Začala doba prázdnin a dovolených. I Rychlé šipky se po vzájemné dohodě rozhodly uspořádat výlet. Vlivem hojně navštěvované tematické výstavy právě frčelo retro, a tak se děvčata umluvila, že i dovolenou udělají v retro stylu a pojedou na Máchovo jezero vlakem.

„Girls, za každý retro prvek dostanete pět bodů do bodování,“ nakonec schůzky pronesla Mirka.

„A vod kdy se to retro jako počítá, já mám dva roky starý tenisky?“ zeptala se trochu nechápavě Jindra. Tento styl jí příliš nevoněl. Ona byla mladá, dynamická, kreativní a nerada se dívala zpět do minulosti.

„Pusinko, retro styl nás zavede zpět do minulého století. Podívej se tady příkladně na rychloruččin sportovní oděv. Tak něco takovýho,“ dovysvětlila nechápavé přítelkyni Jarka a ukázala na čelenku s nápisem CCCP.

„Navíc, na co máme ty internety? Tam je přece všechno,“ doplnila ještě Mirka s povzbuzujícím úsměvem.

Děvčata se po ukončení schůzky jako vždy rozprchla do koutků klubovny a jejich hbité prstíky okamžitě začaly dráždit strýčka googla nebo spíše tetu googlici.

Druhý den se byt začal zaplňovat záhadnými balíky s nápisy jako „Přísně tajné“, „Geheim!“, „Top secret“ či „Šáhni a vyškubu ti všechny vlasy!!!“

V rámci této hry se děvčata musela z bytu dostat v desetiminutových rozestupech a sejít se na nádraží před hlavní pokladnou. První vyšla Červenka a skupinu uzavírala Mirka.

Ač vycházela Jindra jako třetí, dorazila uřícená na nádraží jako poslední s obrovským starým batohem. „Holkýýý, já si ještě něco musela vyřídit,“ když viděla Mirčin přísný výraz. Ta nechtěla kazit atmosféru a nekomentovala tak nikotinový dech oběti závislostí na tabáku. Děvčata se začala vzájemně prohlížet a slovně hodnotit. Jarce se nelíbily Jindřiny platformy, to ona na aukčním portálu AUKRO vyhrála po veliké bitvě jarmilky a ani nevadilo, že byly o číslo menší.

Děvčata byla v nejlepší zábavě, když si Romana všimla hlášení o příjezdu osobního vlaku na stanici.

„Soudružko vedoucí, měly bysme koupit asi jízdenky, vlak přijel do stanice,“ zahlásila Romana a nabídla se, že je půjdou s Maruškou koupit. Za retro-oslovení okamžitě získala pět bodů. Body se tentokráte psaly do sešitu. Všechny tablety a mobilní telefony musely zůstat doma pod pohrůžkou mytí podlahy po dobu pěti neděl v bytě, alias klubovně.

Uhrovitý mladík s cedulkou „Nekřičte na mě, já se teprve zaučuji“ se pokusil o vtip na Maruščino etnikum, který měl odlehčit napětí v nekonečné frontě. Leč neuspěl a výsledkem byla přesně mířená facka jak od Macka v podání Romany. Jeho reakcí byla skupinová jízdenka s dvěma přestupy a náhradní autobusovou dopravou, přestože skoro do cíle jel rychlík.

Šipky nastoupily do vagonu na poslední chvíli. Začalo stěhování národů, protože bagáž děvčat převyšovala kapacitu coupé. Je pravda, že třetinu úložného prostoru vyplňovala koloběžka výrazně prostorově orientovaného pána s lahvovým pivem v ruce. Ten se ani nesnažil skrývat svojí lásku k vysoce kalorické stravě a alkoholu, a tak skrz nedopnutou košili vylézal nepěkně ochlupený velký břich. To uráželo až přecitlivě estetickou Jarku, a ta to dávala najevo nejen svými pohledy. „Uhni sádelníku,“ procedila skrz zuby při překračování jeho odulých nohou. Muž na tváři nečekaně vykouzlil široký úsměv, takže bylo vidět pár osamělých zčernalých pahýlů vzdáleně připomínajících chrup. Dodnes nevíme, jestli pro něj bylo oslovení sádelník lichotkou, či nebylo slyšet přes rozjíždějící se vlakovou soupravu a mužovo sebevědomí neslyšená slova považovalo za projev sympatie a úcty.

