Po velkých debatách a za patřičně vyšponovaného očekávání byla ve FEM-FEMu slavnostně otevřena kulturní rubrika. Děvčata si v ní dala za úkol vyhledávat šovinistické rádobykulturní výlevy i nebezpečné genderově rovnostářské záležitosti a objektivně o nich informovat svoji početnou čtenářskou obec. Zpočátku tedy šlo především o tvrdou kritiku.

Zdrcující kritice na stránkách FEM-FEMu neušel například akční romantický sci-fi válečný a zřejmě také alternativní film s Dolphem Lundgrenem v hlavní roli – Vyhnanec (v originále přiléhavěji Bridge of Dragons). Lacino z toho nevyšel ani známý spektákl z proklínaných dílen Hollywoodu – Titanic: Není přeci možné, rozčilovala se Jarka oprávněně ve své věcné recenzi, aby průměrně inteligentní dívka se solidním vzděláním a na vrcholu sil nezabránila nejhoršímu při střetu z dnešního pohledu středně velké lodi s běžným kusem plovoucího ledu. Proti tomu nebylo množné nic namítnout. Mirce zase nešlo na rozum, že by tato dívka neposkytla službu poslední (míněno neusnadnila odchod z tohoto světa) svému známému, psychicky nemocnému umělci. Podrobný rozbor byl zakončen poměrně strohým doporučením, aby se čtenářky obecně vyhýbaly filmům s tím zkompromitovaným umělcem Leonardem Di C.

Že by se objevilo dílo splňující jejich přísná měřítka, děvčata zprvu ani nedoufala. Našlo se však několik zajímavých titulů, jejichž zhlédnutí bylo pro čtenářky double-eF jistě obohacením. Za všechny jmenujme tyto (Jarka se obvykle po dopsání vstřícné recenze obrátila na kolegyně a s fajkou ’klémovkou’ v ruce pravila: „Takhle nějak vzniká kultovka!“):

Bílá Masajka, aneb kterak mladá žena šíří emancipaci u afrického kmene, jejímž výsledkem je outěšek a nepochopení. Byť neúspěšný pokus nabourat genderové stereotypy v kulturně zaostalé Africe, je potřeba připomínat si pionýry pardon pionýrky nového světového pořádku.

Divočina – jak se žena vychovávaná pouze svou matkou, ničená drogami a volnou láskou vydala na životní pouť po amerických parcích (ne zábavních) s 60ti kilogramovým baťohem, kde hledá samu sebe. Zde je třeba si zapamatovat, že hrdinka se hlásí hrdě k feminismu zejména při konfrontaci s vlezlým Afroameričanem (a to se počítá).

Bez dcerky neodejdu. Příběh o tom jak mladá Američanka poznává rodnou zemi svého muže lékaře Mahmůda a zažívá netušené dobrodružství, o kterém se nesnilo ani Kara Ben Nemsímu v Mayově cyklu Ve stínu padišáha.

Ďábel nosí Pradu. Tento snímek si tvrdě prosazovala naše módní expertka Jindřiška. Snímek popisuje, jak mladá výborná novinářka proniká do světa módního buzynesu, aby pochopila, že práce ničí vztahy. (Za což se dostala do sporu s Mirkou, která se rozčilovala nad tím, jak mohla tato žena opustit Eden ženského světa kvůli nějakému kuchtíkovi, který nedosahoval úrovně Jirky Babici a ani vzdáleně se nepřiblížil kuchařskému umění krásné femi čarodějky Dity Pecháčkové.)

Pak ještě Jarka poukázala na dílko, jehož název si nezapamatovala, ale přesto věděla, že vypráví o přátelském (pozor! ne milostném) vztahu mladé úspěšné šéfové firmy s oblečením a zkušeného seniora, který přijme pozici děvečky pro všechno a řeší, na muže překvapivě velmi citlivě, její soukromý život. (Manžel ji totiž podvádí.) Scéna, kdy zaměstnanci (rozuměj poddaní) jsou pozváni na večer do restaurace a je jim zde s úsměvem sděleno, že během emancipace se na muže a jejich potřeby „jaksi pozapomnělo“, Jarku doslova rozsekala.

Našly se i snímky, které snesly přísnější kritéria genderově přijatelného filmu. Děvčata doporučila například dokumenty z buňky Olgy Sommerové: Moje největší vzory a Proč jsou chlapi méněcenní.

Dívky přesto cítily, že stále ještě čekají na onen vytoužený svatý grál světové kultury, výjimečné dílo, které by jako maják v temnotě ukázalo směr a stalo se manifestem jejich slibně se rozvíjejícího hnutí. Zdali se takové dílo objeví ještě za jejich životů, bylo otázkou. Některé z nich o tom silně a občas i dost hlasitě pochybovaly. Byly dokonce smířené s tím, že dílo takových kvalit budou muset nakonec zřejmě vyprodukovat samy[1]. Dál však pilně vyhledávaly, vzývaly své patronky (Lady Gagu i Květu Fialovou tč. živou) a objížděly všemožné festivaly, až nakonec…  …byl tu.

Podařilo se jim nalézti film, který konečně pravdivě popisoval život v jeho přesné nahotě a realisticky líčil schopnosti jednotlivých postav. Nic takového tu dosud nebylo. Děvčata doslova ve své recenzi napsala: Takový podobný film ještě nikdy ani nikde nebyl.

Text pokračoval: Film, který se nebojí pravdy, byť je to pravda pro velkou část společnosti zatím nepřijatelná…

 …Film naprosto bezskrupulózně popisuje jak si jedna nestudovaná handicapovaná žena středního věku se základními výrobními prostředky a čtyři až pět vkusně oděných dívek zcela bez prostředků avšak s nezanedbaným make-upem dokáže poradit s prakticky neomezeným (praktičtěji však silně omezeným) počtem mužských protivníků téměř bez materiálního omezení. A to ať už se jedná o protivníky v přímé opozici anebo takzvaně “ve vlastních řadách“…

 …Tato filmová freska zároveň zdůrazňuje roli žen jako nositelek pokroku, kabelek a význam kabelky pro trvale udržitelný rozvoj…

…Jediným smítkem na blyštivém skvostu dramatu je zde poslední pohled hlavní hrdinky, který by si nepozorný divák snad mohl vyložit jako žádostivý. Z kontextu díla je však jasné, že více než cokoli jiného zde očima postavy promlouvá odpovědnost za budoucnost lidstva zcela oproštěná od veškerých subjektivních potřeb.

