Po nedávné napjaté příhodě, kdy došlo v dívčím kolektivu k té známé rozepři, byl dán Marušce větší prostor, a proto byl také přijat její návrh strávit prodloužený velikonoční víkend u jejích příbuzných na východní Moravě u hranic se Slovenskem. O ubytování je postaráno, stačí jen prý sednout na vlak a přijet. Kromě Romany, která tuto oblast znala z dob své největší sportovní slávy, kdy ve Vsetíně bezkonkurenčně zvítězila v hodu kladivem, byla pro ostatní děvčata tato část republiky naprosto neznámá. Ve škole se sice v hodinách Českého jazyka učila o různých nářečích, ale to už bylo mnoho let. Také vzpomínky na zeměpis jim mnoho nových informací nepřinesly. Jejich současné představy o cílové destinaci byly takové, že se tam mluví divně, že údajně se tam nosí ještě kroje jak před sto lety, a že možná ani nevědí, co je to internet. Mirka v duchu zajásala. Bude první, kdo do ještě feminismem nedotknuté země přinese ženám nové poznání. Kromě svých nezbytností tedy přibalila i množství starších neprodaných čísel Kosmíku a tištěné verze FEM-FEMu, které budou šířit osvětu.
Na Hlavním nádraží v Praze se tak ocitla naše známá pětice v doprovodu polepšených členů bývalého motorkářského gangu, kteří dívkám ochotně pomáhali se zavazadly. Zvlášť to Mirčino bylo dosti objemné a těžké. Pětinásobný cvakot plastových koleček cestovních kufrů po dlažbě nádraží poutal pozornost a přitahoval žádostivé pohledy kolemjdoucích mužů. Děvčata nastoupila do vlaku Eurocity 127 Bečva a pohodlně se rozložila v zarezervovaném kupé. Krajina za oknem se pohnula a výhled na Žižkovský památník za chvíli vystřídala pole a lesy za Prahou. Drncání výhybek ustalo. Vlak zrychlil a téměř neslyšně ukrajoval kilometry směrem na východ.
Po čtyřech hodinách zastavil mezinárodní rychlík ve stanici Horní Lideč a přestup na motorový osobní vlak byl rovněž přestupem v čase. Místní lokálka vezla své každodenní cestující, pro které byla naše pětice jako zjevení. Odkud sem ty holky zabloudily? Zřejmě přestoupily z mezinárodního rychlíku do špatného vlaku. To si pěkně počkají, zpátky to jede až za tři hodiny…
Malebná krajina Bílých Karpat evokovala závan dávných časů a železniční zastávka Návojná, jež se nedočkala jakékoliv stavební úpravy od dob svého vzniku, zas připomněla nechvalné časy pozdější. Zde tedy skončilo železniční putování našeho dívčího klubu a nyní se již děvčata musejí vydat na cestu pěšky. Že cesta nebude úplně snadná, naznačovaly jehlové podpatky, zabořené do travního podkladu hned za nástupištěm.
Podle jízdního řádu měl na vlak naštěstí navazovat autobusový spoj. Bohužel se zdálo, že autobus má poněkud zpoždění. Za několik minut u nich zastavil projíždějící traktor s fůrou sena. Nevábně vyhlížející traktorista středního věku vykoukl ven a zavolal: „Čekáte marně, autobus dneska nejede! Frantovi se narodil kluk a už od rána ho zapíjí v hospodě. Jestli chcete, tak vás svezu, až pojedu zpátky.“ Děvčata sice nebyla příliš nadšená, ale než klopýtat v podpatcích, tak snad raději těch pár minut na valníku přežijí.
„To nám to začíná,“ prohodila Jarka. „Doufám, že nás moc lidí neuvidí, není to zrovna moc reprezentativní.“
„No to si piš,“ přitakala Mirka. „Radši se tím doma nebudeme moc chlubit. A ne, abyste se s tím individuem pouštěly do řeči!“
Za chvíli zahlédly vracející se traktor. Řidič ho evidentně nešetřil. Na železničním přejezdu předvedl elegantní skok, vypilovaný tisíci rutinními jízdami. Rachot valníku poukazoval na obstojné provozní vůle způsobené léty náročné služby. Traktor se přiřítil k zastávce, prudce zastavil a motor řval. Než se usadil prach z cesty, traktorista naházel nacvičenými pohyby dámská zavazadla na valník a zavelel k nalodění. Si myslí, jak je vtipnej, pomyslela si Mirka a s odporem vylezla na korbu. Sedla si na svůj nový kufr, který teprve před pár dny pečlivě vybírala ve značkové prodejně.
