Začala doba prázdnin a dovolených. I Rychlé šipky se po vzájemné dohodě rozhodly uspořádat výlet. Vlivem hojně navštěvované tematické výstavy právě frčelo retro, a tak se děvčata umluvila, že i dovolenou udělají v retro stylu a pojedou na Máchovo jezero vlakem.

„Girls, za každý retro prvek dostanete pět bodů do bodování,“ nakonec schůzky pronesla Mirka.

„A vod kdy se to retro jako počítá, já mám dva roky starý tenisky?“ zeptala se trochu nechápavě Jindra. Tento styl jí příliš nevoněl. Ona byla mladá, dynamická, kreativní a nerada se dívala zpět do minulosti.

„Pusinko, retro styl nás zavede zpět do minulého století. Podívej se tady příkladně na rychloruččin sportovní oděv. Tak něco takovýho,“ dovysvětlila nechápavé přítelkyni Jarka a ukázala na čelenku s nápisem CCCP.

„Navíc, na co máme ty internety? Tam je přece všechno,“ doplnila ještě Mirka s povzbuzujícím úsměvem.

Děvčata se po ukončení schůzky jako vždy rozprchla do koutků klubovny a jejich hbité prstíky okamžitě začaly dráždit strýčka googla nebo spíše tetu googlici.

Druhý den se byt začal zaplňovat záhadnými balíky s nápisy jako „Přísně tajné“, „Geheim!“, „Top secret“ či „Šáhni a vyškubu ti všechny vlasy!!!“

V rámci této hry se děvčata musela z bytu dostat v desetiminutových rozestupech a sejít se na nádraží před hlavní pokladnou. První vyšla Červenka a skupinu uzavírala Mirka.

Ač vycházela Jindra jako třetí, dorazila uřícená na nádraží jako poslední s obrovským starým batohem. „Holkýýý, já si ještě něco musela vyřídit,“ když viděla Mirčin přísný výraz. Ta nechtěla kazit atmosféru a nekomentovala tak nikotinový dech oběti závislostí na tabáku. Děvčata se začala vzájemně prohlížet a slovně hodnotit. Jarce se nelíbily Jindřiny platformy, to ona na aukčním portálu AUKRO vyhrála po veliké bitvě jarmilky a ani nevadilo, že byly o číslo menší.

Děvčata byla v nejlepší zábavě, když si Romana všimla hlášení o příjezdu osobního vlaku na stanici.

„Soudružko vedoucí, měly bysme koupit asi jízdenky, vlak přijel do stanice,“ zahlásila Romana a nabídla se, že je půjdou s Maruškou koupit. Za retro-oslovení okamžitě získala pět bodů. Body se tentokráte psaly do sešitu. Všechny tablety a mobilní telefony musely zůstat doma pod pohrůžkou mytí podlahy po dobu pěti neděl v bytě, alias klubovně.

Uhrovitý mladík s cedulkou „Nekřičte na mě, já se teprve zaučuji“ se pokusil o vtip na Maruščino etnikum, který měl odlehčit napětí v nekonečné frontě. Leč neuspěl a výsledkem byla přesně mířená facka jak od Macka v podání Romany. Jeho reakcí byla skupinová jízdenka s dvěma přestupy a náhradní autobusovou dopravou, přestože skoro do cíle jel rychlík.

Šipky nastoupily do vagonu na poslední chvíli. Začalo stěhování národů, protože bagáž děvčat převyšovala kapacitu coupé. Je pravda, že třetinu úložného prostoru vyplňovala koloběžka výrazně prostorově orientovaného pána s lahvovým pivem v ruce. Ten se ani nesnažil skrývat svojí lásku k vysoce kalorické stravě a alkoholu, a tak skrz nedopnutou košili vylézal nepěkně ochlupený velký břich. To uráželo až přecitlivě estetickou Jarku, a ta to dávala najevo nejen svými pohledy. „Uhni sádelníku,“ procedila skrz zuby při překračování jeho odulých nohou. Muž na tváři nečekaně vykouzlil široký úsměv, takže bylo vidět pár osamělých zčernalých pahýlů vzdáleně připomínajících chrup. Dodnes nevíme, jestli pro něj bylo oslovení sádelník lichotkou, či nebylo slyšet přes rozjíždějící se vlakovou soupravu a mužovo sebevědomí neslyšená slova považovalo za projev sympatie a úcty.

„Dááámyyy, ty batohy jako nemůžete nechat na sedadlech!“ zaječela postarší průvodčí.

„Nemožný outfit tohleto,“ sdělovala Jindra své dojmy Mirce. „Jak tohle můžou nosit? Já bych se z toho snad picla.“

„To jistě zařídila Mirka, aby bylo to retro všude viď, Miruš?“ pokusila se „soudružce vedoucí“ zalichotit Romana.

„Je vidět, že drahám šéfuje chlap. Tyhle hadříky jsou vopravdu votřesný,“ překvapivě souhlasila Mirka, nevšimnouc si Rychloruččiny lichotky.

