Nedělní ráno bylo překvapivě bezbolestné. Kvalitní alkohol a čerstvý vzduch nezanechaly následky vyjma lehké otupělosti v mozku, tudíž plánovaná misijní činnost byla odložena na pozdější, bystřejší dobu. Děvčata zvládla základní ranní hygienu, podivujíce se, že po suchých záchodech není oproti předchozím obavám ani vidu, že tu teče teplá voda a dokonce se v koupelně vyskytují i značkové kosmetické přípravky. K snídani se podávalo čerstvé pečivo od místního pekaře, mléčné výrobky byly od dalšího souseda, který provozuje biomlékárnu a bylinky i zelenina putovaly ze záhonu nejkratší možnou cestou přímo na stůl. Romana záhy pochopila, odkud pochází Červenčina závislost na uzeninách, když její strýček přinesl na stůl čerstvý obsah udírny. Okamžitě zapomněla na nutriční plán mladé sportovkyně a ukrojila si pořádný kus ještě teplého paprikového bůčku.

„Holky, tohle je normální bio ráj. O tomhle si můžeme v Praze nechat jen zdát,“ rozplývala se Jarka.

„Nemusíme,“ podotkla Mirka. „Ale s cenami na pražských bio trzích bychom nevydělávali na nic jinýho, než na jídlo.“ A přidala dosti výmluvný výraz v obličeji. Ve snaze si užít tento gastronomický svátek si naložila ještě další chod snídaně, která se pomalu měnila na branch.

Když už byla děvčata nasycená (narvaná k prasknutí), zahájila Mirka debatu o dalším programu. „Vzhledem k nečekanému příjmu kalorií navrhuji, abychom je spálily nějakým sportem,“ navrhla Romana.

„Můžeme vylýzt na Cikána!“ odpověděla obratem Červenka.

„No fuj!“ oklepala se Jindřiška. „Ani za poslední kabelku na světě!“

„To je kopec tady za vesnicí. Za ním pak vede turistická trasa,“ uvedla ji na pravou míru Červenka.

Návrh byl jednomyslně přijat, a jelikož čas pokročil, přešly od slov k činům a začaly z kufrů vybalovat své outdoorové části šatníků. Asi po hodině rychlé přípravy, zabrané především zrychleným hlasováním o nejvhodnějším účesu na trek a jeho následnou realizací, byly připravené vyrazit. Po chvilce se přesvědčily, že realita zdolávání čtyř set výškových metrů je poněkud odlišná od představ u plného stolu. Prohýřená noc a opulentní snídaně byly znát. Téma rozhovoru se postupně měnilo od účesů a plánů, jak v tomto kraji prosadit klubové myšlenky k poněkud praktičtějším otázkám. Například, že při příštím plánování výletu je potřeba nezapomenout si s sebou přibalit pití, a že výběru trekových hůlek je potřeba věnovat větší pozornost, neboť z původně praktické pomůcky se během prvních dvou kilometrů stalo neužitečné závaží.

Převýšení udělalo své a na turistické trase se již děvčatům šlo dobře. Po několika kilometrech konečně narazila na studánku a původní obavy o nezávadnost místní vody přemohla žízeň a následné zjištění, že ani nejlepší smoothie na světě nemá na čistou pramenitou vodu.

Trasa s náročným profilem skončila v nedalekém městečku Brumov Bylnice, kam naše hrdinky dorazily po náročném sestupu dosti utrmácené. S neskonalou rozkoší se uvelebily na příjemné zahrádce, kde jim dokonalý personál poskytl nadstandardní servis a občerstvení skvělé úrovně.

„Na kvalitu si tu teda nikdo stěžovat nemůže,“ zhodnotila znalecky Jarka další gastronomický zážitek.

„To teda ne,“ přidala se Jindřiška. Její hlas ovšem nezněl tak pozitivně. Dívala se kolem a zjišťovala, že po odpolední mši se městečko zaplnilo lidmi, kteří byli nebývale dobře oblečeni. „Myslím, že takhle tu teda fakt neprorazíme…“ řekla a snažila se schovávat za květináčem. Měla pravdu. Outdoorové oblečení bylo v nedělním městečku jak pěst na oko.

