Když Jindřiška přitáhla přes práh zkušebny objemný Mesa Boogie Rectifier, v děvčatech hrklo. Zaschlou krví zaneřáděný dekl kytarového zesilovače vyvolával nepříjemné asociace (vybavila se jim nedávná neblahá zkušenost s ruskou úderkou „femina adín“). Hekající Marty s Hanzem pak ještě přivlekli objemný 2x4x12 Full Stack – další lampový zesilovač plus dvě bedny, každou o čtyřech 12ti palcových reproduktorech. Na Jindřiščino roztomilé „díky“ už neměli ani sílu reagovat, ač jindy v podobných situacích servilně jihli.

Co jen těm našim bedňáčkům asi je? pomyslela si Jarka. Po brokolicové polívce by přeci měli skály lámat. Ale hned se zase děsila nad tím monstrem. „Jindro, jsi si jistá, že tvoje, ehm, vybavení se hodí pro naše písničky?“

„No, jasně. Určitě hodí. Budu jen tak brnkat prstíkama,“ odpověděla Jindřiška a jala se podlaďovat čtrnáctky Ernie Ball na osmistrunném Warlocku…

Mirka sedící opodál (zkušebna měla 4 x 3m) na improvizovaném podiu, právě přehrála bluesové standardy How to treat a man…  a  Want to hear you crawl – fucking aloud, potáhla startku, vklínila ji zpátky mezi struny a přhnula si z lahve Jacka Danielse. Jarka na ni, přes bezchybný zrak, vybrýlila. „Jen ladím hlasivky,“ vysvětlila hned Mirka. „Po zkoušce si nechám okamžitě vypumpovat žaludek, profouknout plíce a zkontrolovat astigmatismus.“ Potáhla ještě jednou a zasnila se. „Tohle je spíš životní styl než kytara,“ pohladila oprýskaný Gibson Firebird, který spočíval opřený o její pravé stehno.

 „Je to bybrid,“ ucedila opovržlivě mezi zuby Jarka a o rameno jí pleskl široký pás překrásně naleštěné basy Paula Reeda Smithe.

 „Jaruš má PRSo…“ pubertálně se vzadu hihňal mentálně zakrnělý Hanz s podobně postiženým kamarádem. Jarka je oba zpražila pohledem. To si chlapci příště jistě rozmyslí.

Romča se neudržela a hopsajíc v koutku zadeklamovala známý femi-hit Girls on Parade, který nechutně zparodovali Rage Against The Machine. Jindra se pohotově přidala a div kvákadlo nezadřela. Mocný zvuk jejího aparátu definitivně utvrdil děvčata v přesvedčení, že dnes tu folku příliš nenatropí.

Rychloručka si vzala k srdci prosbu děvčat, aby bicí přizpůsobila omezenému prostoru zkušebny a podařilo se jí sehnat opravdový klenot, velice pěkně vyvedenou soupravu Hello Kitty nadstandardně vybavenou dvěma kopáky a speciální hajtkou na ruční pohon. Neměla sebemenší pochybnosti, neboť pan Portnoy na takovou soupravu přehrál všechny písně kapely Slayer zároveň(!) Viděla kousek jeho skvělé recenze na Youtube a od té doby měla jasno. Pan Portnoy, to byl někdo. Přes zaváhání ve volbě pohlaví si získal srdce děvčat, a to především neochvějnou podporou LGBT komunit. Nejenže vytrvalým přebarvováním bradky dojímal pohlavně improvizující menšiny, ale inspiroval i nejednu zarostlou ženu… A tak byl ve feministických kruzích za tyto aktivity obecně tolerován. A protože se takto výborně osvědčil a čas od času i na Green Peace v propadlišti dějin zavzpomínal a vůbec byl citlivý, vzala děvčata tohoto ramenatého válečníka za škopky na milost. Bohužel Rychloručka zmíněnou recenzi nedokoukala až do konce, jinak by se zřejmě nějakým těm pochybnostem neubránila…

Když svůj objev vybalila z nápaditě růžového transportního obalu, Jindra s Jarkou se k ní seběhly jak babky na akci do supermarketu v soudný den dopoledne. V porovnání se stylovou bicí soupravou vypadaly najednou jejich kejtry jako nějaké trapné myslivecké vybavení.

„Však ono se ještě ukáže,“ utrousila jakoby do vzduchu Mirka a otřela si nos hřbetem ruky.