Uznalý smích vyvolal v kruhu Rychlých šipek způsob, jakým se tvůrčímu týmu podařilo obelstít velké multiplexy a dostat film do běžné distribuce zcela nesmyslným avšak již vyzkoušeným názvem.

…proto Milé čtenářky neváhejte, končila recenze ve FEM-FEMu, seberte kamarádky, sousedky anebo třeba i babičku a vyražte do kina!!!  Šílený Max vám ukáže cestu. Věříme, že to bude opravdu vaše Fury Road.                 Vaše Šipečky

„Nevěděla jsem, že George je dívčí jméno,“ odvrátila se Rychloručka celá vzrušená od monitoru, kde hledala údaje o tvůrcích filmu.

„Tak teď už to víš,“ pohladila ji po hlavě laskavě Mirka, a protože měla na sobě slušivý silonový svetřík s leopardím vzorem (a Rychloručka svou oblíbenou ebonitovou sponu do vlasů), slyšitelně to mezi nimi zajiskřilo. Rychlé šipky na sebe pohlédly a po chviličce ticha se daly do smíchu. Romča to také ještě stihla a jakmile se probrala a posadila, přidala se ke svým kamarádkám.

„Jak to jakoby luplo, viď?“ jediná Maruška byla schopná slova.

 Však si už dlouho neužili takové legrace.

POZNÁMKA:

Na stránkách Femagu, což byl všelijaký feministický server, který si nevímproč myslel, že FEM-FEM nějakým způsobem dotahuje, se s několikatýdenním zpožděním objevila “objevná“ recenze. Slovenská recenzentka zde píše, cituji:  (pozor! spoileruje jako prase)

Mad Max: Fury Road u mňa definitívne nabral podobu feministického mokrého sna v momente, keď na scénu prichádzajú posledné z obyvateliek vymretého Green Landu, ktorých vek by som odhadla na 65+. Už len ich samotná prítomnosť  vo filme musela porušiť všetky nepísané pravidlá hollywoodskej kinematografie týkajúce sa reprezentácie žien v tejto vekovej kohorte. Keď sa ukáže, že to nie sú žiadne zmätené a bezbranné panie, ale drsné, na motorke jazdiace bojovníčky, vieme, že sme svedkami niečoho, čo v rámci žánru nepozná precedens.

Mad Max: Fury Road tak úplne s prehľadom spĺňa všetky tri kritéria známeho Bechdelového testu[2]. Vo filme je moment, keď sa spolu rozpráva hneď 12 žien – z toho 7 pomenovaných – ktoré riešia oveľa dôležitejšie témy ako mužov. Napríklad stratégiu ako premôcť svojich početných prenasledovateľov, alebo ovládnuť  mesto, z ktorého pôvodne museli utiecť.

Vo filme bola akcia a naratíva rozložená vo vražednom pomere 98:2. Za normálnych okolností by táto kombinácia mohla vo mne spôsobiť chronické prevracanie očami trvajúce až do odchodu z kinosály. Z feministického hľadiska bol však film natoľko zaujímavý, že ma neodradila ani jeho hyperakčnosť.

Návštevu kina preto všetkým vrelo odporúčam. Silných, inteligentných a akcie schopných hrdiniek hollywoodská produkcia vo svojich filmoch neponúka mnoho. Keď tak výnimočne urobí, treba si to vychutnať v prvých radách.

Kdyby se děvčata raději starala o autentický přínos než o jakési symbolické polutování[3]… …není všechno zlato, co se třpytí, že?

[1] Zde dostává vyprávění o Rychlých šipkách částečně autobiografické rysy – pozn. aut.

[2]  Bechdel test – kritéria výběru filmu pocházející z komiksového stripu Alison Bechdelové – 1. ve filmu jsou alespoň dvě ženy (známých jmen), 2. mluví spolu, 3. o něčem jiném než o muži.

[3]   Nikoli slovenská lítost. Sloveso odvozené od podstatného jména “poluce“. – poznámka nakladatele

Rozšafně zakončená předchozí kapitola zaslouží si malý dovětek. Čtenářka si jistě povšimla, v jakém těžkém rozvratu a vzájemném podezření byly zanechány dvě naše postavy, Mirka s Červenkou. Neváhejme tedy věnovat skromné resumé urovnání situace.

Předně, můžeme s úlevou konstatovat, že nedorozumění, které hrozilo vyústit v nepěknou brachiální dohru, se nakonec naštěstí podařilo vysvětlit. (Sláva!) Za to vděčíme, kromě příznivé konstelace ascendentů, bezpochyby také proslavenému smyslu Rychlých šipek pro čest, upřímnost a v neposlední řadě pravdu.

Když se naše děvčata po vyčerpávající výpravě do zlověstného Barabiznova vrátila vesele hlaholící na svůj privát a opadlo z nich veškeré napětí, odvedla si Mirka Marušku stranou. Posadila ji proti sobě za stůl, uchopila ji za obě ruce a v útulné místnůstce osvětlené jen jedinou stolní lampou (avšak s velmi výkonnou žárovkou) k ní takto zpříma promluvila:

„Maruško,“ hlas velitelky zněl naléhavě, emoce z něj přímo stříkaly. „Budoucnost klubu a celého hnutí je ohrožena!!!“

Maruška vytřeštila oči, ale mnoho platné jí to nebylo. Mirka pokračovala: „Teď mě dobře poslouchej!“ sdělila již naprosto vyklepané kamarádce a pohnula plechovým stínítkem lampy (když v místnosti nic jiného nesvítí, příliš nepomáhá, že zvenku je růžové). Marušce se vybavila hluboko v paměti zasutá návštěva u zubaře. Také tam ji oslepovalo nějaké zařízení, jenže tam měli veliké okno a tady ne.

Maruška dobře poslouchala (jak také jinak) a Mirka využila vhodně uspořádané chvilky a s povážlivou rezervovaností v hlase jí dále sdělila: „Nebudeš dobrou pokrokovou dívkou, když neřekneš, co víš o Bahňákovi a jak jsi k té informaci přišla!“

Následovala chvilka ticha na zpracování informace.

„Tt – to, Miru, fakt nevím,“ lezlo bezelstně z Marušky. „Někde jsem to jméno, nebo co to vlastně vůbec je, musela asi zaslechnout. Ani si nejsem jistá, jestli to vyslovuji správnějc.“ Mirka Marušku poplácala v němém gestu hrdého lektora spisovné češtiny. Úsměv se jí však na rtech pouze mihnul.

„Nějakej hrdina? Něco mezi Batmanem a Pérákem?“ domýšlela Maruška.

„Věř mi, že ne,“ prohlásila Mirka s nepřítomným výrazem a užila ledového tónu hlasu.

