Juicy – panička Rychlých šipek

Sžívání se s fenkou Juicy bylo pro Šipky úplně něco nového. Fenka byla roztomilá a tulila se ke svým novým kamarádkám s nevšední vytrvalostí. Juicyin bezelstný psí výraz neumožnoval jakékoliv odmítnutí pamlsku nebo pohlazení. Odchod všech členek z klubovny byl doprovázen srdceryvným vytím a příchod poskakováním po všech děvčatech. Důsledkem tohoto vítacího ceremoniálu bylo neúměrné zvýšení spotřeby punčoch a ostatních textilií zdobících nohy našich hrdinek. Juicy sdílela s děvčaty prakticky vše. Zásadně jedla u stolu a skoro vytlačila Jindru z její části prostorného lůžka. Prostřednictvím Šipek Juicy odebírala Cosmopolitan, měla slevovou kartičku v Orsay a naskenovaný otisk její tlapky zdobil hlavičku časopisu FEM-FEM. Jindra se i přes zmenšení svého životního prostoru v posteli starala o fenčinu image. Růžovým lakem s kamínky ozdobila její drápky. Místo obojku jí nasadila náhrdelník z perel (Nepravých ovšem. Mirka totiž odmítla uvolnit potřebné prostředky z rozpočtu klubu). Na hlavičce samozřejmě nesměla chybět růžová mašlička. Ze značkového internetového obchodu objednala i pár psích oblečků, které dokonale ladily s outfity našich módních fanatiček.

Až na výjimečné případy klub konzumoval spíše rostlinné produkty, což poznamenalo i Juicyin jídelníček, který byl plný hodnotné a výživné stravy. Jediná Červenka, když to nikdo neviděl, dala fence zakusit, jak chutná šlupka od Vysočiny a dalších masných produktů.

Hnidopich nebo člověk, který má rád zvířátka pouze na talíři, by asi podotknul, že velitelkou Šipek už není Mirka, ale princeznička Juicy.

Dospějí k tomuto poznání zanedlouho i členky našeho slavného sdružení.

„To snad není možný tohleto! Juicyna mi zase nachc.. tedy načůrala do lodiček. V čem já teď půjdu?“ jednoho rána si se slzami na krajíčku postěžovala Jarka. Rádoby vtipná poznámka Jindry nesoucí se z koupelny nastartovala Jarku ještě více.

„Neměla jsi náhodou službu na venčení ty?“ zaječela nešťastnice. Juicy jí vesele skákala po nohách a nezastřižený drápek vykonával destruktivní práci na Jarčiných silonkách. „Oko jak tálinskéj rybník, teď abych se šla převlíct celá. Ta docentka Machatá mě zabije,“ dodala.

„Jejky, Jarí, asik jooo, ale copak žena může vstávat v takovou neboženovskou hodinu?“ ozvalo se z koupelny. „Rozbila se žehlička na vlasy. Mirča by to měla vodnýst Honzíkovi, ať s tím něco udělá,“ začala Jindra ignorovat neštěstí své spolubojovnice.

„Ty máš starosti, ale žes mi upe rozhodila koncept outfitu, to je ti jedno. Víš, jak si na tom Machatá zakládá.“

Mirka rozjitřenou situaci uklidnila tím, že šla fenku venčit sama. Když tak postávala před domem, začínala přemýšlet nad tím, kdo je vlastně paní domu. Začala mít i trochu obavy o své postavení, ale na druhou stranu ji Juicy prostě fascinovala. Třeba tehdy, jak kousla (no kousla, stiskla spíš) do nohy messengera, který nesl zásilku s nápisem fragile sousedce. Poslíček ani balík konfrontaci s femi-fenkou neustál. Celá aféra skončila napomenutím mladíka od inteligentní policistky, že jako nemá svým nepřiměřeně rychlým pohybem děsit tak miloučkého pejska, a ať se to příště neopakuje. Muž oponoval, že on je za rychlý pohyb placený a marně ukazoval na prokousnuté kalhoty a dvě krvavé skvrnky ala hrabě Dracula. „Postižený“ si nakonec vykoledoval pokutu za urážku veřejného činitele a při odchodu si po peprném zakletí ještě odplivl.

Další kratochvílí této roztomiloučké fenečky byl štěkot. Štěkala ráda a štěkala pořád. Nejradši na příslušníky opačného pohlaví. Jednou vyštěkla zpoza rohu na důchodce Janderu tak nečekaně, že se starý pán lekl a dostal infarkt. Jarka se tenkrát s Mirkou shodly, že je aspoň o jednoho „vocasa“ míň. Pan Jandera měl ale tuhý kořínek a zanedlouho se opět promenádoval po chodníku. Jednou, když si myslel, že ho nikdo nevidí, přetáhl Juicyinku hůlkou. Z okna to ovšem viděla lelky chytající Maruška a spustila příval nadávek ve svém rodném jazyce, načež jí děda holí pohrozil a se slovy plnými xenofobie a rasismu zmizel v domě.

Byly zde i méně úsměvné historky, jako když se Juicynka zaběhla v Paládku. Nakonec jí našli v jejím oblíbeném háemku, jak hryže do figuríny oděné v modelu na nadcházející zimu, navíc již ve značně poškozeném stavu. Tehdy se i Mirka musela červenat a celý incident naboural do té doby harmonický vztah s vedoucí prodejny paní Sádlovou.

Ze vzpomínek vrátila Mirku do reality Juicy, která na ni štěkla a začala škrábat na vchodové dveře. Tím jí dala jasně najevo, že je čas jít domů.

V předsíni narazily na Jindru. Držela rozkousanou botu a fňukala. Smutným hlasem Mirce oznámila, že to byly její nově zakoupené kozačky.

Ano, Juicy měřila všem členkám stejně.

Rychlé šipky se loučí :( – naštěstí jen na krátko :))

Čauky pusinky a ostatní,

začaly prázdninky a i my odjíždíme na dovolenou 🙂 Letos byla volba jasná. Naším cílem je ostrov LESBOS 🙂 Krásnou dovolenou všem ženám, nespalte si zádíčka, uvidíme se zase v záříčku 🙂 Zatím vydržte, nenamáhejte pacinky, čtěte starší díly a nezapomeňte!! 😉 S námi nemůžete být nikdy sama doma. A když si náhodou nebudete vědět s něčím rady, zkuste se třeba zeptat: Co by teď udělala Mirka?

Vždy Vaše Rychlé šipky

 

Rychlé šipky si pořizují mazlíčka

Děvčata se vracela do svého bytu ze své oblíbené veganské restaurace, kde svou střídmou večeři zakončila přípitkem čerstvě vymačkaným džusem z řapíkatého celeru, limetky a máty. Mirka s Jarkou a Jindřiškou náhle zapluly do nedaleko stojící lékárny zakoupit si sadu nových mezizubních kartáčků, neboť vzpomínka na přípitek mezi zuby není rozhodně chloubou moderní ženy. „Vláknina působí prospěšně pouze v trávicím traktu. Jinde dělá spíš ostudu,“ poučila své družky sečtělá Jarka.

Maruška s Romanou využily této vzácné příležitosti, kdy zůstaly pozadu, a vědomy si toho, že výběr mezizubních kartáčků zabere ostatním děvčatům nejméně půl hodiny, šly se dorazit do nejbližšího fastfoodu naproti přes ulici. Dokonce zhřešily natolik, že místo obvyklé Coca-Coly Light si objednaly její originální verzi. „To jídlo mi sotva rozdráždilo žaludek,“ postěžovala si Července Rychloručka. „Výkonná sportovkyně potřebuje energii. Však si pamatuješ, jak nám po cvičení vždycky vyhládne. Dokonce jsem četla v jednom časopise, že nejlepší energetickej nápoj po cvičení je pivo. Psal to tam nějakej doktor. Ale kdo ví, co je na tom pravdy, když to píše chlap. Chlapům se nedá věřit. Navíc diskriminujou ženy, že prej za hodinu spálí míň alkoholu než oni. Jako kdyby nevěděli, co je to genderová rovnoprávnost.“ Rychloručka při tom tak rozčileně gestikulovala, že omylem odpálila vlastní kelímek s Coca-Colou přes půl místnosti až k protějšímu stolu, kde seděla partička metrosexuálů, a tomu nejvíce nagelovanému se trefila přesně na jeho sáčko od Giorgia Armaniho. „Asi bychom už měli jít,“ navrhla Červenka a začala si do úst cpát nedojedený zbytek burgeru. Rychloručka si rychle strčila do kapsy krabičku hranolků a zamířila k východu. Když obě děvčata prošla kolem metrosexuálů, jejich původně vyčítavé pohledy se změnily ve vystrašené. Přeci jen se nechtěli pustit s těmito ženami do předem prohraného boje…

Vyšly z fastfoodu, přešly ulici a dorazily k lékárně, ze které vycházel zbytek party. „Holky, měly jste jít s námi dovnitř,“ povídá Jindřiška, „tam měli tolik cool věciček, to by se vám mocinky líbilo. Ale nebojte, vám jsme koupily taky.“ Jindřiška jim před nosem vítězoslavně mávala mezizubními kartáčky Curaprox. „Jsem na vás pyšná,“ promluvila k Rychloručce a Července Jarka. „Ještě pár takových večeří jako dneska a začnete shazovat kila jako nic.“ Usmála se a v povznesené náladě vyrazila k bytu. „Necítíte tu přepálený olej?“, zarazila se náhle Mirka. „Jako by tu někdo měl hranolky!“ „To je od naproti, z toho fastfoodu,“ pronesla odsuzujícím tónem Jarka. „Smrdí to tam čím dál víc, dneska je to dokonce cítit i na druhé straně ulice. Měly by je všechny zakázat!“ Otočila se a zavěsila se do Mirky. Parta společně vyšla k domovu. Rychloručka s Červenkou trochu opožděně, aby během cesty urychleně zlikvidovaly krabičku hranolků, která je málem usvědčila.

