídě. Tato široká ulice tvořila předěl mezi jejich bydlištěm a cílem výpravy. Za ní se už nacházel Barabiznov.

„Kdyby něco, ptejte se malých děvčat nebo starých žen,“ radila ještě Mirka. „Něco mi říká, že ostatní inteligentní bytosti v té čtvrti jsou naše přímé konkurentky.“ Děvčata nechápavě pohlédla na svou vůdkyni. „Přece ty pracovní hadry co máme na sobě,“ plácla se do čela Mirka. „Může se stát, že nás tu budou považovat za sobě rovné.“

„Chaaaa cha cha cha…“ Nebylo potřeba nic dodávat.

„Ano, je to absurdní.“ Připustila Mirka, když se děvčata do sytosti nasmála (vypadalo to asi takhle: Jarka mlátila pěstí do kandelábru, Červenka se ocitla v předklonu, Mirka se zaklonila a s rukami v kapsách pohazovala rameny. Přitom se nonšalantně smála hlubokým hlasem. Rychloručka běhala okolo a volala: „Holky, já se pochčiju!!“  Jindřiška vše pobaveně sledovala. Po chvíli přičapla, chytila se za kolena a začala vydávat prskavé zvuky takové hlasitosti, že spustila alarm vedle stojícího Audi.) a pochválila si trvanlivost make-upu.

„To je hláška dne!“ Vzpomněla si na to později odpoledne Rychloručka a kroutě nevěřícně hlavou zapsala celou příhodu do svého nepostradatelného notýsku nyní již s přeškrtnutým nápisem “Tréninkové dávky“. Nad přeškrtnutý název pak ještě dopsala velkým písmem: “VESELÉ TAŠKAŘICE“.

 Ocitly se v Barabiznově, tajemné čtvrti plné křivolakých uliček, plácků, průchodů a směnáren.

[1] Míněn hranol z románu Vesmírná odysea A. C. Clarka zfilmovaného Stanleym Kubrickem. Filmová verze hranolu od puntičkářského režizéra proporcemi lépe odpovídá popisovanému tvaru, proto Kubrickův.

„Holky, nezdá se vám, že FEM-FEM[1] je poslední dobou celkem vypráskanej?“ ozvala se nesměle Jindřiška, když po kratší indispozici opět zavítala do apartmánu Rychlých šipek a vyvalila se v plyšovém ušáku barvy lila.

„Myslíš?“ pokračovala Mirka v práci na svém obočí.

„Nerada to říkám, ale Zhulenej fetus uveřejnil včera bezvadnou osmisměrku a taky návod, jak vyrobit hyperúčinnou recyklovatelnou pleťovou masku na bázi bioodpadu a vyjetého oleje.“

„To bych si teda na ksicht nedala.“

„Jarko, slovíčko,“ vesele kamarádsky upozornila Mirka.

„Promiň.“

„Zkoušeli jsme to s kamarádkou a opravdu to funguje, hele,“ řekla Jindřiška a nastavila děvčatům k prozkoumání svůj obličej.

„Uuuuufff.“ Děvčatům se zatajil dech. Skutečně, na její mladistvé tváři nebylo po vráskách ani stopy.

„U Boženy!“

„O Feris džal pre Slovensko!“

„Maruško, prosím tě, kolikrát jsme ti říkaly, abys neklela po vašem,“ maličko nekorektně zahartusila Mirka a hned dodala: „Takhle se nikdy nezintegruješ. A uvědom si, že tvoje rubrika Femme romale už také dlouho nepřišla s nějakou peckou. Naposledy to bylo někdy vloni o vánocích s kaprem na černo.“

„Ona mluví ze spaní.“

„Aha.“

„No asi to není úplně ono,“ připustila Jarka. „Prožívám tvůrčí krizi. Chtělo by to nějaké téma.“

„Možná bych o něčem věděla,“ přihlásila se procitnuvší Maruška. „Onehdá jsem při focení selfíček pro jednu bezpečnostní agenturu narazila na problém autorská práva versus propagační materiály. – Moc jsem nechápala, fotila jsem tehdy trošku odvážnější ale v pohodě fotečky venku před takovou hrozně oprýskanou zdí. Ozval se nějaký pan Soudek, že prý fotky viděl a trval na tom, že na tohle nemám právo a že ta zeď je jeho. Byly to nějaké záchodky nebo co. Fakt jsem netušila. Proč město prodává zadní zdi záchodků nějakým spekulantům? A proč si to vůbec někdo kupuje?! Mělo to pak ještě takovou nechutnou dohru. Jak povídal milý pán z agentury, kterého jsem po čase potkala, ten pan Soudek jim prý opakovaně volal, sprostě jim nadával a stále trval na tom – a teď promiňte, musím citovat toho milého pána – že prý ty hajzly jsou jeho.“