„Dááámyyy, ty batohy jako nemůžete nechat na sedadlech!“ zaječela postarší průvodčí.

„Nemožný outfit tohleto,“ sdělovala Jindra své dojmy Mirce. „Jak tohle můžou nosit? Já bych se z toho snad picla.“

„To jistě zařídila Mirka, aby bylo to retro všude viď, Miruš?“ pokusila se „soudružce vedoucí“ zalichotit Romana.

„Je vidět, že drahám šéfuje chlap. Tyhle hadříky jsou vopravdu votřesný,“ překvapivě souhlasila Mirka, nevšimnouc si Rychloruččiny lichotky.

Batohy zůstaly na místě a začaly se postupně vyprazdňovat. Především ten Jindřin. Maličký skládací stoleček se začal plnit jak po aktivaci kouzelného ubrousku prostři se. Na malém prostoru se tak spolu tísnily jogurty, rádlery, ochucená mléka, dalamánky, taštičky a třešně. Také zde se našlo pár retro kousků. Na tomto poli bodovala především Rychloručka. Ta potom některé potraviny jako tatranka směnila s otylým pánem za klobás a cikánský šál. Děvčata se po rozjezdu a kontrole jízdenek pustila do hodování, a tak cesta ubíhala velmi příjemným způsobem.

Jarka s Mirkou hodnotily postavení žen před rokem 1989 a zneuctění svátku MDŽ. Jindra listovala starým německým katalogem s módou, který sehnala v antikvariátu a v duchu porovnávala vyobrazené outfity s těmi, co mají Romana a Maruška ve skříni. Romana nechtěla, aby zahálelo její tělo, a tak se během jízdy pokusila přitahovat o kovový díl sloužící jako podpěra. Ta ovšem podlehla síle této super ženy, a Rychloručka musela zaplatit pokutu za výtržnost (a to vlastně doslova). Průvodčí ještě mluvila něco o esenbácích.

Naštěstí přišel první přestup a tato nešťastná událost byla odsouzena k zapomnění. V druhém vlaku byly nuceny sedět vedle dvou metaláků, kteří jim neustále nabízeli červené víno a jiné rozkoše. Chlapci byli samozřejmě odmítnuti a to ne zrovna jemně. Jediná, která se příliš nebránila, byla Jindřiška. S hochy se přece jen stačila poznat během takzvaných kuřpauz. Omlouvala si to tím, že to k retru prostě patří a zvlášť na vlakových záchodcích. Za kouření přišla pokuta číslo dvě, neboť vlak byl čistě nekuřácký a mladý průvodčí byl navíc militantní nekuřák.

A pak to přišlo! Kombinace kefíru, třešní a radleru si začala vybírat svou daň nejdříve tupou bolestí v krajině břišní. Mirka se marně snažila přepudrovat výrobkem dovezeným ještě z NDR, ale moc to nezabralo. Jen naši hoši metaláčtí kladně komentovali popelavě bledé obličeje a místo ferneta začali nabízet krém na boty. To jako aby ten warpaint byl dokonalý. Leč dívky v tu chvíli začalo zajímat něco úplně jiného. Tedy konkrétně lokalizace sociálního zařízení.

První se na toaletu dostala „soudružka vedoucí“. Snažila se nedýchat a štítivě sklopila dolů nevábně vyhlížející prkénko s otiskem pánské boty. Nedalo se nic dělat, a tak se její hebká pokožka sedací části musela dotknout lepkavého plastu. Dostavila se chvilka úlevy a snad i rozkoše. Slastný pocit vystřídalo zděšení. V místě, kde předpokládala výskyt toaletního papíru, bylo prázdno. Co teď? Žena se nikdy nevzdává. Zašátrala v tašce od Jitexu Písek. Šok! Hygienické kapesníčky zůstaly v její civilní kabelce. Hrůza na druhou. Z archaické tašky vykukoval pouze sešit, kam se psalo bodování. Byl to nerovný boj s přírodou. Najednou se ozvalo prudké zabouchání a hlas průvodčí: „ Jsme ve stanici, kde použití toalety není povoleno. Máte to tam ve třech světových jazycích, jestli neumíte česky mladá paní.“

„Ta baba mi pije krev,“ zasykla Mirka. Podlehla! Začala trhat papír s profilem Červenky a záznamu o získaných bodech na výpravě.