Doma se děvčata uvelebila v křeslech a po předcházející zdravé večeři se rozhodla lehoučce zhřešit u skleničky Baileys. Mirka si po chvíli vzala slovo a začala vyprávět o nejnovějších trendech moderního života ženy: „Víte, podle posledních sociologických studií je nejžádanější žena nejen ta, která pečuje o svůj zevnějšek a samozřejmě sportuje, ale zdá se, že její atraktivitu výrazně zvyšuje, když vlastní psa. A pokud chceme být in, měly bychom si nějakého pořídit.“ „Cože, psa?“ vyděsila se Červenka. „To není dobrý nápad. My jsme nikdy doma psa neměli. A velkých černých psů se báli všichni moji předci. Doma mě s nimi vždy strašili.“ „Neboj, já myslím nějakého roztomilého dívčího mazlíčka, který bude hodný a poslušný,“ konejšila ji Mirka. „Najdeme nějakou vhodnou rasu, která bude odpovídat našemu stylu.“ Ani nemusela své kamarádky pobízet a zanedlouho se místností ozývalo jednotvárné tlumené staccato prstů klepajících na tablety, přerušované občasnými vzrušenými výkřiky a rozplývajícími se hlasy nad obrázky psů všech možných ras a velikostí a ve všech možných situacích.

Po několika dnech měly jasno. Fenka Bišonka bude šestou členkou jejich sdružení a svou společenskou nadřazeností a ušlechtilostí dodá partě potřebný šmrnc a šťávu. To také inspirovalo děvčata pojmenovat svého společného mazlíčka Juicy, ať už bude v jejích dokladech jakékoliv jméno. Velkým štěstím bylo, že také narazily na úspěšnou chovatelku, která měla březí evropskou šampiónku tohoto plemene, a se kterou si hned při první návštěvě padly do oka. Její moderně zařízená vila dala tušit, že tato žena je nejen schopná chovatelka, ale ještě schopnější lovkyně bohatých mužů. Při nechápavém dotazu Mirky, proč se vlastně vdávala, když s děvčaty sdílí většinu jejich feministických názorů, ji uzemnila s nečekaně praktickou definitivností: „Ale děvenko, copak tebe by snad bavilo chodit do práce? My tu jsme přeci od utrácení, prachy ať vydělává chlap. Rozumím tvým mladým radikálním názorům, ale jednou to jistě taky pochopíš.“ Pak se rozpovídala o mužích, o jejich jednoduchosti a možnostmi s nimi manipulovat, o způsobech, jak si je omotat kolem prstu i o tom, jak z nich vysát veškerou radost a energii. Zvláštní důraz také kladla na oblast rodinného práva a skutečností z něj plynoucích. Vřelé rozloučení s touto velkou ženou zcela logicky vyústilo k pozvání na další návštěvu a bylo zřejmé, že převzetím štěňátka vzájemná komunikace neuhasne. Paní Linda se jim stane dobrou přítelkyní i učitelkou v mnoha zajímavých i nových oblastech.

Uběhlo šest týdnů a děvčata opět zvonila u již důvěrně známé vily. Vešly do kotce a štěňátko jménem Brandy se k nim samo rozeběhlo. Bylo nádherné a s fantastickým rodokmenem: Matka Cherry, evropská šampiónka a otec Courvoisier, čerstvý vítěz celostátní soutěže s velice úspěšnými předky. Jindřiška se při čtení těchto jmen jen otřásla odporem a začala přemýšlet o tom, jestli chovatelé psů nemají ještě jednoho, mnohem návykovějšího koníčka… O to víc oceňovala jméno, které děvčata štěňátku sama již předem vybrala.

A tak se naše skupinka rozrostla o zvířecího miláčka a zároveň získala důležitý kontakt, který se bude v budoucnu jistě velmi hodit.

Rychlé šipky mají družbu

„Zahajuji 376-tý meeting Rychlých šipek,“ pronesla Mirka a po klubovém pokřiku “GIRL POWER rulezz“ se všechna děvčata usadila do pohodlných křesílek.

„Zlatíčka, dostala jsem mail od ruské feministické skupiny Femina adin. Naše spolubojovnice by rády udělaly happening v našem městě a požádali nás o spolupráci, co vy na to?“

„Miruš, je strašně fajn, že máme už takový mezinárodní věhlas,“ zajásala Jarka. Sama se před časem pokusila kontaktovat Svaz pracujících žen Korejské lidové republiky, ale bez úspěchu.

„No jo, ale kdo z nás umí Rusky?“ zeptala se Rychloručka, která si ze soutěží pamatovala ještě více nadopované a nekomunikativní reprezentantky jedné velmoci.

„Naděžda Ivánovna umí trochu česky. Její mámuška eee matinka tady prý kdysi sloužila jako styčná důstojnice při nějaké té výpomoci spřátelených vojsk. Našla si tu vocasa, který sloužil u VB. A tenhle fotr se prý rusky pořádně nenaučil, tak si Naděžda zapamatovala něco z našeho jazyka. A navíc, dámy! Ženy se vždycky domluví v celém světě, ne?“ vysvětlila Mirka.

„Paráda, to by nám holky mohly přivézt nějaké hadříky, ani pořádně nevím co je teď v Rusku in. Budu si muset koupit jejich mutaci časopisu Vogue,“ podotkla módní fanatička Jindra.

„Já slyšela, že tam frčí pruhovaný, hlavně černý a bílý, převážně v oblasti Sibiře,“ zapojila se do rozhovoru Červenka. Tuhle informaci zachytila při rozhovoru dvou pankáček na zastávce metra.

„To bude asi blbost. Já četla, že Rusky jsou kultivované, mají styl a tohle je přece už dávno out. I když je fakt, že záleží na orientaci, jestli jsou pruhy vodorovně nebo svisle, ale ta kombinace, popravdě, je dost nudná,“ oponovala Jindra.

„Tyhle znalosti jsi měla mít v Popelce, teď řešíme důležitější věci,“ utrhla se na Jindru Mirka a vychutnala si narážku na Jindřin propadák v televizní soutěži. „Nějaký konstruktivní návrhy, nebo připomínky, ať se pohneme z místa?“

„Myslím si, že by mohly bydlet u nás na privátě. Uděláme si mejdan a ráno si mohou děvčata zacvičit zadarmiko dole v posilce,“ navrhla Rychloručka.

„Fajn, co dál?“

„Taky bychom měly připravit nějaké dárky. Napadl mě životopis Boženy Němcové v ruštině a na DVD by určitě potěšil nějaký dokument Olinky Sommerů,“ napadlo Jarku.

„Taky dobrý, ještě bych zamluvila stůl v naší oblíbené restauraci U tří slepic. Holkám po cestě jistě vyhládne. Jsem zvědavá, jak bude probíhat happening slavných Femina adin. Prej je to vždycky velký. Pozvala bych i Jelenu a všechny převychované z hlídky Barbory Panklové, ti by se mohli starat o cattering a věci okolo,“ uzavřela Mirka. Už si v duchu plánovala zvláštní vydání FEM-FEMu a taky krátkou reportáž do Kosmíku.

Druhý den družba začala na vlakovém nádraží. Šipky překvapilo jen to, že přijely pouze tři účastnice, ale bylo jim později vysvětleno, že ostatní členky hnutí odjely do Polska předvádět lesbické milování před tamní kostely.

Dívky se jmenovaly: Naděžda Ivanovna, té ostatní členky říkaly Načálnik, Rajsa a Irina. Všechny byly nakrátko ostříhané, svalnaté a ramenaté. Na zádech nesly velké tlumoky a na nohách kanady. Pozoruhodné bylo, že i po mnohahodinové jistě únavné jízdě měly velmi dobrou náladu a působily energicky.

Jindře se nepozdával jejich nevýrazný army styl a láhev čiré tekutiny, která mezi členkami Femina adin neustále kolovala.

Na rozdíl od ní na Mirku a Jarku udělala děvčata ohromný dojem. Zvlášť, když Načálnik počastovala výpravčího efektivním pohlavkem, když se jí snažil lámanou ruštinou požádat, aby se na nádraží chovala slušně a spořádaně.

„To byl nástup jak od Řezáče!“ vzpomněla si Mirka na hlášku jednoho sprostého šovinistického kuchaře z ubohé televizní show, na kterou kdysi psala kritickou reportáž.

Batohy a odvoz dostali na starosti chlapci z hlídky, a tak se za slabou půlhodinu děvčata dostala do zamluvené restaurace. Když viděla Mirka, jak Naděžda zacházela s jejich vazaly, raději zavolala do restaurace majitelce Irmě a požádala ji, zdali by dnes na „place“ mohla být směna složená výhradně ze zaměstnanců ženského pohlaví. I na Mirku bylo už trochu moc, když při odnosu zavazadel z nádraží Načálnik převychovaným k lepšímu výkonu dopomáhala občasnými kopanci a řevem, až se kolemjdoucí otáčeli a spěšně kontrolovali datum na svých telefonech, jestli nedošlo k návratu do minulosti.

V restauraci veselá a bojovná nálada pokračovala dál. Zvlášť, když Irina vytáhla další láhev s čirou tekutinou a začala nutit k pití nejen Šipky, ale i obsluhu restaurace. To už byla Mirka požádána paní Irmou, aby dámám vysvětlila, že zde hosté nemohou pít s sebou přinesené alkoholické nápoje. „Inu, jsou to bojovnice z první linie,“ s uzarděním omlouvala chování kolegyň Mirka a slíbila, že se to pokusí nějak urovnat.

Ale nepodařilo se! Obzvlášť poté, co ukrajinská servírka aktivistkám vysvětlila, že se jedná o vegetariánskou restauraci, a že tu rozhodně boršč nepodávají. Navíc vodka prý došla už včera. Mirka pochopila, že návštěva se vymkla její kontrole a nejlepší by bylo vyklidit pole, tedy restauraci. Až poté co Naděždu přesvědčila, že vodka je doma, dámy už trochu nejistým krokem vypochodovaly z podniku.

