Kapitola, v níž je-li někomu křivděno, je to Rychloručka.

Ne vždy je vše vyjádřeno takto explicitně.

 Mirka pro jistotu ještě jednou kladla děvčatům na srdce: „Hlavně se nesmíme ztratit! Nejezdí tu vůbec žádné taxíky a dům, který hledáme, není v žádné navigaci. Máme-li splynout s davem, musíme se pohybovat téměř s jistotou místních. Ještě, že má Jarka klasické vzdělání. Jaká jsou, Jaru, pravidla pro pohyb v labyrintu?“

Jaru opravdu měla náznak čehosi jako klasické vzdělání, avšak pro tu to situaci… No – posuďte.

 „Zvol jednu stranu a té se stále drž,“ pronesla Jarka hypnotickým hlasem. „Odbočuj pokaždé na tutéž stranu…“

Děvčata po nějaké době promyšleného postupu obkroužila blok a ocitla se znovu na povědomém místě v pomyslném bodě A.

„…v nejhorším případě se ti stane, že skončíš tam, kde už jsi byla,“ dokončila myšlenku jindy pohotová Jarka.

 „Aha – .“

 „ee… ještě jedno pravidlo tam, myslím, bylo.“

„Hmm…“

„V nejhorším případě brnkneme naší věčné člence čekatelce Jiřince Rymáňovic – stejně je na to žhavá jak petriho miska na sajrart – ať použije apku na hledání osob,“ klidnila situaci Jindra. „Je to fakt vážná záležitost,“ vysvětlila pak ještě. „Z displeje na tebe shlíží Roman Svoboda, zní znělka ‘Na stopě‘ a nejdřív se tě to zeptá, kde jsi danou osobu viděla naposledy a co jsi při tom držela v ruce…“

„Snad nebude tak zle.“

Vykročily.

„Nechápu proč tenkrát tu asanaci tak ošulili,“ ušklíbla se Jarka, když postoupily hlouběji do temných uliček.

Pokusily se vmísit do jedné skupinky osob. Deštník v jejím čele korespondoval s  maskovacími prostředky Rychlých šipek, a ty jim tak propůjčovaly křehký pocit bezpečí, sucha a snad i částečně ochrany.

„Radši je schovejte,“ tiše zavelela Mirka s odkazem na pomůcky proti neprobíhajícímu dešti. „Vidíte? Jen jeden pěkný žlutý deštníček asi tak na patnáct osob. Má ho ta pani vpředu.“

„Tranzistorák na krku? Fakt úlet!!“ neodpustila si na adresu dotyčné Jindra.

„Asi nějáká karaoke nána,“ domýšlela se Rychloručka.

Osoba v čele skupiny co chvíli promluvila do mikrofonu a skříňka zavěšená na jejím krku posílala její výlevy dál. Patřičně zesílené, aby zasáhly celý roj následovníků. Děvčata ze šipek nerozuměla ani slovo. Zvláštní dialekt jim evokoval scény ze seriálu Star Trek. Asi to budou cizinci, napadlo Marušku.

„Postačí ten můj,“ vrátila se k tématu deštníků Mirka. „Má stejnou barvu. Připomíná mi ty keře co na jaře tento… rozkvétají. Dost možná má ta barva i nějakou místní symboliku,“ šeptla tiše. „Znáte to: na jaře roste kvítí, hoši házejí kameny, ekonomika jde cu grunt,…“ Děvčata chvíli divoce přemýšlela. A během toho je pohltila neznámá nevlídná čtvrť.

 Příjemně po těle ani nikde jinde jim nebylo. Obloha nad nimi se scvrkla v tenoučký proužek modrošedé barvy, ponuré budovy jako by se nad ně nakláněly, budily v nich pocity čivavy na dně hrobu připraveného pro lipicána. Prostředí, ve kterém se tak náhle ocitly, nenaplňovalo ani jednu z nich optimistickou radostnou náladou. Proplétaly se křivolakými uličkami, míjely tmavá zákoutí, vstupovaly na ošlapanou a ještě ošlapanější dlažbu, postrádaly estetické vjemy. Jen s největším vypětím vstřebávaly zdobné záměry historických slohů. Napjatými prsty – spíše deklarativně než účinně – zaclonily nosní otvory, když míjely otřesnou putyku hrající si na mnohem starší otřesnou putyku. Adrenalin a zdravý rozum jim co chvíli velely: Pryč! Pryč odtud! Zpátky na naši Velkou stranu! Ale hypertrofovaný smysl pro povinnost a dobrodružnost jejich povah je přesto přinutily pokračovat dál.

Přes zlověstné kulisy šlo zprvu vše hladce. Postupovaly s hloučkem, ač v něm pro jazykovou bariéru nikomu nerozuměly slova. Po nějaké době byly však donuceny relativní bezpečí skupiny opustit – totiž odpojily se, aby neztratily nahrubo vytyčený směr. Pohledem plným obav se rozloučili s elektronicky amplifikovanou ženou.

„To jejich brebentění. Co to bylo za zvláštní hatmatilku?“ podivovala se pohoršeně Rychloručka. Po několika absencích v Diamantové lize i dalších soutěžích rychle odvykla světovým jazykům.

Mirka i nadále (spíš pro falešný pocit družek, že se nic dramatického neděje, než pro cokoli jiného) hrdě nesla monstranci v podobě roztaženého žlutého deštníku. Dolehlo to na ni – taky byla jenom člověk. Tak a jsou zde. Ve čtvrti, jejíž jméno lépe nevyslovovat, odkázány jen na svou intuici a instinkty. Neměly ve zvyku podceňovat své ženské radary, jen teď jaksi nešlo úplně zaplašit námitku, že jejich olbřímí cit pro situaci patří do úplně jiného ekosystému.

Někdo za nimi? Skutečně? Ano! Někdo se jim pověsil na paty. Ve chvíli, kdy se odpoutaly od větší skupinky osob, učinilo totéž i několik podezřelých individuí. Krajně podezřelých… Proboha, jsou stále za nimi a nezdá se, že by to byla náhoda. Dívky zrychlily krok. Žádná změna. Individua odpověděla zvýšením rychlosti vlastní. Děvčata znovu přidala do kroku. Odhodlanost individuí se znovu potvrdila. Situace se stávala neudržitelnou. Rychlé šipky se nakonec rozhodly spasit útěkem. Nebylo třeba žádných slov, neverbální panika v tomto případě nahradila veškeré další formy dorozumívání a pak také, běžel-li někam skoro celý klub – a že se to stávalo (výprodeje, eventuální lynč atp.) – vyrážela obvykle Romana týmž směrem. Ke škodě děvčat to samé tentokrát napadlo i postavy za nimi. Pronásledovatelé se dali do běhu.

