V sobotu ráno děvčata se zaujetím sledovala Mirku, která přiběhla na privát s objemným tlumokem. O minutku později ho s hlasitým žuchnutím shodila na jejich stůl. Ještě nikdy Mirku takhle neviděly. Objemná těžká břemena zásadně netahala na zádech. Buď používala mužských nosičů, nebo svůj oblíbený kolečkový kufr se zakulacenými rohy a designovým zipem, ozdobený dvěma blesky a velkým “F“ nasprejovaným přes šablonu ve stylu palubních stíhačů.

Ne, že by jí scházely síly. Těch měla naopak na rozdávání. Vyznávala však názor, že batoh typu „hele kluci já to skoro unesu taky“ nesvědčí jejímu stylu, neboť z něj cítila též jasný signál „nemám nic proti tomu zapadnout do nejbližší putny“. A tohle opravdu ne!

„Batoh vám zabije siluetu,“ nabádala při podobných příležitostech děvčata. A tak bylo čas od času možné spatřit klub rychlých šipek, jak vyráží za město s kufříky vesele čeřícími šotolinu či klapajícími po kamenité stezce.

Cílem jejich výletů byla nejčastěji meditace v přírodě pod vedením zkušené lektorky Jarky, kdy pod korunami lesních velikánů, za zvuků prastaré úderky Enigma linoucích se z podivného přístroje připomínajícího Kubrickův hranol[1] (tento však spočíval na delší hraně a na horní straně obsahoval rozměrné madlo) prokazatelně docházelo k propojení s ženským principem všehomíra, pardon, všehomíry. Jindy mířily do kopců s archeologickým vybavením, aby svým skromným dílem přispěly k zaplnění posledních bílých míst v příběhu Vlasty a její družiny.

Mirčino počínání bylo nyní o to tajemnější. Děvčata proto napjatě čekala, co bude následovat. Existovalo jediné možné vysvětlení. Mirka chtěla svůj náklad maximálním možným způsobem utajit. Anebo se prostě nechtěla zdržovat naháněním mužského nosiče v sobotu ráno, kdy mohlo jít o nadlidský úkol i pro děvče jejích parametrů.

„Co to, Mirko, prosímtě neseš?“ nevydržela nakonec Jindra. „Je to snad na naši výpravu do toho pastouškova?“

„Ano,“ promluvila vážně Mirka. „Základní prostředek pro mimikry v té zlopověstné čtvrti. Chodí tam procesí tady s tímhle,“ otevřela tlumok.

„Jů, barevný deštníky!“ vypískla Romča.

Bylo vidět, že Jindra se chce na něco zeptat, ale Mirka ji předešla s odpovědí: „Ne, holínky nechte klidně doma. Jak jsme si řekly, jde o mimikry a oblast je to trendy nepolíbená.“

Děvčata uznale pokývala hlavami. Většině z nich došlo, že dnes si růžové políčko opravdu nevybarví zadarmo.

Na výpravu se děvčata oblékla záměrně velice nenápadně, jak bylo minulého dne dohodnuto.

Mirka si vzala přiléhavé děrované tričko, bundičku do pasu, modré vzorované legíny, šortky, sluneční retro brýle s krémovými obroučkami a světlé semišové boty na klínovém podpatku.

Jarka zvolila krátký topík plus nařasenou sukni do pasu. Oboje značky Mango. Prsten Emporio Armani a vysoké boty ve stylu converse v decentním černožlutém provedení. Brýle Komono přenechala po dohodě s Jindrou Marušce, která měla přeci jen trošku výraznější líčení.

Jindřiška oblékla overal ve stylu 80s s lehce kosmickým motivem, boty na vysokém podpatku, psaníčko Prada a hodinky Diesel.

Maruška zkombinovala modré minišaty se zlatými doplňky a botami. K tomu kabelku na předloktí značných rozměrů. S velkou pravděpodobností obsahovala červený baret a nějakou tu mlsku.

Romča oprášila koktejlky kovového vzhledu, k nim obula kotníkové boty bez špičky a doplňky omezila na kabelku Juicy Couture a náhrdelník Adidas s činkou.

Mirka pyšně přehlédla celý klub. „To je přesně ono!! A velká pochvala Jindřišce!“ Několik párů rukou se roztleskalo. „Ty skoro nejsi vidět. Budeš vykonávat nejnebezpečnější a speciální úkoly.“ Jindřiška vychutnala pochvalu. Přivřela oči a radostí se zatočila na místě, až mírně zavrávorala. Kamarádky ji nenápadně zachytily.

Děvčata se ve starých hadrech cítila značně nesvá. „Je to nutné,“ utěšovala Mirka. „Bůhví kudy se budeme štrachat. A pak, chceme přece splynout s davem.“

A tak se děvčata jednoho sobotního dopoledne posilněná drobnými nákupy a XXL okurkovým shakem ocitla na poflakovací třídě. Tato široká ulice tvořila předěl mezi jejich bydlištěm a cílem výpravy. Za ní se už nacházel Barabiznov.

„Kdyby něco, ptejte se malých děvčat nebo starých žen,“ radila ještě Mirka. „Něco mi říká, že ostatní inteligentní bytosti v té čtvrti jsou naše přímé konkurentky.“ Děvčata nechápavě pohlédla na svou vůdkyni. „Přece ty pracovní hadry co máme na sobě,“ plácla se do čela Mirka. „Může se stát, že nás tu budou považovat za sobě rovné.“

„Chaaaa cha cha cha…“ Nebylo potřeba nic dodávat.

„Ano, je to absurdní.“ Připustila Mirka, když se děvčata do sytosti nasmála (vypadalo to asi takhle: Jarka mlátila pěstí do kandelábru, Červenka se ocitla v předklonu, Mirka se zaklonila a s rukami v kapsách pohazovala rameny. Přitom se nonšalantně smála hlubokým hlasem. Rychloručka běhala okolo a volala: „Holky, já se pochčiju!!“  Jindřiška vše pobaveně sledovala. Po chvíli přičapla, chytila se za kolena a začala vydávat prskavé zvuky takové hlasitosti, že spustila alarm vedle stojícího Audi.) a pochválila si trvanlivost make-upu.

„To je hláška dne!“ Vzpomněla si na to později odpoledne Rychloručka a kroutě nevěřícně hlavou zapsala celou příhodu do svého nepostradatelného notýsku nyní již s přeškrtnutým nápisem “Tréninkové dávky“. Nad přeškrtnutý název pak ještě dopsala velkým písmem: “VESELÉ TAŠKAŘICE“.

 Ocitly se v Barabiznově, tajemné čtvrti plné křivolakých uliček, plácků, průchodů a směnáren.

[1] Míněn hranol z románu Vesmírná odysea A. C. Clarka zfilmovaného Stanleym Kubrickem. Filmová verze hranolu od puntičkářského režizéra proporcemi lépe odpovídá popisovanému tvaru, proto Kubrickův.