Doma jízda pokračovala ještě zběsileji, vysoké tempo s Feminou udržovala akorát Červenka, v níž se probudily instinkty jejích předků. Přitom ještě dokázala usměrňovat některé výstřelky hostů. Rajsa si pletla hi-fi soustavu s topinkovačem a Irina Xenu bojovnici s Iljou Muromcem. Jarka se snažila vést společně s Mirkou nějakou konstruktivní debatu, ale na dotaz o programu zítřejšího happeningu, se jim dostalo odpovědi, že až zavtra. Posléze jim oběma v rukou přistály stakany vodky. O to větší zděšení bylo, když z jednoho batohu vypadly řetězy, zámky, pouta a další předměty na znehybnění. Když to viděla Naděžda, vážně se podívala na děvčata ze šipek a pomocí několika slov jim vysvětlila, že se přivážou někde na veřejném místě svlečené, a při té příležitosti budou Irina a Rajsa rozdávat dvojjazyčné letáky, které byly v batohu dalším.

Druhý den dopoledne tak náměstí připomínalo futuristickou verzi scény ze snímku Kladivo na čarodějnice. Před obchodním domem se v řetězech svíjelo pět postav a marně se snažilo zakrýt si rukou aspoň část svých ňader a klínů. Sofistikovaný spletenec řetězů a pout to moc neumožňoval. Šipky byly navíc napojeny na řetěz centrální, jehož konec držela svalnatou rukou Načálnik. V druhé držela mikrofon a chrčivým hlasem kázala směsicí českých a ruských slov o postavení žen ve světě. Zbylým členkám Feminy se už tolik nedařilo. Publika bylo sice dost, ale mnozí si letáky vůbec nebrali, anebo výtisky končily na zemi a v odpadkových koších.

Mužské publikum si to ovšem užívalo. Fotoaparáty mobilních telefonů permanentně zachycovaly momenty, které se podobaly smrtelnému zápasu věštce Laókona s obrovskými hady, poté co varoval Trójany před koněm stojícím před hradbami. K obrovské smůle milovníků svazovacích technik se po čase objevila policie, která pomocí obrovských kleští děvčata osvobodila a po domluvě rozehnala toto rozpustilé shromáždění.

Akce nedopadla dobře ani pro ruské amazonky, které skončily v policejní cele. Bylo jim sděleno obvinění za přečin omezování osobní svobody, nedovoleného shromáždění a útoku na veřejného činitele. (Krom toho bylo uděleno i několik pořádkových pokut několika mužům za nevhodné chování na veřejnosti.)

Událost žila ještě dlouho virtuálním životem, mnohá videa byla k vidění na youtube a především plnila stránky s obsahem nevhodným pro mladistvé. Administrátorům různých sociálních sítí trvalo vymazání těchto záznamů hanby a potupy nemálo dní a ještě dnes lze některá videa na různých serverech dohledat.

Místo ve FEM-FEMU vyšla obsáhlá reportáž v konkurenčním sesterstvovském Zhuleném fetu pod názvem: „Hrátky v řetězech aneb 20 rad, jak si okořenit váš milostný život!“. Článek plný satiry a ironie se stal velkým hitem a debatovala o něm široká veřejnost.

„Ještě asi nenazrál ten správný čas,“ uvažovala nahlas Mirka a natírala si heřmánkovým krémem otlačené zápěstí se stále ještě viditelným otiskem článku řetězu.

„Patrně jsou v tom Rusku prostě dál,“ přikyvovala Jarka. Jindra si mezitím v internetovém obchodě vybírala burku a nikáb, protože krom lyžařské kukly neznala žádný módní kousek, který by tvář zahalil do její vlastní intimity.

Jindra natáčí Popelku

Toho dne byla Jindra poněkud neklidná. Rychlým pohybem ruky se snažila u obličeje rozvířit vzduch, ale moc to nepomáhalo. Chvilku uvažovala o tom, že se vrátí ke svému starému zlozvyku – cigaretám, ale to zavrhla, protože tabák a ostatní látky produkované kouřením barví zubní sklovinu do žluta a to není cool. Jinak ovšem shledávala kouření velmi atraktivní.

Jindra si na sebe oblékla pohodlné legíny s tygřím vzorem, bílé tričko s nápisem Guess a růžové Nike tenisky. Byla připravená na své drsné protihráčky.

Netrpělivě čekala natáčecí štáb a ostatní soutěžící. Ještě několikrát přerovnala šatník, botník a kosmetický koutek než se konečně ozval zvonek.  Ve dveřích se objevily tři slečny věkového průměru 23 let. Nejmladší z nich Evča byla dlouhonohá blondýna, prodloužené vlasy měla do hladka vyžehlené, na tváři dokonalý make-up. Oči měla zvýrazněné tlustou černou linkou ve stylu Amy Winehouse, na rtech zářivé fuchsiovou rtěnku Lancomu. Lakované růžové lodičky s úzkou špičkou skvěle doplňovaly celý její outfit, který se skládal z růžového přiléhavého saka a černých koktejlek. Samotná česká barbie Dominika Myslivcová by ji mohla jen závidět. Druhou soupeřkou byla gothička Pavča. Její dlouhé havraní vlasy se pohupovaly kolem obličeje, kterému dominovalo kouřové líčení očí a tmavě rudé rty. Oblečená byla do černých korzetových šatů, přes které měla oblečenou černou mikinu s vyobrazenou lebkou a na nohou měla černé vysoké boty Alter Core z Nosferatu. Jako poslední dorazila Kamča. Drobná dívenka s nazrzlými vlasy a pihami v obličeji, který byl zcela bez makeupu, protože Kamča vyznává přírodní krásu. Na sobě měla zeleno modré batikované triko, roztrhané džíny a jednoduchou plátěnou tašku přes rameno v barvě khaki.

Po krátkém představení a pohoštění, které se skládalo z nízkokalorických müsli tyčinek, mrkvového džusu a domácího nealkoholického mojita na přípitek, se dívky pustily do soutěže. Nejdříve chvilku bojovali s tabletem neznámé čínské značky, ale po patnácti minutách se z displeje linula lámaná čeština se silným španělským přízvukem uznávaného návrháře: „Mile dýfky vitam fas v soutěšnim pošada Popelka. Tento týden si ja pšipráfil témo seksi na ryuvy. Uršítě stě někdy byla s partnéra na ryuvi a já bych chtěl abyste mi pšedvedli jak skusně se da ovlest na táto akce. Pamatujte, musíte být teplo a sárofeň seksi a čik. Hodně čtesti přeje fáš osmány. Uvitýme se f obchodní sentro.“

(Překlad zní: Milé dívky, vítám vás v soutěžním pořadu Popelka. Tento týden jsem si připravil téma sexy na rybách. Určitě jste někdy byly s partnery na rybách a já by chtěl, abyste mi předvedli, jak se můžete vkusně obléci na tuto akci. Pamatujte si, že vám musí být teplo a musíte být zároveň sexy a šik. Hodně štěstí přeje váš Osmany. Uvidíme se v obchodním centru.)

Reakce dívek byla mrazivá. Evča prohlásila, že to si dělá ten koko.. srandu, že ryby viděla akorát v delfináriu, coby žrádlo. Gothička, že se mu na to může vys… a batikářka prohlásila, že ryby nejí, že je veganka. Jindra byla jako opařená a neříkala nic. Tohle si nepředstavovala ani v nejhorších snech. Byla témata jako pohovor u Kery Bredšoové, hrdinky seksu ve městě, seksy v nordickém stylu, párty Jamese Bonda, ale na rybách???? To tomu Osmanovi hráblo, no jo chlap, ale co na ryby, vždyť tam choděj jen chlapi, mlčí, koukaj do řeky a pijou pivo. Ale pak se usmála. No jo Mirka, moje zlatinká Mirka, ta ví přece všechno a to by bylo, aby naše girl power si nebyla schopná poradit s takovou drobností, pomyslela si v duchu.

Ani soutěžící v ní nevzbudili příliš kladné emoce. Nejvíce se jí líbila Evča, kterou zároveň viděla jako svou největší konkurentku. Ta dvě ostatní děvčata jí připadala hrubá a jejich styl byl něco děsně odporného. Prostě fuuuuuuuj.

„No tak holkýýýý, jááá du na nákupy, tak si tady prohlédněte všechny moje outfitky a já doufám, že něco vyberu,“ zahulákala vesele Jindra. „Čauký, ať dobře vybereš,“ neupřímně odpověděla Evča. Pavča něco zadrmolila a stydlivá Kamča jako obvykle neřekla nic a dál se koukala na zem.

Zatímco se ostatní soutěžící začaly hrabat v jejích skříních, opět už sebevědomou Jindru naložil televizní štáb do automobilu, který nabral směr obchodní centrum. Tam se setkala se svou „módní poradkyní“ Mirkou, která již přísně vyhlížela svoji přítelkyni a ve vzduchu už opět visely trestné body Popelka–nepopelka. Pak už se čekalo jen na kubánskou hvězdu módního průmyslu. Asi za pět minut dívky spatřili nevelikou snědou postavu, která se u odpadkového koše marně snažila uhasit Havano, přičemž se ozývala slova v dívkám neznámém jazyce jako mierde nebo hijo de puta. Poté co se módní ikoně podařilo z ruky odstranit žvýkačku záhadným způsobem smotanou s nedopalkem cigarety značky START, otřel si dlaň o uměle roztrhané jeansy, nasadil blazeovaný úsměv od ucha k uchu a zároveň s podáním ruky, která ještě před chvílí válčila s odpadky, pronesl s exotickým šarmem: „Dovrá den damy. Ja se vedeš? Ja jsem Osmány, teší mně.“ Nutno podotknout, že to už kamery jely naplno a zachytili dívky snad v nějakém transcendentálním stavu. Návrhář musel dokonce zopakovat svoje uvítání, což mu dělalo drobné problémy. Je pravda, že Mirka ani Jindra mužské pokolení nějak zvlášť neobdivovaly, ale svět módy to je jiný svět, svět pro ně a to, že v něm působí i „muži“ tak nějak tolerují. Gucci, Armani, Louboutin – jména, které by měl znát každý – a dneska k tomuto světu byly dívky o krůček blíže. Ano promlouval k nim PAN Laffita, jehož výtvory a kreace si sice jen matně vybavují, ale to už je krůček k té nejužší špičce. První se z tranzu probrala Mirka a s mírným odporem podávala návrháři ruku. Tentokrát se nejednalo o projev genderové nadřazenosti, ale o přetrvající obraz startky obalené ve žvýkačce smísené s doutníkovým popelem.