Mladší kamarádka čekala možná nějakou doplňkovou informaci. Chvíli marně.

„Ale já vlastně ani nevím, o co se jedná,“ Miru se jakoby probrala z transu a takto vesele vše v potřebném rozsahu dovysvětlila.

„Ty taky nic??“

„Já taky nic!“ smála se najednou na Marušku rozzářená rafinovaná blondýna.

„Teda to jsem fakt ráda, že jsme si to takhle pěkně vysvětlily,“ dala se zářivostí nakazit Maruška. Přes tmavší pleť jí to pod spalujícím světlem reflektoru šlo o mnoho lépe.

„Vysvětlily, hmmm…“ Mirka namířila lampu vzhůru ke stropu, takže teď mohla Maruška sledovat všechno, co se v šedé, strohé místnosti děje. Doposud vnímala především to, že toho v prostoru napěchovaném nepřirozeným pachem pižma příliš mnoho vnímat nemůže.

„Podívej, drahoušku, uděláme to jednoduše.“ Maruš ještě nikdy neslyšela tak zlověstného „drahouška“ a vlastně ani „jednoduše“. Mirka si vyhrnula rukávy svého síťovaného topu, sehnula se pod stůl a s nejvyšším vypětím svalů, které demonstrovala jejich hra na dívčině paži (připomínalo to střídavé zapojování obvodů na nějakém mechatronickém zařízení), vyzvedla na stůl těžký kvádrovitý předmět zakrytý černým plátnem. Pěkně to duslo o desku stolu. Chvíli se vydýchávala upřímným funěním. Pak zpod svých dokonalých řas upřela na Marušku pohled, který, tím jak nevěstil nic dobrého, překonal drahouška. Flegmatička Maruška ucítila, jak jí začíná prudce stoupat tep. Srdce se ji rozbušilo s největší pravděpodobností jako o závod. Nebohá dívka pro to neměla srovnání. Romana z jejího zásadního svalu například nikdy tolik nevymámila. A brzy mělo být ještě hůř…

Z kvádru pod černým suknem se ozval nepěkný škrábavý zvuk. Červenka na své židli mimoděk nadskočila. Miru rutinně poklepala na těleso. Zaznělo to tupě, skleněně až studeně. Vteřinku dvě bylo ticho, ale pak se odněkud z hlubin té divné věci ozvalo něco tak zlověstného, asi jako když 600-liberní námořní mina žbluňkne do desítky let nevybírané jímky za francouzskou restaurací v Nuslích(!!) a nahrávku celého žertíku proženete hudebním modulátorem Emo Scream Voice 5000 Deathshead Devastator s kondenzátory vyměněnými za skladové zásoby ještě z dob třetí říše s natištěnými malými svastikami a k tomu podáváte k večeři hrachovou kaši rovněž z doby třetí říše a minerálku z téže doby v patřičně okultních stylových skleničkách.

„Mi – Miru, co to…?“

„Všechno se dozvíš, není kam spěchat,“ uchechtla se tázaná, ale pak udeřila: Bleskově si zajela rukou za záda a v mžiku v ruce třímala obušek. Maruška hrůzou oněmněla. Už pokolikáté… Miru se napřáhla a… strnula. Jeden pohled na Marušku jeden na ten mírně zahnutý obuch, znovu na Marušku. Nakonec třískla tou věcí přímo před sebe značnou silou takhle rovnou dopředu přímo na desku stolu. Před poměrně nervózní vyslýchanou. Z kvádru vedle se ozvalo podrážděné zabublání, jako když… No, však víme… Marušce se roztřásla kolena. Další Mirčino zašmátrání u pasu a bleskově vztyčené předloktí. V ruce velitelky se zaskvěla čepel! Ale jaká čepel!!! Nekompromisní kus vraždícího hardware – esovitě zahnutý zubatý kus oceli, že by jeden blil. Miru uchopila předložený obuškoidní předmět a začala ho porcovat. Tu teprve Července došlo, že ta věc, ta tlustá mírně ohnutá věc není donucovací prostředek, ale prostředek rozkoše(!!!) Něco takového přece čas od času přechovává ve své tajné skrýši! Jedno po druhém koulela se odříznutá kolečka čabajské klobásy směrem k Marii a sama se skládala na úhlednou zkosenou hromádku. Když bylo dokonáno, zmohla se Červenka opět na slovo. „Mirko  – ,“ zbytek jí ale uvízl v krku (spolu se slinami).

„Dej sem ruku!“ zavelela kráječka nesmlouvavě a přitáhla po stole paži své spolustolovnice do prostoru, kde byla rozřezána čabajka. V Mirčině pravici se znovu zaleskla čepel. (Mirka nesnášela neznačkové i nože. Proto použila svůj oblíbený Spyderco Matriarch s jedovatými zuby na ještě jedovatějším ostří. Nebyl na něj pěkný pohled, ani když loupal cibuli. Ano a teď se porcovací nástroj znovu nepěkně zaleskl.) – Mirka táhne Červenčinu ruku k sobě. Dívka nemá dostatek sil, aby se ráznému postupu své představené bránila. Mirka otáčí děsivý nůž několikrát v prstech a!… významně ho odkládá na pracovní desku.

Červenčinu paži táhne dál, ke kvádru, pod tu černou látku. Přitiskne ji na povrch skrytý pod plátnem – a Červenka to cítí rozevřenou dlaní. Tvrdá a nehostinně hladká studená plocha. Druhou rukou pak Mirka uchopí jedno kolečko čabajské klobásy a opatrně je vpraví z druhé strany pod černou textilii. Bleskově ucukává, jako by se mohla ošklivě popálit (nebo umazat od mužského hovna(!)). Levicí přitom stále tiskne Maruščinu dlaň na vlhké sklo. Maruška pocítí explozi vibrací. Strašnou. Nepříjemnou, organicky naléhavou, děsivě energetickou a v neposlední řadě také pěkně hnusnou. Vyčerpanému stavu mladé nositelky baretu to nepřidává. Ale Mirka dál svírá její zápěstí a nenechá ji odtáhnout ruku ani o milimetr od toho megahnusu pod černým hadrem. Naopak. Upírá na ni nesmlouvavý pohled a sype pod plátno další a další kousky klobásy. Vibrace eskalují. Červenka všechno cítí. Má pocit, že každou chvíli omdlí. Vibrace jí přes rozevřenou dlaň vstupují do těla a postupují paží dál k lokti. Přestává zvládat třes. Uchopí se druhou rukou za předloktí. Na chvíli to pomůže, ale nový nápor energie postupuje nezadržitelně dál. K rameni a začíná jí zaplavovat celé tělo.

