Přestože v klubu vládla navenek pohoda a klid, uvnitř byly dívky Romčiným odchodem přece jenom zdrceny. Napomohla tomu i zpráva, kterou přinesla Jarka. Jedna z obdivovatelek klubu prý zaslechla, jak se Rychloručka domlouvala s Nohama od stolu, že se půjdou podívat na hokejový zápas Slávie a poté půjdou do Pavouka. Zpráva působila jako sůl v otevřené ráně vztahu našich hrdinek. A těžší chvíle měla teprve přijít. Seběhlo se to asi takto:

Jednoho dne zůstala Mirka doma. Provázely jí bolesti spojené s pravidelným měsíčním cyklem. Jindy by nehnula ani brvou a povznesla by se nad toto utrpení trápící celé ženské pokolení, ale toho dne to bylo nějak intenzivní.

A tak si zalezla do pelíšku, pustila si svou oblíbenou Dianu Krall a otevřela si facebook, kde si upravila status na profilu. Ten teď zdobil smutný obličej a zvracející obličej. Najednou se hlučně rozezněl zvonek.

„Koho to sem zas šovinisti nesou?“ zabručela a podívala se kukátkem, kdo je. Tam uviděla postavu s igelitovou taškou pohupující se nervózně v bocích.

Bože-no, Fanda Huňákovic, co ta tady chce? Jsem rozcuchaná a nenalíčená, takhle jí nemůžu otevřít! Mirka by nebyla Mirkou, kdyby si nevzpomněla na školu rychlého líčení. Vlasy nechala tak. Po pěti minutách tedy mohla otevřít.

„Co se děje?“

„Je tu Jindra? Něco jí nesu! Jo a u spodního rtu máš nedotaženou linku.“

„Dej to mně. Já jí to předám.“

„No já nevím!“

„My Šipky před sebou nemáme tajemství!“

„Aby ses nedivila,“ položila tajemnou igelitku na stůl.

„Co to je? Fuuuj, co to tu smrdí?“ Mirka počala vytahovat balíček z igelitky.

„Hele Vuittonka! Který prase vyhodilo takhle nádhernou tašku? Ty chlapy fakt střílet.“

„Že je to Vuittonka, to bych tak netvrdila.“

„Padělek? – To nenos mně, ale na celníky, nebo k prodejci. A co s tím má společného Jindra?“

Fanda vytáhla ze své kabelky dvoje lékařské latexové rukavice, pinzetu a nasadila si dioptrické brýle. Jeden pár rukavic podala Mirce a druhý si sama navlékla.

„Tak podívej,“ otevřela kabelku a pomocí pinzety odtrhla látku vnitřní strany. Mirka krom propálených míst spatřila i onen nešťastný autogram výrobce z Asie.

„Jasně fake, ale co s tím má u Pohlreicha společného Jindra?“

„Tohle,“ Fanda s umem soudního patologa vytáhla lístek zasunutý v plastovém pouzdérku schovaném v postranní kapsičce kabelky. „Vrátila jsem to, tak jak jsem to našla,“ dodala a začala rozbalovat lístek.

Mirka si potichu četla: „ Ahojky lidičky, vím, že jste mi tuhle tašku neukradli, ale jen jste jí někde našli. Za navrácení vám dám tisíc korun. Moje adresa je Jindra H……..“

Mirku polilo horko. Další zradu už klub nepřežije. Navíc, co ty záhadné fleky na vnitřní straně?

Fanda, čekala na nějaký komentář, ale místo toho se Mirka chvatně začala oblékat. Ze skříně vytáhla kabát velmi podobný těm, který nosili příslušníci německé tajné státní policie. Obula si vypulírované vysoké holínky a vykázala Fandu ze dveří. Rázným gestem ji pozdravila a vydala se směr salon Beauty. Během cesty se snažila najít nějaké řešení. Nejdřív chtěla Jindru rovnou na místě vyloučit, ale s přibývajícími metry chůze se její hněv začal mírnit. Rychlé šipky ve třech? Jarka by mohla zpochybnit její vůdčí schopnosti a určitě by dala hlasovat o nové velitelce klubu. Byl by to boj o lehce zmanipulovatelnou Marušku. Co by tomu řekli v Kosmíku? A ty posměšky ze strany sesterstva. Ne, to by nepřežila. Chyby členek šly tak trochu na její vrub, to si začala uvědomovat. Ne, je třeba se krizi vyhnout. Myslela si, že povede dokonalý klub dokonalých dívek, který bude vzorem všech děvčat v jejich muži ovládané zemi. Klub, který bude ostrůvkem vzdoru a zároveň naděje. A ten ostrůvek se začíná čím dál tím zmenšovat, potápět se, mizet pod hladinou. Rozervaná mysl sváděla těžký boj mezi hrdostí a ponížením. Mezi pravidly a pochybením. Představa chybující ženy z řad Šipek byla skličující. Nakonec touha po zachování klubu zvítězila. S Jindrou se přece pracovat dá. Správná koučka dokáže vytáhnout z průšvihu i ty nejhorší jedince. Dobrá nálada se vracela, přísnost v obličeji však zůstávala. Prolétla dveřmi salónu.