„Ještě, že nás tu nikdo nezná, to by byl fakt trapas,“ zašeptala s jistou úlevou Mirka. V jejích očích se však odrážela nejistota a drobná závist při pohledu na množství kousků, které by i ona sama ráda viděla ve svém šatníku. V téhle části republiky se rozhodně žádný pravěk nekoná…

Poslední přesun zpět proběhl hromadnou dopravou, a když na již známé autobusové zastávce kolem nich opět projížděl Jeník Uher s traktorem, již z dálky na něj mávaly, aby jim zastavil a kousek je svezl. Minulý večer se z něj vyklubal celkem sympatický kumpán a jeho atraktivita vzrostla se zjištěním, že on je majitelem té zmíněné biomlékárny. Jarka na něm ještě obdivovala jeho pružnou a svalnatou postavu. Tím se ovšem ostatním děvčatům raději nechtěla chlubit. Jistě to byla jen známka slabosti, která by ji snížila v očích ostatních, což si při svých velitelských ambicích nemohla dovolit.

Večerní zábava tentokrát byla poněkud klidnější, neboť výlet je fyzicky dosti vyřídil (ovšem až na Romanu, která si v rámci tréninku ještě naordinovala odpovídající dávku strečinku). Maruščina teta se projevila jako skutečná paní domu a dokonale dirigovala běh celé domácnosti. Překvapivě se to obešlo bez povýšených gest vůči všem přítomným mužům, a přesto si vytvářela přirozený respekt.

Mirka si vzpomněla na pravý účel výpravy a pokusila se s vedle sedící sousedkou zavést řeč na téma postavení žen ve společnosti a zmínila i svůj oblíbený časopis, který jí zabíral celý kufr a o kterém doufala, že ho tady, opěvována místními ženami, bude štědře rozdávat. „Ten samozřejmě znám,“ překvapila ji na první pohled vesnická žena svým obrovským přehledem. „Ale je to dost pozérský časopis, který existuje v trochu virtuálním světě a taky je dost vidět, kdo ho platí. Všimla sis těch tendenčních testů kosmetiky? Některé husičky z velkoměsta na to možná skočí.“ Mirce spadla brada. Pár testovacích kousků měla od Jeleny a skutečně se zdálo, že v porovnání s tím, jak to v časopise chválí, to zas taková pecka není. „Samozřejmě,“ nedala na sobě nic znát. „U nás to čtou spíš holky na základce a my jim v tom pak děláme trochu jasno, aby úplně nezblbly…“ Tím víceméně diskuze skončila a Mirka si uvědomila, že místní sebevědomé ženy jsou přímo etalonem matriarchátu. Nebylo třeba dalších slov, jen tajného obdivu. Mise definitivně ztratila smysl.

Večer dále příjemně ubíhal v dobré společnosti a při další konzumaci regionálních produktů rozmanitých druhů. Děvčatům připadal tento svět takový příjemný, bezstarostný a překvapivě i méně konfliktní než doma v Praze. Usínaly pozdě v noci v dobrém rozpoložení a přály si, aby to tak bylo už pořád…

Někdo strašlivě bušil na dveře. Bylo jich víc. Bylo to celé stádo. Hrozný hluk, dupot po schodech. Blížilo se to. Závan slivovice. V polospánku, ještě ani nevěděly, co se s nimi děje, je někdo vyvedl z postelí a hnal domem. Hlasitý zpěv folklórních písní, zvuk houslí a klarinetu. Všichni měli lidové kroje. Proboha! Vždyť jsou Velikonoce! Na tohle holky zapomněly. Mžouraly na sebe jak vyorané myši. Pořád slyšely něco o tatarech. Co by tu dělali Tataři? Nic nedávalo smysl. Při prvních úderech do jejich zadnic jim to došlo. V místním nářečí se tak říká těm vrbovým exekučním nástrojům, umožňujícím celospolečensky schvalované násilí na ženách.

Ostatní místní děvčata s koledníky vesele laškovala, tak ani naše hrdinky nemohly být za úplné blbky. S největší námahou se přemohly a přijaly svou ženskou roli typickou pro tuto pohanskou tradici. Romana mezi koledníky objevila i svůj místní koulařský idol a své nadšení tak nemusela ani předstírat. Nakonec k žádné újmě nepřišly a po odchodu koledníků se mohly konečně vzpamatovat. Slabá hodinka v koupelně z nich zas udělala sebevědomé a neomylné ženy, kterými se cítily být, a které se nedočkavě vrhly na další porci regionálních pochoutek.