Nestačilo to. Další na řadu přišla současná lídryně bodování akce Romana. „Promiň Romí, to fakt nešlo.“

„Tak ženská, vylezte, zeserete nám tu perón“, křičel před dveřmi přednosta stanice, který se vložil do sporu. „To bude pokutičkaaaaa,“ zahalekal.

O nic lépe se nevedlo ani Jarce, která na tom byla s toaletním papírem úplně stejně. Dostala se do stejné prekérní situace jako Mirka, akorát místo modrého sešitu měla historickou brožurku od Lídie Korabelníkové s vlastnoručním podpisem, za kterou dostala 15 bodů…..

Asi bychom se dostali za hranice vkusu při pokračování líčení této nešťastné příhody. Děvčata lehčí o pár kilogramů a peněz nakonec dorazila na místo určení. Je třeba dodat, že žaludeční potíže se vyhnuly Marušce, která spořádaně dojedla vše, co zbylo. Vlaková etapa retro soutěže byla z pochopitelných důvodů zrušena a Jindra byla dokonce pochválena, když vytáhla tablet, který obratně všila do flanelové košile. Jen Jarka pořád nechtěla půjčit Mirce již dříve zmiňovanou brožuru.

Na jedné ze schůzek klubu Rychlých Šipek: „Holkííí, Jarí má bezvadnej nápad.“

„Jó, a jakej?“

„Víte, jak teď běží v televizi ta taneční soutěž?“

„Nevim, něco pro mladý?“

„Naopak, jsou to klasický tance! Vohoz až na zem a tváříš se u toho, že tě vystřihli z filmu Pád Třetí říše.“

„Počkej, počkej, vohoz až na zem, jak s tím chceš udělat windmill?“ byla zvědavá Rychloručka.

„Říkám, že to není pro mladý, ne.“

„No však, vždyť windmill je tak starej breakdancovej prvek, že o jeho počátcích se nedochovaly písemné záznamy.“

„Holky, klid.“

„Ten filmek, jak jsi zmínila, není nějakej sequel ke Hře o trůny, viď? To musím skouknout.“

„Upozorňuju tě, nenarazíš tam na děti lesa, tím méně draky, snad jedině neukojitelného trpaslíka…“

„Holky můžu vám teda říct, na co báječnýho jsem přišla?“

„Povídej!“

„No jak teď běží ta soutěž StarDance, to je vám ohromně populární. Všichni to sledujou. Zkuste se zeptat předků. A my si z té jejich popularity maličko jako uškrábneme.“

„A jak bys to prosímtě chtěla udělat? Chceš uspořádat Když feministky tančí?“

„Ne, to je náročné a nemuselo by to dopadnout dobře… My normálně sepíšeme příhodu o tom, jak se náš slovutný klub účastnil jejich soutěže a budem to věšet do diskuze kde si stardancechtiví fanoušci vyměňujou dojmy – do zblbnutí (to tam budem věšet)(…i si vyměňujou). Někdo to třeba přečte.“

„Super!!!!“

Druhý den Jarka přinesla hrubý náčrt připravované povídky.

Hnutí Rychlé Šipky ve StarDance (název možná ještě změníme, ale už takhle je to dost atraktivní…)

Dramaturga osvítí myšlenka, že pro dvanáctou řadu StarDance to chce něco frešového. Proto proti věku a zkušenosti Marka Ebena (a jednotlivosti) nasadí něco opačného: Rychlé šipky (WOW). Děvčata z nej-nej-správnějšího klubu považují výběr sebe za naprosto logický a očekávatelný. Kdosi z produkčního týmu vysloví obavy o to, jak to skončí. Dívky jakožto neprofesionálky jsou přiděleny tanečníkům, kteří se o ně mají starat a “vést je“. Tohle nemůže dopadnout dobře. Po prvním týdnu tréninku, během kterého od profesionálních tanečníků musí vyslechnout, ač citlivě sdělené, přece jen výhrady, si na schůzce Klubu dívky slavnostně slíbí, že se těm nafoukaným panákům (v podstatě trošku zakamuflovaným T.M.P.čkům^[1]) pomstí.