„Čauky, Jindra je kde?“ houkla na učnici uklízející podlahu. Ta jen ukázala směrem k zadnímu východu. Přes záclony jí spatřila a následoval další šok, který rázem měnil celou situaci. To, co viděla, vysvětlovalo propáleniny na fejkové kabelce! Jindra KOUŘILA CIGARETU!!!!

Rozpadnou se Rychlé šipky?

Dokáže se Jindra vyléčit ze závislosti na nikotinu?

Jak dopadne vztah česko-slovenského páru?

Jsou autoři Šipek vůbec normální?

To se dozvíte, nebo nedozvíte v dalším pokračování Rychlých šipek!

„Ne, jo?“

„Prostě ne. Podívej, ty si chceš přivést takovýho vocasa, ještě navíc hokejku? Jarka má prostě pravdu. Poslechni nás, víš, že jsme to s tebou nemyslely nikdy zle.“

„Dobře, tedy. V tom případě vystupuji z klubu! Nenechám si šlapat po štěstí,“ odvětila brunátná Romana.

„To je tvoje volba! Už jsi ale zaplatila příspěvky na další měsíc. Ty jsou v tomto případě nevratné.“

„Romčo, počkej, co já tady bez tebe,“ začala naléhat Maruška. Pojilo je přátelství ještě z období předšipkovského.

„Romí neblázni. Kvůli chlapovi Ti to přece nestojí za to. Jsme přece kámošky a navíc nám teď vyřizuju hromadnou slevu do Orsaye,“ přidala se Jindra.

„Navíc tady máš závazky! Vedeš nás ve wellness a fitness činnostech! To si jako máme hledat novou trenérku?“ trochu upjatě doplnila Jarka.

„Když ne on, tak ani já!“ V očích Rychloručky se objevily slzy. Chvatně si začala nandavat věci do sportovní tašky Adidas. „Cvičící gumy a činky si nechte. Pro ostatní si přijdu jindy.“

„Sboženou,“ ozvalo se ještě ode dveří, které se následně prudce zavřely. Pak už byly slyšet jen rychlé kročeje a prásknutí dveří domovních.

„Počkeeeej!“ vzpamatovala se jako první Červenka. Její mrštnost nebyla na úrovni Rychloruččiny, a tak se po půl hodině vrátila udýchaná se slzami v očích.

„Nedoběhla jsem jí.“

„Nedá se nic dělat, oblíkej se, půjdeme do Paládia. Třeba nás něco napadne,“ řekla Mirka a významným pohledem sjela Červenčinu teplákovou soupravu.

Naše hrdinky procházely uličkami a náměstíčky obchodního centra bez nálady. Mluva vázla a bez povšimnutí zůstaly i trendy letní botky, které z obchodní výlohy přímo volaly po koupi.

U jahodového šejkru Mirka náhle řekla: „Dneska ve 21 hodin se sejdeme u památné zdi před barem U Zlého komára. Na místě, kde jsem osvobodila Jarku z rukou HELL RAIDERS a tak vzniklo naše sdružení. Na tomto místě se uradíme, jak dál.“

Děvčata si zatleskala. A už přemýšlela, jak se na tu slavnostní chvíli vyparádí. To jim trochu zvedlo náladu.

V devět večer se u spoře osvětlené zdi sešla děvčata ve slavnostních úborech. Poslední se ze stínu vynořila Mirka s posmutnělým výrazem. Jindra nesměle vykročila a slavnostním hlasem pronesla:

„Mirko, já náš klub nezradím, ani kdyby mě žádal o ruku Jarda Jágr nebo George Clooney.“

Poté dala Mirce polibek, který stvrzoval její slova!