Děvčata neměla právě tretry, i tak se ocitla během několika málo vteřin na svém maximu, především co se tepové frekvence týče. Pronásledovatelé je přesto každým krokem doháněli. Jarka se probojovala do čela. Přece jen “conversky“, jak s nadsázkou říkala svým letitým vysokým botkám, poskytovaly jakž takž sportovní odraz alespoň v přední části špičky jedné boty (pravé). Pohyb to zdaleka nebyl symetrický. Úplně špatně na tom nebyla ani Jindra. Začala pohybovat rukama tam a zpátky a věřte nebo ne, při běhu to dokáže výrazně pomoct, zvlášť když potom pohyb upravila na střídavý (pravá dopředu, levá dozadu a naopak) a učinila opačným vůči pohybu nohou. Přišla-li na nějaký další geniální fígl, ztratil se v tom zmatku. Jarka začala pištět, aby drobnou indiskrétností prorazila cestu davem, což se dařilo. Mirka složila deštník, aby snížila odpor vzduchu a zároveň byla připravená použít ho jako kopí. Přesto se pro značné rozměry a zářivou barvu – jak vyplynulo z pozdější diskuze – stal zřejmě spolehlivým ukazatelem pro pronásledovatele. Rychloručka, ač zdatná běžkyně na ultrakrátké trati, vzhledem k maskovací obuvi měla co dělat, aby zůstávala v hloučku s děvčaty. Vyděšeně se otáčela, a protože neměla problémy s dechem, vzývala alespoň Kálí, jedinou trošku spřízněnou duši v první lize globálního pantheonu. Červenka sevřela boxer. Kramfleky našich hrdinek se ve své většině ráčily odporoučet.

Již cítily na šíjích dech ohavných zrůd – autosugesce. Dobrých dvanáct patnáct metrů stále měly k dobru. Zachránit je může snad jedině zázrak. Přímou konfrontaci neplánovaly. Odmítaly se bít v takto nervózním stavu. Zatočily ostře za roh. Zapadly do nejbližšího průjezdu. Stačily si totiž během cesty povšimnout, že dvory v této části města čato propojují vzdálené ulice sítí průjezdů a průchodů. Chtěly se takto zbavit svých pronásledovatelů. Tento dvůr byl ale slepý, nebylo jiné cesty ven. Co teď? Vraty šlo naštěstí pohnout. Poslední Červenka s Rychloručkou je bleskově přibouchly. Vzápětí začaly na vrata dopadat rány a z ulice se ozývaly zuřivé nesrozumitelné až mírně bestiální skřeky, při kterých tuhla krev v žilách. Děvčata zajistila vrata petlicí. Bylo to o fous. Jen tak tak, že se jednomu individuu nepodařilo zachytit oděv některého z děvčat nebo dokonce celou Rychloručku. Podařilo se mu totiž na poslední chvíli prostrčit vraty ruku. A sápající se končetina v podobě křečovitě zaťatého pařátu se nyní kroutila a všelijak divně svíjela v průjezdu, naštěstí v bezpečném sevření masivních křídel rezavých vrat. Kroužek navlečený na zápěstí s nápisem “T.A. Amadeus – GROUP DISCOUNT“ mohl zmást snad nějaké naivní pronásledované. Jimy však Rychlé šipky nebyly!

Ocitly se na uzavřeném dvoře. Pro tuto chvíli v bezpečí. Jen ruka pozvolna modrající v průjezdu jim stále ještě trošku naháněla hrůzu. Skřeky přicházející zpoza vrat, které neustávaly a měnily se občas v děsivé kvílení vlastně taky. Děvčata sotva popadala dech. Musela se zhluboka vydýchat. Jediná Rychloručka, která starostlivě pozorovala svoje kolegyně, připomínala přetrénovaného Nepálce na procházce v Hlubočepích usazeného po čas procházky v nosítkách na hřbetě čtyř steroidy nadopovaných sovětských cirkusáků, a který si sám občas taky něčeho zobne…

Dvůr svíraly ze všech stran zadní a boční trakty domů. Nevedla odtud žádná viditelná cesta ke svobodě. Malá dvířka naproti vratům na druhém konci dvora zcela odolala všem pokusům o vylomení a naopak maličko nalomila sebevědomí jediné nezadýchané sportovkyně. „Asi nějaká fajnová slitina,“ ucedila Rychloručka naštvaně a Červenka se podivila jejím metalurgickým znalostem, i když sama by to přesně takhle nejspíš neformulovala…

Jedno okno na úrovni patra bylo mírně pootevřené.

„Přesně vím, jak by se zachovalo sesterstvo,“ chichotala se Červenka. „Jedna druhé by vylezly na ramena, klátivě by se přidržovaly zdi a Bohuna až úplně nahoře by se snažila dosápat okna.“

Dívky se při té představě daly do smíchu. Potřebovaly to po prožité hrůze jako sůl a sesterstvo bylo vděčným terčem. Na první pohled bylo vidět, že tudy cesta nevede. Šipky však znaly způsob jak uniknout ze zajetí dvora. Použily svůj trumf – čtvrtou členku. Jedině tak mohly dosáhnout až na okenní římsu. A další trumf – pátou členku, k posílení základů živé stavby. Secvičeným způsobem, který v první fázi připomínal tanec a v poslední už vůbec ne, vytvořily živou věž, za níž by se nejedna artistická rodina v počátcích své kariéry v počátcích akrobacie jako takové nemusela vůbec stydět. Zejména z hlediska konfekčního. Vespodu vytvořila bytelnou základnu dvojice Mirka-Jarka. Dívky se pevně rozkročily, uchopily se navzájem za ramena čelem k sobě a pevně si hleděly do očí. Na jejich ramenou zaujala místo Rychloručka, jediná přítomná schopná unést dvě osoby včetně Červenky. Jí se na rameno vyšplhala vyfitkovaná Jindra a až na vrchol živé stavby vystoupila Červenka za častého povzbuzování i spílání, když botou zavadila o citlivější části těl společnic i obličeje.