Nerady nastupovaly zpátky do vlaku na zastávce, kde se zastavil čas. Bílé Karpaty pomalu mizely v dálce a tento nezapomenutelný víkend se nezadržitelně blížil ke konci. Děvčatům se zdálo, že místo aby změnily místní ženy a dívky, to prostředí změnilo je samotné. Najednou si připadaly méně konfliktní, spokojenější, i s muži se dalo nějak rozumně mluvit. Taky jim připadalo, že tam v Praze je všechno nějak zbytečně upjaté a vyostřené. Mirka se odmítla dál tahat s těžkým kufrem plným zbytečných časopisů. V Horní Lidči se domluvila s drážním zaměstnancem a část jich nechala v regále pro komerční tiskoviny, část jich poslala ECčkem někam dál na Slovensko.

„Tak až na to dnešní ráno to docela šlo, ne?“ začala hodnotit výpravu Jarka.

„Tož to ano,“ odpověděla nadšená Romana, která měla v hlavě ještě pořád tu kouli. Tedy koulaře.

„Mě se nelíbila ta sobotní pijatika,“ zkritizovala oslavu novorozence Jindra. „A taky ten výlet byl dlouhej a měli jsme ve městě špatnej outfit. Když to srovnám s tím výletem do letňanskýho Tesca, máme co zlepšovat. Ale to jídlo bylo fajn.“

„Hluboce jsme podcenili místní poměry,“ začala výpravu analyzovat Mirka. „Jsou tam v mnoha ohledech dál než my. Asi tam ještě budeme muset někdy zajet a nastudovat jejich matriarchální metody. A taky znova ochutnat ty jejich príma sejříky. Díky Maruško, byl to dobrej nápad.“

Maruška se jen mlčky usmála a pak se znova zakousla do zbytku klobásy, kterou dostala jako výslužku na cestu.

V Praze na hlavním nádraží vystupovaly už za šera. Pouliční lampy svítily a město na ně dýchlo svou živou večerní atmosférou. „Hele, holky,“ zastavila se Jindra u svítící reklamy, „u Há-emka mají novou kolekci plavek pro letošní sezónu. Neskočíme tam?“

„U toho nemůžeme chybět,“ rozhodla Mirka a v duchu zalitovala, že si nenechala poslední výtisk Kosmíku, kde byl poukaz na pětiprocentní slevu.

Město je pohltilo a Palladium jim za pár minut opět otevíralo svou náruč.

Po nedávné napjaté příhodě, kdy došlo v dívčím kolektivu k té známé rozepři, byl dán Marušce větší prostor, a proto byl také přijat její návrh strávit prodloužený velikonoční víkend u jejích příbuzných na východní Moravě u hranic se Slovenskem. O ubytování je postaráno, stačí jen prý sednout na vlak a přijet. Kromě Romany, která tuto oblast znala z dob své největší sportovní slávy, kdy ve Vsetíně bezkonkurenčně zvítězila v hodu kladivem, byla pro ostatní děvčata tato část republiky naprosto neznámá. Ve škole se sice v hodinách Českého jazyka učila o různých nářečích, ale to už bylo mnoho let. Také vzpomínky na zeměpis jim mnoho nových informací nepřinesly. Jejich současné představy o cílové destinaci byly takové, že se tam mluví divně, že údajně se tam nosí ještě kroje jak před sto lety, a že možná ani nevědí, co je to internet. Mirka v duchu zajásala. Bude první, kdo do ještě feminismem nedotknuté země přinese ženám nové poznání. Kromě svých nezbytností tedy přibalila i množství starších neprodaných čísel Kosmíku a tištěné verze FEM-FEMu, které budou šířit osvětu.

Na Hlavním nádraží v Praze se tak ocitla naše známá pětice v doprovodu polepšených členů bývalého motorkářského gangu, kteří dívkám ochotně pomáhali se zavazadly. Zvlášť to Mirčino bylo dosti objemné a těžké. Pětinásobný cvakot plastových koleček cestovních kufrů po dlažbě nádraží poutal pozornost a přitahoval žádostivé pohledy kolemjdoucích mužů. Děvčata nastoupila do vlaku Eurocity 127 Bečva a pohodlně se rozložila v zarezervovaném kupé. Krajina za oknem se pohnula a výhled na Žižkovský památník za chvíli vystřídala pole a lesy za Prahou. Drncání výhybek ustalo. Vlak zrychlil a téměř neslyšně ukrajoval kilometry směrem na východ.