Po krátké konverzaci, kterou chtěli mít všichni za sebou, naše hrdinky obdržely kartu s deseti tisíci korunami a vyrazili vstříc nakupování a vybírání. Na výrazu pana Laffity bylo vidět, že je rád, že má tento úvod za sebou. Zvlášť, když ho Jindra oslovovala z nervozity jako pan Lafeta, nebo pan Osmina. Navíc ho pořád děsil ten jakoby nepřítomný pohled obou dívek.

Poté co se Jindra svěřila se svými pochybnostmi, převzala absolutní vůdčí roli Mirka. Ta také sice nikdy nebyla na rybách, ale o rybářích lecos slyšela ze slov svého záletného otce, který tímto koníčkem kamufloval dlouhá dostaveníčka. Jakožto rozený vypravěč pak doma líčil až Hemingwayovsky boje na život a na smrt s vodním živlem a malebně vykresloval romantiku světa tichých patronů, že by mu to uvěřil snad i sám Ota Pavel. Na celý podvod se přišlo až po mnoha letech, kdy ho jedna z jeho milenek dala k soudu kvůli neplacení výživného a pro otce si přišli příslušníci otcem titulovaní jako esenbáci.

Nejvíce Mirce utkvěly v paměti rybářské holiny, a protože podobný styl se zabydlel i ve světě dámské módy začala děvčata právě obuví. Aby to bylo stylové a seksy, zvolila Mirka takové boty s vysokým podpatkem. Pan Laffita chodí vždycky za soutěžící a pak vždycky komentuje její dosavadní nákup na kameru v koutku obchodu, tentokrát slovy: „Neee, boty neee, nemušeš fybirat bota první na aufit! Si vidět, jak v tom ty chodit do bahna u šeka.“ Jindru pak napadlo, že námořnický styl a rybářský styl přece k sobě musí mít blízko a navrhla pruhované námořnické tričko a lodičku se zlatou kotvou jako pokrývku hlavy. Mirka nebyla proti, i něco takového její otec kdysi vyprávěl, když prý tahali jeho kamaráda z vody, páni také měli modrá pruhovaná trička. Dále pokračovala stříbrnými legínami, což dívkám evokovalo lesklé tělo pstruhů. Jako doplňky zvolili zlatý řetízek se šupinkami a náramek se symbolem vodnáře. (Na základě myšlenkového pochodu vodnář-voda-ryby-rybáři.) Na závěr zvolila sáčko v barvě lososa. Jindra byla naprosto spokojená a i na Mirce byl vidět náznak velkého uspokojení a snad po dlouhé době uznala, že mít otce je také k něčemu dobré. Jiné emoce cloumaly s naším módním guru, který během natáčení komentoval volby dívek slovy: To je na sirkus, já se na to nekoukat, zace čpátně, to je kýšovina (to je kýčovité) a ta poratkyně némá dobrý zkus (ta poradkyně nemá dobrý vkus). Aby se uklidnil tak si uprostřed centra zapálil doutník, čímž spustil požární hlásič a se zuřivou gestikulací asi pět minut ochrance vysvětloval, že se omlouvá, še být mališko nerfozní, še taková kopyta on nevidět ani na Kuva.

Zatímco probíhalo líté shánění v obchodním centru, ostatní dívky nekompromisně svými komentáři drtily šatník nebohé Jindry. A tak kamery zachytily věty typu: To bych si nikdy nevzala na sebe, nudáááá, fůůůůj, ten červenej baret je taky její??  Ten jí rovnou vyhodím do koše ( Evča),  je tady málo černé, chybí mi tu šperky jako je sichrhajcka a řetěz na krávy, tyhle hadry bych doplnila obojkem s ostnama, to bych si nevoblíkla, barbína voe to snad není možný (Pavča), ta kůže doufám není pravá, ten norek snad není pravý, jestli ano je to neetické, z materiálů mi tady chybí bambus a lýčí zkrátka málo přírodních materiálů a samozřejmě málo batiky, není to můj způsob oblékání (tiše, ale nesmlouvavě).

Jindra s Mirkou skončili překvapivě ještě před limitem, přestože se nakonec objevil spor o to, do jaké kabelky pak budou úlovek dávat. Ale nakonec zvítězil Mirčin návrh kabelky s hadím vzorem, který podle jejího názoru ladil k botám, a dále tvrdila, že had může být i ve vodě. Jindra kapitulovala a tak bylo dílo hotovo.

Pan Laffita byl rudý stejně jak jeho rodná země, opět několikrát zopakoval slova hijo de la puta a las putas a přebral si kreditní kartu. S úsměvem, který se spíš podobal křeči nebo záchvatu padoucnice dívkám popřál hodně štěstí s tím, že se uvidí večer. Poté co se rozloučili, si ihned zapálil a hněvivě kopl do odpadkového koše, za což si odnesl pokárání ochranky větou: „Co blbneš vole?“

Večer se Jindra představila svým soupeřkám a televize musela málem celé natáčení zrušit. Evča si vcelku sedla s gotičkou Pavčou a ty si přímo vychutnávali naprosto nemožný styl jejich soupeřky. Místo úvodního potlesku, jako v jiných dílech, Pavča ostře hvízdla jak na nějakém zápase v kopané a Evča ukázala Jindře zdvižený prostředník (což se nakonec objevilo i v televizním záznamu; redakce neměla toto neslušné gesto jak vymazat a vypípat to nešlo). Kamča seděla zachmuřeně a před očima viděla pouze ta nešťastná zvířátka, která svou životní cestu ukončila kvůli marnivosti této ….). Střihači pořadu měli co dělat, aby pořad celou dobu nedoprovázelo jenom pípání a tak slova jako coura, nebo děvka nechali v záznamu.

Celý outfit naší Jindřišky ohodnotil módní guru těmi to slovy: „Jindšiška sely tvůj aufit je naprostá katasrofa a k rybam si vubes nehódi. Ty nemušeš podpátek do vahna nosit, navis  to sáko néni teplo měla bys zimu a varevně to je kýšovina, ty si nepochopila sadáni vubes a sa selý nakup si neměla svůj nasór. Možna bes kamarátka ty lepší.“

Ani bodů nezískala Jindra od soupeřek mnoho. Od obou „spiklenců“ dostala po 0, akorát překvapivě Kamča udělila bod z milosti. Jindra už trochu z komentářů tušila, že se jí výhra tak nějak vzdaluje, což potvrdil i finální večer, kde byla podrobena nemilosrdné kritice návrhářově. To už naplno propuklo slzavé údolí. Ostatní Šipky se snažili nešťastnou Jindru utěšit, ale moc to nešlo. Byl to drtivý debakl, který schytávali snad jen soupeři sovětské sborné v dobách její největší hokejové slávy. A jak celá soutěž dopadla? Bodování soupeřek připomínalo spíš binární kód, než známky v krasobruslení. Celé klání rozhodl Osmany, který by dal všem soupeřkám nejraději také po nule. Nakonec však nechal vyhrát Kamču, která svůj model skoro vůbec neřešila, ale na rozdíl od soupeřek si vzala sice nevkusnou, zato teplou bundu a nepromokavé boty nevýrazné barvy. Pořád lepší než celý černý outfit  Pavči, který by se spíše hodil k vykonávání práce mistra ostrého meče a ani barbínkovský úbor Evči, který se nejvíce blížil tomu Jindřinu, dojem neudělal.

Mirku navíc naštval komentář o poradkyni. Zařadila si Laffitu na blacklist a odebrala si ho z přátel na facebooku, Instagramu i Twitteru. Jindře následující den strhla dalších deset bodů za pozdní příchod, byť to bylo jen o půl minuty a jednalo se o velmi přísné rozhodnutí.

Takto neslavně dopadla účast jedné ze Šipek v módní soutěži. Děvčata si budou muset hradit výlet do Ratibořic ze svého. Navíc někdo vyvěsil sestřih všech dílů na youtube, pod kterým se ihned začaly objevovat velmi nepěkné a jízlivé komentáře.

Jindřiška H. se hlásí do Popelky

„Holký, holký, tak už mi to přišlóóó z televize. Budu natáčet Popelku. To jsem si mocinky přála,“ zvesela huláká udýchaná Jindra na svoje přítelkyně sedící v kavárně.

