Po velkých debatách a za patřičně vyšponovaného očekávání byla ve FEM-FEMu slavnostně otevřena kulturní rubrika. Děvčata si v ní dala za úkol vyhledávat šovinistické rádobykulturní výlevy i nebezpečné genderově rovnostářské záležitosti a objektivně o nich informovat svoji početnou čtenářskou obec. Zpočátku tedy šlo především o tvrdou kritiku.

Zdrcující kritice na stránkách FEM-FEMu neušel například akční romantický sci-fi válečný a zřejmě také alternativní film s Dolphem Lundgrenem v hlavní roli – Vyhnanec (v originále přiléhavěji Bridge of Dragons). Lacino z toho nevyšel ani známý spektákl z proklínaných dílen Hollywoodu – Titanic: Není přeci možné, rozčilovala se Jarka oprávněně ve své věcné recenzi, aby průměrně inteligentní dívka se solidním vzděláním a na vrcholu sil nezabránila nejhoršímu při střetu z dnešního pohledu středně velké lodi s běžným kusem plovoucího ledu. Proti tomu nebylo množné nic namítnout. Mirce zase nešlo na rozum, že by tato dívka neposkytla službu poslední (míněno neusnadnila odchod z tohoto světa) svému známému, psychicky nemocnému umělci. Podrobný rozbor byl zakončen poměrně strohým doporučením, aby se čtenářky obecně vyhýbaly filmům s tím zkompromitovaným umělcem Leonardem Di C.

Že by se objevilo dílo splňující jejich přísná měřítka, děvčata zprvu ani nedoufala. Našlo se však několik zajímavých titulů, jejichž zhlédnutí bylo pro čtenářky double-eF jistě obohacením. Za všechny jmenujme tyto (Jarka se obvykle po dopsání vstřícné recenze obrátila na kolegyně a s fajkou ’klémovkou’ v ruce pravila: „Takhle nějak vzniká kultovka!“):

Bílá Masajka, aneb kterak mladá žena šíří emancipaci u afrického kmene, jejímž výsledkem je outěšek a nepochopení. Byť neúspěšný pokus nabourat genderové stereotypy v kulturně zaostalé Africe, je potřeba připomínat si pionýry pardon pionýrky nového světového pořádku.

Divočina – jak se žena vychovávaná pouze svou matkou, ničená drogami a volnou láskou vydala na životní pouť po amerických parcích (ne zábavních) s 60ti kilogramovým baťohem, kde hledá samu sebe. Zde je třeba si zapamatovat, že hrdinka se hlásí hrdě k feminismu zejména při konfrontaci s vlezlým Afroameričanem (a to se počítá).

Bez dcerky neodejdu. Příběh o tom jak mladá Američanka poznává rodnou zemi svého muže lékaře Mahmůda a zažívá netušené dobrodružství, o kterém se nesnilo ani Kara Ben Nemsímu v Mayově cyklu Ve stínu padišáha.

Ďábel nosí Pradu. Tento snímek si tvrdě prosazovala naše módní expertka Jindřiška. Snímek popisuje, jak mladá výborná novinářka proniká do světa módního buzynesu, aby pochopila, že práce ničí vztahy. (Za což se dostala do sporu s Mirkou, která se rozčilovala nad tím, jak mohla tato žena opustit Eden ženského světa kvůli nějakému kuchtíkovi, který nedosahoval úrovně Jirky Babici a ani vzdáleně se nepřiblížil kuchařskému umění krásné femi čarodějky Dity Pecháčkové.)

Pak ještě Jarka poukázala na dílko, jehož název si nezapamatovala, ale přesto věděla, že vypráví o přátelském (pozor! ne milostném) vztahu mladé úspěšné šéfové firmy s oblečením a zkušeného seniora, který přijme pozici děvečky pro všechno a řeší, na muže překvapivě velmi citlivě, její soukromý život. (Manžel ji totiž podvádí.) Scéna, kdy zaměstnanci (rozuměj poddaní) jsou pozváni na večer do restaurace a je jim zde s úsměvem sděleno, že během emancipace se na muže a jejich potřeby „jaksi pozapomnělo“, Jarku doslova rozsekala.

Našly se i snímky, které snesly přísnější kritéria genderově přijatelného filmu. Děvčata doporučila například dokumenty z buňky Olgy Sommerové: Moje největší vzory a Proč jsou chlapi méněcenní.

Dívky přesto cítily, že stále ještě čekají na onen vytoužený svatý grál světové kultury, výjimečné dílo, které by jako maják v temnotě ukázalo směr a stalo se manifestem jejich slibně se rozvíjejícího hnutí. Zdali se takové dílo objeví ještě za jejich životů, bylo otázkou. Některé z nich o tom silně a občas i dost hlasitě pochybovaly. Byly dokonce smířené s tím, že dílo takových kvalit budou muset nakonec zřejmě vyprodukovat samy[1]. Dál však pilně vyhledávaly, vzývaly své patronky (Lady Gagu i Květu Fialovou tč. živou) a objížděly všemožné festivaly, až nakonec…  …byl tu.

Podařilo se jim nalézti film, který konečně pravdivě popisoval život v jeho přesné nahotě a realisticky líčil schopnosti jednotlivých postav. Nic takového tu dosud nebylo. Děvčata doslova ve své recenzi napsala: Takový podobný film ještě nikdy ani nikde nebyl.