Maruška obsluhovala obstarožní syntezátor tzv. synťák. Tento nástroj disponoval mnoha cizokrajnými a tajemnými zvukovými rejstříky a vlivem poruchy prováděl jejich samočinné přepínání nejčastěji uprostřed taktu, což navozovalo neklidnou a někdy až trošku magickou atmosféru.

A to už se děvčata začala postupně oťukávat. Jarka přešla od počátečního přiměřeně exhibicionistického sóla na basu v lehký groove a Červenka připojila své hypnotické varhany, ehm, cembalo, ehm, vim já co. Rychloručka začala neúprosně odměřovat doby: vyrvalý těžký naléhavý sound. Maruška mazácky kompenzovala výkyvy synťáku hlasovými výlevy ve stylu novodobého R&B. Do toho Jindra zasadila poťouchle zádumčivý riff  a… základ dobrého jamu[1] byl rázem na světě. Možná, že by i Mirka přispěchala se svou ošatkou emocí, ale neodfláknutá příprava hlasivkového aparátu jí mírně zkomplikovala nástup.

Mirka nejprve automaticky a zcela logicky počítala s rolí frontwoman. Jenomže, pak tam Červenka spontánně a excelentně vyšvihla sabbatí Hand of Doom, nenásilně přešla do Dyž sem byla u maměnky v domě, pokračovala growlingových chvalozpěvem na čistící prostředek a v úplném závěru ještě přidala znělku Návštěvníků v pokročilé beatboxové aranži. Bylo vymalováno… Minimálně backing vocals měla Maruška jisté!

„No jo, ta to má od paníbohy,“ shodovala se děvčata.

„Nemáš tam taky něco od vás z Chanova? Možná by i trocha world music byla ku prospěchu věci, ne?“

„No dovol? My tam žádný bambusy netlučem. Přála bych vám zahrát si někdy v partě, kde hudební sluch není jen imaginární kategorie.“

Již v první části zběsilého setu se projevily rezervy v nástrojovém vybavení. – Bohužel se všechny tyto rezervy soustředily v nástroji nejobdivovanějším. A protože Rychloručka použila opravdu silné paličky (nyní již v EU zakázané) – trochu připomínaly štafetové kolíky – po několika taktech bylo na první pohled vše jinak, než jak má být, respektive i laik by poznal, že tu něco nehraje.

Virbl povlával proražený na konci jedné z paliček a škopky vyvolávaly dojem, že usilovně přemýšlejí, kam se schovat. Přechodové bubny, kam se v zápětí vzápětí výhradně přesunula zátěž, začaly vykazovat známky dezintegrity. Leč úniku nebylo a záplava úderů neutuchala. Vrchní blány odešly v podstatě okamžitě. S ráfkem si paličky poradily jako s hodně ošizeným máslem a začaly se prosekávat korpusy. Rychloručka nezůstávala své přezdívce nic dlužna. Déšť precizně načasovaných ran masakroval nebohou hmotu. Činely se schoulily okolo ohnutých sloupků a odmítaly rezonovat či jen náznakem připomínat činely. Dílo zkázy završilo poslední sešlápnutí pedálů, které dva velké bubny v jednu chvíli doslova odstřelilo za hlasitého „BAMMMMM!!!!!“ Vrchní části pedálů se zorstříkly o protilehlé dveře jako kapky roztaveného cínu. Tou už se zbytek soupravy nacházel v rozvalinách všude okolo. Zřejmě se jí dostala do ruky levná čínská kopie slovutných malajských bicích, jinak si to Rychloručka nedovedla vysvětlit.

K deziluzi z Hello Kitty sady přispělo i zjištění, učiněné po zkoušce při balení. Namísto paliček z masivu přibalila Romča omylem polyuretanové válce, které jindy sloužily děvčatům k nácviku taekwondového chvatu “zbav nepřítele očí“, čili co porazilo Hello Kitty, by teoreticky přežil sklivec.

Ostatní děvčata byla ráda, že jsou rázem za borky, i se svým trapně konvenčním vybavením, a tak Rychloručce to malé zaváhání odpustila. Ta byla naštěstí z atletických závodů zvyklá absolvovat více disciplín. Nadto nějak vytušila, že od ní bude vyžadováno maximální nasazení a přitáhla na zkoušku i obskurní tamburínu obřích rozměrů, kterou původně zamýšlela použít pouze jako gong. Že se vžívala do nevhodných hudebních vzorů, se v klubu už nějakou dobu, hlavně prostřednictvím Mirky, proslýchalo. Nyní se její XXL tamburína výborně hodila pro zaplnění zvukové mezery po bicích. Jen ostatní děvčata musela trochu ohulit své aparáty. Téměř plynule tak mohly dívky přejít k další části rozcvičky.