„Jindří, máme jistě radost, ale přesto ti budu muset opět strhnout 5 bodů za pozdní příchod,“ odvětila akurátní Mirka. Jindra poslední dobou měla problémy s disciplínou a životosprávou, což způsobilo to, že v kanadském bodování klubu se dělila o poslední příčku s absolutním outsiderem Červenkou. Ta ovšem po velké klubové rozepři začala na sobě dřít a plusové body rázem počaly naskakovat. Jindra z toho byla trochu nafrněná, a aby si nepřipadala jako kráva, přihlásila se do televizní soutěže módy Popelka, která je na Slovensku známá jako “Nákupné maniačky“. Nepochybovala o svém vítězství, které jí krom nových kousků do šatníku a finanční odměny přinese obdiv ostatních dívek a také hlavně tolik potřebné body za prezentaci COSMO klubu, o kterém se v pořadu několikrát zmíní. Před časem si Jindra, když byla ostatní děvčata pryč, natočila krátký módní medailonek, který poslala zároveň s přihláškou do redakce televize. Odpověď nedala na sebe dlouho čekat, a tak se Jindra, která se díky pozdnímu příchodu rázem ocitla na posledním místě (Mirka tuto bodovou ztrátu ihned zanesla do svého tabletu), nepřestala usmívat. Ještě holkám ukáže, kdo je Jindra a jednou ona sama bude hodnotit dívky v podobné soutěži nebo na MISS ČR. Tedy za předpokladu, že se vůdkyni Mirce nepodaří uspět s protesty, že tato soutěž je odporným trhem dívčí krásy, kde si slintající hokejky nebo kopačky (rozuměj fotbalisté a hokejisté nejvyšších domácích nebo ještě lépe zahraničních soutěží) vybírají budoucí oběti svého neukojeného chtíče a okrasné doplňky na rádoby dobročinné akce, pořádané jejich zaměstnavateli. Rychlé Šipky Popelku velmi rády sledovaly a především kladně hodnotily Jindřiny trefné komentáře. Pro neznalé čtenáře a čtenářky tuto soutěž krátce představím. Jedná se o týdenní televizní soutěž na nejmenované komerční televizi. Ta je známá dalšími duchaplnými pořady jako je Tchýně (matka české rádoby-celebrity páchá ještě větší dobro v rozpadajících se a nefunkčních rodinách, kde jsou muži především tzv. nemakačenkové, alkoholici nebo sebestřední idioti z fitness centra živící se stripteasem) a Soudkyně Barbara (neomylná a spravedlivá žena rozhoduje spory na základě výpovědí svědků, alá jedna paní povídala, bez skutkové podstaty trestných činů. Hrdinně uděluje tučné pokuty za pohrdání soudem a je to takový tajný idol naší Mirky). Na stanici si zaskotačí například Lucie Plekancová s Majklem Dejvidem, všechny darebáky tu pochytá Major Zeman nebo nově komisař Mahmed a k lepším zítřkům nás dovede Muž na radnici. I Červenka s neukončenou základní školní docházkou si hravě poradí s Cibulkovou zábavnou tajenkou, během které si dokáže opatřit svojí oblíbenou čokoládovou tyčinku a ještě ji zkonzumovat.

Ale vraťme se k samotné Popelce. Této užitečné soutěže se účastní s obrovským zápalem ženy a dívky různého věku a profesí. Jejich úkolem je během devadesáti minut nakoupit outfit na zadané téma v obchodním centru v hodnotě deseti tisíc. Dívky si během pořadu (celkem jsou 4 účastnice boje) zhodnotí navzájem své nakoupené kousky, jestli ladí, splňují dané téma (toto slovo obvykle účastnice neumí skloňovat a objevují se zde patvary jako tému, s témou a podobně) a obodují se. Významnou postavou je pak pan stylista, který celou soutěž provází vtipnými komentáři a po vystoupení všech účastnic udělí body i on. Celkový součet pak určí vítězku a ta získá finanční odměnu.

Jedním ze stylistů vystupující v pořadu je na slovo vzatý odborník, módní návrhář, Osmany Laffita. Kubánský původ návrháře vnáší do soutěže nádech exotiky a komentáře pronášené neumělou češtinou se španělským akcentem jsou neodmyslitelným koloritem této zábavné show.

Po bouřlivém potlesku a hromadném objímání tak mohla konečně začít schůzka, která se nesla v duchu námětů, rad a připomínek. Soutěžící si mohou na šopování vzít s sebou poradkyni, která radí s výběrem ošacení. Kdo by čekal u Šipek nějaký lítý souboj o post poradkyně, šeredně by se mýlil. Dívky jednoznačně Jindře určily, že tuto úlohu si vezme na starost Mirka a z dalšího hlasování bylo určeno, že vyhraná odměna půjde částečně na rozšíření knihovny a filmotéky s ženskou tématikou a zbytek peněz se použije na plánovaný výlet do Ratibořic.

Toho večera Jindra usínala s úsměvem na odlíčených rtech. Pomalu se oddávala snění o hadřících, na pomyslné filmové plátno se jí promítaly módní přehlídky nejluxusnějších módních domů. A ani chrapot Červenky připomínající stádo dobře krmených vepřů jí tentokráte nekazil sladké snění. Jindřin VELKÝ DEN se blížil.

Velikonoční výprava aneb misie na východ (2/2)

Nedělní ráno bylo překvapivě bezbolestné. Kvalitní alkohol a čerstvý vzduch nezanechaly následky vyjma lehké otupělosti v mozku, tudíž plánovaná misijní činnost byla odložena na pozdější, bystřejší dobu. Děvčata zvládla základní ranní hygienu, podivujíce se, že po suchých záchodech není oproti předchozím obavám ani vidu, že tu teče teplá voda a dokonce se v koupelně vyskytují i značkové kosmetické přípravky. K snídani se podávalo čerstvé pečivo od místního pekaře, mléčné výrobky byly od dalšího souseda, který provozuje biomlékárnu a bylinky i zelenina putovaly ze záhonu nejkratší možnou cestou přímo na stůl. Romana záhy pochopila, odkud pochází Červenčina závislost na uzeninách, když její strýček přinesl na stůl čerstvý obsah udírny. Okamžitě zapomněla na nutriční plán mladé sportovkyně a ukrojila si pořádný kus ještě teplého paprikového bůčku.

„Holky, tohle je normální bio ráj. O tomhle si můžeme v Praze nechat jen zdát,“ rozplývala se Jarka.

„Nemusíme,“ podotkla Mirka. „Ale s cenami na pražských bio trzích bychom nevydělávali na nic jinýho, než na jídlo.“ A přidala dosti výmluvný výraz v obličeji. Ve snaze si užít tento gastronomický svátek si naložila ještě další chod snídaně, která se pomalu měnila na branch.

Když už byla děvčata nasycená (narvaná k prasknutí), zahájila Mirka debatu o dalším programu. „Vzhledem k nečekanému příjmu kalorií navrhuji, abychom je spálily nějakým sportem,“ navrhla Romana.

„Můžeme vylýzt na Cikána!“ odpověděla obratem Červenka.

„No fuj!“ oklepala se Jindřiška. „Ani za poslední kabelku na světě!“

„To je kopec tady za vesnicí. Za ním pak vede turistická trasa,“ uvedla ji na pravou míru Červenka.

Návrh byl jednomyslně přijat, a jelikož čas pokročil, přešly od slov k činům a začaly z kufrů vybalovat své outdoorové části šatníků. Asi po hodině rychlé přípravy, zabrané především zrychleným hlasováním o nejvhodnějším účesu na trek a jeho následnou realizací, byly připravené vyrazit. Po chvilce se přesvědčily, že realita zdolávání čtyř set výškových metrů je poněkud odlišná od představ u plného stolu. Prohýřená noc a opulentní snídaně byly znát. Téma rozhovoru se postupně měnilo od účesů a plánů, jak v tomto kraji prosadit klubové myšlenky k poněkud praktičtějším otázkám. Například, že při příštím plánování výletu je potřeba nezapomenout si s sebou přibalit pití, a že výběru trekových hůlek je potřeba věnovat větší pozornost, neboť z původně praktické pomůcky se během prvních dvou kilometrů stalo neužitečné závaží.

Převýšení udělalo své a na turistické trase se již děvčatům šlo dobře. Po několika kilometrech konečně narazila na studánku a původní obavy o nezávadnost místní vody přemohla žízeň a následné zjištění, že ani nejlepší smoothie na světě nemá na čistou pramenitou vodu.

Trasa s náročným profilem skončila v nedalekém městečku Brumov Bylnice, kam naše hrdinky dorazily po náročném sestupu dosti utrmácené. S neskonalou rozkoší se uvelebily na příjemné zahrádce, kde jim dokonalý personál poskytl nadstandardní servis a občerstvení skvělé úrovně.

„Na kvalitu si tu teda nikdo stěžovat nemůže,“ zhodnotila znalecky Jarka další gastronomický zážitek.

„To teda ne,“ přidala se Jindřiška. Její hlas ovšem nezněl tak pozitivně. Dívala se kolem a zjišťovala, že po odpolední mši se městečko zaplnilo lidmi, kteří byli nebývale dobře oblečeni. „Myslím, že takhle tu teda fakt neprorazíme…“ řekla a snažila se schovávat za květináčem. Měla pravdu. Outdoorové oblečení bylo v nedělním městečku jak pěst na oko.

„Ještě, že nás tu nikdo nezná, to by byl fakt trapas,“ zašeptala s jistou úlevou Mirka. V jejích očích se však odrážela nejistota a drobná závist při pohledu na množství kousků, které by i ona sama ráda viděla ve svém šatníku. V téhle části republiky se rozhodně žádný pravěk nekoná…

Poslední přesun zpět proběhl hromadnou dopravou, a když na již známé autobusové zastávce kolem nich opět projížděl Jeník Uher s traktorem, již z dálky na něj mávaly, aby jim zastavil a kousek je svezl. Minulý večer se z něj vyklubal celkem sympatický kumpán a jeho atraktivita vzrostla se zjištěním, že on je majitelem té zmíněné biomlékárny. Jarka na něm ještě obdivovala jeho pružnou a svalnatou postavu. Tím se ovšem ostatním děvčatům raději nechtěla chlubit. Jistě to byla jen známka slabosti, která by ji snížila v očích ostatních, což si při svých velitelských ambicích nemohla dovolit.

Večerní zábava tentokrát byla poněkud klidnější, neboť výlet je fyzicky dosti vyřídil (ovšem až na Romanu, která si v rámci tréninku ještě naordinovala odpovídající dávku strečinku). Maruščina teta se projevila jako skutečná paní domu a dokonale dirigovala běh celé domácnosti. Překvapivě se to obešlo bez povýšených gest vůči všem přítomným mužům, a přesto si vytvářela přirozený respekt.