Po čtyřech hodinách zastavil mezinárodní rychlík ve stanici Horní Lideč a přestup na motorový osobní vlak byl rovněž přestupem v čase. Místní lokálka vezla své každodenní cestující, pro které byla naše pětice jako zjevení. Odkud sem ty holky zabloudily? Zřejmě přestoupily z mezinárodního rychlíku do špatného vlaku. To si pěkně počkají, zpátky to jede až za tři hodiny…

Malebná krajina Bílých Karpat evokovala závan dávných časů a železniční zastávka Návojná, jež se nedočkala jakékoliv stavební úpravy od dob svého vzniku, zas připomněla nechvalné časy pozdější. Zde tedy skončilo železniční putování našeho dívčího klubu a nyní se již děvčata musejí vydat na cestu pěšky. Že cesta nebude úplně snadná, naznačovaly jehlové podpatky, zabořené do travního podkladu hned za nástupištěm.

Podle jízdního řádu měl na vlak naštěstí navazovat autobusový spoj. Bohužel se zdálo, že autobus má poněkud zpoždění. Za několik minut u nich zastavil projíždějící traktor s fůrou sena. Nevábně vyhlížející traktorista středního věku vykoukl ven a zavolal: „Čekáte marně, autobus dneska nejede! Frantovi se narodil kluk a už od rána ho zapíjí v hospodě. Jestli chcete, tak vás svezu, až pojedu zpátky.“ Děvčata sice nebyla příliš nadšená, ale než klopýtat v podpatcích, tak snad raději těch pár minut na valníku přežijí.

„To nám to začíná,“ prohodila Jarka. „Doufám, že nás moc lidí neuvidí, není to zrovna moc reprezentativní.“

„No to si piš,“ přitakala Mirka. „Radši se tím doma nebudeme moc chlubit. A ne, abyste se s tím individuem pouštěly do řeči!“

Za chvíli zahlédly vracející se traktor. Řidič ho evidentně nešetřil. Na železničním přejezdu předvedl elegantní skok, vypilovaný tisíci rutinními jízdami. Rachot valníku poukazoval na obstojné provozní vůle způsobené léty náročné služby. Traktor se přiřítil k zastávce, prudce zastavil a motor řval. Než se usadil prach z cesty, traktorista naházel nacvičenými pohyby dámská zavazadla na valník a zavelel k nalodění. Si myslí, jak je vtipnej, pomyslela si Mirka a s odporem vylezla na korbu. Sedla si na svůj nový kufr, který teprve před pár dny pečlivě vybírala ve značkové prodejně.

Valník sebou neuvěřitelně trhl a souprava se divoce rozjela po rozbité asfaltce. Na sledování okolní krajiny nebyl čas. Děvčata se křečovitě držela okrajů valníku a zavírala oči před nánosy prachu a modrým kouřem z motoru čpícím spálenou naftou. Vše ostatní unikalo jejich pozornosti. Jen Jindřiška si během jízdy stihla uvědomit, že se s řidičem nestihly vůbec domluvit, kam je má vlastně odvézt. Byly mu vydány napospas…

Jízda naštěstí netrvala dlouho. Traktor dojel na náves, kde před hospodou postávalo několik místních sousedů v dosti podnapilém stavu. „Cos nám to přivezl, Josefe?“ Hlouček postarších mužů se přesunul k valníku a jejich pozornost se děvčatům příliš nezamlouvala. „Hleďte pánové, máme tu dámskou návštěvu!“ řval na ostatní další z nich. Několik párů rukou během chvíle přemístilo děvčata z valníku na zem a po chvíli i jejich zavazadla. „Pojďte, frajerky, dál, musíte si s náma připít na maličkého Frantu,“ tlačili muži děvčata do hospody. „To je Franta Šiška, náš autobusák,“ představovali děvčatům drobnějšího pána s rudým nosem, knírkem a nápadně kudrnatými černými vlasy. Ten na ně pohlédl zakaleným pohledem a než se děvčata vzpamatovala ze šoku, nečekaně rychle naplnil prázdné panáky na stole a promluvil chraplavým hlasem: „Myué céky…..junióa….kópnite to tam!“ Vzápětí do sebe zvrátil skleničku křišťálově čisté tekutiny a dál tupě zíral skelným pohledem na stále nechápající děvčata. Jindřiška prolomila mlčení a poněkud nejistým hlasem se snažila muži vysvětlit, že je abstinentka, a kdyby se snad v podniku našlo trochu stoprocentního džusu, tak by si jistě ráda na zdraví potomka připila. To však nebyla ta pravá věta, kterou by situaci nějak vylepšila. Nesouhlasné mručení a bezvýchodnost situace rychle přinutila Jindru k obětavému kroku: „Tak snad, abych neurazila…“ Sáhla po skleničce a s největším odporem usrkla švestkového destilátu.