„Ano, ano, my také nezradíme,“ překřikovala se zbylá děvčata. A vtiskávala o překot Mirce další polibky.

Ještě štěstí, že děvčata používala neslíbatelnou rtěnku. Následně vše k dokonalosti navrátil speciální kosmetický hadřík. Děvčata se pak postavila do kruhu a v družném hovoru plném pozitivní energie se držela společně za ruce.

„Tichoooo tam. Tady se spíííí!“ ozvalo se z okna činžovního domu.

„Zalez ty starej dědku plesnivej!!“ Následovala salva smíchu. To už zase byl ten náš veselý spolek, byť o jednu členku chudší.

Ještě ten den se Romana ocitla u dveří své lásky. Milenec jí otevřel až po druhé třetině hokejového zápasu kanadsko-americké hokejové ligy s tím, že ať ještě třetinu počká, že se jí pak hned bude věnovat. Smutná sportovkyně tedy tiše vzlykala a očima plnýma slzí pozorovala urputnou snahu domácího mužstva o vyrovnání jednobrankového náskoku. To se nakonec povedlo, takže následovalo prodloužení. V něm krásnou trefou vystřelil výhru nad New Yorkem slovenský hrdina Majo Gáborík. Julo povýsknul radostí a sportovními emocemi se nechala strhnout i naše sportovkyně.

Následně Július v ložnici napodobil skvělý výkon svého kolegy. Sám několikrát s přehledem skóroval, čímž zachránil Romanin celodenní ztracený zápas. A Romana rázem zapomněla na všechny ty zlé prognózy svých nyní už bývalých kamarádek. Její nový život se jí líbil.

Romče se u Julka líbilo. Byl to prostorný byt s koupelnou a vířivkou. Výzdoba byla možná trochu dětinská, protože na zdi visely plakáty a portréty slavných slovenských osobností, mezi nimiž nechyběli Peterové Štastný a Bondra, Paľo Habera, Róbert Fico nebo Josef Tiso.

„Som hrdý Slovák a iba raz by som si chcel zahrať aj v reprezentácii,“ reagoval na výzdobu své ložnice náš vlastenec. Nebo nacionalista? Romaně ani jedno nijak nevadilo a byla ochotná změnit i národnost, kdyby si to její nový přítel přál. Láska nemá mít hranic a musí bořit rozdíly, ať jsou jakkoliv propastné.

A jednoho dne to přišlo. Ten den D, na který čekala celý život a už myslela, že nepřijde. Nejdříve povečeřeli lehký caesar salát, při kterém si dali skleničku šampaňského a panáčka demenovice (slovenské slivovice). Cestu do ložnice Julo vystlal okvětními lístky růží… Tam ji donesl, což byl výkon hodný Herkula. Po vášnivé předehře si jí opatrně vzal. Milovali se nenasytně skoro celou noc a až k ránu usnuli únavou a nevídaným blahem.

–

„Miláčku, ráda bych tě někomu představila. Víš, my máme takové sdružení přítelkyň – takový klub.“

„Hej samé baby,“ zasvítila očka Julovi. „U nás v kabíne sú len samí chalani, tak dáme nejakú zoznamovačku, nie?

„No víš, ony si na svém ženství tak jako dost zakládají.“

„Nerozumiem, čo to táraš?“ podivil se Julo.

„No jsou to trochu takové ultras feminismu, jak říkáte vy sportovci, i když třeba Jindra s Maruškou jsou upe v poho.“

„U nás na Slovensku by som je zrovnal, ale čo sa dá robiť,  som hen v tých Čechách.“

„Je to taková moje rodina.“

„Ajaj, mamičky ty majú vždy pravdu,“ ušklíbl se při představě kolektivu starých nepřejících panen.

„Domluvím schůzku, určitě to bude fajn. Přijdeš, viď?“

„No áno, čo mám robiť. Vo štvrtok máme zápas, tak po ňom.“

„Já na to holky připravím, neboj. To bude dobrý.“

„Idem raňajkovať, pák musím na tréning.“

„Udělám Ti i svačinku miláčku, na ledu Ti vyhládne. Bude zdravá a přesto výživná.“

Po tomto idylickém ránu ubíhal den přímo nádherně. Do fitness se vrátila dokonce i Tina Pletánková a Romaně donesla lístky na představení Romeo, Júlie a Tma. Rychloručka si ve volných chvílích připravovala, jak Mirce řekne o její vážné známosti. Bála se, že náčelnice nebude s jejím Julínkem, jak mu někdy z legrace říkala, spokojena. Navíc toho od Mirky slyšela o mužích tolik zlého. Jenom samí vocasové, tupá maskulinní prasata a další podobné názvy. A přitom Julek byl jiný, prostě báječný! Rozhodně žádný vocas!!!