Na dalším večeru zastíní jejich profesionalitu svými provokativními outfity (Mirka původně chtěla úplně nahá) a koketním pomrkáváním a zdupou jim nohy (záměrně, nenápadně). Poté, co jsou pro poranění velkého počtu tanečníků ze soutěže (bezprecedentně) vyloučeny, zahájí kampaň proti šovinistickému komplotu, ve kterém je tanečníci schválně špatně naučili kroky, aby je znemožnili a mohli tančit jen sami se sebou – jak odporné. Šipky si svým sympatickým vystupováním postupně nakloní celou veřejnost. Jak dámy, tak především pány.

Tlak na pořadatelský tým nakonec způsobí, (a hlavně článek v Cosmopolitanu,
Chtěl, abych šlapala!!!), že složení StarDance je totálně přeobsazeno.

Dívkám nepřejí některá periodika potažmo jedinci a kladou divnou otázku, proč se mají měnit obsazení a pravidla soutěže kvůli části soutěžících? Neuvědomují si ovšem, že zde rozhodují televizní divačky. Dívkám pomůže také masivní tričková a velmi šik kampaň s hrudními nápisy „Ženy nepotřebují pravidla, stačí instinkt“ a „Ženy neznají limity“(proti tomuto heslu se ozve SMM neboli sdružení mladých matematiček [s podporou SSM – sdružení starých matematiček], které ke svému protestnímu dopisu, přidají i tisíce spočítaných příkladů s limitami funkce, jak vlastními, tak i nevlastními…).

Výše zmíněná periodika zkrachují. Soutěžícími se stávají výhradně Rychlé šipky, které si k sobě volí své další kamarádky, aby mohly tančit dívky s dívkami a předešlo se nechutnostem. Další kolo tak proběhne k velké spokojenosti Klubu, až na malý detail. Zbývá zbavit se Marka Ebena.

A proč leží moderátor dívkám v žaludku? (tč. obrazně) Je to nehorázný důkaz toho, že chlapi mohou být kultivovaní a vkusní.

Během dalšího večera je vyzván k tanci postupně všemi Šipkami bez nějaké pauzy. Tancem je polka. Poslední ho dostává do spárů Rychloručka, která zavzpomíná na hody kladivem na atletickém kolbišti a roztočí Marka opravdu pěkně. Ve chvíli, kdy je “propuštěn“, zachytí mikrofony jeho hlášku: „Motám se jako prase.“

„M“ na konci slova „motám“ je digitálně vyretušováno, a když kamery ještě zachytí jeho pohled, který vrhá na Terezku Kostkovou (dost možná s prosbou o pomoc), nikdo mu nevěří, že nekomentuje taneční výkon své dlouholeté moderátorské kolegyně, která má toho dne růžové šaty.

Scéna zaslouženě způsobí poprask. Marně Marek argumentuje a zaklíná se (prý se to v takových chvílích dělá), že mluvil o sobě. Nejblíže stojící Jindřiška i ostatní Šipky pohotově dosvědčují, že zřetelně slyšely, jak pan Eben říká: „Motá- se…“ Též dámy ze zahraničních redakcí Cosmopolitanu přizvané jako VIP obecenstvo po krátkém tlumočení Mirkou ochotně potvrzují, že přesně totéž slyšely také. „Me too! Me too!“ zní sálem o překot jejich odhodlané volání.  Stává se to motem celé kampaně za očištění televizní obrazovky od hrubých jedinců. Že Marka Ebena tato vzedmutá tsunami smete jako prvního, je logické.

„…závěr ještě nemám úplně doladěný, ale chtěla bych tam něco jako, zvítězily všechny ženy, protože zvítězily Rychlé šipky – všechny. A, bulvární deníky píšou: Šok, pan Chlopčík dopisoval na tabulky další cifry.“

„Hele Jaru, a nebudem tam za nějaké makiavelistické bestie?“

„Neboj, to nikomu nesepne. Každej si z toho odnese, že jsme dobré, deme si za svým a umíme se oblíkat…     …tak kdybyste něco k tomu měly, hoďte to do placu. Do soboty to musíme mít spíchnuté.“

Hned další den přispěchaly se svou troškou do mlýna další děvčata z klubu. Mirka přišla s věcným a logickým vyústěním změn v soutěži:

…Po vypadnutí ostatních soutěžících docházelo pravidelně k patové situaci. Neuvěřitelné bylo, že všechny soutěžící pokaždé získaly shodný počet bodů (nejvyšší známka je zpravidla jen jedna). A protože porota pouze chválila, nešlo tyto brilantní výkony všech účastnit hodnotit jinak než desítkou. Co teď, ovšem? Získávaly kupodivu i stejný počet hlasů od diváků! Než aby byly soutěžící vystaveny nějakému improvizovanému vyřazování, což by se neobešlo bez slziček a ostatních emocí, rozhodlo vedení, že budou postupovat všechny. A tak se do finálového večera historicky poprvé probojovalo HNED pět tanečních dvojic o deseti děvčatech. Vlastně o osmi. Romana tancovala s Maruškou.

