V případě Sesterstva byl průběh výletu do Barabiznova podivný. Jejich s několikatýdenním zpožděním uskutečněná odvetná výprava proběhla v porovnání s průkopnickou výpravou Rychlých Šipek ve značně odlišných kulisách. Nechci tvrdit, že to měly všecko zadarmo, ale, no… …posuďte samy. Správně bychom měli psát: v případě Sesterstva stříbrné placky. Tak přeci zněl celý název spolku, jehož členky nosí na krku vypalovaná CD – na znamení odporu vůči nahrávacím společnostem a komerčně úspěšným umělcům, jako výraz solidarity s vymírajícím médiem a v hospodě U vyvržené střevle si stříbrným kotoučkem podkládají tupláky, čímž dokladují opovržení materiálními statky, hi-fi reprodukcí a konzumací piva po půllitrech. (Z komerčně úspěšných umělců u nich snad nejvíce odporu budí Chad Kroeger ze zámořské formace Nickelback. Došlo to dokonce tak daleko, že jednu dobu bylo některé vybavení jejich bytu polepeno portréty dotyčného “idolu“, a každé spláchnutí či sešlápnutí pedálu odpadkového koše doprovázelo obřadně vyslovené „papej Čadíku“.)
Všechny účastnice této odvetné výpravy poměrně hladce pronikly do zlověstného Barabiznova. Byly celkem čtyři – sesterstvo sakum prdum v plném počtu plus ještě pobraly osobu neupravenou, nezorientovanou, nepoužívající deodorant ni ústní vody, tedy krásně zapadající do kolektivu, Tonku Plíhalovic. Výprava probíhala nad očekávání hladce. Nikdo si jich nevšímal, nikdo je nepronásledoval, nikdo se po nich nesápal (proč taky…).
„Projdem se tu jako obvykle, zajdem na místa, kde se pipky vyděsily, objektivně popíšem to nic, co tam najdem a článek zakončíme pojednáním na téma, hnací plyny v kosmetických přípravcích způsobují úbytek šedé kůry,“ navrhla program náčelnice Nohy od stolu.
„Zní jako rozumnej plán,“ připojila se nohsledka Štětka. „Stihnem ještě pak ke Střevli na jedno dvojité a přes Komára domů do nonstopu, kde si článek v klidu spíchnem.“
A to by to nebyla Bohuna, aby se nepřidala: „Za mě dobrý.“
Tonka Plíhalovic k tomu všemu nic moc neměla. Utrousila svoje obvyklé: „Penitenziagite,“[1] a nepěkně se zakabonila. Nebyl to hezký pohled.
V průjezdu popsaném ve FEM-FEMU, který sesterstvo podle přilehlého muzea tortury snadno našlo, už dávno nic zlověstného neviselo. Jen naproti přes ulici bylo nějaké srocení lidu. Když se dívky prodraly mlčenlivým davem, zjistily, že na dlažbě u paty vysoké zdi hoří desítky svíček. Zjevně je sem lidé donesli k uctění nějakého smutného osudu. Prý jakýsi mrtvý turista.
„Na co vlastně umřel?“ ptala se zvědavě Bohuna jedné starší paní, která chvíli postála v pietně vyzdobeném koutku a pak se rozcházela za svými denními povinnostmi. Hned si to silně vyčítala. Mohly se snadno prozradit jako vetřelci a to teď opravdu nepotřebují. (Jak je vidět, Bohuna byla pod vlivem reportáže Rychlých Šipek. Jedině tak mohla ke čtvrti, ve které se nacházely, získat silně paranoidní vztah.) „Sněť, přechozená amputace,“ ochotně odpověděla paní a zkoumavě se zadívala na tazatelku.
Bohuna nedala jinak a vmáčkla mezi potůčky vosku z množství svíček jednu další, kterou vylovila ze své kápézetky. Co na tom, že její svíce byla černá s červenými lebkami vysázenými po obvodu. Nápis “No Pity Fucker“, který ji taktéž zdobil, byl již téměř uhořelý, respektive poslední slovo chybělo.
„Máš recht, třeba to byl punker,“ domýšlela Nohy od stolu.
„No, minimálně tím jak to zavěsil,“ podotkla trefně Štětka.
[1] viz Jean-Jacques Annaud: Jméno Růže; z latinského „čiňte pokání“ –poznámka překladatele