Jsouce na úrovni, vybavila se děvčata pro výstup do okna jedním ze svých dalších proslulých fíglů. Sadou osmi fortelným náramenních vycpávek se kterými by si ani v osmdesátkách neudělaly ostudu. Aplikovaly je atypicky vně oděvů! Stabilita živé konstrukce tak sice poněkud utrpěla, ale použitelnost outfitků byla zachována, nemluvě o ochraně měkkých až poloměkkých tkání před rafinovaně společenskými podpatky. V každé etáži přidaly vycpávky několik centimetrů na výšku (nezamýšlený to bonus), takže ve finále se cílový parapet nacházel někde ve výšce kolen Červenky. Zatuhlé okno otevřela dívka na vrcholu lehkým trhnutím, načež se ještě otočila nad hlubinu a zamávala rukama v tradici němých grotesek, jakože zabraňuje pádu. Kulila u toho oči.

„Kolotočářský fórek,“ utrousila nekorektně Rychloručka. Emoce jí toho dne lítaly od zdi ke zdi. (Doufejme, že ty bobule pro růst svalové hmoty přestává brát definitivně.) Kdyby děvčata tušila, že smích kamarádky tam nahoře způsobila radost z přežití a nikoli nějaká dětinská chuť tropit si z nich žerty, jistě by vlídného slova nelitovaly a starost o zdraví své kolegyně nějak pěkně, po dívčím způsobu vyjádřily.

Poté co vypáčila i druhé křídlo okna, vplula Červenka ladně do místnosti. Vzduch čistý. Podala pomocnou ruku Jindře. Společně vytáhly Rychloručku, a ta postupně pomohla nahoru Jarce a Mirce. Kdo by se divil něčemu v poslední fázi tohoto výstupu, hrubě by podcenil fyzický stav dívek. Sice nikoli vytrvalostní běžkyně, to teď už víme, přece však na ledacos připravené a především, po delší době si dívky zase uvědomily, jak pružná jsou jejich těla…

Ocitly se v rozsáhlém světlém prostoru s mnoha sloupy, jakési galerii. Jarka s Mirkou se tu cítily jako doma. Rychloručka pocítila tíseň. Ale pak… náhlé prozření, když stanula před plátnem krásně vystihujícím komplexnost sportu: kopací míč si to uhání nad trávníkem a jeho barvy nenechávají nikoho na pochybách: Tohle nehrají chlapi. Mutant mezi fotbalovým a basketbalovým! Jaké krásné zesměšnění mrzkých mužských kolektivních stereotypů. Pocítila náhle sílu umění i kouzlo důvtipu. Tak takhle to funguje!! Opojení nebralo mezí. Všem dívkám svůj objev zprostředkovala. Cítí sílu malířského plátna – pokud zachycuje sportovní náčiní! Nezkrotný tvůrčí plamen v jejím nitru byl zažehnut. (Chraňte nás všichni svatí před těmi dary.)

Vystavovány zde byly nejvíce plastiky stylizovaných skupin zvířátek v obscénních situacích. Na jedné pekli buřty, na další přecházeli přes přechod, na další obzvláště sugestivní se daněk opíral o kopírku, zatímco procházející kuna se štosem šanonů v packách mu dávala najevo, že nemá šanci a k tomu se plch pokoušel něco gestikulovat, průchodem v modelu stěny byla vidět volavku provádějící denní agendu za počítačem. Na stěnách galerie visela kolekce obrazů barevně pojímající šeď panelákových sídlišť. Jarka využila situace a načrtla reportáž s mottem: „Feministické umění je především o vnášení témat, které nejenže by někdo jen tak nečekal, nýbrž ani neuvítal“. Dále stihla rozepsat eseje: „Angažované = potřeby ženy reflektující“ a „Feministické umění – poslední autentická rebelie aneb tohle jste taky ještě neviděly“.

Z galerie se dostaly snadno. Červenka zavzpomínala na školní léta a vytáhla paklíč (a Mirka se tvářila, že to Maruš musí znát ze skautu). Vyšly na prostorné schodiště a o patro níž se vmísily do skupiny opilých tortury lačných cizinců. K návštěvě muzea nejen středověkých prostředků k řešení sousedských sporů zde zval nápis nad vchodem a obrázek pod nápisem byl rovněž výmluvný. Šlo o kombinaci lidské hlavy v jakési obruči a odtlačovacího šroubu. Hlavě vylézal z pusy jazyk.

„Tady se na to lidi choděj koukat a nám se něco podobného málem stalo,“ postěžovala si plačtivě Rychloručka.

„…nebýt těch báječných plechových vrat,“ doplnila Maruška.

Mirka si v muzeu celou dobu dělala poznámky. Ať už se značným pohoršením ve tváři, když výjev zobrazoval mučení žen, nebo s výrazem pobaveného zadostiučinění v případě odlišném. – (Znáte to, feministky! Ale věřte, nemyslela to vůbec špatně. NAŠE!! Mirka.)

V jedné místnosti s relativně odpočinkovými proprietami přistoupili autoři expozice k dost přebujelému zvukovému podkresu a to i na poměry instituce kde se ozívalo úpění a kvílení za každým rohem, jak se děvčata celkem shodla. Sugestivnost jistě, ale toto? A také akustika místnosti byla poňekud zvláštní. Zdálo se, jakoby to děsivé kvílení přicházelo odněkud zdálky, ne-li přímo otevřeným oknem.

Přešli do další místnosti. Jarka měla oči navrch hlavy. Doteď netušila, jaké v ní může pohled na nahé mužské tělo vyvolávat pocity. Nechme ji nyní v klidu prožít iniciační událost takového kalibru a pojďme se podívat, co se stalo, když dívky opatrně vyšly na ulici.

První vykoukla nenápadná Jindřiška. Po pronásledovatelích ani vidu. Deštníčky v ulici zalité sluncem zářily úplně jinými barvami. Na každou skupinku byl jeden. Zpoza rohu se ozýval nelidský vřískot. Dívkám pro tu příšernost tuhla krev v žilách – měly pocit, že jim v nich koluje jakási rosolovitá hmota barvy tavolníku a přiměřeně nepříjemného zápachu s nádechem Campari…

„Himbajs šúviks, holky, nejsme tady kvůli charitě,“ poňoukala Mirka zkušeně a připomněla jejich cíl. „Musíme dál!“ Opět se ukázala jako rozená velitelka. Ponořily se znovu do spleti uliček.