Maruška přidala do povídky něco poezie:

…Po skončení posledního tance a klasických rozhovorech s moderátorkami((!)) došlo na hodnocení. Tu povstal (sic po malinkatém postrčeníčku) pan porotce Chlopčík. Zvedl zlatou tabulku s číslem sto, z jejíž rubové strany přečetl zdravici, která náramně vystihovala náladu v sále:

Všechny ženy tančí krásně

nožky kmitaj’ jako básně

od Boženy Němcové

učte se vy volové

Hle jak Mirka krásně vede

ani Chlopčík to nesvede

Jarka válí jive i waltz

Baláši tos nepobrals

Jindra tančí jako vždycky

kroky umí fantasticky

Romaniny zvedačky

chlapi jsou z nich na sra….

(varovný pohled Taťány Drechsler)

…prášky

Maruška jen dokazuje

že správný Rom zatancuje

a k tomu i zazpívá

(napadl ho verš „není žádná dilina“, ale nechtěl přilévat olej do ohně, a tak se držel naučeného textu)

pohyb a žár v krvi má

V porotě je názor jasný

(jak by nebyl, když vám dají na krk nůž, nebo něco horšího…)

všechny za sto, to je krásný

(ano, víme, že se v naší kdysi krásné soutěži dávala max desítka, ale co člověk zmůže…)

Více dát už nemůžem (taky propagandistická věta)

v tanci není lepších žen

Porota příští bude jiná

moje hvězda pohasíná

Nemají se už co učit

mohu jenom doporučit

Rychlé šipky do poroty

předávat dál ty hodnoty

co má svět dnes vyznávat

každý bude strašně rád

a už končím poému

kolektivu novému

hodně štěstí ženám přeju

(poslední řádky už se za tak krátký čas se nestačil naučit, a tak byla znát lehká improvizace)

bez nich se už neusměju…

a dál to neumím…………

Soutěžící slzely dojetím nad projevem byť značně neumělým této bývalé taneční veličiny. Krutopřísný tyran, který mnohdy neodpustil nedokonalé propnutí dolní končetiny, či špatně odehnané sluníčko sedmitečné, nyní přepisuje dějiny této show… pod tlakem neúnavných koles dějin, řeklo by se.

Mirka s Jaru byly hrdé, jak se Maruška vycajchnovala. Mirka připsala nějaké ty bodíčky do klubového hodnocení a Jarka si opravila mínění. Závěru textu se samozřejmě chopila opět přímo Jarka:

…Slova se následovně chopila i Terezka Kostková a se slzou v oku zhodnotila uplynulý ročník jako nejlepší a průlomový. A s jejími nejlepšími kamarádkami, se kterými se zná podivně krátce, ale připadá si jako by spolu tahaly kačery. V předchozích sériích se učili především soutěžící, ale v této řadě se učili hlavně porotci a moderátoři, ale i diváci u televizních obrazovek. Vyzdvihla ještě jednou sounáležitost se všemi finalistkami, které zbořily zajeté stereotypy a pravidla. Tanec povýšily nad umění, něco co bude ženy vždy spojovat a nikdy ne rozdělovat. Prostě kecy, kecy, ale moc pěkné. Vítězky – tedy Rychlé šipky – se pak s Terezkou objaly kolem ramen a za hutného doprovodu tanečního orchestru, v němž se na základě sponzorského daru objevilo dvacet balalajek, oddali se tanci z východních stepí, tzv. kožáčku, během něhož došlo k prezentaci sponzora spodního prádla.

Sál se začal otřásat mohutným potleskem. Na place byla hromadná objímací akce a na parket dopadaly zlaté konfety. V publiku omdlévaly některé divačky, které už nezvládly tak enormní příval emocí.