„Mi-mi-mi-mi-mi-mi-miru, mu-mu-mu-mu-mu-mu-můžeš…?“

„Nevěděla jsem, že jsi lechtivá,“ zubí se na ni Mirka úsměvem horrorového klauna. Maruška však pro svůj třes, který doputoval až na hlavu, vidí jen něco na způsob okousaného plátku melounu posypaného bělenými zuby… A pak jako zázrakem vibrace ustanou. Mirka pomalinku stahuje plátno z kvádru. Objevuje se masivní kovový rám, skleněná výplň, kameny, zvířená kalná kapalina, bubliny a pak to Marušku zasáhne velmi zprudka do očí. V nádrži se převalí něco neestetického takovým tím obludně spirálním způsobem a hned to zmizí v kalu jako by se nad tím nadobro zavřela voda vlastně kal. Jenže vlnky se ještě ani nestačí úplně uklidnit a ohavná záležitost nechutně přírodního původu se natlačí obličejovou částí (mají-li démoni nejukrutnější smrti obličej) přesněji polovinou obličejové části těsně na sklo a okamžitě to vyrobí oční kontakt. Maruška zažívá pocity, jaké se většině lidí po celý život z dobrých důvodů vyhýbají. Rozplizlá tvář působí jako podivně žíhaný vnitřní orgán. Pulzuje to, mele se to, je to vrcholně hnusné. Uprostřed toho je ohromné oko, které, přestože je tak trochu lisováno o sklo, se v té rozpláclé ploše všelijak divně cukavě nakrucuje. Podivně žíhaná duhovka obklopuje zornici nepravidelného tvaru a oko jako by permanentně říkalo „zabiju tě!!!“ (Nejeden ďábel ze středověkých rukopisů by z takového vizuálu skákal štěstím metr dvacet (i třicet). Užili si ze strany písařů své… Možná až do stropu a líbal by vám za to ruce. Hlavně proto, že by se zbavil těch strašných všudypřítomných z huby lezoucích klů, které musí působit značné obtíže zejména při jídle, ne-li ho činit nemožným, stejně jako líbání rukou.) A potom! Hned vedle toho strašného oka velkolepou rychlostí scvakne zoban velmi ostrého, řekli bychom, looku.

S malým zpožděním pouští Mirka ze sevření Červenčino zápěstí. Vyděšená dívka vyráží výkřik hrůzy a odebírá se i se židlí po nejkratší obloukové dráze k zemi. Obě se smějí. Mirka upřímně a Maruška hystericky. S mírně nepřítomným výrazem varietního umělce podává Mirka kamarádce ruku a pomáhá jí vstát. Ta provede totéž o mnoho srdečněji se svojí židlí. Posadí se na ni, ale mezi ní a stolem je teď větší odstup. Maruška má nervy na dranc. Snad by to spravilo kolečko té voňavé uzeniny. Jenže! Mirka nechává s obřadnými gesty jedno po druhém zmizet v nádrži. Vyrobí to pokaždé tak odpudivý zvuk, že mráz přeběhne po zádech tam a zpátky a pak ještě jednou. Až nakonec nezbyde nic. Stůl před nimi je prázdný! Mastná skvrnka tadyhle na stole pouze připomíná, co být mohlo a už není. Mirka obřadně sklapne zavírák a jediné co zůstává  a je neměnné je přítomnost té strašlivé nádrže a úsměv na Mirčině líci. Drobná jiskra nadšení zablýskne v jejím oku: „To je, co!?“

Maruška neví, jak by reagovala.

„Tak co, jak se ti líbila, želvička!!?“ povzbuzuje ji, holku jednu zamlklou, k nějakému projevu velitelka.

„No, já ti ani…“

„Věděla jsem, že tě to zaujme,“ nečeká Miru na odpověď.

„no, abych pravdu…“

„Viď? – jen tu mám náhodou od kamaráda z redakce (neboj je to lesbogay a navíc feminista) přes týden na hlídání tuhle krásku, tak jsem myslela, že by tě to mohlo zajímat… a také jsem ti chtěla předvést… jakému zjevu přísluší konzumace uzenin,“ zdviženým prstíkem spiklenecky zahrozí a vypadá u toho – no, roztomile.

„Vím, žes mi řekla všechno,“ významně se zastaví při zakrývání nádrže, jako by ten proces šel ještě zvrátit a předvést další pěknou ukázku. Pohlédne tázavě na Marušku. Maruška nezvládne Mirku verbálně ubezpečit, ale její výraz hovoří za vše.

Mirka dokončí zatmívání nádrže, překryje ji silnou skleněnou deskou a navrch přidá veliký kámen, který předtím zřejmě pod stolem sundala. Začne přecházet po místnosti. Ze záňadří vyndá útlý balíček. Nacvičeným pohybem ho rozškubne a nabídne Marii Červeňákové se slovy: „Dej si cigárko!“ Překvapená sedící nahodí výraz, jehož popisem tu teď nebudeme planě utrácet odstavec. Omezme se na to, že na balíček šilhá a její rty vytvářejí smyslné pulsující “O“ jako by vyráběly kroužky z cigaretového dýmu. Chvějící se rukou vytahuje ze slizkého plastikového obalu nečekaný obsah. Sevře v dlani podlouhlý fetiš, který ji vždy uklidní.

„Nóó, ještě jedno na potom,“ povzbuzuje dominantní děva.

Maruška má toho pokladu plné ruce a záhy i kapsy.

„Neřestem rozumím,“ mrká na ni představená. „Rozumíš?“

Maruška nerozumí ničemu, ale přikyvuje a ukusuje z obdrženého zázraku. Způsobně sedí a uzené maďarské cigárko v ní mizí jako proutí ve štěpkovači na atomový pohon.

Jak jinak toto setkání mohlo dopadnout, než ve znamení již předeslaného? Konstruktivně, upřímně a nebojme se výrazu srdečně.

„Jsem potěšena,“ řekla iniciátorka setkání. „Že naše důvěra a pěkný kamarádský vztah nezabloudily jako poctivé děvče v těch ohavných uličkách.“

„Ani nevíš, jak já, Miru, ani nevíš jak já!“ s citelnou úlevou vydechla též Maruška. „Trochu jsem se bála, že už to mezi námi není jako dřív. Jindra do mě celej den hustí: Hlavně to před Mirkou neopakuj. A já: A co? A ona: Toho Bahňáka!!!! A tváří se u toho jako kdyby měla zácpu… Vlastně spíš strašně výhružně. Přitom sama nevím, kde jsem to pochytila. Poslední dobou vysedávám v klubu a lepím modely vigvamů. – Od té doby co mi Jarka vysvětlila, že Apačové a Romové mají společné předky, jí celkem dost pomáhám s tím etnografickým projektem. Co si holky šuškají, pouštím druhým uchem ven.“

Zdánlivě nesouvislé Maruščino brebentění Mirku zaujalo.