Situaci nečekaně zachránila Červenka. Chopila se nejbližší sklenky, přistoupila k muži a vesele zvolala: „Tož strýcu, tak na zdraví toho maličkého!“ a bez mrknutí oka polkla obsah sklenky. Mirka ji v duchu zprvu těžce odsoudila, pak ale pochopila, že je to vlastně oběť ve prospěch celého klubu a slíbila si, že jí za tento čin přidělí dvojnásobek bodů v klubovém hodnocení. Rychloručka pochopila Maruščino počínání a vědoma si vlastních tělesných rezerv při spalování alkoholu, přispěchala Marušce na pomoc, čímž odvrátila pozornost od ostatních děvčat, které mohly konzumaci alkoholu víceméně předstírat.

Jarka znovu zavzpomínala na minulé dny, kdy chtěla Červenku vyloučit z klubu, a opět se zastyděla. Tenkrát v útulné pražské kavárně nedokázala domýšlet situace, které mohou v blízké budoucnosti nastat na druhém konci republiky, a o kterých by si myslela, že se do nich nemůže dostat ani ve snu. Jak malicherné jí teď připadaly nedokonalosti obou jejích obětujících se družek. Podívala se na Mirku a z jejího pohledu naprosto jasně četla, že myslí na totéž. Obě si uvědomovaly význam tohoto okamžiku, neboť stmelování kolektivu je důsledkem nikoliv slov, ale činů. Odteď jsou si všechny skutečně rovny. Tato chvíle v zapadlé vesnické hospodě uprostřed hloučku ožralých chlapů je zásadním předělem v klubu, neboť do hospody vkročilo pět jednotlivých děvčat, avšak opustí ji pouze jeden, morálně silný a stmelený tým, byť lehce vrávorající.

Další vlna přípitků přišla v okamžiku, kdy přítomní poznali v Marušce neteř svého souseda a nálada byla najednou uvolněnější. I z ostatních děvčat spadl ostych a ukázalo se, že to nebude tak zlé, jak to na první pohled vypadalo. Slivovice se ukázala být velmi kvalitní, a když už i Mirka s Jarkou odkládaly třetí dopitou skleničku, najednou jim místní nepřipadali jako takoví burani. Někteří z nich měli dokonce vysokou školu, i když jen podřadného technického směru. Ani občasné poplácání po zádech jim nepřišlo tak nepříjemné. Jen Jindřiška byla jako zaražená. V nestřeženém okamžiku si dokázala u hospodského zajistit dostatečné množství nealkoholických nápojů a postupně přestávala chápat způsob zábavy. Marně se snažila ostatní děvčata přinutit k odchodu. Po chvilce ztropila scénu, když se snažila vytrhnout Rychloručku z objetí poněkud tělnatého svalovce, který byl kdysi krajským mistrem ve vrhu koulí. V dané chvíli to byl pošetilý pokus, který ji pouze přenesl do centra pozornosti a potrestal posměchem a přidělenou plnou skleničkou nenáviděné tekutiny. Sedla si tedy znovu do kouta a čekala, až tahle hrozná akce skončí.

Skončila asi v půlnoci, kdy hospodský ukončil zábavu a zavřel. Před hospodou již čekal Maruščin strýček a nakládal do přistaveného vozu zavazadla. Maruška jako hvězda večera kráčela ráznou, ale nečekaně rovnou chůzí k autu a vítala se se strýčkem. Rychloručku podpíral její současný sportovní idol a Mirka s Jarkou vrávoraly zavěšené do sebe ve vzájemném družném rozhovoru: „Víš, Mirko, to bylo tak dobře, že jsme sem jely. Myslím, že nás to vzájemně hrozně posílilo,“ zašeptala Jarka. „Já vím, jsem na nás na všechny moc pyšná,“ odvětila Mirka a políbila Jarku na tvář. A všude kolem vládla příjemná sentimentální nálada a vůně švestek.

