Děvčata se vracela do svého bytu ze své oblíbené veganské restaurace, kde svou střídmou večeři zakončila přípitkem čerstvě vymačkaným džusem z řapíkatého celeru, limetky a máty. Mirka s Jarkou a Jindřiškou náhle zapluly do nedaleko stojící lékárny zakoupit si sadu nových mezizubních kartáčků, neboť vzpomínka na přípitek mezi zuby není rozhodně chloubou moderní ženy. „Vláknina působí prospěšně pouze v trávicím traktu. Jinde dělá spíš ostudu,“ poučila své družky sečtělá Jarka.

Maruška s Romanou využily této vzácné příležitosti, kdy zůstaly pozadu, a vědomy si toho, že výběr mezizubních kartáčků zabere ostatním děvčatům nejméně půl hodiny, šly se dorazit do nejbližšího fastfoodu naproti přes ulici. Dokonce zhřešily natolik, že místo obvyklé Coca-Coly Light si objednaly její originální verzi. „To jídlo mi sotva rozdráždilo žaludek,“ postěžovala si Července Rychloručka. „Výkonná sportovkyně potřebuje energii. Však si pamatuješ, jak nám po cvičení vždycky vyhládne. Dokonce jsem četla v jednom časopise, že nejlepší energetickej nápoj po cvičení je pivo. Psal to tam nějakej doktor. Ale kdo ví, co je na tom pravdy, když to píše chlap. Chlapům se nedá věřit. Navíc diskriminujou ženy, že prej za hodinu spálí míň alkoholu než oni. Jako kdyby nevěděli, co je to genderová rovnoprávnost.“ Rychloručka při tom tak rozčileně gestikulovala, že omylem odpálila vlastní kelímek s Coca-Colou přes půl místnosti až k protějšímu stolu, kde seděla partička metrosexuálů, a tomu nejvíce nagelovanému se trefila přesně na jeho sáčko od Giorgia Armaniho. „Asi bychom už měli jít,“ navrhla Červenka a začala si do úst cpát nedojedený zbytek burgeru. Rychloručka si rychle strčila do kapsy krabičku hranolků a zamířila k východu. Když obě děvčata prošla kolem metrosexuálů, jejich původně vyčítavé pohledy se změnily ve vystrašené. Přeci jen se nechtěli pustit s těmito ženami do předem prohraného boje…

Vyšly z fastfoodu, přešly ulici a dorazily k lékárně, ze které vycházel zbytek party. „Holky, měly jste jít s námi dovnitř,“ povídá Jindřiška, „tam měli tolik cool věciček, to by se vám mocinky líbilo. Ale nebojte, vám jsme koupily taky.“ Jindřiška jim před nosem vítězoslavně mávala mezizubními kartáčky Curaprox. „Jsem na vás pyšná,“ promluvila k Rychloručce a Července Jarka. „Ještě pár takových večeří jako dneska a začnete shazovat kila jako nic.“ Usmála se a v povznesené náladě vyrazila k bytu. „Necítíte tu přepálený olej?“, zarazila se náhle Mirka. „Jako by tu někdo měl hranolky!“ „To je od naproti, z toho fastfoodu,“ pronesla odsuzujícím tónem Jarka. „Smrdí to tam čím dál víc, dneska je to dokonce cítit i na druhé straně ulice. Měly by je všechny zakázat!“ Otočila se a zavěsila se do Mirky. Parta společně vyšla k domovu. Rychloručka s Červenkou trochu opožděně, aby během cesty urychleně zlikvidovaly krabičku hranolků, která je málem usvědčila.

Doma se děvčata uvelebila v křeslech a po předcházející zdravé večeři se rozhodla lehoučce zhřešit u skleničky Baileys. Mirka si po chvíli vzala slovo a začala vyprávět o nejnovějších trendech moderního života ženy: „Víte, podle posledních sociologických studií je nejžádanější žena nejen ta, která pečuje o svůj zevnějšek a samozřejmě sportuje, ale zdá se, že její atraktivitu výrazně zvyšuje, když vlastní psa. A pokud chceme být in, měly bychom si nějakého pořídit.“ „Cože, psa?“ vyděsila se Červenka. „To není dobrý nápad. My jsme nikdy doma psa neměli. A velkých černých psů se báli všichni moji předci. Doma mě s nimi vždy strašili.“ „Neboj, já myslím nějakého roztomilého dívčího mazlíčka, který bude hodný a poslušný,“ konejšila ji Mirka. „Najdeme nějakou vhodnou rasu, která bude odpovídat našemu stylu.“ Ani nemusela své kamarádky pobízet a zanedlouho se místností ozývalo jednotvárné tlumené staccato prstů klepajících na tablety, přerušované občasnými vzrušenými výkřiky a rozplývajícími se hlasy nad obrázky psů všech možných ras a velikostí a ve všech možných situacích.

Po několika dnech měly jasno. Fenka Bišonka bude šestou členkou jejich sdružení a svou společenskou nadřazeností a ušlechtilostí dodá partě potřebný šmrnc a šťávu. To také inspirovalo děvčata pojmenovat svého společného mazlíčka Juicy, ať už bude v jejích dokladech jakékoliv jméno. Velkým štěstím bylo, že také narazily na úspěšnou chovatelku, která měla březí evropskou šampiónku tohoto plemene, a se kterou si hned při první návštěvě padly do oka. Její moderně zařízená vila dala tušit, že tato žena je nejen schopná chovatelka, ale ještě schopnější lovkyně bohatých mužů. Při nechápavém dotazu Mirky, proč se vlastně vdávala, když s děvčaty sdílí většinu jejich feministických názorů, ji uzemnila s nečekaně praktickou definitivností: „Ale děvenko, copak tebe by snad bavilo chodit do práce? My tu jsme přeci od utrácení, prachy ať vydělává chlap. Rozumím tvým mladým radikálním názorům, ale jednou to jistě taky pochopíš.“ Pak se rozpovídala o mužích, o jejich jednoduchosti a možnostmi s nimi manipulovat, o způsobech, jak si je omotat kolem prstu i o tom, jak z nich vysát veškerou radost a energii. Zvláštní důraz také kladla na oblast rodinného práva a skutečností z něj plynoucích. Vřelé rozloučení s touto velkou ženou zcela logicky vyústilo k pozvání na další návštěvu a bylo zřejmé, že převzetím štěňátka vzájemná komunikace neuhasne. Paní Linda se jim stane dobrou přítelkyní i učitelkou v mnoha zajímavých i nových oblastech.

Uběhlo šest týdnů a děvčata opět zvonila u již důvěrně známé vily. Vešly do kotce a štěňátko jménem Brandy se k nim samo rozeběhlo. Bylo nádherné a s fantastickým rodokmenem: Matka Cherry, evropská šampiónka a otec Courvoisier, čerstvý vítěz celostátní soutěže s velice úspěšnými předky. Jindřiška se při čtení těchto jmen jen otřásla odporem a začala přemýšlet o tom, jestli chovatelé psů nemají ještě jednoho, mnohem návykovějšího koníčka… O to víc oceňovala jméno, které děvčata štěňátku sama již předem vybrala.

A tak se naše skupinka rozrostla o zvířecího miláčka a zároveň získala důležitý kontakt, který se bude v budoucnu jistě velmi hodit.