Myslíte si někdo, že sesterstvo, zlopověstný spolek plný závistivých punkerek, míjející všechny zásadní výzvy dneška, družstvo bez kázně i vany, s problematickým psychologickým profilem, nechalo bez povšimnutí úspěch Rychlých šipek, který se samozřejmě po výpravě do Barabiznova a jejím podrobném popsání ve FEM-FEMu dostavil? Pak jste na omylu. Úspěch Šipek, který mimochodem snad poprvé od dob bájného Stěrače dosáhl parametrů okresní beatlemánie, naopak vyburcoval zahálčivé příslušnice perspektivního pohlaví k nebývalé aktivitě. Rozhodly se vypravit do tajemné čtvrti na vlastní pěst, vypátrat tam cosi zajímavého a uveřejnit to ve svém skomírajícím plátku. O tom, že případné další vydání jejich špinavého periodika bude obsahovat obligátní omáčku, strefující se do vyhlášeného klubu Šipek, nikdo nepochyboval…

Malá odbočka k doplnění výše uvedeného:

Krátce po výpravě do Barabiznova vydaly Rychlé šipky ve FEM-FEMu obšírný popis svých příhod při pátraní po odkazu Boženy N. Samotné jméno zbožňované literátky tam však nezaznělo, aby nebylo narušeno další pátrání. Popsali ji jako jednu pani o které víme, že je nejlepší. Jinak bylo uvedeno téměř vše. Jen Rychloručka se zasadila o zjemnění tématu poškození kabelky a Mirka prosadila stažení příhody s dotazem na typ kuřiva s tím, že prý nedává smysl a čtenářky by mátla. To je jistě pravda. Zvlášť proto, že na ni skutečně nebylo nic konkrétního zodpovězeno.

Enormní zájem o po několika týdnech již klasické “Zkazky z Barabiznova“ vyžádal si nějaký přístup ze strany Rychlých šipek, a bylo rozhodnuto o autorském čtení. Tajná služba pozvolna se rodícího centra moci, Huňajda a spol., vypátrala, že mezi zájemkyněmi o tuto kratochvíli jde vesměs o bývalé uctívačky J. K. Rowlingové, které až na vyjímky nic jiného nečetly (pomineme-li titulky k titaniku v původním znění). Bylo tedy nasnadě zařadit do programu také úryvky z nekorunovaného manifestu feminismu, kompilátu zásadních hybatelek, kterýžto si Jarka pod dohledem Mirky dovolila sestavit. Tvořily ho z větší části práce těchto veličin vystupujících pod pseudonymy: Eleanor Rooseveltová – jako přinašečka ohně, Dana Drábová – jako cvičitelka jádra, Ivana Zemanová – jako krotitelka monstra. Ke čtení byly po menší debatě v klubu vybrány tyto statě:

E. R.: Moje dětství na farmě, aneb přednosti nohavic při práci s dobytkem. (Vzhledem k tomu, že na farmě nevyrostla, jde zřejmě o alegorii. Pochybnosti o výsledcích Jaltské konference, kterými Mirka trpěla od dětství, objevem tohoto textu ještě zesílily.)

D. D.: Spiderman – opium starší retardované mládeže a filmových studií – Goblin nepředstavuje pro současnou technologii prakticky žádnou výzvu, ještě tak Dr. Octopus.

I. Z.: Žiju, tedy jsem.

Rychloručka sem tam opatřovala články ve FEM-FEMu malůvkami. Pověstný byl svého času její zpočátku interní spor s Jindřiškou, které pomáhala ilustracemi s esejí Střihy, které se nosí samy. Poměrně pracně vyklidněnou situaci v klubu, kterou Mirka zaplatila počínající vráskou pod levým okem, tehdy nepříjemně rozčeřil dotaz klubu chovatelů Terra-Beroun, zda by nemohli umístit vyvedenou kresbu klapavky pižmové[1] do záhlaví svého webu. Jarka zachraňovala smír v kolektivu namísto vysílené šéfové poukázáním na příslušnost nejapných tazatelů k mužskému plemeni a pochválila skicu krajkového topu, na jehož rozpoznání byla patřičně hrdá.