Pouze Jindra tuto náladu nesdílela. Vůbec se v té hospodě nebavila a nechápala, jak mohly její kamarádky strávit tak dlouhou dobu s těmito individui. Teď ale byla ráda, že z toho dokázaly celkem obstojně vybruslit, i když jí plácání po zadku od opilců příjemné nebylo. Nakonec si však řekla, že jí místní neandrtálci tímto způsobem zřejmě vyjadřují svou přízeň a z tohoto úhlu pohledu je jednoznačnou královnou večera. No tak aspoň něco, pomyslela si a o poznání veseleji vykročila k autu.

Pokračování příště…

„Já ti nevím,“ řekla Jarka Mirce, když jim dosychal lak na drápcích v oblíbeném salonku Správná buchta. „Von ten Bohuš z desítky je asi správnej kluk, ale viděla si, jak ti furt čumí na zadek?“

„To si piš, je to hrubián,“ řekla Mirka a přísným pohledem zpoza brýlí Dolce Gabbana dodala svému tvrzení na patřičném důrazu.

Avšak tyto idylické dny, plné nevázaného zevlování, utrácení za vylepšování už tak dokonalého zevnějšku a experimentování s jejich latentní homosexualitou, měly děvčatům už brzo skončit. Protože stejně tak jako Holmes má svého Moriartyho, GB mladší svého Saddama, Klus Nohavici a Petruška Šustrová miss únor z roku 1987, objeví se i v tomto příběhu již brzy protivník. Tento však svou zlověstností všechny zmíněné případy lehce překoná.

Někdy v té době začala děvčata psát pravidelně svůj blog pro správné holky zvaný “Stěrač“, který se zanedlouho stal v komunitě naprostým kultem. Zde namátkou některá z témat Stěrače:

Skandální zneužívání zvířat při testování nezbytných kosmetických přípravků

Jak zjistíte, jestli v noci chrápete?

Přežila jsem chatu

18 kroků jak se bleskově hodit do pohody

Do kotliny už nepáchnu

Značky, které jsou in

Blíží se 20 – jak se udržet ve formě

Značky, které jsou out

Jak nežrat

Je Madagaskar v Africe?

Úloha tajných služeb ve fyzické likvidaci Jana P. Tleskače

Úspěch Stěrače byl opravdu fenomenální a děvčata se stala svého druhu celebritami. Dokonce to vedlo Jarku k vydání sebereflexivní eseje “Je správné mít ze sebe tak dobrý pocit?“.

Děvčata dostala pracovní nabídky od několika společenských magazínů, ale všechny shodně odmítla s tím, že si nade vše cení své nezávislosti a psaní chápou především jako poslání a pomoc mladším nebo méně zorientovaným sestrám – finančního prospěchu v tom nehledaje. Z určitých romantických pohnutek pak děvčata sepsala na toto téma tzv. “Etický kodex“.

Našly se však osoby, které jim úspěch nepřály, ba přímo záviděly. Představovaly si sebe na jejich místě a domnívaly se, že touto cestou by mohly rychle dosáhnout velkého bohatství. Pro úplnost uveďme, že tyto osoby etickým kodexem nedisponovaly. Poprvé daly o sobě vědět hacknutím stránek Stěrače, kde se následně na několik hodin objevilo nepěkné slovíčko svěrač. Bohužel v doprovodu ještě méně pěkné fotografie, jejíž odstranění bohužel trvalo dokonce několik dní.

To byl první z ohavných činů Sesterstva. Sesterstvo – zavrženíhodný spolek – začalo záhy psát svůj vlastní blog s pokleslým názvem Zhulenej fetus. Přes veškerou podbízivost se však Zhulenej fetus ocitl zcela na okraji zájmu všech slušných děvčat. Pro dokreslení situace musíme bohužel názvy některých jeho článků uvést:

Žij a nech žít

Fuck the systém

Čůza z obchoďáku

Tak to mi ho teda vyndej

Již z tohoto malého výčtu je zřejmé, jak zoufale se Sesterstvo snažilo vetřít do přízně tradičních čtenářek Stěrače. Avšak od počátku bylo jasné, že se úrovni svého nenáviděného vzoru nemohou ani přiblížit. Stěrač byl nedostižný. Ať už ožehavostí volených společenských témat, či břitkostí jejich zpracování.