Batohy zůstaly na místě a začaly se postupně vyprazdňovat. Především ten Jindřin. Maličký skládací stoleček se začal plnit jak po aktivaci kouzelného ubrousku prostři se. Na malém prostoru se tak spolu tísnily jogurty, rádlery, ochucená mléka, dalamánky, taštičky a třešně. Také zde se našlo pár retro kousků. Na tomto poli bodovala především Rychloručka. Ta potom některé potraviny jako tatranka směnila s otylým pánem za klobás a cikánský šál. Děvčata se po rozjezdu a kontrole jízdenek pustila do hodování, a tak cesta ubíhala velmi příjemným způsobem.

Jarka s Mirkou hodnotily postavení žen před rokem 1989 a zneuctění svátku MDŽ. Jindra listovala starým německým katalogem s módou, který sehnala v antikvariátu a v duchu porovnávala vyobrazené outfity s těmi, co mají Romana a Maruška ve skříni. Romana nechtěla, aby zahálelo její tělo, a tak se během jízdy pokusila přitahovat o kovový díl sloužící jako podpěra. Ta ovšem podlehla síle této super ženy, a Rychloručka musela zaplatit pokutu za výtržnost (a to vlastně doslova). Průvodčí ještě mluvila něco o esenbácích.

Naštěstí přišel první přestup a tato nešťastná událost byla odsouzena k zapomnění. V druhém vlaku byly nuceny sedět vedle dvou metaláků, kteří jim neustále nabízeli červené víno a jiné rozkoše. Chlapci byli samozřejmě odmítnuti a to ne zrovna jemně. Jediná, která se příliš nebránila, byla Jindřiška. S hochy se přece jen stačila poznat během takzvaných kuřpauz. Omlouvala si to tím, že to k retru prostě patří a zvlášť na vlakových záchodcích. Za kouření přišla pokuta číslo dvě, neboť vlak byl čistě nekuřácký a mladý průvodčí byl navíc militantní nekuřák.

A pak to přišlo! Kombinace kefíru, třešní a radleru si začala vybírat svou daň nejdříve tupou bolestí v krajině břišní. Mirka se marně snažila přepudrovat výrobkem dovezeným ještě z NDR, ale moc to nezabralo. Jen naši hoši metaláčtí kladně komentovali popelavě bledé obličeje a místo ferneta začali nabízet krém na boty. To jako aby ten warpaint byl dokonalý. Leč dívky v tu chvíli začalo zajímat něco úplně jiného. Tedy konkrétně lokalizace sociálního zařízení.

První se na toaletu dostala „soudružka vedoucí“. Snažila se nedýchat a štítivě sklopila dolů nevábně vyhlížející prkénko s otiskem pánské boty. Nedalo se nic dělat, a tak se její hebká pokožka sedací části musela dotknout lepkavého plastu. Dostavila se chvilka úlevy a snad i rozkoše. Slastný pocit vystřídalo zděšení. V místě, kde předpokládala výskyt toaletního papíru, bylo prázdno. Co teď? Žena se nikdy nevzdává. Zašátrala v tašce od Jitexu Písek. Šok! Hygienické kapesníčky zůstaly v její civilní kabelce. Hrůza na druhou. Z archaické tašky vykukoval pouze sešit, kam se psalo bodování. Byl to nerovný boj s přírodou. Najednou se ozvalo prudké zabouchání a hlas průvodčí: „ Jsme ve stanici, kde použití toalety není povoleno. Máte to tam ve třech světových jazycích, jestli neumíte česky mladá paní.“

„Ta baba mi pije krev,“ zasykla Mirka. Podlehla! Začala trhat papír s profilem Červenky a záznamu o získaných bodech na výpravě.

Nestačilo to. Další na řadu přišla současná lídryně bodování akce Romana. „Promiň Romí, to fakt nešlo.“

„Tak ženská, vylezte, zeserete nám tu perón“, křičel před dveřmi přednosta stanice, který se vložil do sporu. „To bude pokutičkaaaaa,“ zahalekal.

O nic lépe se nevedlo ani Jarce, která na tom byla s toaletním papírem úplně stejně. Dostala se do stejné prekérní situace jako Mirka, akorát místo modrého sešitu měla historickou brožurku od Lídie Korabelníkové s vlastnoručním podpisem, za kterou dostala 15 bodů…..

Asi bychom se dostali za hranice vkusu při pokračování líčení této nešťastné příhody. Děvčata lehčí o pár kilogramů a peněz nakonec dorazila na místo určení. Je třeba dodat, že žaludeční potíže se vyhnuly Marušce, která spořádaně dojedla vše, co zbylo. Vlaková etapa retro soutěže byla z pochopitelných důvodů zrušena a Jindra byla dokonce pochválena, když vytáhla tablet, který obratně všila do flanelové košile. Jen Jarka pořád nechtěla půjčit Mirce již dříve zmiňovanou brožuru.