Příležitost pokročit k větším formátům naskytla se Rychloručce možná až příliš záhy. V souvislosti s připravovaným čtením vycítila příležitost a rozhodla se pro klasický plakát. Marně Mirka varovala, že vytištěním ve velkém počtu exemplářů bude její umění devalvováno.

Tentokrát vytvořila už po všech stránkách vyzrálejší umělkyně něco opravdu výjimečného. Již samotný titulek plakátu „Výprava za hranice možností“ hovořil za vše. Doprovodila ho kresbou, kterou ostatní členky klubu odmítaly vícekrát spatřit. Částečně proto, že jim evokovala hrůzyplný zážitek pronásledování a nebezpečenství, které v Barabiznově zažily, a částečně proto, že kresba byla prostě hnusná. Rychloručka to naštěstí vzala jako kompliment své expresivitě, což byla poctivá práce přesvědčovacího tandemu Mirka – Jarka. V zájmu jednoty klubu a své pleti Mirka novou žádost z Berouna – obrázek se totiž nedopatřením objevil ve FEM-FEMu – raději zazdila a potají dala k dispozici obrázek párty šatů – “klapavky“, jen když ti mílí pánové budou od té dobroty a další takové dotazy laskavě oželí. „Ne, s použitím pářících se střevlíků opravdu souhlas nedáme,“ dodala ještě, „Pěkný den!“

„Spár zla!“, představila Rychloručka svůj nový výtvor.

Šlachovitá končetina natahující se ze tmy průjezdu a hrozící uchopit diváka ohnutými prsty s nepěstěnými nehty a občasnou záděrou. Nadto byl obrázek opravdu hnusný.

„Hele, není příbuzná s tou tvojí tatérkou?“ pošeptala Jarka Jindřišce.

„Kerou?“

„No s tou, jak ti dělala toho parádního hlušce, když jsi měla pauzičku v klubu?“

„Jo, s touhle. To spíš ne. Ta byla o moc lepší, mimochodem pro tvoji informaci, byla to tehdy původně poštolka. Ještě teď kouká Božence z pusy ocas, koukni!“…

Na veřejná prostranství se obraz nakonec nedostal. Mirka vysvětlila Romaně, že jejich prvořadým cílem je osvěta a ne přetváření naštěstí důvěřivých moderních děvčat v přestrašená individua (také bylo relativně v zájmu děvčat, aby na čtení alespoň někdo dorazil). Síla autenticity, živelnost projevu, caravaggiovské přítmí, nepochopená genitalia – vlastně genialita a podobná hesla zachránila klidný večer a posílila, co již nebylo třeba – sebevědomí Mirky ve věcech vedení klubu.

Z FEM-FEMu byl obrázek také nakonec stažen. Zdobil tak pouze samu kulturní akci, kde se nacházel poněkud po straně malého pódia oddělen od protagonistek kevlarovou plentou a z protější strany salonku byly pro jistotu odstraněny všechny kovové odrazuschopné předměty. Pod obrázkem stály věty citující z textu po vzoru klasických Verneovek: Kdo bojíš se vražedných přízraků, do Barabiznova nevstupuj… a ještě „…hernajs, to bylo o fous,“ prohlásila Rychloručka.

Po přečtení relativně krátkého úryvku, který vybrala Mirka a přečetla Jarka (popisoval vesměs návštěvu turistického informačního centra), následovaly dotazy, takže nemohl nepadnout i ten nejčastější: „Jak se parta holek rozhodne pro něco tak extrémního?“ Mirka ztišila gestem šum v útulném (až na ten obraz) salónku knihkupectví La Kundera a odpověděla malou lží, na které se v klubu shodly, jelikož slouží dobré věci: „Víte, my to vlastně ani jako něco extrémního nevnímaly…“

[1] druh vodní želvy