Má snad toto být závěr celého tajemného dobrodružství v Barabiznově, paranoidní fantazie přetažené velitelky?! Mirka úsečným pohybem naznačila cestu ke dveřím. Malá snědá dívka se nedala dvakrát pobízet. Opatrně pootevřela a zamžourala do nenadálého jasu. Za dveřmi je nový svět. Plný vůní a zářivých barev. Holky tančí, ozývá se Lady Gaga v deluxe remixu, neklamný to příznak oldies party. Emoce se derou na povrch. Plačící, vyčerpaná Červenka se vrhne do náruče Rychloručce. „Miru byla tak hodná, TAK hodná!!“ vzlyká pořádnou chvíli. Pak už jen spokojeně oddechuje. Dnes večer je připravená splnit stravovací limity nastavené Jarkou a možná i cvičení s Romanou, když se Mirka bude dívat. Uzenina s velitelkou – o tom se jí bude ještě dlouho zdát. Snad pouze o tom…

A co hlavní cíl dnešní výpravy? Bájný kód k šifře zvané Babička. Ano, doufejme, že děvčata na dvorech ošetřených moderním leštěným kamenem a průmyslovými kamerami žádnou latrínu nepřehlédla. Pátrání se zřejmě bude muset ubírat jiným směrem. Snad k tomu nalezne Mirka dostatek klidu. Její samostudium je, zdá se, páteří celé operace. Před tím je však potřeba cosi dořešit a v klubu číhá utajený nepřítel připravený kdykoli zaútočit. Dravec, který využije každé sebemenší příležitosti k uchvácení moci nad děvčaty. A ten dravec – – je Jarka!

Mirka překontrolovala elektrickou šňůru od lampy, jak je dobré učinit, pokud montujete žárovku o mnoho vyšší wattáže, než kolik doporučuje výrobce svítidla. Je jasné, že dnes se ještě rozsvítí.

Proč má ta Maruš mastnou pusu od něčeho mastnýho? napadlo Jarku.

Na konci předešlého vyprávění jsme děvčata zanechali těsně u cíle výpravy do zlověstného Barabiznova. Právě se rozdělily na dvě skupiny a pročesávají protilehlé strany Široké ulice s cílem najít vytoužený objekt. Domem, který zbývalo nalézti a který snad skýtal klíč k odkazu velké B. N., měl být objekt zvláštního půdorysného uspořádání se specifickou konstalací místností a občanského vybavení.

Mirka zkušeně vedla svoji část výpravy od domu k domu po levé straně ulice. Jindra pokaždé hlídala u vrat a Maruška, kterou Mirka ani na vteřinku nechtěla spouštět z očí, doprovázela svoji velitelku na temné dvory, aniž tušila, co se její milované vedoucí v právě tu chvíli odehrává v hlavě. A nebyly to myšlenky, abychom tak řekli, vždy úplně konvenčně šlechetné. Nejedna součást expozice dnes navštíveného muzea tortury v nich hrála svoji nezanedbatelnou roli.

A proč to? Mirka se cítila ohrožena, dokonce silně ohrožena. Informací, kterou dost možná disponuje nevyzpytatelná Maruška. Informací, která se nikdy neměla dostat k děvčatům klubu. Jak by jim vysvětlila, co se kdysi v moravské metropoli(?!) odehrávalo se železnou pravidelností na jejím pozadí? – a že se v tom angažovaly pracky proslavených čuňat?!! Jsou věci, které se ne úplně snadno obhajují, pokud v tom nemáte praxi.

Snaha ověřit si autoritu patří k přirozeným potřebám vůdce – to je nadevší pochybnost. A pak také, stres z mocensky exponovaných osob nikdy neudělá příjemné společníky. Navíc můžeme vzít jed na to, že u Mirky tohle platí minimálně tak dvojnásob. Jedině nerozhodnost ohledně metody výslechu, (dvory byly opravdu hrubě podvybavené až strohé) a v neposlední řadě i to nejlepší, co v Mirce bylo (a že se tam obvykle něco takového našlo), opakovaně uchránily osobní svobody a tělesnou pohodu mladé prostořeké Romky.

Proto také mohla Červenka dál spokojeně pozorovat svou představenou v objektech, které ona sama již považovala za propátrané a vyřešené (nesplňovaly totiž půdorysné zadání), jak marně hledá provaz nebo aspoň kýbl. Domnívala se, že zkušenější bohemistka hledá nějakou indicii nebo stopu vedoucí ke zbožňované literátce. Obdivovala se v takových chvílích převelice důkladnosti své velitelky.

V koutě jednoho zvlášť odpudivého dvora nalezla Mirka odřezek dvoupalcové zahradní hadice asi tak metr dlouhý a starý rezavý budík. Lačně uchopila svoje objevy, podržela před očima a prohlížela s takovým zaujetím, až dobře naladěné Marušce přeběhl mráz po zádech. Hrubé hvízdnutí rozčeřilo vzduch, když Mirka na zkoušku ťala gumovou hadicí naprázdno a výraz uspokojení se jí usadil na rtech, když pohazováním otestovala hmotnost stařičkého měřiče času. A to byly jen některé ze spektra činností, které ji v souvislosti s nalezenými předměty napadaly… Byla svá a kreativní.

Nespekulujme teď však, co by se snad eventuelně mohlo dokonce i přihodit, kdyby děvčata od plánu najít stavení, kde od kvelbu k přístavku i na latrínu je přesně dvanáct kroků (Á, a už je to venku!), nevytrhla melodie doléhající sem z ulice. Píseň Paparazzi – dávné to znamení klubu – v nápadně nepolyfonním provedení. Že by Jarce i Romče došla baterie, a takhle si tu cvrlikají na svá rodná ústa? Mirka s Červenkou byly v mžiku zpátky na chodníku. Tam však nenalezly děvčata ze skupiny B, ale právě naopak. Uviděly Jindru s vyděšeným výrazem, jak cosi zuřivě gestikuluje. Její třesoucí se paže ukazovala směrem ke dvěma vzdalujícím se postavám.