Valník sebou neuvěřitelně trhl a souprava se divoce rozjela po rozbité asfaltce. Na sledování okolní krajiny nebyl čas. Děvčata se křečovitě držela okrajů valníku a zavírala oči před nánosy prachu a modrým kouřem z motoru čpícím spálenou naftou. Vše ostatní unikalo jejich pozornosti. Jen Jindřiška si během jízdy stihla uvědomit, že se s řidičem nestihly vůbec domluvit, kam je má vlastně odvézt. Byly mu vydány napospas…
Jízda naštěstí netrvala dlouho. Traktor dojel na náves, kde před hospodou postávalo několik místních sousedů v dosti podnapilém stavu. „Cos nám to přivezl, Josefe?“ Hlouček postarších mužů se přesunul k valníku a jejich pozornost se děvčatům příliš nezamlouvala. „Hleďte pánové, máme tu dámskou návštěvu!“ řval na ostatní další z nich. Několik párů rukou během chvíle přemístilo děvčata z valníku na zem a po chvíli i jejich zavazadla. „Pojďte, frajerky, dál, musíte si s náma připít na maličkého Frantu,“ tlačili muži děvčata do hospody. „To je Franta Šiška, náš autobusák,“ představovali děvčatům drobnějšího pána s rudým nosem, knírkem a nápadně kudrnatými černými vlasy. Ten na ně pohlédl zakaleným pohledem a než se děvčata vzpamatovala ze šoku, nečekaně rychle naplnil prázdné panáky na stole a promluvil chraplavým hlasem: „Myué céky…..junióa….kópnite to tam!“ Vzápětí do sebe zvrátil skleničku křišťálově čisté tekutiny a dál tupě zíral skelným pohledem na stále nechápající děvčata. Jindřiška prolomila mlčení a poněkud nejistým hlasem se snažila muži vysvětlit, že je abstinentka, a kdyby se snad v podniku našlo trochu stoprocentního džusu, tak by si jistě ráda na zdraví potomka připila. To však nebyla ta pravá věta, kterou by situaci nějak vylepšila. Nesouhlasné mručení a bezvýchodnost situace rychle přinutila Jindru k obětavému kroku: „Tak snad, abych neurazila…“ Sáhla po skleničce a s největším odporem usrkla švestkového destilátu.
Situaci nečekaně zachránila Červenka. Chopila se nejbližší sklenky, přistoupila k muži a vesele zvolala: „Tož strýcu, tak na zdraví toho maličkého!“ a bez mrknutí oka polkla obsah sklenky. Mirka ji v duchu zprvu těžce odsoudila, pak ale pochopila, že je to vlastně oběť ve prospěch celého klubu a slíbila si, že jí za tento čin přidělí dvojnásobek bodů v klubovém hodnocení. Rychloručka pochopila Maruščino počínání a vědoma si vlastních tělesných rezerv při spalování alkoholu, přispěchala Marušce na pomoc, čímž odvrátila pozornost od ostatních děvčat, které mohly konzumaci alkoholu víceméně předstírat.
Jarka znovu zavzpomínala na minulé dny, kdy chtěla Červenku vyloučit z klubu, a opět se zastyděla. Tenkrát v útulné pražské kavárně nedokázala domýšlet situace, které mohou v blízké budoucnosti nastat na druhém konci republiky, a o kterých by si myslela, že se do nich nemůže dostat ani ve snu. Jak malicherné jí teď připadaly nedokonalosti obou jejích obětujících se družek. Podívala se na Mirku a z jejího pohledu naprosto jasně četla, že myslí na totéž. Obě si uvědomovaly význam tohoto okamžiku, neboť stmelování kolektivu je důsledkem nikoliv slov, ale činů. Odteď jsou si všechny skutečně rovny. Tato chvíle v zapadlé vesnické hospodě uprostřed hloučku ožralých chlapů je zásadním předělem v klubu, neboť do hospody vkročilo pět jednotlivých děvčat, avšak opustí ji pouze jeden, morálně silný a stmelený tým, byť lehce vrávorající.
Další vlna přípitků přišla v okamžiku, kdy přítomní poznali v Marušce neteř svého souseda a nálada byla najednou uvolněnější. I z ostatních děvčat spadl ostych a ukázalo se, že to nebude tak zlé, jak to na první pohled vypadalo. Slivovice se ukázala být velmi kvalitní, a když už i Mirka s Jarkou odkládaly třetí dopitou skleničku, najednou jim místní nepřipadali jako takoví burani. Někteří z nich měli dokonce vysokou školu, i když jen podřadného technického směru. Ani občasné poplácání po zádech jim nepřišlo tak nepříjemné. Jen Jindřiška byla jako zaražená. V nestřeženém okamžiku si dokázala u hospodského zajistit dostatečné množství nealkoholických nápojů a postupně přestávala chápat způsob zábavy. Marně se snažila ostatní děvčata přinutit k odchodu. Po chvilce ztropila scénu, když se snažila vytrhnout Rychloručku z objetí poněkud tělnatého svalovce, který byl kdysi krajským mistrem ve vrhu koulí. V dané chvíli to byl pošetilý pokus, který ji pouze přenesl do centra pozornosti a potrestal posměchem a přidělenou plnou skleničkou nenáviděné tekutiny. Sedla si tedy znovu do kouta a čekala, až tahle hrozná akce skončí.
Skončila asi v půlnoci, kdy hospodský ukončil zábavu a zavřel. Před hospodou již čekal Maruščin strýček a nakládal do přistaveného vozu zavazadla. Maruška jako hvězda večera kráčela ráznou, ale nečekaně rovnou chůzí k autu a vítala se se strýčkem. Rychloručku podpíral její současný sportovní idol a Mirka s Jarkou vrávoraly zavěšené do sebe ve vzájemném družném rozhovoru: „Víš, Mirko, to bylo tak dobře, že jsme sem jely. Myslím, že nás to vzájemně hrozně posílilo,“ zašeptala Jarka. „Já vím, jsem na nás na všechny moc pyšná,“ odvětila Mirka a políbila Jarku na tvář. A všude kolem vládla příjemná sentimentální nálada a vůně švestek.
Pouze Jindra tuto náladu nesdílela. Vůbec se v té hospodě nebavila a nechápala, jak mohly její kamarádky strávit tak dlouhou dobu s těmito individui. Teď ale byla ráda, že z toho dokázaly celkem obstojně vybruslit, i když jí plácání po zadku od opilců příjemné nebylo. Nakonec si však řekla, že jí místní neandrtálci tímto způsobem zřejmě vyjadřují svou přízeň a z tohoto úhlu pohledu je jednoznačnou královnou večera. No tak aspoň něco, pomyslela si a o poznání veseleji vykročila k autu.
Pokračování příště…