„Navštívíme Í-čko,“ rázně prohlásila po nějaké době bloudění velitelka uvyklá využívat služeb této vymoženosti ve světových metropolích. Pochopitelně se to ukázalo jako velice dobrý nápad. V „Í-čku“ potkaly šikovnou dívku, Oksanu Nikolajevnu, která jim učarovala svým výrazným stylem líčení a velice efektivně jim popsala cestu do odlehlého zákoutí jejich hlavního města. Zároveň velice efektivně a tajně podstrčila Mirce svůj telefon načmáraný na informační leták. Jistě nemůže zaškodit trošku si rozšířit obzory, napadlo Mirku. I když, co těmi obzory je, nás právě teď vůbec nemusí napadnout…

Děvčata vzala s sebou na výpravu velké množství propagačních prostředků. Především FEM-FEMy nahrané na rozličné flešky – ve tvaru rtěnky, v provedení Hello Kitty, v podobě designového kousku s růžovými krystaly nebo jako ultimativní řešení: Rabbit Crown Princess custom USB Flash Memory, po které nejedna dorůstající děva z dědiny i města ráda skočí. Nechají je zde na pultě spřízněného informačního stánku u Oksanky a večer budou moci usínat s hřejivým pocitem, že googlem vyplivnuté anglické mutace jejich měsíčníku – zárodky nového světového řádu – už se spokojeně šíří od Kinshasy až po Honolulu, nebo alespoň, že jedna z nich už vyrazila nočním busem směr Mikulášovice. Pěkně jim to dneska vychází…

Další cenné metry ukrajovaly členky neohroženého klubu z dnešní cesty. Ve chvíli kdy jejich pozornost začala již pozvolna upadat, vrazila do Mirky neurvalá osoba ženského, doufejme, pohlaví a se slovy: „Co hulíš, mařku nebo čvaňháka?“ se opřela rukou o zeď těsně před jejíma očima, čímž jí vlastně znemožnila pokračovat. Zmatená Mirka v tu chvíli nevěděla co se děje, a tak bez dlouhého přemýšlení vyhrkla: „Ale kotě, nebudeme si tu přece přeměřovat brka.“ Dotyčná provokatérka spustila lidskou závoru, přešlápla na místě a trošku problematicky založila ruce na prsou. „Vklidúú, hele,“ prohlásila, „co hulíš?“ Pohupovala při tom v pohodovém rytmu hlavou jako dromedár, koráb pouště. Mirce v hlavě rezonovalo, mařku nebo čvaňháka, mařku nebo čvaňháka, mařku nebo -.

„Ona radši bahňáka,“ špitla nesměle Maruška a nabídla osobě ručně balenou cigaretku kónického tvaru.

Mirce zatrnulo. Dověděla se snad tato méně vyzpytatelná členka klubu nějak o jejím temném období? V brněnských hospodách?!! Stigma z doby před přijetím Femu!!! Věc, která měla zůstat navždy utajena!!!! Největší a nejstřeženější tajemství!!!!! Myšlenky jí vířily v hlavě jako míčky při tahu sportky. Až ztrácela půdu pod nohama. Nesmysl, jak by se to mohla dovědět. Mirce běželo hlavou: roznášela jsem tehdy pivo na brigádě ve vyhlášeném pajzlu U Otrlé paňmámy a s úsměvem přijala nejedno strýčkovské plácnutí po hýždích. Bahňák tam byl tehdy nejhorší štamgast. I jeho kamarád Mažňák byl pěkný prase. Jó, to byly časy… Záviš kníže pornofolku jim mohl z fleku dělat převychovatelku a Hanz a Marty před nápravou by z porovnání s těmito vyšli jako adepti na moderování dětského televizního pořadu Bludiště…

Když dromedár odkráčela, otočila se Mirka k Marušce: „Cos, to prosímtě povídala, ty JEDNA?“ a žďuchla ji přátelsky velmi silně do žeber.

„To já jen tak ..e ..e něco plácla, aby dala pokoj,“ vysvětlovala Maruška. S neviným pohledem – „to mám pro domorodce,“ vysvětlovala pak, proč vzala s sebou tolik zvláštního kuřiva.

Mirka si málem zarazila dva prsty do očí a pak je otočila na Červenku ve výmluvném gestu: Sleduju tě! DEJ SI POZOR! Červenka si to vyložila jako: Seš dobrá, holka, viděla jsem to všechno na vlastní kukadla…

Narážku na dobu strávenou mezi stoly plnými chlemtajících nadrženců nebylo pro Mirku snadné vypudit z mysli. Musím to z ní nějak dostat – tedy z Červenky. Jakkoli. Musím si přece být jistá, že nic neví. Zde účel opět jasně válcuje prostředky. Nějak se mi to poslední dobou kumuluje, povzdechla si v duchu Mirka.

 „Viděli jste ty nemožné Martensky? Je mi na zvracení,“ nemohla se udržet Jindra.

„Dobrý?“ naklonila se k ní po chvíli starostlivě Jarka.

„Jo…,“ nepřesvědčivě ucedila Jindřiška.

Toto opravdu neměly zapotřebí…

Za dalším rohem přišel důkaz Mirčiných ranních slov o konkurenci. Když vstoupily do postranní uličky, narazily na dvě postávající výrostkyně, a ty na ně vrhly nevraživé pohledy. Mohlo jim být tak o rok o dva víc než Mirce a měly obdobně laděné tzv. pracovní ustrojení jako naše děvčata. To samo o sobě bylo podezřelé. Opíraly se zády o zeď a jejich oděv kromě jiného také napovídal, že netrpí chorobami močových cest. V jejich pohledech bylo možné číst i něco závisti, asi jako když dobře vyleštěný Buick Super Riviera ve výbavě Super Constellation předjede udržovaný Chevrolet Bel Air v provedení Convertible De Luxe, ale s užšími koly. Ta bližší byla očividně překvapená, že děvčata nezná osobně. Ta vzdálenější zavolala přes rameno někam do temného zákoutí: „Zlatanéé, lezou nám do rajónu.“

Vynořil se exoticky vyhlížející šohaj v nekompromisních černých brýlích.

Mirka se obrátila k Rychlým šipkám. „Holky, něco mi říká, že nejsou místní – anebo,“ dodala se zdviženým ukazovákem, „že jsou všude zdejší! Mažem odsud. To zavání průtento… švihem.“

A dobře udělala. Rychlé šipky se mohly bezděky stát součástí nového Landova filmu, který se zde právě natáčel. Pracovní název: Obroda aneb národní laskominky, produkce levná, oblečení od ložnice po generální štáb převážně kožené, scénář neexistující, ambice slušné. Kdo umí…

Přešly několik dalších bloků, dvakrát odbočily a konečně!: Byly v Široké ulici! Romaně se chtělo plakat. Myslela, že jejich dnešní dobrodružství dospělo zrádného totiž zdárného konce.