„Víš, tohle mi připadá docela laciné, promiň, ale myslela jsem, že bychom měli našim čtenářkám předložit něco víc expenzivního.“

„Zase máš pravdu, jako vždycky, Mirko,“ sborově zahlaholila děvčata.

„Dilino phenel, so džanel, goďaver džanel, so phenel.“

„Myslím, že bychom měly našim čtenářkám předložit – ,“ nedala se vyprovokovat Mirka, „ – nějaký více či méně autentický vzor ideálního feministického postoje. Víte, mne už unavuje jít stále příkladem všem dívkám v naší čtvrti a jakým způsobem jsem jimi obdivována.“

„Tak si to tak neber, puso,“ přitulila se Jarka.

Na tomto místě není bez zajímavosti povšimnout si, jak i tak sourodý spolek jakým Rychlé šipky bez pochyby jsou, dokáže vnímat feminismus poněkud odlišně, řekněme v nuancích:

Mirka: Feminismus je jediný legitimní životní postoj, který umožnuje přinejmenším od puberty do třicítky prožít důstojný život. Naší povinností je šířit (můj) objev Cosmo-feminismus předvoj Neo-feminismu, který především ve své lehčí formě, tzv. Easy-cosmo, má slušné šance dosáhnout světové hegemonie. Jako aktuální úkol vidím dokončení varianty pro rozvojové země Afriky – pracovní název Tribal-cosmo – a především vývoj široce přijatelného Cosmo-feminismu pro muslimsky mluvící země.

Jindra: Atraktivní myšlenka, ale nějak to nefungovalo, že jo. Přece jenom ty pracovní tábory a tak. Vždycky se to nějak zvrtlo, ale to v tom byli namočení chlapi. Holky to mají nějak vymyšlené. Něco mi říká, že do toho už brzo proniknu. A pak, Mirka by to přece určitě jinak neříkala, má to stopro zmáknuté.

Maruška: Trendy životní postoj mezi gádži. A taky ten méně melodický způsob vyjádření, kde rytmičnost projevu nahrazují pravidelně se opakující formulace a fráze ať už v mluvené nebo psané formě. Fajn zábava v našem squattu. Vždycky se u toho nasmějeme. Pro mladý je to fakt super.

Romča: Proces umožňující vrcholovým sportovkyním návrat mezi běžnou populaci především za pomoci hormonů, kosmetiky a psychoterapie. Určitě jsem ráda, že to holky vnímají a uvědomují si, jak je to pro nás sportovkyně leckdy obtížný, vrátit se mezi normální lidi. Co víc, dokonce mezi elitu něžného pohlaví. Někdy si říkám, proč Mirka s Jarkou a Jindrou tohle vůbec řeší – ještě tak Maruška… Holky jsou prostě megafajn:)

Jarka: Proces umožňující sportovkyním nejasného pohlaví a transsexuálům zařadit se mezi běžnou populaci za pomoci kosmetiky, hormonů a chirurgických zákroků. Nechápu, proč se tím Mirka, Jindřiška a Maruška vůbec zabývají. Ale Mirka v tom má namočené ještě další věci. A je to dobře. Mirka je super.

V klubu se rozběhla čilá debata.

„Mirko, vzpomínáš, jak jsi nám tuhle vyprávěla o Boženě Němcové, jaká to byla vzácná žena a co všechno udělala pro.. ee.. mm.. ženy?“

„To je ta, co všechny buditele klátila?“

„Kušte, to jsou všechno poměrně nepodložené pomluvy, které ani Pavlík Novotný nepotvrdil,“ upozornila Maruška, která měla na starosti monitoring tištěných médií.

„…jak zatápěla posluhovačům režimu.“

„Nejen zatápěla,“ upřesnila sečtělá Jarka. „Na několika místech prováděla kompletní úklid.“

„Sesterstvo o ní už také psalo. Myslíte, že je to vhodné?“

„Je, a právě teď, když ve Fetu vyšel zásadní hanopis na Boženku, a to prase Rejžek jim to olajkoval,“ rozohnila se opět Jarka.