Nejprve zavzpomínaly s A Hard Day’s Night, během které se děvčata střídavě povzbuzovala hysterickým jekotem a následně omdlévala a jen co se trochu zmátořily, střihly si klasiku LedZep When The Levee Breaks. Zde Rychloručka nasadila takový grif a duchapřítomnost, že se jí otevřením okna do světlíku podařilo evokovat proslulé schodišťové echo. Je signifikantní, že již na první zkoušce tento nedostižný efekt překonala. Dosáhla toho přesunutím vlastní osoby i s nástrojem do zmíněné šachty. Dunění bylo čarokrásné a majestátní. Ještě dlouho chodily děvčatům děkovné dopisy od nájemníků domu, kteří se v tu chvíli jednou provždy zbavili problémů s hnízdícími holuby. A někteří vyjadřovali vděčnost jiného typu. To když se jejich vleklé potíže se sluchem, ohledně kterých nebylo jasno jakou léčbu zvolit, přes noc staly čitelnějšími. Děvčata ve zkušebně z toho v danou chvíli bohužel tolik neměla. Efekt byl pozorovatelný i na nižší oblačnosti, kde vytvořil (zřejmě souhrou precese a Coriolisovy síly – tak to alespoň naznačovala Jarka) obraz tří protínajících se kruhů^[2].

Rychloručka poté ladně vplula (dlužno podotknout, že v nedávné době shodila něco mezi 10ti a 50ti kily) zpátky do kumbálu, a protože Jindra si zrovna jela nějaké sólíčko, pózovala cvičenka v mezičase se svou maxi “tamburínou“ s nonšalancí Roberta Planta, až si málem vykloubila zápěstí.

 „Klídek holka, ani ty nepřehraješ všechny tydlecty pampalíny hned na první zkoušce,“ těšila ji Červenka. „Žádná hanba, počkej příště! – Budou prosit o slitování.“

Mirčina příprava hlasivek se – nerad to říkám – opravdu vyplatila. Její už tak zralý hlas zajímavé barvy zněl nyní přibližně jako směs Jirky Schelingera s chřipkou, Lemmyho Kilmistera s krysou v krku a Mariky Gombitové po kastraci. Napůl odrecitovala, napůl zapěla Five to One od The Doors ^[3]. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že příliš afektovaně, ale my dobře víme, že Mirka nedělala věci jen tak pro nic za nic, ani polovičatě, a proto i ostatní dívky byly s jejím výkonem velmi spokojené, což dávaly také hlasitě najevo. Mirka však (snad pro svou vrozenou skromnost) měla pocit, že mohlo být ještě o maličko lépe.

Nechaly teď na chvíli svou leadryni vydechnout a nasadily pár kousků pro pocvičení tempa, zívačku Fight Fire with Fire…

 „Holky, ne tak rychle!!  Fight fire – with fire, papa papa papa papa,“ korigovala tempo přemotivovaných kolegyňek Maruška.

…a také celkem svižnou Give Peace a Chance.

„Dobrý, holky, ale nezapomeňte tam vždycky tlesknout na každou půltou.“ (zase Maruška)

Pak si děvčata vyloženě užila hitovku Hocus Pocus od holandských Fokus, poněkud instrumentálního charakteru, kterou Maruš geniálně přetextovala do romštiny. Z jakých podkladů při tom vycházela se nepodařilo zjistit.

„Tak to bychom měli nějaké ty takzvané základy,“ s učitelsky zdviženým prstem shrnula Mirka právě procitnuvší z lehké letargie. „Které ale samozřejmě už vůbec nikdo normální neposlouchá. Myslím, že technicky proběhlo vše hlaďounce, ne?“ snažila se teď posunout program do trošku závažnějších poloh trošku nefér tvrzením. „Hrátky s tóny, harmoniemi a rytmy jednoduše opustíme. Takovéto to ’progresivní ’,“ naznačila Mirka rukama uvozovky a zatvářila se stylem o zácpě se mocinky nebavíme, „onanistické prodlužování skladeb nepřinese nic dobrého.“ Jarka jemně zaskřípala zuby. „To máš furt samé: hlavní motiv, vedlejší motiv, nějaké ty motivy navíc, nějaké ty přechody, bridge do bridže a nevim co ještě a pozornost zdravého mladého posluchače co? O-pa-dá-vá! V nejhorším případě jde úplně do hajzlu. Nedej bože koncepční album. To je samej úvod a melotron a podobný prasečiny. Krabice nevzhledná, účelu pofidérního, za hamondkama na smeťák patří,“ musela si Miru ulevit. Jarka si představila, jak plameny zachvacují Mirčin Gibson Firebird, nomen omen.