Vskutku děsivý výjev naskytl se našim třem výtečnicím. Co spatřily, bylo skutečně ohavné a hrůzu dokonale budící. Dvě dívky zhruba tak jejich věku, jen několik kroků před nimi v naprosto žalostných outfitech čile konverzovaly a dokonce v této situaci jevily známky štěstí. Jak odporné! Naprosto nepochopitelné a obzvlášť tady pro Jindru. Ta, čistě hypoteticky ocitnout se v jen trošku podobné situaci, věděla by přesně, co dělat. Začala by okamžitě mlátit hlavou o zeď a po převozu do nemocnice by požádala o plastiku rysů obličeje umožňujících identifikaci. Posuďte sami: farmářky!^[1] (neznačkové!!!), modrobílé batikované tričko pánského střihu, strašlivý nízko utažený culík ala Mejla Hlavsa a druhá: drdol! Panenkonanebiskákavá. Budiž, Boženka ho sem tam také uvázala, ale v její době to byl vrchol koketérie. Džíny do pasu s trendy perforací a worn-outem. Zde ale všechno na první pohled vzniklé přirozenou, boženo chraň, cestou. Sukně úplně až na zem, až bylo úplně na místě zvážit na omluvu možnost nějakého znetvoření dolních končetin. K tomu používaly nešťastnice tak nevýrazné líčení, že nebylo o čem mluvit! Úsměvy na rtech těch zanedbaných osob mohla těžko vyloudit oblíbená píseň Rychlých šipek, kterou si náhodou před chvílí tak mazácky zapískaly (aniž tušily na jak nevhodném místě a v jak nevhodnou dobu to činí), tak co tedy?

Jindru to opravdu zdrchlo. „Ty nejsou nad módním hrobem – ty sou v něm.“

Mirka okamžitě vzpomněla módního desatera klubu a odpočítávala na prstech: „Módní policii příčinu nezavdáš, osobě neutěšené trend vnutíš,… Boženko promiň, tadytohleto nepočká.“

Jakmile Jindra zjistila, že situaci budou neprodleně řešit, jako by jí někdo vlil novou krev do žil. Nešťastnice byly za okamžik dostiženy v boční uličce. Zjistilo se, že jsou to dvě potenciálně milé Francouzky v opravdu žalostném nevědomí. Ideální objekty. Jak by se jim teď hodila Jarka se svými základy francouzštiny. Ale což, aspoň Rychloručku zaučí (v čem jako, nepadlo) a móda je přece jazyk mezinárodní.

Tu teprve si děvčata Rychlých šipek naplno uvědomila jak daleko od domova a v jak nehostinném prostředí se nacházejí. Zakoupit zde nějaký solidní topík či šortky byl oříšek nad jiné tvrdý a vyžadovalo to celého nadčlověka ženského pohlaví zejména od Jindřišky. Klasických oděvních značek zde nebylo. Narazily pouze na několik obchůdků se striktně orientálním textilem, smradlavým jak flanďák kříženej se smažkou, ideálním tak pro amatérské nastudování kusů Dalajlamovy první vánoce a Jak Parvátí potkal Lakšmí a u toho si parádně zahulili. Několik krámků nabízelo všechno s panoramatem města – tomu se děvčata také obloukem vyhnula, maje na paměti Jindřinu polemiku o módě pro zimní měsíce pod titulem: “Navrch huj vespod fuj“. A pak už tu byly jen oděvy do drsných sibiřských krajin, převážně pokrývky hlavy s blýskavou hvězdičkou vpředu, která dělala ponuré kožešinové zboží jestě veselejší…

Z večerky vyšel malý chlapec. V ruce nesl síťovou tašku s jakýmsi sáčkem a několika cibulemi.

„Haló hochu,“ porušila Mirka nepsané pravidlo klubu. „Nevíš, kde bychom tu sehnaly něco obstojného na sebe?“

Chlapec si Rychlé šipky přeměřil zkušeným pohledem budoucího slavného návrháře. Protože seznal, že proporce děvčat vyhovují jak současným tak i budoucím trendům, byla jeho nedůvěřivost rázem ta tam.

„Nejlíp asi v Pařížský,“ mávl rukou kamsi dopředu za hlavy děvčat. Když zachytil Jindřin bezradný obličej, uchopil ji za loket a vlekl k nejbližšímu nároží. „Támhle projdete, druhou doprava a pak pořád rovně,“ ukazoval. Ještě jednou přeleštil zrakem celou skupinku – k úlevě zúčastněných RŠ na zahraničních turistkách okem téměř nespočinul – a dodal: „To nemůžete minout.“ Pak se ještě naklonil k Jindřišce a spiklenecky jí šeptl do ucha: „Mimochodem, parádní overal!“

„Ten byl sladkej,“ shodovala se o chvíli později děvčata.

„Comme il était trop doux,“ přizvukovala evropa.

„Pařížská, to nám celkem hraje do not. …se bude tady holkám líbit,“ přehnala to s optimismem Mirka.

Co vám budu povídat. Když s nimi děvčata skončila – tedy Jindra s Mirkou (Červenka chtěla převážně jen vnutit červené barety) – stály tu dvě zbrusu nové slečny: Pokovené rozvázané kecky zlatavé barvy, nařasená sukně směřující stejnou měrou nahoru jako dolu, top bez zad s potiskem, síťované rukavice k lokti, efektní patka doplňující vyholenou polovinu hlavy, vulgární blond s tónováním konečků, líčení s potenciálem nahradit výstražný trojúhelník, gumová kabelka odvážného střihu. Druhá slečna vyzařovala toto: styl – černé legíny s transparentními panely, luxus – lesklý top s digitálně-zvířecím vzorem a efektem diskokoule z leštěného obsidiánu, eleganci – balerínky s converse potiskem, plus vrchol všeho – XXL nehty v barvách fuchsiová s přelivem z kokosové bílé doplněné linií Swarovski. A protože Jindra je, víme, detailistka a trocha toho rebelství se k dnešním modelům vyloženě hodila, stékala jedné z usmívajících se Francouzek z procvaknutého rtu stružka krve.

„Jindři? Dneska už se snad neprocvakává?“ téměř starostlivě vyzvídala Mirka.

„Se ví, ale podívej na to francouzské tele. Ještě by to vdechla.“

Kroužek z Čech tak bude trvalou součásti jemného obličeje nyní až překvapivě pohledné dívky.

Škoda, že slova mají tak omezenou možnost vylíčit co je potřeba vidět na vlastní oči. Angažovaná děvčata z Šipek spokojeně sledovala své dnešní úspěchy na poli extrémního restylingu, opakovaně si gratulovala a několikrát po sobě se nemohla vynadívat.