Sesterstvo tvořily tři neblaze proslulé postavy místního rádoby undergroundu. Děvčata ze Stěrače je po první krátké konfrontaci před rockovým klubem překřtila na Bohunu, Štětku a jejich náčelnici vymyslela přiléhavé jméno Nohy od stolu.

Jarce právě skončila přednáška z předmětu Historie feministických teorií a po zbytek dne měla už volno. Sklidila si pečlivě všechny poznámky do praktické, přesto elegantní kabelky a rozloučila se s doktorkou Havelkovou.

Zajdu za Mirkou do redakce kosmíku a donesu jí ten žlutý svetřík, co jsem koupila během studijní pauzy, pomyslela si v duchu. K redakci to měla blízko, a tak se ani nepřezouvala do méně formálních trendy tenisek a nechala si takzvanou přednáškovou obuv na vysokém podpatku, která symbolizovala ženu provokující sebevědomím.

Mirka ji jako vždy přivítala laskavým úsměvem a decentním polibkem tvář. Dámy spolu nejdříve probraly nordický styl, který bude IN následující podzim, přičemž si Mirka mezitím stihla vyzkoušet dobře padnoucí nový kousek do svého šatníku. Po těchto rozverných chvilkách rozhovor přešel do vážnější roviny.

„Ta Červenka se mi poslední dobou nějak nelíbí. Aby tak nebyla kazimírem klubu,“ povzdechla si Jarka. Poslední dobou při společných akcích vznikaly drobné konflikty, o kterých však stránky časopisu Cosmopolitan zarytě mlčely. Červenka byla často nepozorná při diskuzích o feminismu, problematika ji nezajímala a dívky místo poznámek v jejím sešitku Správné ženy našly nezdařené pokusy, jak nakreslit domeček jedním tahem.

V klubovém závodě O pohár Xeny bojovnice skončila bezkonkurenčně na posledním místě, když z poloviny disciplín dobrovolně odstoupila. Nejvíc však Jarku naštvalo to, že pak dál sledovala lítý boj s velkým chlebem se škvarkovou pomazánkou, o které dívkám tvrdila, že je to jáhlová pasta.

„Ale Jari, tomu musíš dát čas. Řešila jsem to se socioložkou a terénní pracovnicí doktorkou Kopeckou. Červenka je sice trochu nepřizpůsobivá, ale to se časem zlepší. Převýchova u jedinců se špatným sociálním zázemím trvá déle.“

„Jenže i ten Jan s Martinem z hlídky Barbory Panklové jsou už skoro řádně převychováni. Martin mi dokonce bez příkazu odnesl kabelku a nákupní tašku k tobě do kanceláře a Jan mi připravil můj oblíbený mrkvový nápoj, ještě než jsem na něj vůbec pomyslela. A jak mu slušela ta karmínová kravatka s růžovou košilí,“ kontrovala Jarka.

„Hmmm, asi na tom něco bude. Jestli my nejsme při té převýchově trochu pasivní,“ uznala nakonec s trochou nelibosti Mirka. Brala to částečně jako svůj neúspěch a to nesnášela. „Měli bychom si o tom otevřeně promluvit na naší schůzce,“ rozhodla důrazně. „Není možné, abychom si s Červenkou neporadily. Navíc teď chystám článek 30 rad, jak se stát úspěšnou ženou, tak své rady vyzkouším v praxi. Zavolám hned Jindře, ať vygooglí všechny články na téma na začlenění do společnosti. Poslední dobou se zabývá akorát tím, jaké další oblečení si koupí a více než ve studovně jí vidím v šatníku!“ organizovala dále.

„Bylo by dobré zjistit od Rychloručky, jak jsou daleko s tím třífázovým tréninkem. Přijde mi, že třífázově trénuje Červenka asi jen u ledničky,“ dodala Jarka.

„Fajn, mám to všechno poznačeno v elektronické složce úkolů. Na schůzi to dořešíme,“ tím dala najevo, že rozhovor je u konce a chápavá Jarka pochopila, že už se Mirka musí věnovat své práci. Ve dveřích se objevil okamžitě Jan, kdysi zvaný Hanz, a doprovodil ji k východu. Tam se uctivě uklonil a pospíchal zpět do pracovny, aby si dál plnil svoje úkoly.