Nastal čas pro legitimní tj. pohlavně zpřízněné pěvecké vzory. Nasadili skočnou Kylesu, Guano Apes a v závěru bloku i kompletně legitimní tj. ze samých děvčat složené Babes in Toyland (upravený název alba této kapely „Nemesisters“ se dokonce dostal do užšího výběru na jméno kapely Rychlých šipek, ale pak některým členkám došlo, že by to nikomu nedošlo a některým nedošlo, co komu mělo dojít…). Překrásně vyšla především All By Myself od posledně jmenovaných. Jen Mirce to bůhvíproč zase tak úplně nesedlo.

„Rozdám vám tady akordy, co jsem napsala v sobotu-hik. Předem upozorňuju, že jakákoli podobnost s čímkoli klidně i z britskejch ostrovů je čistě náhodná.“

Děvčata si rychle projela podané listy a chopila se nástrojů.

Další skladbu Mirka odstartovala zakvílením: „Á jééém dý Fejmi nýýjst…“

Ačkoli holky nestačily ani pořádně nahlédnout do záznamů sobotního úsilí, doprovod nebyl žádný problém. Naprosto intuitivně to zvládaly, skoro jako by to už někdy hrály… Popravdě, nebyla to také zrovna symfonie.

 „Kurva hustý,“ utrousila jedna z dívek, když Mirka zakončovala popěvkem: „…noouu sui-tor, noouu sui-tor, for me.“

Následovala méně skočná avšak neméně závažná prvotina “My Vagina Über Alles“ (tady se vyřádila Jarka na basu). V refrénu písně Mirka doslova zpívala: „My vagina über aalles, my vagina Üüüber alles, über aalles my vagina, über Aalles Myyy Vaaginaaaooovaiaaááá“.

Sloky šly taky poměrně bezskrupulózně k jádru věci:

I am Mirka from speedy darts

Giving you novel global arts…

nebo:   Old world order fades to gray

Pinkish womb waits for your prayer…

nebo:   Boots shopping just drive me crazy

Gather tons bitch don’t be lazy

Yes you sweety let him pay for it

Good deed for such a piece of shit

Single sniff under your clothes

He should feel like overdosed

This time no more spree till dawn

We stay strong he’ll desperately fawn

nebo dokonce:  Now is 2024

Knock knock at his front door

Case full of equipment…

No worry no fear indeed

This all serves to fill my needs

Boy be honored to be mine

And you’ll earn simple physical sign

Others held you’ll also do

Not much pleasure left to you

Run quickly your last treasure hunt

Knuckle down and eat my cunt

a… refrén^[4]

„Paráda..“

„To je na řád Jany Nagyové,“ chválila Mirčino dílo Jindra. Velkou pochvalu by ale zasloužila celá kapela.

„Hele, já tady vemu ještě něco z toho listu od Jindry, jo?“ spustila Maruška bez přípravy Waiting Room od Fugazi.

Bratranec Jindřišky, který jí ochotně zapůjčil to hrůzu budící vybavení (s bláhovou nadějí, že se tak snad jeho šance u některé z dívek z klubu dostanou nad bod mrazu), přibalil ještě vyžádaný seznam doporučených fláků. Jindra ho poprosila, aby jim jako dočasně zkušenější muzikant doporučil několik typických vzorků elektrifikované maskulinní dupárny. Důvodem bylo, že děvčata chtěla rychle srovnat krok s masovou produkcí ještě předtím, než se vydají za cíli vyššími a kvalitami žádanějšími.

Děvčata teď nad mrkvovým pyré dotyčný playlist prodiskutovávala. Mirka se pro jednou svého oblíbeného životabudiče vzdala (jeho místo totiž dávno obsadil Jack Daniels). Bleskově přelétla seznam ostřížím zrakem s bezchybným líčením, některé položky zaškrtala a dolů pár řádek připsala (dvakrát u toho zlomila tužku).