Text pokračoval: Film, který se nebojí pravdy, byť je to pravda pro velkou část společnosti zatím nepřijatelná…

 …Film naprosto bezskrupulózně popisuje jak si jedna nestudovaná handicapovaná žena středního věku se základními výrobními prostředky a čtyři až pět vkusně oděných dívek zcela bez prostředků avšak s nezanedbaným make-upem dokáže poradit s prakticky neomezeným (praktičtěji však silně omezeným) počtem mužských protivníků téměř bez materiálního omezení. A to ať už se jedná o protivníky v přímé opozici anebo takzvaně “ve vlastních řadách“…

 …Tato filmová freska zároveň zdůrazňuje roli žen jako nositelek pokroku, kabelek a význam kabelky pro trvale udržitelný rozvoj…

…Jediným smítkem na blyštivém skvostu dramatu je zde poslední pohled hlavní hrdinky, který by si nepozorný divák snad mohl vyložit jako žádostivý. Z kontextu díla je však jasné, že více než cokoli jiného zde očima postavy promlouvá odpovědnost za budoucnost lidstva zcela oproštěná od veškerých subjektivních potřeb.

Uznalý smích vyvolal v kruhu Rychlých šipek způsob, jakým se tvůrčímu týmu podařilo obelstít velké multiplexy a dostat film do běžné distribuce zcela nesmyslným avšak již vyzkoušeným názvem.

…proto Milé čtenářky neváhejte, končila recenze ve FEM-FEMu, seberte kamarádky, sousedky anebo třeba i babičku a vyražte do kina!!!  Šílený Max vám ukáže cestu. Věříme, že to bude opravdu vaše Fury Road.                 Vaše Šipečky

„Nevěděla jsem, že George je dívčí jméno,“ odvrátila se Rychloručka celá vzrušená od monitoru, kde hledala údaje o tvůrcích filmu.

„Tak teď už to víš,“ pohladila ji po hlavě laskavě Mirka, a protože měla na sobě slušivý silonový svetřík s leopardím vzorem (a Rychloručka svou oblíbenou ebonitovou sponu do vlasů), slyšitelně to mezi nimi zajiskřilo. Rychlé šipky na sebe pohlédly a po chviličce ticha se daly do smíchu. Romča to také ještě stihla a jakmile se probrala a posadila, přidala se ke svým kamarádkám.

„Jak to jakoby luplo, viď?“ jediná Maruška byla schopná slova.

 Však si už dlouho neužili takové legrace.

POZNÁMKA:

Na stránkách Femagu, což byl všelijaký feministický server, který si nevímproč myslel, že FEM-FEM nějakým způsobem dotahuje, se s několikatýdenním zpožděním objevila “objevná“ recenze. Slovenská recenzentka zde píše, cituji:  (pozor! spoileruje jako prase)

Mad Max: Fury Road u mňa definitívne nabral podobu feministického mokrého sna v momente, keď na scénu prichádzajú posledné z obyvateliek vymretého Green Landu, ktorých vek by som odhadla na 65+. Už len ich samotná prítomnosť  vo filme musela porušiť všetky nepísané pravidlá hollywoodskej kinematografie týkajúce sa reprezentácie žien v tejto vekovej kohorte. Keď sa ukáže, že to nie sú žiadne zmätené a bezbranné panie, ale drsné, na motorke jazdiace bojovníčky, vieme, že sme svedkami niečoho, čo v rámci žánru nepozná precedens.

Mad Max: Fury Road tak úplne s prehľadom spĺňa všetky tri kritéria známeho Bechdelového testu[2]. Vo filme je moment, keď sa spolu rozpráva hneď 12 žien – z toho 7 pomenovaných – ktoré riešia oveľa dôležitejšie témy ako mužov. Napríklad stratégiu ako premôcť svojich početných prenasledovateľov, alebo ovládnuť  mesto, z ktorého pôvodne museli utiecť.

Vo filme bola akcia a naratíva rozložená vo vražednom pomere 98:2. Za normálnych okolností by táto kombinácia mohla vo mne spôsobiť chronické prevracanie očami trvajúce až do odchodu z kinosály. Z feministického hľadiska bol však film natoľko zaujímavý, že ma neodradila ani jeho hyperakčnosť.

Návštevu kina preto všetkým vrelo odporúčam. Silných, inteligentných a akcie schopných hrdiniek hollywoodská produkcia vo svojich filmoch neponúka mnoho. Keď tak výnimočne urobí, treba si to vychutnať v prvých radách.

Kdyby se děvčata raději starala o autentický přínos než o jakési symbolické polutování[3]… …není všechno zlato, co se třpytí, že?

[1] Zde dostává vyprávění o Rychlých šipkách částečně autobiografické rysy – pozn. aut.

[2]  Bechdel test – kritéria výběru filmu pocházející z komiksového stripu Alison Bechdelové – 1. ve filmu jsou alespoň dvě ženy (známých jmen), 2. mluví spolu, 3. o něčem jiném než o muži.

[3]   Nikoli slovenská lítost. Sloveso odvozené od podstatného jména “poluce“. – poznámka nakladatele