„Romi, ještě ne. Musíme najít ten baráček,“ – Maruška a její pomněnkové oči – totiž brýlky půjčené od Jindry, pilotky s namodralými skly.

Najít baráček, řekne se… Znamenalo to proniknout do všech dvorů v ulici a porovnat dispozici objektů s jistou pikantní historkou z pozůstalosti Boženy N. Šlo o dvojitý románek s celou skupinou českých vlastenců. Naštěstí nic tělesného. Z dnešního slovníku má k označení tehdejší události asi nejblíže výraz „kalba“. V inkriminovaném létě 1860 zbývaly do prvního pokusu o neuskutečněné druhé vydání Jungmannova česko-německého slovníku ještě celé dva roky. Překlad termínu „kalenice“ je tedy nejednoznačný. Proto ta kontroverze.

Mirka schválně neventilovala všechny podrobnosti včera na schůzce. Děvčata se potřebovala připravit a toto je mohlo jaksepatří rozhodit. Teď rozhodla, že bude lepší šipky rozdělit na dvě skupiny.

Ona bude mozkem skupiny A a ve spolupráci s Jindrou a Červenkou prohledá jednu stranu ulice. Zatímco tým B ve složení Jarka – Rychloručka se postará o stranu druhou. Tak to bude pro všechny nejlepší. Ona neztratí z dohledu tu šťouravou Romku a Jaruš se zocelí neředěnou konfrontací se sportovkyní klubu, která má dnes jeden z těch malinko horších dnů… Jarka dostala písemné instrukce. Nemělo cenu tu teď cokoli pitvat a kalit vodu. Ve chvíli kdy bude jeden tým úspěšný, prozvoní někoho z ostatních dávným znamením klubu. Pro všechny případy byly ještě udány souřadnice, na kterých se dívky setkají v případě, že by se musely z nějakých nečekaných důvodů rozdělit a z Široké ulice se vzdálit. I s tím bylo nutné počítat. Tak a už jen poslední páčko, čauky a úprava účesů a jde se.

V sobotu ráno děvčata se zaujetím sledovala Mirku, která přiběhla na privát s objemným tlumokem. O minutku později ho s hlasitým žuchnutím shodila na jejich stůl. Ještě nikdy Mirku takhle neviděly. Objemná těžká břemena zásadně netahala na zádech. Buď používala mužských nosičů, nebo svůj oblíbený kolečkový kufr se zakulacenými rohy a designovým zipem, ozdobený dvěma blesky a velkým “F“ nasprejovaným přes šablonu ve stylu palubních stíhačů.

Ne, že by jí scházely síly. Těch měla naopak na rozdávání. Vyznávala však názor, že batoh typu „hele kluci já to skoro unesu taky“ nesvědčí jejímu stylu, neboť z něj cítila též jasný signál „nemám nic proti tomu zapadnout do nejbližší putny“. A tohle opravdu ne!

„Batoh vám zabije siluetu,“ nabádala při podobných příležitostech děvčata. A tak bylo čas od času možné spatřit klub rychlých šipek, jak vyráží za město s kufříky vesele čeřícími šotolinu či klapajícími po kamenité stezce.

Cílem jejich výletů byla nejčastěji meditace v přírodě pod vedením zkušené lektorky Jarky, kdy pod korunami lesních velikánů, za zvuků prastaré úderky Enigma linoucích se z podivného přístroje připomínajícího Kubrickův hranol[1] (tento však spočíval na delší hraně a na horní straně obsahoval rozměrné madlo) prokazatelně docházelo k propojení s ženským principem všehomíra, pardon, všehomíry. Jindy mířily do kopců s archeologickým vybavením, aby svým skromným dílem přispěly k zaplnění posledních bílých míst v příběhu Vlasty a její družiny.

Mirčino počínání bylo nyní o to tajemnější. Děvčata proto napjatě čekala, co bude následovat. Existovalo jediné možné vysvětlení. Mirka chtěla svůj náklad maximálním možným způsobem utajit. Anebo se prostě nechtěla zdržovat naháněním mužského nosiče v sobotu ráno, kdy mohlo jít o nadlidský úkol i pro děvče jejích parametrů.

„Co to, Mirko, prosímtě neseš?“ nevydržela nakonec Jindra. „Je to snad na naši výpravu do toho pastouškova?“

„Ano,“ promluvila vážně Mirka. „Základní prostředek pro mimikry v té zlopověstné čtvrti. Chodí tam procesí tady s tímhle,“ otevřela tlumok.

„Jů, barevný deštníky!“ vypískla Romča.

Bylo vidět, že Jindra se chce na něco zeptat, ale Mirka ji předešla s odpovědí: „Ne, holínky nechte klidně doma. Jak jsme si řekly, jde o mimikry a oblast je to trendy nepolíbená.“

Děvčata uznale pokývala hlavami. Většině z nich došlo, že dnes si růžové políčko opravdu nevybarví zadarmo.

Na výpravu se děvčata oblékla záměrně velice nenápadně, jak bylo minulého dne dohodnuto.

Mirka si vzala přiléhavé děrované tričko, bundičku do pasu, modré vzorované legíny, šortky, sluneční retro brýle s krémovými obroučkami a světlé semišové boty na klínovém podpatku.

Jarka zvolila krátký topík plus nařasenou sukni do pasu. Oboje značky Mango. Prsten Emporio Armani a vysoké boty ve stylu converse v decentním černožlutém provedení. Brýle Komono přenechala po dohodě s Jindrou Marušce, která měla přeci jen trošku výraznější líčení.

Jindřiška oblékla overal ve stylu 80s s lehce kosmickým motivem, boty na vysokém podpatku, psaníčko Prada a hodinky Diesel.

Maruška zkombinovala modré minišaty se zlatými doplňky a botami. K tomu kabelku na předloktí značných rozměrů. S velkou pravděpodobností obsahovala červený baret a nějakou tu mlsku.

Romča oprášila koktejlky kovového vzhledu, k nim obula kotníkové boty bez špičky a doplňky omezila na kabelku Juicy Couture a náhrdelník Adidas s činkou.