„Nemá cenu –žejo– moc se hrabat ve všem tom hnoji. Některé věci ispiranci –hik poskytnou a posouží svému úče– účedlu. Zbytek typický mas-kuliNně kryptofašistický brak –brk.“

„Poďte, přehrajeme si ještě nějaké ty klasické valby, abychom pak tu mužskou čeládku roznesly na kopytech,“ nevhodně navrhla Rychloručka, která předtím chvíli nedávala pozor a skládala si z úlomků velikosti trsátka obrázek zomboidní kočky s mašlí[5]. Byla Jarkou diskrétně umlčena.

„PROSTĚ. MY tyhle věci hrát nebudem!!!  …Notěm hudebním vzorům… z mužů… …chch pÁÁÁKLIŽE!– je to nevyhnutelné! –  jen TY, keří kážou hrát əpravdu prcítěně, Áááááále! bez milostnejch výlevůů!!“

 „A jsou vůbec takoví?“

„Málo –jich je! ale sou… na schůzsce. Příšště –si řeknem…“ odkázala je náčelnice na pravidelnou seanci klubu.

Mirku už delší dobu prý někdo prozváněl. V tom rambajsu to však nikdo neslyšel. Odešla to vyřídit do koupelny vedlejšího bytu. Odtamtud k ní přes zeď doléhaly rockové a psychedelické zvuky.

Když se zvracela, pardon, vracela do zkušebny zaslechla: „Bacha! De!  …hory doly krej, na tej naší střeše..,“ víc si nepamatovala. Vyčerpání z přípravy zkušebny a všeho toho kolem ji přemohlo. Po delší době odběhla opět cosi vytelefonovat…

V koupelně pak prožila Mirka menší delirium. Přepracování je holt přepracování. Takhle jí v hlavě už dlouho nehučelo. Že by ta cigareta, kterou vyžebrala za rohem ve vinárně U Zeleného listu, byla něčím říznutá? Teď kromě šumění vlastní krve vnímala též zvuky valící se na ní ze všech stran. …chvíli jako by zaslechla ozvěnu Whole Lotta Love, celou položenou o oktávu výš, něco jako Somebody To Love od Jefferson Airplejnů a do toho všeho do úmoru se opakující Boney M (pravděpodobně čirá halucinace). Hlásily se staré dobré potíže s telefonováním… Slyšela pleskání, jako když do vany vyhazujete segedýn a temné dunění z vedlejší místnosti pokračovalo.

Ráno se překvapená Mirka probudila v koupelně, napůl zavěšená na vaně, se kterou nebylo vše tak zcela úplně v pořádku. Co tady se dělo?? Spěšně překontrolovala svůj zevnějšek, jemně se upravila. Dokonce použila triky, o kterých si myslela, že je nikdy nebude potřebovat (např. stahla si z patky dvojicí pevně sevřených prstů zvratky) a hbitě vyběhla před dům. Tam se srazila s Bohunou z obávaného Sesterstva.

„Tak vy jste tam měly včera ňáký metloše, co? To je samý ‚chlap smrdí‘ a pak se jim to vlísá na zkoušku. Nebudem kopat do zneužitejch mrtvol, neboj!“ uculila se. „Ňáký hustý borci, co? Sem neslyšela, že by někdo takle zkombinoval Fejty s Mastodon a starou dobrou Sepoškou. Taky Gojira tam myslim byla slyšet. Jen ten zpěvák ňáko vřískal. Skoro jak ženská… Byla jsem tady kousek vedle pomáhat jedné paní, která nemůže na nohy a celkem jsem si tu zkouštičku užívala… sou asi fakt dobrý. Však vy je brzo omrzíte. Zdarec.“

Mirka nechápala. Řídký to jev.

[1] nejde o marmeládu…

[2] symbol Johna Bonahama na LedZep IV   (  )

[3] Jima Morrisona celkem respektovala jako kvalitního básníka a jako sexuální objekt. (Byl mrtvý.)

[4] Jenom hodně nedůvěřivý a chorobně paranoidní posluchač by v Mirčiných skladbách mohl zpozorovat náznaky Anarchy in the UK / God Save The Queen od Sex Pistols a California Über Alles od Dead Kennedys…

[5] Hello Kitty, černý puntík, komu to nedošlo