Tak a povídka byla na světě. Jindra si to celé byla ochotná přečíst a Romanu hlavně zajímalo, jaký by byl osud převychovatelných mužů, protože ano, i takové členky se najdou…

„Jen tak mimochodem, co ten Chlopčík, myslíš, že by nám šel v reálu takhle na ruku?“

„Tak to už je dávno vyřešený, milostivá, hihi. Je ve třetím oddílu Hlídky Barbory Panklové. Převychovaný s číslem 78541.“

[1] T.M.P. – tupá maskulinní prasata – výraz, který užívají Rychlé šipky ve chvílích, kdy je to vhodné                                  poznámka editora

Zašly do “í-čka“, vyhledaly “Naděždu“, přeptaly se na Širokou ulici, vyrazily po stopách svých úhlavních vyzyvatelek.

„Nějak se nám to kaboní,“ obrátila Bohuna ustaranou tvář k nebi. „To už asi dáme jen tu knajpu?“

„Po včerejšku piju leda za odměnu,“ evokovala pobledlá Nohy od stolu včerejší oslavičku všedního dne. „Pojďte, urvem ten zbytek a mažem.“

Vtom se spustil liják, že dívky ani zásadní debatu nestihly dokončit. Vběhly do nebližšího průjezdu právě včas, aby je nezasáhl další ještě prudší příval deště. Takhle to dál nejde, shodly se, když byly v polovině poslední krabičky cigaret. Přece tu musí být poblíž nějakej podnik, ne? Krom toho, denní doba pokročila a smrákalo se.

Pozornost dívek upoutalo temné dunění, které stopro nebylo přírodního původu a vycházelo ze zadní části dvora. S polevujícím deštěm bylo stále zřetelnější.

„Vypadá to sice na nějakou tucárnu, ale co, vypijem si tam svý a můžem začít dělat na tom článku… …a potom všem vynadáme do čůráků.“

Nelibé zvuky je dovedly do zadní části dvora k malé brance. Prošly krátkým průchodem a ocitly se na větším prostranství. Zde z mokré, oparem pokryté dlažby vyrůstal rozměrný krychlovitý objekt bez oken. Něco jako přístavek nebo veliká kůlna. Pootevřenými dveřmi lákalo pulzující červené světlo k tanečnímu veselí. Hlomoz vycházející z objektu už tak jednoznačně sugestivní nebyl. Ale jak trefně poznamenala Štětka: „Kdo ví, co je mezi těmi hopsajícími idioty dneska v kurzu.“ Vtom hlomoz náhle utichl.

Právě ve chvíli kdy vcházely dovnitř, ustalo také blikání a kdesi na druhé straně bouchly dveře. Ocitly se ve strohém, neproniknutelně tmavém prostoru a dostavila se nervozita. Stačí, aby teď někdo zavřel dveře, kterými vešly a budou tu uvězněné. Ale kdo by hlídal v tom dešti… Ze vzdálených koutů k nim pronikala jen slabá načervenalá záře. Oči dívek nepřivyklé temnu zprvu žádný pevný bod nezachytily. Něco tu nehrálo. Na podlaze se převalovala umělá mlha. Dívky jí svým pohybem vířily a sledovaly, jak vytváří chapadlovité výběžky. Pomalu postupovaly dál. Několik dalších opatrných kroků a ještě kousek. Už se zdálo, že místnost je celá prázdná, když před nimi z šera vystoupil objekt, který by při procházce městem normálně vůbec nečekaly.

Nebyl nepodobný masivnímu antickému sloupu odlitému z rudého plastu. Kanelury tedy podélné žlábky nedosahovaly kvalit dórských mistrů, ale monumentalita byla úctyhodná. Dívky pohladily chladivý plast. Lehce přejely prsty po systému drážek. Vrchol sloupu se ztrácel v černé tmě. Nebylo jasné, zda podpírá střechu či končí volně v prostoru. Zato dole!!!!!! Dívky strnuly. U paty sloupu se v jakémsi poloprůhledném vaku choulily dvě lidské postavy.

Po prvotním šoku opatrně prohlížely výjev, který je zcela hypnotizoval. Hmota obklopující schoulené postavy, rozmlžila jejich obrysy tak, že nebylo možné pozorovat, zda jsou oděny a jestli vůbec dýchají. V místech kde měly hlavy vtažené mezi ramena, byla hmota – jakýsi průhledný laminát – vyleštěna do skelné průzračnosti. Vyděšené dívky si s hrůzou uvědomily, že postavy na ně upírají naléhavé pohledy. Ano, tyto schoulené “lidské koule“ měly tváře a bez mrknutí upíraly své oči přímo na ně. Pokud šlo v tom šeru soudit, šlo o jedince mužského pohlaví. Pohled toho více nalevo byl takový krajně nespolehlivý až nevěrohodný, zato ten vpravo aniž ztrácel něco ze své děsivosti a aniž cokoli z jeho zlověstnosti tím utrpělo, výrazem poněkud připomínal muflona.