Mirka pyšně přehlédla celý klub. „To je přesně ono!! A velká pochvala Jindřišce!“ Několik párů rukou se roztleskalo. „Ty skoro nejsi vidět. Budeš vykonávat nejnebezpečnější a speciální úkoly.“ Jindřiška vychutnala pochvalu. Přivřela oči a radostí se zatočila na místě, až mírně zavrávorala. Kamarádky ji nenápadně zachytily.

Děvčata se ve starých hadrech cítila značně nesvá. „Je to nutné,“ utěšovala Mirka. „Bůhví kudy se budeme štrachat. A pak, chceme přece splynout s davem.“

A tak se děvčata jednoho sobotního dopoledne posilněná drobnými nákupy a XXL okurkovým shakem ocitla na poflakovací třídě. Tato široká ulice tvořila předěl mezi jejich bydlištěm a cílem výpravy. Za ní se už nacházel Barabiznov.

„Kdyby něco, ptejte se malých děvčat nebo starých žen,“ radila ještě Mirka. „Něco mi říká, že ostatní inteligentní bytosti v té čtvrti jsou naše přímé konkurentky.“ Děvčata nechápavě pohlédla na svou vůdkyni. „Přece ty pracovní hadry co máme na sobě,“ plácla se do čela Mirka. „Může se stát, že nás tu budou považovat za sobě rovné.“

„Chaaaa cha cha cha…“ Nebylo potřeba nic dodávat.

„Ano, je to absurdní.“ Připustila Mirka, když se děvčata do sytosti nasmála (vypadalo to asi takhle: Jarka mlátila pěstí do kandelábru, Červenka se ocitla v předklonu, Mirka se zaklonila a s rukami v kapsách pohazovala rameny. Přitom se nonšalantně smála hlubokým hlasem. Rychloručka běhala okolo a volala: „Holky, já se pochčiju!!“  Jindřiška vše pobaveně sledovala. Po chvíli přičapla, chytila se za kolena a začala vydávat prskavé zvuky takové hlasitosti, že spustila alarm vedle stojícího Audi.) a pochválila si trvanlivost make-upu.

„To je hláška dne!“ Vzpomněla si na to později odpoledne Rychloručka a kroutě nevěřícně hlavou zapsala celou příhodu do svého nepostradatelného notýsku nyní již s přeškrtnutým nápisem “Tréninkové dávky“. Nad přeškrtnutý název pak ještě dopsala velkým písmem: “VESELÉ TAŠKAŘICE“.

 Ocitly se v Barabiznově, tajemné čtvrti plné křivolakých uliček, plácků, průchodů a směnáren.

[1] Míněn hranol z románu Vesmírná odysea A. C. Clarka zfilmovaného Stanleym Kubrickem. Filmová verze hranolu od puntičkářského režizéra proporcemi lépe odpovídá popisovanému tvaru, proto Kubrickův.

„Holky, nezdá se vám, že FEM-FEM[1] je poslední dobou celkem vypráskanej?“ ozvala se nesměle Jindřiška, když po kratší indispozici opět zavítala do apartmánu Rychlých šipek a vyvalila se v plyšovém ušáku barvy lila.

„Myslíš?“ pokračovala Mirka v práci na svém obočí.

„Nerada to říkám, ale Zhulenej fetus uveřejnil včera bezvadnou osmisměrku a taky návod, jak vyrobit hyperúčinnou recyklovatelnou pleťovou masku na bázi bioodpadu a vyjetého oleje.“

„To bych si teda na ksicht nedala.“

„Jarko, slovíčko,“ vesele kamarádsky upozornila Mirka.

„Promiň.“

„Zkoušeli jsme to s kamarádkou a opravdu to funguje, hele,“ řekla Jindřiška a nastavila děvčatům k prozkoumání svůj obličej.

„Uuuuufff.“ Děvčatům se zatajil dech. Skutečně, na její mladistvé tváři nebylo po vráskách ani stopy.

„U Boženy!“

„O Feris džal pre Slovensko!“

„Maruško, prosím tě, kolikrát jsme ti říkaly, abys neklela po vašem,“ maličko nekorektně zahartusila Mirka a hned dodala: „Takhle se nikdy nezintegruješ. A uvědom si, že tvoje rubrika Femme romale už také dlouho nepřišla s nějakou peckou. Naposledy to bylo někdy vloni o vánocích s kaprem na černo.“

„Ona mluví ze spaní.“

„Aha.“

„No asi to není úplně ono,“ připustila Jarka. „Prožívám tvůrčí krizi. Chtělo by to nějaké téma.“

„Možná bych o něčem věděla,“ přihlásila se procitnuvší Maruška. „Onehdá jsem při focení selfíček pro jednu bezpečnostní agenturu narazila na problém autorská práva versus propagační materiály. – Moc jsem nechápala, fotila jsem tehdy trošku odvážnější ale v pohodě fotečky venku před takovou hrozně oprýskanou zdí. Ozval se nějaký pan Soudek, že prý fotky viděl a trval na tom, že na tohle nemám právo a že ta zeď je jeho. Byly to nějaké záchodky nebo co. Fakt jsem netušila. Proč město prodává zadní zdi záchodků nějakým spekulantům? A proč si to vůbec někdo kupuje?! Mělo to pak ještě takovou nechutnou dohru. Jak povídal milý pán z agentury, kterého jsem po čase potkala, ten pan Soudek jim prý opakovaně volal, sprostě jim nadával a stále trval na tom – a teď promiňte, musím citovat toho milého pána – že prý ty hajzly jsou jeho.“

„Víš, tohle mi připadá docela laciné, promiň, ale myslela jsem, že bychom měli našim čtenářkám předložit něco víc expenzivního.“

„Zase máš pravdu, jako vždycky, Mirko,“ sborově zahlaholila děvčata.

„Dilino phenel, so džanel, goďaver džanel, so phenel.“

„Myslím, že bychom měly našim čtenářkám předložit – ,“ nedala se vyprovokovat Mirka, „ – nějaký více či méně autentický vzor ideálního feministického postoje. Víte, mne už unavuje jít stále příkladem všem dívkám v naší čtvrti a jakým způsobem jsem jimi obdivována.“

„Tak si to tak neber, puso,“ přitulila se Jarka.