Mirka si vzpomněla na pravý účel výpravy a pokusila se s vedle sedící sousedkou zavést řeč na téma postavení žen ve společnosti a zmínila i svůj oblíbený časopis, který jí zabíral celý kufr a o kterém doufala, že ho tady, opěvována místními ženami, bude štědře rozdávat. „Ten samozřejmě znám,“ překvapila ji na první pohled vesnická žena svým obrovským přehledem. „Ale je to dost pozérský časopis, který existuje v trochu virtuálním světě a taky je dost vidět, kdo ho platí. Všimla sis těch tendenčních testů kosmetiky? Některé husičky z velkoměsta na to možná skočí.“ Mirce spadla brada. Pár testovacích kousků měla od Jeleny a skutečně se zdálo, že v porovnání s tím, jak to v časopise chválí, to zas taková pecka není. „Samozřejmě,“ nedala na sobě nic znát. „U nás to čtou spíš holky na základce a my jim v tom pak děláme trochu jasno, aby úplně nezblbly…“ Tím víceméně diskuze skončila a Mirka si uvědomila, že místní sebevědomé ženy jsou přímo etalonem matriarchátu. Nebylo třeba dalších slov, jen tajného obdivu. Mise definitivně ztratila smysl.

Večer dále příjemně ubíhal v dobré společnosti a při další konzumaci regionálních produktů rozmanitých druhů. Děvčatům připadal tento svět takový příjemný, bezstarostný a překvapivě i méně konfliktní než doma v Praze. Usínaly pozdě v noci v dobrém rozpoložení a přály si, aby to tak bylo už pořád…

Někdo strašlivě bušil na dveře. Bylo jich víc. Bylo to celé stádo. Hrozný hluk, dupot po schodech. Blížilo se to. Závan slivovice. V polospánku, ještě ani nevěděly, co se s nimi děje, je někdo vyvedl z postelí a hnal domem. Hlasitý zpěv folklórních písní, zvuk houslí a klarinetu. Všichni měli lidové kroje. Proboha! Vždyť jsou Velikonoce! Na tohle holky zapomněly. Mžouraly na sebe jak vyorané myši. Pořád slyšely něco o tatarech. Co by tu dělali Tataři? Nic nedávalo smysl. Při prvních úderech do jejich zadnic jim to došlo. V místním nářečí se tak říká těm vrbovým exekučním nástrojům, umožňujícím celospolečensky schvalované násilí na ženách.

Ostatní místní děvčata s koledníky vesele laškovala, tak ani naše hrdinky nemohly být za úplné blbky. S největší námahou se přemohly a přijaly svou ženskou roli typickou pro tuto pohanskou tradici. Romana mezi koledníky objevila i svůj místní koulařský idol a své nadšení tak nemusela ani předstírat. Nakonec k žádné újmě nepřišly a po odchodu koledníků se mohly konečně vzpamatovat. Slabá hodinka v koupelně z nich zas udělala sebevědomé a neomylné ženy, kterými se cítily být, a které se nedočkavě vrhly na další porci regionálních pochoutek.

Nerady nastupovaly zpátky do vlaku na zastávce, kde se zastavil čas. Bílé Karpaty pomalu mizely v dálce a tento nezapomenutelný víkend se nezadržitelně blížil ke konci. Děvčatům se zdálo, že místo aby změnily místní ženy a dívky, to prostředí změnilo je samotné. Najednou si připadaly méně konfliktní, spokojenější, i s muži se dalo nějak rozumně mluvit. Taky jim připadalo, že tam v Praze je všechno nějak zbytečně upjaté a vyostřené. Mirka se odmítla dál tahat s těžkým kufrem plným zbytečných časopisů. V Horní Lidči se domluvila s drážním zaměstnancem a část jich nechala v regále pro komerční tiskoviny, část jich poslala ECčkem někam dál na Slovensko.

„Tak až na to dnešní ráno to docela šlo, ne?“ začala hodnotit výpravu Jarka.

„Tož to ano,“ odpověděla nadšená Romana, která měla v hlavě ještě pořád tu kouli. Tedy koulaře.

„Mě se nelíbila ta sobotní pijatika,“ zkritizovala oslavu novorozence Jindra. „A taky ten výlet byl dlouhej a měli jsme ve městě špatnej outfit. Když to srovnám s tím výletem do letňanskýho Tesca, máme co zlepšovat. Ale to jídlo bylo fajn.“

„Hluboce jsme podcenili místní poměry,“ začala výpravu analyzovat Mirka. „Jsou tam v mnoha ohledech dál než my. Asi tam ještě budeme muset někdy zajet a nastudovat jejich matriarchální metody. A taky znova ochutnat ty jejich príma sejříky. Díky Maruško, byl to dobrej nápad.“

Maruška se jen mlčky usmála a pak se znova zakousla do zbytku klobásy, kterou dostala jako výslužku na cestu.

V Praze na hlavním nádraží vystupovaly už za šera. Pouliční lampy svítily a město na ně dýchlo svou živou večerní atmosférou. „Hele, holky,“ zastavila se Jindra u svítící reklamy, „u Há-emka mají novou kolekci plavek pro letošní sezónu. Neskočíme tam?“

„U toho nemůžeme chybět,“ rozhodla Mirka a v duchu zalitovala, že si nenechala poslední výtisk Kosmíku, kde byl poukaz na pětiprocentní slevu.

Město je pohltilo a Palladium jim za pár minut opět otevíralo svou náruč.

Velikonoční výprava aneb misie na východ (1/2)

Po nedávné napjaté příhodě, kdy došlo v dívčím kolektivu k té známé rozepři, byl dán Marušce větší prostor, a proto byl také přijat její návrh strávit prodloužený velikonoční víkend u jejích příbuzných na východní Moravě u hranic se Slovenskem. O ubytování je postaráno, stačí jen prý sednout na vlak a přijet. Kromě Romany, která tuto oblast znala z dob své největší sportovní slávy, kdy ve Vsetíně bezkonkurenčně zvítězila v hodu kladivem, byla pro ostatní děvčata tato část republiky naprosto neznámá. Ve škole se sice v hodinách Českého jazyka učila o různých nářečích, ale to už bylo mnoho let. Také vzpomínky na zeměpis jim mnoho nových informací nepřinesly. Jejich současné představy o cílové destinaci byly takové, že se tam mluví divně, že údajně se tam nosí ještě kroje jak před sto lety, a že možná ani nevědí, co je to internet. Mirka v duchu zajásala. Bude první, kdo do ještě feminismem nedotknuté země přinese ženám nové poznání. Kromě svých nezbytností tedy přibalila i množství starších neprodaných čísel Kosmíku a tištěné verze FEM-FEMu, které budou šířit osvětu.

Na Hlavním nádraží v Praze se tak ocitla naše známá pětice v doprovodu polepšených členů bývalého motorkářského gangu, kteří dívkám ochotně pomáhali se zavazadly. Zvlášť to Mirčino bylo dosti objemné a těžké. Pětinásobný cvakot plastových koleček cestovních kufrů po dlažbě nádraží poutal pozornost a přitahoval žádostivé pohledy kolemjdoucích mužů. Děvčata nastoupila do vlaku Eurocity 127 Bečva a pohodlně se rozložila v zarezervovaném kupé. Krajina za oknem se pohnula a výhled na Žižkovský památník za chvíli vystřídala pole a lesy za Prahou. Drncání výhybek ustalo. Vlak zrychlil a téměř neslyšně ukrajoval kilometry směrem na východ.

Po čtyřech hodinách zastavil mezinárodní rychlík ve stanici Horní Lideč a přestup na motorový osobní vlak byl rovněž přestupem v čase. Místní lokálka vezla své každodenní cestující, pro které byla naše pětice jako zjevení. Odkud sem ty holky zabloudily? Zřejmě přestoupily z mezinárodního rychlíku do špatného vlaku. To si pěkně počkají, zpátky to jede až za tři hodiny…

Malebná krajina Bílých Karpat evokovala závan dávných časů a železniční zastávka Návojná, jež se nedočkala jakékoliv stavební úpravy od dob svého vzniku, zas připomněla nechvalné časy pozdější. Zde tedy skončilo železniční putování našeho dívčího klubu a nyní se již děvčata musejí vydat na cestu pěšky. Že cesta nebude úplně snadná, naznačovaly jehlové podpatky, zabořené do travního podkladu hned za nástupištěm.

Podle jízdního řádu měl na vlak naštěstí navazovat autobusový spoj. Bohužel se zdálo, že autobus má poněkud zpoždění. Za několik minut u nich zastavil projíždějící traktor s fůrou sena. Nevábně vyhlížející traktorista středního věku vykoukl ven a zavolal: „Čekáte marně, autobus dneska nejede! Frantovi se narodil kluk a už od rána ho zapíjí v hospodě. Jestli chcete, tak vás svezu, až pojedu zpátky.“ Děvčata sice nebyla příliš nadšená, ale než klopýtat v podpatcích, tak snad raději těch pár minut na valníku přežijí.

„To nám to začíná,“ prohodila Jarka. „Doufám, že nás moc lidí neuvidí, není to zrovna moc reprezentativní.“

„No to si piš,“ přitakala Mirka. „Radši se tím doma nebudeme moc chlubit. A ne, abyste se s tím individuem pouštěly do řeči!“

Za chvíli zahlédly vracející se traktor. Řidič ho evidentně nešetřil. Na železničním přejezdu předvedl elegantní skok, vypilovaný tisíci rutinními jízdami. Rachot valníku poukazoval na obstojné provozní vůle způsobené léty náročné služby. Traktor se přiřítil k zastávce, prudce zastavil a motor řval. Než se usadil prach z cesty, traktorista naházel nacvičenými pohyby dámská zavazadla na valník a zavelel k nalodění. Si myslí, jak je vtipnej, pomyslela si Mirka a s odporem vylezla na korbu. Sedla si na svůj nový kufr, který teprve před pár dny pečlivě vybírala ve značkové prodejně.