V té chvíli oblohu nad přístavkem rozčísl blesk téměř okamžitě následovaný hromem a střešním oknem osvítil vršek sloupu. Cosi masivního se tam nahoře kymácelo a naklánělo směrem k nim hrozící jim jistojistě zavalením. Leč nohy měly členky sesterstva jako z olova. Vždyť také nikdy nepocítily zpocenou rozkoš běžeckého pásu o spineru nemluvě.

Doburácel hrom a celý prostor rozsáhlé kůlny opět pohltilo kalné nepřívětivé přítmí. Dívky ještě chvíli stály jako přimražené. Mnohá z nich byla ráda, že jí kolegyně nevidí do piercingem vyšperkované tváře, ve které se zračil nevýslovný děs.

Kousek poodstoupily. Vrazily do malého kovového stojánku, a ten s řinkotem dopadl na zem. Jejich těžce zkoušené nervové dráhy tak utrpěly další zásah. Na konci stojánku byla malá cedulka. To zjistily spíš pohmatem. Chvíli vyčkávaly ve tmě. Ze všech stran k nim doléhalo jen zlověstné ticho. Pak Nohy od stolu zakryla rukama od sebe display svého mobilního telefonu tak, aby jen úzký proužek světla dopadl na místa, kde očekávaly text. Celé Sesterstvo si tak mohlo přečíst:

David Černý: “Uctívači Dilda“ – plastika v nadživotní velikosti.

Další salva blesků vrhla dovnitř záplavu světla. Malá skupinka dívek stála uprostřed prázdné místnosti, kde z podivného úpatí vyrůstal jediný sloup. Pohledy smrtelnic vylétly vzhůru. Z vrcholu sloupu blahosklonně a moudře shlížela v nadživotní velikosti ale přesně z rudého plastu vyvedená hlava našeho nejvyššího státníka.

Za zády jim zaznělo stěží srozumitelné: „Čiňte pokání!“. Naštěstí žádná ze členek latinu neovládala. To už ale Sesterstvo na nic dalšího nečekalo a zběsile vzalo kramle. Jak se toho večera dostaly domů, členky vesměs netuší. Prokličkovali hladce Barabiznovskými uličkami toho času bez jediného automobilu k nejbližší tramvajové trati. Až zde, na poflakovací třídě si jejich netrénované prohulené organismy uvědomily, že bez kyslíku to dál nepůjde a zde teprve se mohly vydýchat. Pořád ještě hrůzu v očích.

Toho večera se jim neusínalo úplně nejkomfortněji a nejedna žárovka svítila vytrvale až do rána bílého.

Protože sesterstvo nesleduje politiku a zásadně nečte deník Metro, palcové titulky, které druhý den zahlédly v tramvaji při jízdě na černo, si se svým včerejším dobrodružstvím vůbec nespojily:

Černého „Rudý kokot“ vyvolal kontroverzi: Mynář se nepoznal, Ovčáček ano.

Mluvčí hradu: je nám ctí být koulemi pana prezidenta.

Následujícího dne vyšla ve Zhuleném Fetu reportáž o tom, jak děvčata pronikla do Barabiznova a neohroženě se dostala až do tajemné svatyně uctívačů Dilda, kde na ně zaútočilo neznámé božstvo ve tvaru mužského přirození. Odtud sesterstvo pak hrdinně prchlo zpátky na Velkou stranu. Tomu se nejvíc smála Rychloručka a předváděla, jak sesterstvo hrdinně prchá. Podobnými kousky vždycky celý klub úplně odrovnala.

„Uctívači dilda?“ divila se pak ještě Maruška. „Tak přece říkáme tomu řetězci s “domácími potřebami“, ne?“ vykouzlila rukama uvozovky.

„Právě!“ opáčila Jindra. „Myslela jsem, že jsou trochu v obraze.. a nenechají se rozhodit takovouhle srandičkou“ dodala ještě a pohladila sbírku barevných kamarádíčků, která visela na věšáku tvaru berušky hned vedle dveří do ložnice.