Na tomto místě není bez zajímavosti povšimnout si, jak i tak sourodý spolek jakým Rychlé šipky bez pochyby jsou, dokáže vnímat feminismus poněkud odlišně, řekněme v nuancích:

Mirka: Feminismus je jediný legitimní životní postoj, který umožnuje přinejmenším od puberty do třicítky prožít důstojný život. Naší povinností je šířit (můj) objev Cosmo-feminismus předvoj Neo-feminismu, který především ve své lehčí formě, tzv. Easy-cosmo, má slušné šance dosáhnout světové hegemonie. Jako aktuální úkol vidím dokončení varianty pro rozvojové země Afriky – pracovní název Tribal-cosmo – a především vývoj široce přijatelného Cosmo-feminismu pro muslimsky mluvící země.

Jindra: Atraktivní myšlenka, ale nějak to nefungovalo, že jo. Přece jenom ty pracovní tábory a tak. Vždycky se to nějak zvrtlo, ale to v tom byli namočení chlapi. Holky to mají nějak vymyšlené. Něco mi říká, že do toho už brzo proniknu. A pak, Mirka by to přece určitě jinak neříkala, má to stopro zmáknuté.

Maruška: Trendy životní postoj mezi gádži. A taky ten méně melodický způsob vyjádření, kde rytmičnost projevu nahrazují pravidelně se opakující formulace a fráze ať už v mluvené nebo psané formě. Fajn zábava v našem squattu. Vždycky se u toho nasmějeme. Pro mladý je to fakt super.

Romča: Proces umožňující vrcholovým sportovkyním návrat mezi běžnou populaci především za pomoci hormonů, kosmetiky a psychoterapie. Určitě jsem ráda, že to holky vnímají a uvědomují si, jak je to pro nás sportovkyně leckdy obtížný, vrátit se mezi normální lidi. Co víc, dokonce mezi elitu něžného pohlaví. Někdy si říkám, proč Mirka s Jarkou a Jindrou tohle vůbec řeší – ještě tak Maruška… Holky jsou prostě megafajn:)

Jarka: Proces umožňující sportovkyním nejasného pohlaví a transsexuálům zařadit se mezi běžnou populaci za pomoci kosmetiky, hormonů a chirurgických zákroků. Nechápu, proč se tím Mirka, Jindřiška a Maruška vůbec zabývají. Ale Mirka v tom má namočené ještě další věci. A je to dobře. Mirka je super.

V klubu se rozběhla čilá debata.

„Mirko, vzpomínáš, jak jsi nám tuhle vyprávěla o Boženě Němcové, jaká to byla vzácná žena a co všechno udělala pro.. ee.. mm.. ženy?“

„To je ta, co všechny buditele klátila?“

„Kušte, to jsou všechno poměrně nepodložené pomluvy, které ani Pavlík Novotný nepotvrdil,“ upozornila Maruška, která měla na starosti monitoring tištěných médií.

„…jak zatápěla posluhovačům režimu.“

„Nejen zatápěla,“ upřesnila sečtělá Jarka. „Na několika místech prováděla kompletní úklid.“

„Sesterstvo o ní už také psalo. Myslíte, že je to vhodné?“

„Je, a právě teď, když ve Fetu vyšel zásadní hanopis na Boženku, a to prase Rejžek jim to olajkoval,“ rozohnila se opět Jarka.

„Nechápeš to správně drahoušku. Božena je tam popsána jako protopunkerka bojující proti systému, ale pozor, hledající útěchu v náruči mužů! – Tenhle výklad musíme vytrvale potírat.“

„V zájmu pravdy,“ rázně prohlásila Romča.

Děvčata se na ní nechápavě zadívala.

„Asi jsem přecvičená,“ špitla s úsměvem na omluvu.

„Co o ní tedy chcete psát?“

„Především, nepodcenila estetickou stránku feminismu, čímž se stala naší první předchůdkyní.“

Mirka pokračovala: „V poslední době se ve feministických kruzích[2] množí zkazky o tom, že hlavní část díla B.N. dosud nebyla objevena. Dokonce opakované zkoumání jejího doposud stěžejního díla Babička přineslo překvapivá zjištění. Většina badatelů a především badatelek se přiklání k názoru, že popis vesnických hrátek, prokládaný zprávami o tom, kde se zrovna nachází Sultán s Tyrlem, není možné chápat jinak, než jako důmyslný kód, kterým se snažila ochránit své skutečné stěžejní dílo před nepochopením v té době čistě národovecky orientovanou takzvanou inteligencí a fyzickou likvidací z rukou duševně omezeného manžela.“

„Takže, ty myslíš, že..?“

„Ano, jistě, v Babičce se bezpochyby skrývá zásadní poselství budoucím generacím.“

„No, neblbni.“

„…nebo alespoň návod jak to poselství objevit.“

„V tom případě je jasné, co musíme podniknout. Najít klíč k rozluštění textu a…“

„No jo, ale víš kolik to má stránek?“

„Klid, na to už jsem také myslela. Četbou té brilantně napsané venkovské prózy bychom mohli snadno zestárnout. Proto musíme jaksi rozložit zátěž,“ zamrkala.

Chvíle zdánlivě nechápavého ticha. Děvčatům zatrnulo při představě, že by musela trávit několik večerů četbou pětiny středně rozsáhlého románu (vlastně povídky) z 19. století.

„Vždyť je to přece povinná školní četba,“ vysvobodila je vzápětí Mirka. „Stačí, když klíč rozdistribuujeme mladším čtenářkám FEM-FEMu.“

Děvčata s obdivem pohlédla na svou velitelku. Právě je zachránila před obětí nejvyšší. Kolik jen trendů za ušetřený čas absorbují. Do očí se jim tlačily slzičky dojetí.

Plán tedy již měly. Zbývalo jediné – nalezení klíče.

„Navrhuji, abychom začali vypátráním záhadného místa občasného pobytu z let 1860-1861. Něco mi říká, že právě tohle by nás mohlo dovést k cíli. Mělo by to být někde v Široké ulici. Mám stručný popis objektu.“

„Jak tohle víš?“

„Z korespondence B.N. Dělala jsem si domácí přípravu.“

Znovu obdivné pohledy. Tentokrát možná o něco méně upřímné.

Jindřiška poděšeně vzhlédla od tabletu. „To je v Barabiznově“.

„Kde?“

Barabiznov se říkalo čtvrti sousedící s bydlištěm Rychlých šipek poskládané z někdy i více než sto let starých domků. Tuto část města děvčata nenavštěvovala, ba přímo se jí vyhýbala. Byla proslulá nesnadnou orientací – ta čtvrť – a nemožností zakoupit slušný outfit.

„V Barabiznově,“ opakovala nejistým hlasem Jindra.

Slovo působilo na děvčata jako studená sprcha. Zvlášť na Marušce, která měla na sobě jen bílé strečové tílko, to bylo výborně vidět.