„Nechápeš to správně drahoušku. Božena je tam popsána jako protopunkerka bojující proti systému, ale pozor, hledající útěchu v náruči mužů! – Tenhle výklad musíme vytrvale potírat.“

„V zájmu pravdy,“ rázně prohlásila Romča.

Děvčata se na ní nechápavě zadívala.

„Asi jsem přecvičená,“ špitla s úsměvem na omluvu.

„Co o ní tedy chcete psát?“

„Především, nepodcenila estetickou stránku feminismu, čímž se stala naší první předchůdkyní.“

Mirka pokračovala: „V poslední době se ve feministických kruzích[2] množí zkazky o tom, že hlavní část díla B.N. dosud nebyla objevena. Dokonce opakované zkoumání jejího doposud stěžejního díla Babička přineslo překvapivá zjištění. Většina badatelů a především badatelek se přiklání k názoru, že popis vesnických hrátek, prokládaný zprávami o tom, kde se zrovna nachází Sultán s Tyrlem, není možné chápat jinak, než jako důmyslný kód, kterým se snažila ochránit své skutečné stěžejní dílo před nepochopením v té době čistě národovecky orientovanou takzvanou inteligencí a fyzickou likvidací z rukou duševně omezeného manžela.“

„Takže, ty myslíš, že..?“

„Ano, jistě, v Babičce se bezpochyby skrývá zásadní poselství budoucím generacím.“

„No, neblbni.“

„…nebo alespoň návod jak to poselství objevit.“

„V tom případě je jasné, co musíme podniknout. Najít klíč k rozluštění textu a…“

„No jo, ale víš kolik to má stránek?“

„Klid, na to už jsem také myslela. Četbou té brilantně napsané venkovské prózy bychom mohli snadno zestárnout. Proto musíme jaksi rozložit zátěž,“ zamrkala.

Chvíle zdánlivě nechápavého ticha. Děvčatům zatrnulo při představě, že by musela trávit několik večerů četbou pětiny středně rozsáhlého románu (vlastně povídky) z 19. století.

„Vždyť je to přece povinná školní četba,“ vysvobodila je vzápětí Mirka. „Stačí, když klíč rozdistribuujeme mladším čtenářkám FEM-FEMu.“

Děvčata s obdivem pohlédla na svou velitelku. Právě je zachránila před obětí nejvyšší. Kolik jen trendů za ušetřený čas absorbují. Do očí se jim tlačily slzičky dojetí.

Plán tedy již měly. Zbývalo jediné – nalezení klíče.

„Navrhuji, abychom začali vypátráním záhadného místa občasného pobytu z let 1860-1861. Něco mi říká, že právě tohle by nás mohlo dovést k cíli. Mělo by to být někde v Široké ulici. Mám stručný popis objektu.“

„Jak tohle víš?“

„Z korespondence B.N. Dělala jsem si domácí přípravu.“

Znovu obdivné pohledy. Tentokrát možná o něco méně upřímné.

Jindřiška poděšeně vzhlédla od tabletu. „To je v Barabiznově“.

„Kde?“

Barabiznov se říkalo čtvrti sousedící s bydlištěm Rychlých šipek poskládané z někdy i více než sto let starých domků. Tuto část města děvčata nenavštěvovala, ba přímo se jí vyhýbala. Byla proslulá nesnadnou orientací – ta čtvrť – a nemožností zakoupit slušný outfit.

„V Barabiznově,“ opakovala nejistým hlasem Jindra.

Slovo působilo na děvčata jako studená sprcha. Zvlášť na Marušce, která měla na sobě jen bílé strečové tílko, to bylo výborně vidět.

Děvčata provedla speciální strategickou poradu. Mimořádné prostředí si žádá mimořádné prostředky. Teď už jen kdy vyrazit. Ještě téhož večera se děvčata přes Doodle domluvila na druhý den ráno.

[1] dříve Stěrač, po transformaci v plnohodnotný emancipovaný pravidelník dostal šik název

[2]   I tento výraz chápou děvčata do jisté míry odlišně, viz rozdílné pohledy na feminismus o několik řádků výše. Jindřiška si vybavuje především náušnice, Romana tělocvičné náčiní. Jarka by byla ochotná hádat se do krve, že jde o genderově neutrální výraz pro menstruační cyklus. Maruška by hledala v obilí.