Mezitím seděly Mirka s Jarkou u kávy a probíraly situaci v klubu.

„Ta Rychloručka je poslední dobou nějaká vyměněná. Je roztěkaná a během schůzek si pořád něco špitají s Jindrou,“ začala Mirka k tématu Romana.

„Taky se začala malovat a s Jindrou si šla koupit nové boty a nebyly to tenisky!“ dodala Jarka.

„Co to tak může být?! Vždy byla věrnou a horlivou členkou našeho sdružení. Teď v bodování klesla dokonce na čtvrté místo a na Jindru má náskok pouhých pěti bodů.“ Mirka spěšně shlédla výsledky za tento měsíc.

„Mám takové zlé tušení,“ tajemně prohodila Jarka.

„Něco víš?“

„Domýšlím si. A napadá mě jediná možnost.“

„Jaká?“

„Mužská svině!!!!!!“

„Néee. Vážně? No je to možný. Podle čeho soudíš?“

„Podle jejího výrazu a takovýho přihlouplýho úsměvu. A taky mi polila telefon kávou.“

„Jak ty to můžeš znát…?“

„Vždyť víš!“

„…jo tamten… Pěkně si holčinu vyzpovídáme, a pokud se podezření potvrdí, učiníme patřičná opatření!“

„Jen aby to nebyl konec klubu!“

„Neboj, mám to všechno pod kontrolou!“

„No právě.“

„Co tím myslíš?“

„Niiiic!“

„Jak nic?“

„Jestli nejseš na holky příliš tvrdá.“

„Ty bys byla ještě tvrdší, kdybys Šipky vedla!“

„To máš pravdu!“

Odpoledne se děvčata sešla ve své klubovně. Mirka zahájila tradičně schůzku a už chtěla začít s výslechem, na který si přinesla z ložnice stolní lampu, ale Rychloručka se přihlásila sama.

„Power girls, musím se vám s něčím svěřit. Už to pár dní trvá, ale nechtěla jsem to zakřiknout. Je to nejúžasnější věc na světě. Našla jsem si chlapce. On je vážně skvělý, milý, pozorný a mocinky hodný. Jmenuje se Július a je to profesionální hokejista. Nemá žádnou vlastnost, o které tady slýcháváme od Jarky nebo Mirky. Prosím přijměte ho mezi sebe jako rovného. Moc vás prosím.“

„Já to tušila, vocas,“ vzdychla Jarka.

„Takhle o něm nesmíš mluvit!“ bránila Julka Rychloručka. „Vím, je to sice chlap, ale báječnej. Kdybyste ho znaly….“

„Navíc ještě hokejka, kdyby to byl alespoň profesor na gendru, ten by se podřídil tvým potřebám. Víš, kolik provětraj modelek? Čteme o tom pořád,“ nedala se Jarka.

„Hraje jen v druhé lize a ještě ve čtvrtým útoku. Po takových nejdou.“

„Ale jdou. Hokejky a kopačky jsou stejný. Chlapi sou všichni stejný! Seš ty snad nějaká Misska?“ pokračovala v hádce Jarka.

„To zabolelo!“ ozvala se Jindra.

„Promiň Jindři, ale teď tu řešíme tadyhle Romanu.“

Mirka zatím jen bedlivě sledovala ostrou debatu mezi děvčaty. Rychloručka se těžko bránila výpadům útočné Jarky a hledala záchranu právě u Mirky.

„Mirko, tak řekni něco ty! Jsi naše vůdkyně a máš nejvíc rozumu,“ naléhavě zvolala Rychloručka.

„Ne! V žádném případě! Rychlé šipky nejsou pro muže!!!“

Jak dopadne ostrý střet Mirky a Jarky s Romanou?

Zastane se Romany Jindra?

Je ohrožen klub rychlých šipek?

Půjde Romana na interrupci?

To se dočtete, nebo taky ne, v dalším pokračování Rychlých šipek