„To se budou holky na hostelu divit, až zjistí, že jsou vkusně a za své,“ podotkla trefně Červenka, která, maje na starosti placení za záchranné služby, využila toho, že zároveň hlídá batůžky obou děvčat.

„Tak to bysme měly. Nejvyšší čas se rozloučit.“

„Laciné to nebylo, že?“ položila Jindra jednu řečnickou.

Úsměv byl jí odpovědí. „Každopádně, bez ohledu na délku pobytu a program spadne tato akce do zlatého fondu jejich dovolených,“ vysvětlila Mirka svůj celkový pohled na věc.

Rychlé, ale srdečné polibky na obě tváře, trochu rozpačité zamávání z tábora nově nabytého sebevědomí. Však ony si holky zvyknou – být středem pozornosti to je panečku zápřah. A teď už fofrem na místo nouzového srazu s Jarkou a Rychloručkou.

„Mám dojem, že na naší straně Široké ulice už stejně žádný neprobádaný dvorek nezůstal,“ dodala na vysvětlenou Mirka a její kamarádky po usilovném vzpomínání ochotně přitakaly. Má-li dnes být učiněn zásadní objev, připadne nesourodému duu napěchovanému šedou kůrou mozkovou a svalovými vlákny. Skupina “A“ si nemá co vyčítat. Tím méně, že počet latrín, které v ulici potkaly, blížil se limitně nule.

Vykročily z Pařížské v dobré náladě. Tahle ulice jako kdyby do ohavné čtvrti vůbec nepatřila. Nezapadla sem. Byl to závan známého světa. Hřejivého, dívčího, plného výkalů pardon výkladů, luxuries a vůbec života, jaký má být, aby vůbec stál za to žít. Jak moc bylo tohle místo děvčatům blízké – to je samo o sobě na zvláštní kapitolu do FEM-FEMu. A jak krásně nezištně pomohly dvěma ztraceným duším. To bude večer žeň, až budou vybarvovat políčka růžového života. To máme: 1)pomoc dívce stejného pohlaví, 2)náprava módního průšvihu (škoda, že na tohle je jen jedna kolonka), 3)společná akce klubu spojená s nakupováním a možná i něco dalšího.

Náladu jim podrželo, že se postupně propracovávaly do poněkud přátelštějších končin Barabiznova. Sem tam nějaký ten obchůdek přeci jen probleskl, zahlédly několik chodců s nákupními taškami slovutných značek a historické barabizny vyskytovaly se řidčeji a nebyly již zdaleka tak monumentální.

Ale my teď musíme na chvíli zpátky do srdce hrůzostrašného nepřátelského území, za dvěma děvčaty, která zdaleka nemají vyhráno…

Na několik okamžiků jsme opustili skupinu B. Rychloručku, statečně čelící nástrahám neznámé čtvrti, téměř neznámému úkolu i vlastním démonům a Jarku, statečně čelící tomu všemu v podání Rychloručky.

Starší z obou děvčat se zprvu zmítala mezi pocitem hrdosti důvěrou vyznamenané členky, jíž byl svěřen náročný dohled nad mentálně indisponovanou kolegyňkou a pocitem obětního beránka. Postupem času byla zmítání ušetřena a zcela se přiklonila k možnosti druhé. Bohužel ta víceméně chvilková (protože žádné nakupování netrvá úplně chvilku) absence děvčat v ději postačila k tomu, aby se přihodilo něco strašlivého.

Přicházíme pozdě, něco však přeci jen zachytíme: Drobný psík svižně uhání ze dvora, strach i šibalství se zračí v jeho černých očiskách. Není úplně těžké představit si kopanec, který energické zviřátko vyprovodil na cestu a rovněž není těžké představit si, že mu ono na poslední chvíli uskočilo. Vkusně oděná mladá dívka, na svůj věk neobvykle obdařená svalovou a vůbec hmotou pokleká a spíná ruce v zoufalém gestu. Před ní na zemi v prachu dvora leží zvláštní objekt zhruba velikosti výtisku Harryho Pottera. Objekt neurčitého poslání, barvy špinavé champagne, vybavený jakýmsi šlahounem upevněným na obou koncích. Slzy doprovázejí dívčin srdceryvný vzlyk. Pěstí zahrozí dívčina neurčitě nahoru dopředu. Hejno holubů vyplašené vzlykem či gestem či případně znechucené celým výjevem opouští střešní partie přilehlých budov a mizí směr Těšnov. Druhá dívka, o poznání tradičnější, stojí jako z mramoru vytesaná, hledí na zoufalou klečící bojovnici a nenachází slova, která by její přítelkyni utěšila. Nervozita ji přitom přinutí podupávat nohou. Cynik by řekl netrpělivostí. Jako by zrovna teď nemohlo být času na zbyt…

Úkol v ulici přiléhavého jména (Široká ulice skutečně jakousi šířkou disponuje) pro ně skončil. Poslední dvůr, který prověřovaly, se stal, ano, jejich třináctou komnatou. Jako ve snách si zmučená děvčata – každá týrána svým vlastním traumatem – hledají cestu na místo srazu, před obchodní dům.

Cesta jim ubíhala všelijak. Rychloručka s sebou něco vlekla v modrém igelitovém vaku, který braly na výpravu pro sběr hygienicky diskutabilních objevů. Co chvíli se zastavila, nahlédla do vaku a zaúpěla. Jarka se těchto kontrolních seancí neúčastnila. Rázovala vpředu a hledala, kde by její intelekt dostál nějakého odpovídajícího využití. Zdá se, že okolnosti jí byly nakloněny, neboť po chvíli se setkaly s tak flagrantním narušením humanity, až Jarce dokonce uklouzlo jedno vulgární sousloví. Citovat zde nebudeme.

Seběhlo se to takto: Na rohu zachovalé secesní barabizny, když vstoupily na rozsáhlý pěší bulvár, potkaly Josefu, ženu ve finanční tísni, která velice efektivně oslovovala kolemjdoucí. Pro lepší pochopení situace ukazovala malé děvčátko asi tak čtyřleté, očividně v ještě horší finanční situaci než jeho matka, byla-li jí paní Josefa. Kolemjdoucí si tedy snadno mohli udělat realistickou představu o přiměřenosti poskytnutého finančního daru. Děvčata ocenila důmyslnost ženina počínání a přispěla 7 Kč na osobu, tedy 14 korun českých. Naopak je naštval opodál sedící povaleč Michal, kterýžto neváhal zneužít své chybějící dolní končetiny k žebrotě. Přes nebezpečí číhající všude okolo se děvčata rozhodla úplně ukázkovému nešvaru čelit. I Rychloručka se nakrátko zmátořila.