Valník sebou neuvěřitelně trhl a souprava se divoce rozjela po rozbité asfaltce. Na sledování okolní krajiny nebyl čas. Děvčata se křečovitě držela okrajů valníku a zavírala oči před nánosy prachu a modrým kouřem z motoru čpícím spálenou naftou. Vše ostatní unikalo jejich pozornosti. Jen Jindřiška si během jízdy stihla uvědomit, že se s řidičem nestihly vůbec domluvit, kam je má vlastně odvézt. Byly mu vydány napospas…

Jízda naštěstí netrvala dlouho. Traktor dojel na náves, kde před hospodou postávalo několik místních sousedů v dosti podnapilém stavu. „Cos nám to přivezl, Josefe?“ Hlouček postarších mužů se přesunul k valníku a jejich pozornost se děvčatům příliš nezamlouvala. „Hleďte pánové, máme tu dámskou návštěvu!“ řval na ostatní další z nich. Několik párů rukou během chvíle přemístilo děvčata z valníku na zem a po chvíli i jejich zavazadla. „Pojďte, frajerky, dál, musíte si s náma připít na maličkého Frantu,“ tlačili muži děvčata do hospody. „To je Franta Šiška, náš autobusák,“ představovali děvčatům drobnějšího pána s rudým nosem, knírkem a nápadně kudrnatými černými vlasy. Ten na ně pohlédl zakaleným pohledem a než se děvčata vzpamatovala ze šoku, nečekaně rychle naplnil prázdné panáky na stole a promluvil chraplavým hlasem: „Myué céky…..junióa….kópnite to tam!“ Vzápětí do sebe zvrátil skleničku křišťálově čisté tekutiny a dál tupě zíral skelným pohledem na stále nechápající děvčata. Jindřiška prolomila mlčení a poněkud nejistým hlasem se snažila muži vysvětlit, že je abstinentka, a kdyby se snad v podniku našlo trochu stoprocentního džusu, tak by si jistě ráda na zdraví potomka připila. To však nebyla ta pravá věta, kterou by situaci nějak vylepšila. Nesouhlasné mručení a bezvýchodnost situace rychle přinutila Jindru k obětavému kroku: „Tak snad, abych neurazila…“ Sáhla po skleničce a s největším odporem usrkla švestkového destilátu.

Situaci nečekaně zachránila Červenka. Chopila se nejbližší sklenky, přistoupila k muži a vesele zvolala: „Tož strýcu, tak na zdraví toho maličkého!“ a bez mrknutí oka polkla obsah sklenky. Mirka ji v duchu zprvu těžce odsoudila, pak ale pochopila, že je to vlastně oběť ve prospěch celého klubu a slíbila si, že jí za tento čin přidělí dvojnásobek bodů v klubovém hodnocení. Rychloručka pochopila Maruščino počínání a vědoma si vlastních tělesných rezerv při spalování alkoholu, přispěchala Marušce na pomoc, čímž odvrátila pozornost od ostatních děvčat, které mohly konzumaci alkoholu víceméně předstírat.

Jarka znovu zavzpomínala na minulé dny, kdy chtěla Červenku vyloučit z klubu, a opět se zastyděla. Tenkrát v útulné pražské kavárně nedokázala domýšlet situace, které mohou v blízké budoucnosti nastat na druhém konci republiky, a o kterých by si myslela, že se do nich nemůže dostat ani ve snu. Jak malicherné jí teď připadaly nedokonalosti obou jejích obětujících se družek. Podívala se na Mirku a z jejího pohledu naprosto jasně četla, že myslí na totéž. Obě si uvědomovaly význam tohoto okamžiku, neboť stmelování kolektivu je důsledkem nikoliv slov, ale činů. Odteď jsou si všechny skutečně rovny. Tato chvíle v zapadlé vesnické hospodě uprostřed hloučku ožralých chlapů je zásadním předělem v klubu, neboť do hospody vkročilo pět jednotlivých děvčat, avšak opustí ji pouze jeden, morálně silný a stmelený tým, byť lehce vrávorající.

Další vlna přípitků přišla v okamžiku, kdy přítomní poznali v Marušce neteř svého souseda a nálada byla najednou uvolněnější. I z ostatních děvčat spadl ostych a ukázalo se, že to nebude tak zlé, jak to na první pohled vypadalo. Slivovice se ukázala být velmi kvalitní, a když už i Mirka s Jarkou odkládaly třetí dopitou skleničku, najednou jim místní nepřipadali jako takoví burani. Někteří z nich měli dokonce vysokou školu, i když jen podřadného technického směru. Ani občasné poplácání po zádech jim nepřišlo tak nepříjemné. Jen Jindřiška byla jako zaražená. V nestřeženém okamžiku si dokázala u hospodského zajistit dostatečné množství nealkoholických nápojů a postupně přestávala chápat způsob zábavy. Marně se snažila ostatní děvčata přinutit k odchodu. Po chvilce ztropila scénu, když se snažila vytrhnout Rychloručku z objetí poněkud tělnatého svalovce, který byl kdysi krajským mistrem ve vrhu koulí. V dané chvíli to byl pošetilý pokus, který ji pouze přenesl do centra pozornosti a potrestal posměchem a přidělenou plnou skleničkou nenáviděné tekutiny. Sedla si tedy znovu do kouta a čekala, až tahle hrozná akce skončí.

Skončila asi v půlnoci, kdy hospodský ukončil zábavu a zavřel. Před hospodou již čekal Maruščin strýček a nakládal do přistaveného vozu zavazadla. Maruška jako hvězda večera kráčela ráznou, ale nečekaně rovnou chůzí k autu a vítala se se strýčkem. Rychloručku podpíral její současný sportovní idol a Mirka s Jarkou vrávoraly zavěšené do sebe ve vzájemném družném rozhovoru: „Víš, Mirko, to bylo tak dobře, že jsme sem jely. Myslím, že nás to vzájemně hrozně posílilo,“ zašeptala Jarka. „Já vím, jsem na nás na všechny moc pyšná,“ odvětila Mirka a políbila Jarku na tvář. A všude kolem vládla příjemná sentimentální nálada a vůně švestek.

Pouze Jindra tuto náladu nesdílela. Vůbec se v té hospodě nebavila a nechápala, jak mohly její kamarádky strávit tak dlouhou dobu s těmito individui. Teď ale byla ráda, že z toho dokázaly celkem obstojně vybruslit, i když jí plácání po zadku od opilců příjemné nebylo. Nakonec si však řekla, že jí místní neandrtálci tímto způsobem zřejmě vyjadřují svou přízeň a z tohoto úhlu pohledu je jednoznačnou královnou večera. No tak aspoň něco, pomyslela si a o poznání veseleji vykročila k autu.

Pokračování příště…

Děvčata píší blog

„Já ti nevím,“ řekla Jarka Mirce, když jim dosychal lak na drápcích v oblíbeném salonku Správná buchta. „Von ten Bohuš z desítky je asi správnej kluk, ale viděla si, jak ti furt čumí na zadek?“

„To si piš, je to hrubián,“ řekla Mirka a přísným pohledem zpoza brýlí Dolce Gabbana dodala svému tvrzení na patřičném důrazu.

Avšak tyto idylické dny, plné nevázaného zevlování, utrácení za vylepšování už tak dokonalého zevnějšku a experimentování s jejich latentní homosexualitou, měly děvčatům už brzo skončit. Protože stejně tak jako Holmes má svého Moriartyho, GB mladší svého Saddama, Klus Nohavici a Petruška Šustrová miss únor z roku 1987, objeví se i v tomto příběhu již brzy protivník. Tento však svou zlověstností všechny zmíněné případy lehce překoná.

Někdy v té době začala děvčata psát pravidelně svůj blog pro správné holky zvaný “Stěrač“, který se zanedlouho stal v komunitě naprostým kultem. Zde namátkou některá z témat Stěrače:

Skandální zneužívání zvířat při testování nezbytných kosmetických přípravků

Jak zjistíte, jestli v noci chrápete?

Přežila jsem chatu

18 kroků jak se bleskově hodit do pohody

Do kotliny už nepáchnu

Značky, které jsou in

Blíží se 20 – jak se udržet ve formě

Značky, které jsou out

Jak nežrat

Je Madagaskar v Africe?

Úloha tajných služeb ve fyzické likvidaci Jana P. Tleskače

Úspěch Stěrače byl opravdu fenomenální a děvčata se stala svého druhu celebritami. Dokonce to vedlo Jarku k vydání sebereflexivní eseje “Je správné mít ze sebe tak dobrý pocit?“.

Děvčata dostala pracovní nabídky od několika společenských magazínů, ale všechny shodně odmítla s tím, že si nade vše cení své nezávislosti a psaní chápou především jako poslání a pomoc mladším nebo méně zorientovaným sestrám – finančního prospěchu v tom nehledaje. Z určitých romantických pohnutek pak děvčata sepsala na toto téma tzv. “Etický kodex“.

Našly se však osoby, které jim úspěch nepřály, ba přímo záviděly. Představovaly si sebe na jejich místě a domnívaly se, že touto cestou by mohly rychle dosáhnout velkého bohatství. Pro úplnost uveďme, že tyto osoby etickým kodexem nedisponovaly. Poprvé daly o sobě vědět hacknutím stránek Stěrače, kde se následně na několik hodin objevilo nepěkné slovíčko svěrač. Bohužel v doprovodu ještě méně pěkné fotografie, jejíž odstranění bohužel trvalo dokonce několik dní.

To byl první z ohavných činů Sesterstva. Sesterstvo – zavrženíhodný spolek – začalo záhy psát svůj vlastní blog s pokleslým názvem Zhulenej fetus. Přes veškerou podbízivost se však Zhulenej fetus ocitl zcela na okraji zájmu všech slušných děvčat. Pro dokreslení situace musíme bohužel názvy některých jeho článků uvést:

Žij a nech žít

Fuck the systém

Čůza z obchoďáku

Tak to mi ho teda vyndej

Již z tohoto malého výčtu je zřejmé, jak zoufale se Sesterstvo snažilo vetřít do přízně tradičních čtenářek Stěrače. Avšak od počátku bylo jasné, že se úrovni svého nenáviděného vzoru nemohou ani přiblížit. Stěrač byl nedostižný. Ať už ožehavostí volených společenských témat, či břitkostí jejich zpracování.