Děvčata provedla speciální strategickou poradu. Mimořádné prostředí si žádá mimořádné prostředky. Teď už jen kdy vyrazit. Ještě téhož večera se děvčata přes Doodle domluvila na druhý den ráno.

[1] dříve Stěrač, po transformaci v plnohodnotný emancipovaný pravidelník dostal šik název

[2]   I tento výraz chápou děvčata do jisté míry odlišně, viz rozdílné pohledy na feminismus o několik řádků výše. Jindřiška si vybavuje především náušnice, Romana tělocvičné náčiní. Jarka by byla ochotná hádat se do krve, že jde o genderově neutrální výraz pro menstruační cyklus. Maruška by hledala v obilí.

Sžívání se s fenkou Juicy bylo pro Šipky úplně něco nového. Fenka byla roztomilá a tulila se ke svým novým kamarádkám s nevšední vytrvalostí. Juicyin bezelstný psí výraz neumožnoval jakékoliv odmítnutí pamlsku nebo pohlazení. Odchod všech členek z klubovny byl doprovázen srdceryvným vytím a příchod poskakováním po všech děvčatech. Důsledkem tohoto vítacího ceremoniálu bylo neúměrné zvýšení spotřeby punčoch a ostatních textilií zdobících nohy našich hrdinek. Juicy sdílela s děvčaty prakticky vše. Zásadně jedla u stolu a skoro vytlačila Jindru z její části prostorného lůžka. Prostřednictvím Šipek Juicy odebírala Cosmopolitan, měla slevovou kartičku v Orsay a naskenovaný otisk její tlapky zdobil hlavičku časopisu FEM-FEM. Jindra se i přes zmenšení svého životního prostoru v posteli starala o fenčinu image. Růžovým lakem s kamínky ozdobila její drápky. Místo obojku jí nasadila náhrdelník z perel (Nepravých ovšem. Mirka totiž odmítla uvolnit potřebné prostředky z rozpočtu klubu). Na hlavičce samozřejmě nesměla chybět růžová mašlička. Ze značkového internetového obchodu objednala i pár psích oblečků, které dokonale ladily s outfity našich módních fanatiček.

Až na výjimečné případy klub konzumoval spíše rostlinné produkty, což poznamenalo i Juicyin jídelníček, který byl plný hodnotné a výživné stravy. Jediná Červenka, když to nikdo neviděl, dala fence zakusit, jak chutná šlupka od Vysočiny a dalších masných produktů.

Hnidopich nebo člověk, který má rád zvířátka pouze na talíři, by asi podotknul, že velitelkou Šipek už není Mirka, ale princeznička Juicy.

Dospějí k tomuto poznání zanedlouho i členky našeho slavného sdružení.

„To snad není možný tohleto! Juicyna mi zase nachc.. tedy načůrala do lodiček. V čem já teď půjdu?“ jednoho rána si se slzami na krajíčku postěžovala Jarka. Rádoby vtipná poznámka Jindry nesoucí se z koupelny nastartovala Jarku ještě více.

„Neměla jsi náhodou službu na venčení ty?“ zaječela nešťastnice. Juicy jí vesele skákala po nohách a nezastřižený drápek vykonával destruktivní práci na Jarčiných silonkách. „Oko jak tálinskéj rybník, teď abych se šla převlíct celá. Ta docentka Machatá mě zabije,“ dodala.

„Jejky, Jarí, asik jooo, ale copak žena může vstávat v takovou neboženovskou hodinu?“ ozvalo se z koupelny. „Rozbila se žehlička na vlasy. Mirča by to měla vodnýst Honzíkovi, ať s tím něco udělá,“ začala Jindra ignorovat neštěstí své spolubojovnice.

„Ty máš starosti, ale žes mi upe rozhodila koncept outfitu, to je ti jedno. Víš, jak si na tom Machatá zakládá.“

Mirka rozjitřenou situaci uklidnila tím, že šla fenku venčit sama. Když tak postávala před domem, začínala přemýšlet nad tím, kdo je vlastně paní domu. Začala mít i trochu obavy o své postavení, ale na druhou stranu ji Juicy prostě fascinovala. Třeba tehdy, jak kousla (no kousla, stiskla spíš) do nohy messengera, který nesl zásilku s nápisem fragile sousedce. Poslíček ani balík konfrontaci s femi-fenkou neustál. Celá aféra skončila napomenutím mladíka od inteligentní policistky, že jako nemá svým nepřiměřeně rychlým pohybem děsit tak miloučkého pejska, a ať se to příště neopakuje. Muž oponoval, že on je za rychlý pohyb placený a marně ukazoval na prokousnuté kalhoty a dvě krvavé skvrnky ala hrabě Dracula. „Postižený“ si nakonec vykoledoval pokutu za urážku veřejného činitele a při odchodu si po peprném zakletí ještě odplivl.

Další kratochvílí této roztomiloučké fenečky byl štěkot. Štěkala ráda a štěkala pořád. Nejradši na příslušníky opačného pohlaví. Jednou vyštěkla zpoza rohu na důchodce Janderu tak nečekaně, že se starý pán lekl a dostal infarkt. Jarka se tenkrát s Mirkou shodly, že je aspoň o jednoho „vocasa“ míň. Pan Jandera měl ale tuhý kořínek a zanedlouho se opět promenádoval po chodníku. Jednou, když si myslel, že ho nikdo nevidí, přetáhl Juicyinku hůlkou. Z okna to ovšem viděla lelky chytající Maruška a spustila příval nadávek ve svém rodném jazyce, načež jí děda holí pohrozil a se slovy plnými xenofobie a rasismu zmizel v domě.

Byly zde i méně úsměvné historky, jako když se Juicynka zaběhla v Paládku. Nakonec jí našli v jejím oblíbeném háemku, jak hryže do figuríny oděné v modelu na nadcházející zimu, navíc již ve značně poškozeném stavu. Tehdy se i Mirka musela červenat a celý incident naboural do té doby harmonický vztah s vedoucí prodejny paní Sádlovou.

Ze vzpomínek vrátila Mirku do reality Juicy, která na ni štěkla a začala škrábat na vchodové dveře. Tím jí dala jasně najevo, že je čas jít domů.

V předsíni narazily na Jindru. Držela rozkousanou botu a fňukala. Smutným hlasem Mirce oznámila, že to byly její nově zakoupené kozačky.

Ano, Juicy měřila všem členkám stejně.