Zatímco Jarka uštědřovala vykukovi bleskovou přednášku na téma rovné příležitosti a velice účinně u něj navozovala pocit studu (výčitkami, ne úplně fér argumenty atp. obzvláště se zaskvěla hláška „nikdo vás nemá rád“), Rychloručka rychle – jak také jinak (činila to rukama) – shromáždila vhodné střelivo pro případ, že by Jaruščiny dobře míněné rady do života nepadly na úrodnou půdu. Jednalo se převážně o kelímky, použité kosmetické tampony, drobné mince (část si nenápadně půjčila u Josefy) a mihla se tam i menší dlažka, protože jak Mirka vždycky říkávala: ‘Nemáme chtít ubližovat, ale napravovat.‘ A že nápravy bylo zapotřebí.

„Tomu říkám handicap,“ ironicky poznamenala Romana. „Mít slušivou protézu, uháněl by svižněji, než o čem si mnohá dívka na vysokých podpatcích může nechat jen zdát!“ A to byla zatraceně pravda.

Při házení  kelímků, kosmetických tamponů, drobáků, použitých jehel, všelijakého čurbesu a středně velkého plného odpaďáku za obtížně prchajícím invalidou a ve společném pokřikovaní “Hanba! hanba! a ještě jednou hanba!“ pocítila děvčata pojednou spřízněnost s lidmi okolo. Byly    náhle na jedné vlně. Cítily se být součástí něčeho většího, něčeho co překračuje bariéry vzdělání sociálního postavení ba i pohlaví a lidi určitého smýšlení pěkně chumluje dohromady. To to byl ale pěkný pocit, být zajedno s kolemjdoucími. Navzájem se povzbuzovali, vyměnili si úsměvy, hecovali se k přesnějším zásahům, dělili se o munici, někteří si vyměnili adresy. Jedna dvojice se během happeningu zamilovala. Dívky přepadl pocit, že tady opravdu vzniká něco většího, univerzálního, prosté lidské společenství schopné kooperovat a vstahnout ruku pro správnou věc. Zazdálo se jim, že snad dokonce obyvatelé zdejší čtvrti nemohou být až tak špatní lidé.

Avšak ani čin, který ze světa udělal zase o trošku lepší místo pro život, nedokázal natrvalo rozjasnit tvář sportovkyně Romany. Trauma prožité v Široké ulici se pořád vracelo jako lejno přejeté velocipedem a nepomohlo ani deset kliků s tlesnutím a čtyři sady sklapovaček s hmitem i bez.

Vešly do malinko civilizovanějších končin. Na dohled se tyčil palác, za který by se nemusela stydět třeba taková národní banka. Už netrpělivě vyhlížely majáku ne nepodobné osvětlené výlohy s hloučky sličných figurín. Ááá tady, konečně. Ufff. Ale Mirka s děvčaty tam ještě nebyla. Dívky postávaly na předem dohodnutých souřadnicích a do smíchu jim nebylo. Hovor vázl. Vlastně nebylo, co by tak úplně vázlo.

Po drahné chvíli dorazila z opačného směru skupina “A“ v o poznání rozvernější náladě. Sotva děvčata zakotvila pod ochranou obchodního domu, který zde byl jakýmsi ostrovem civilizovaného světa, nešetřila chválou na moudré konšely staletí minulého, kteří zbudováním tohoto světla v temnotách i přes drobné poklesky na genderovém poli a pomýlený vztah šéf‑sekretářka zajistili sobě nehynoucí slávu. Zde se celý klub opět shledal. Rádi bychom řekli šťastně, nicméně…

Nápadně vážné výrazy Rychloručky a Jarky vyvolaly u kamarádek starost.

Ano, jak již bylo naznačeno, Jarka zprvu tak hrdá na zodpovědný úkol, jenž jí byl svěřen – provázet méně zkušenou kamarádku a dodávat jí odvahy, nemohla se už nějakou dobu zbavit dojmu, že si vytáhla černého Petra. Navíc pěkně nesnesitelného a lítostivého. Jak to tomu monopodnímu sprinterovi natřely, by přece muselo rozveselit i Ester Janečkovou i s pošťěvákem Ondrou. „Nemáš nohu, dělej rukama!!“ řvaly za ním dvojhlasem.

„Co tady tak stojíte, jako kdyby vám zreznul hasák?“ zakrývala obavy jen stěží Mirka.

Rychloručka tam stojí přesně tak a ze svalnaté krásy opravdu moc nezbývá. Ani make-up, který pro dnešní náročný den doporučila Jindra, nevydrží všechno…

Konečně pronesla zlomeným hlasem: „Juicy byla nakryta surovým mopsem.“

„Cože, Juicy?“

„Naše Juicy?!“

„Vždyť je to ještě štěně!!“

„A braly jsme ji vůbec s sebou?“

„Né, moje Juicy!“ pozvedla Romana kabelku Juicy Couture a podržela ji útrpně v odpoledním slunci. Vypadala úplně jinak než toho dne v ranních hodinách. Že módní schránka na nezbytnosti, se kterou se dívka během dramatického dne stihla poměrně sblížit, už nebude ozdobou šatníku, bylo nad slunce jasné.

Po nekonečné minutě kolektivního mlčení si Jindřiška nekompromisně ulevila: „Prokletý chlapi!“ a odplivla si. Výraz její tváře by srazil i syrovátku. I ostatní dívky měly sveřepý odhodlaný výraz. Ideální okamžik pro nějakou odhodlanou bojovou přísahu, kdyby někoho něco napadlo.

„Vypadá spíš, jako kdyby jí něco ojelo,” zauvažovala nahlas Maruška ve chvíli, kdy už snad bylo slušnější změnit téma.

”Herdek holka, ty se dáváš do kupy!” musela Jarka ocenit pokus o spisovnou češtinu v podání snědé kamarádky.

Děvčata ze šťastnější části výpravy zakoupila slušivé beranice v reflexních barvách. Rychloručka s Jarkou po nich teď smutně pošilhávaly.

„…a máme ještě dvě pro vás,“ zamrkala šibalsky Jindřiška. Děvčata propukla v uvolňující smích. Už dlouho se tak nezasmála.

Rychloručka chtěla někoho obejmout a zájemkyň bylo tolik, že se to nakonec nepovedlo. Asi jako když se chcete na chodníku vyhnout s protijdoucím a ne a ne trefit tu správnou stranu.

[1] K události došlo krátce před nástupem farmářkovévo revivalu (zkuste si to představit..). Proto i když byl podobný jev už na spadnutí, hysterie byla stále ještě na místě.  pozn. aut.