Sesterstvo tvořily tři neblaze proslulé postavy místního rádoby undergroundu. Děvčata ze Stěrače je po první krátké konfrontaci před rockovým klubem překřtila na Bohunu, Štětku a jejich náčelnici vymyslela přiléhavé jméno Nohy od stolu.

Rychlé Šipky mají první hádku

Jarce právě skončila přednáška z předmětu Historie feministických teorií a po zbytek dne měla už volno. Sklidila si pečlivě všechny poznámky do praktické, přesto elegantní kabelky a rozloučila se s doktorkou Havelkovou.

Zajdu za Mirkou do redakce kosmíku a donesu jí ten žlutý svetřík, co jsem koupila během studijní pauzy, pomyslela si v duchu. K redakci to měla blízko, a tak se ani nepřezouvala do méně formálních trendy tenisek a nechala si takzvanou přednáškovou obuv na vysokém podpatku, která symbolizovala ženu provokující sebevědomím.

Mirka ji jako vždy přivítala laskavým úsměvem a decentním polibkem tvář. Dámy spolu nejdříve probraly nordický styl, který bude IN následující podzim, přičemž si Mirka mezitím stihla vyzkoušet dobře padnoucí nový kousek do svého šatníku. Po těchto rozverných chvilkách rozhovor přešel do vážnější roviny.

„Ta Červenka se mi poslední dobou nějak nelíbí. Aby tak nebyla kazimírem klubu,“ povzdechla si Jarka. Poslední dobou při společných akcích vznikaly drobné konflikty, o kterých však stránky časopisu Cosmopolitan zarytě mlčely. Červenka byla často nepozorná při diskuzích o feminismu, problematika ji nezajímala a dívky místo poznámek v jejím sešitku Správné ženy našly nezdařené pokusy, jak nakreslit domeček jedním tahem.

V klubovém závodě O pohár Xeny bojovnice skončila bezkonkurenčně na posledním místě, když z poloviny disciplín dobrovolně odstoupila. Nejvíc však Jarku naštvalo to, že pak dál sledovala lítý boj s velkým chlebem se škvarkovou pomazánkou, o které dívkám tvrdila, že je to jáhlová pasta.

„Ale Jari, tomu musíš dát čas. Řešila jsem to se socioložkou a terénní pracovnicí doktorkou Kopeckou. Červenka je sice trochu nepřizpůsobivá, ale to se časem zlepší. Převýchova u jedinců se špatným sociálním zázemím trvá déle.“

„Jenže i ten Jan s Martinem z hlídky Barbory Panklové jsou už skoro řádně převychováni. Martin mi dokonce bez příkazu odnesl kabelku a nákupní tašku k tobě do kanceláře a Jan mi připravil můj oblíbený mrkvový nápoj, ještě než jsem na něj vůbec pomyslela. A jak mu slušela ta karmínová kravatka s růžovou košilí,“ kontrovala Jarka.

„Hmmm, asi na tom něco bude. Jestli my nejsme při té převýchově trochu pasivní,“ uznala nakonec s trochou nelibosti Mirka. Brala to částečně jako svůj neúspěch a to nesnášela. „Měli bychom si o tom otevřeně promluvit na naší schůzce,“ rozhodla důrazně. „Není možné, abychom si s Červenkou neporadily. Navíc teď chystám článek 30 rad, jak se stát úspěšnou ženou, tak své rady vyzkouším v praxi. Zavolám hned Jindře, ať vygooglí všechny články na téma na začlenění do společnosti. Poslední dobou se zabývá akorát tím, jaké další oblečení si koupí a více než ve studovně jí vidím v šatníku!“ organizovala dále.

„Bylo by dobré zjistit od Rychloručky, jak jsou daleko s tím třífázovým tréninkem. Přijde mi, že třífázově trénuje Červenka asi jen u ledničky,“ dodala Jarka.

„Fajn, mám to všechno poznačeno v elektronické složce úkolů. Na schůzi to dořešíme,“ tím dala najevo, že rozhovor je u konce a chápavá Jarka pochopila, že už se Mirka musí věnovat své práci. Ve dveřích se objevil okamžitě Jan, kdysi zvaný Hanz, a doprovodil ji k východu. Tam se uctivě uklonil a pospíchal zpět do pracovny, aby si dál plnil svoje úkoly.

Schůze Rychlých šipek se tentokráte konala v jejich oblíbené kavárničce, kde se obvykle řešily důležité klubovní záležitosti. Po přečtení Jarčina referátu o integraci národnostních a sexuálních menšin měla přijít na řadu otevřená diskuze. Vedoucí během četby pečlivě sledovala Červenku, jak přistupuje k problematice, ale viděla jen naprosto apatický Červenčin výraz a trhavě se pohybující ruku, ve které držela propisku jak kopyto.

Byla proto velmi překvapená, když se začala dívka hlásit a tak Mirka začala diskuzi slovy, že právě Červenka může k tomuto tématu přinést hodně nového a vlídně jí pokynula.

„Za chvilku začíná v telce Soudkyně Barbara a pak má Jindra Popelku, kdy už to tady skončíme?“ pronesla Červenka. Jarka nevěřícně začala kroutit hlavou a její tvář i přes make up začal měnit barvu.

„No fakt holky, Červa má pravdu, já bych to ráda viděla, upe nejlepší telka, co teď je, navíc pak je tam ten pořád Tchýně a tam přece napravují chlapy, což je cool ne?“

Mirka nejdříve zpražila Jindru pohledem, ale pak se přece jenom překonala a mile se podívala na Červenku. „Ale Máňo, neboj, to stihneme,“ přece jen si nechtěla přiznat podobně jako paní Merkelová svůj integrační neúspěch a snažila se motivačně navrhnout: „Zlato, skoro už končíme, a když si doma dáme půlhodinu jógy, tak pořád ještě stihneme naše (to znělo trochu neupřímně) oblíbené pořady.“

Jarka se pořád nestačila divit. Ta to teda vede, takhle se nikam neposuneme, povzdychla si v duchu. Od té doby, co přerušila studium jazyků a přestoupila na fakultu Genderových studií, měla pocit, že Mirka svojí úlohu ženy vůdce nezvládá a že je měkká nejen k dívkám, ale dokonce i k mužům. Sama se proto snažila několikrát chopit funkce vedoucí, ale v hlasování byla vždy jasně poražena právě Mirkou. Aura její kolegyně byla prostě neporazitelná.

 „U jógy usínám, pošlete mě radši do krámu,“ zahoukala Červenka. Ani nečekala, jaký vzbudí flame.

„A dost!!!!“ vyjekla Jarka. „Je nepřizpůsobivá, chci hlasování o jejím nepodmínečném vyloučení z klubu,“ dodala rozzlobeně. „Já se tu snažím, abych měla body jak v dovednostních soutěžích tak vědomostních, dělám nástěnku a řádně chodím na schůzky. A co dělá ona? Jen se válí, kouká na bednu a žere! Navíc se mi minulý týden ztratila rtěnka od Max Factor.“

Nebohá Maruška počala natahovat k pláči.

„Svého integračního programu se nevzdám!!“ vášnivě vykřikla Mirka. „U nás jsou všechny ženy vítány. Navíc pořád jsem vůdkyní já a já rozhoduji, kdo bude moci pokračovat v naší činnosti.“

„Int…co? Tomu nerozumím,“ dala se definitivně do pláče Mařenka. Slzy jsou mocná zbraň, která efektivně působí nejen na muže, ale i na radikální Jarku.

„Jo a tu rtěnku jsem si půjčila já, akorát jsem ti to zapomněla napsat do esemesky, no,“ přiznala se Jindra.

„Navíc teď Červenka zhubla půl kila a už se naučila dřepům,“ hájila svou kamarádku Rychloručka.

To už bylo i na Jarku mnoho a sama měla slzy na krajíčku: „Vždyť já holky chci pro nás jen to nejlepší!“ Zavzlykala: „Snažím se svou činnost dělat na 200 procent, chci být úspěšnou ženou a dobrou kamarádkou.“

Nyní začala brečet i Jindra a začala rozdávat ze své kabelky papírové kapesníčky, které se začaly zbarvovat do tónů rozmazaných očních stínů.

„Maruš promiň, omlouvám se za tu rtěnku a vůbec za to všechno,“ dojala se Jarka.

„Néé, ty promiň. Já už se polepším. Od zítřka budu držet dietu a pustím se do čtení té Babičky, kterou mi upravila tadyhle Mirka. A navíc zítra připravím pro vás holky pěkný mejdan.“

„Pojď, obejmi mě,“ navrhla poté Jarka.

„Tak jo.“

„Teda navždy dobrý, jo?“

„Jo!“

„Holkýýý, já ci takýý obejmout!“ přidala se Jindřiška.

Druhý den si Červenka program skutečně připravila. Nejdříve si připravila věneček romských písní, které vkusně doplnila novinkou od Nicky Minaj. Jindře se připravená choreografie velmi líbila a sama se přidala se k tanci.

Program pak pokračoval vystoupením Jolandy Červendy (Červenka se tak nazvala podle své oblíbené věštkyně Jolandy z EZO TV) a všem holkám vyvěštila krásnou budoucnost. Pak ještě ukázala společně s Rychloručkou  návrh progresivního cvičení na redukci váhy.

Jediná trochu zaražená dívka byla Jarka. Musela uznat, že Mirčina vize je správná a že to s holkami opravdu umí. V duchu se styděla, že jí záviděla a kula proti ní pikle. Slíbila si, že už to neudělá. Alespoň do doby, než bude cítit, že je dostatečně silná stát se vedoucí Rychlých šipek sama.