Schůze Rychlých šipek se tentokráte konala v jejich oblíbené kavárničce, kde se obvykle řešily důležité klubovní záležitosti. Po přečtení Jarčina referátu o integraci národnostních a sexuálních menšin měla přijít na řadu otevřená diskuze. Vedoucí během četby pečlivě sledovala Červenku, jak přistupuje k problematice, ale viděla jen naprosto apatický Červenčin výraz a trhavě se pohybující ruku, ve které držela propisku jak kopyto.

Byla proto velmi překvapená, když se začala dívka hlásit a tak Mirka začala diskuzi slovy, že právě Červenka může k tomuto tématu přinést hodně nového a vlídně jí pokynula.

„Za chvilku začíná v telce Soudkyně Barbara a pak má Jindra Popelku, kdy už to tady skončíme?“ pronesla Červenka. Jarka nevěřícně začala kroutit hlavou a její tvář i přes make up začal měnit barvu.

„No fakt holky, Červa má pravdu, já bych to ráda viděla, upe nejlepší telka, co teď je, navíc pak je tam ten pořád Tchýně a tam přece napravují chlapy, což je cool ne?“

Mirka nejdříve zpražila Jindru pohledem, ale pak se přece jenom překonala a mile se podívala na Červenku. „Ale Máňo, neboj, to stihneme,“ přece jen si nechtěla přiznat podobně jako paní Merkelová svůj integrační neúspěch a snažila se motivačně navrhnout: „Zlato, skoro už končíme, a když si doma dáme půlhodinu jógy, tak pořád ještě stihneme naše (to znělo trochu neupřímně) oblíbené pořady.“

Jarka se pořád nestačila divit. Ta to teda vede, takhle se nikam neposuneme, povzdychla si v duchu. Od té doby, co přerušila studium jazyků a přestoupila na fakultu Genderových studií, měla pocit, že Mirka svojí úlohu ženy vůdce nezvládá a že je měkká nejen k dívkám, ale dokonce i k mužům. Sama se proto snažila několikrát chopit funkce vedoucí, ale v hlasování byla vždy jasně poražena právě Mirkou. Aura její kolegyně byla prostě neporazitelná.

 „U jógy usínám, pošlete mě radši do krámu,“ zahoukala Červenka. Ani nečekala, jaký vzbudí flame.

„A dost!!!!“ vyjekla Jarka. „Je nepřizpůsobivá, chci hlasování o jejím nepodmínečném vyloučení z klubu,“ dodala rozzlobeně. „Já se tu snažím, abych měla body jak v dovednostních soutěžích tak vědomostních, dělám nástěnku a řádně chodím na schůzky. A co dělá ona? Jen se válí, kouká na bednu a žere! Navíc se mi minulý týden ztratila rtěnka od Max Factor.“

Nebohá Maruška počala natahovat k pláči.

„Svého integračního programu se nevzdám!!“ vášnivě vykřikla Mirka. „U nás jsou všechny ženy vítány. Navíc pořád jsem vůdkyní já a já rozhoduji, kdo bude moci pokračovat v naší činnosti.“

„Int…co? Tomu nerozumím,“ dala se definitivně do pláče Mařenka. Slzy jsou mocná zbraň, která efektivně působí nejen na muže, ale i na radikální Jarku.

„Jo a tu rtěnku jsem si půjčila já, akorát jsem ti to zapomněla napsat do esemesky, no,“ přiznala se Jindra.

„Navíc teď Červenka zhubla půl kila a už se naučila dřepům,“ hájila svou kamarádku Rychloručka.

To už bylo i na Jarku mnoho a sama měla slzy na krajíčku: „Vždyť já holky chci pro nás jen to nejlepší!“ Zavzlykala: „Snažím se svou činnost dělat na 200 procent, chci být úspěšnou ženou a dobrou kamarádkou.“

Nyní začala brečet i Jindra a začala rozdávat ze své kabelky papírové kapesníčky, které se začaly zbarvovat do tónů rozmazaných očních stínů.

„Maruš promiň, omlouvám se za tu rtěnku a vůbec za to všechno,“ dojala se Jarka.

„Néé, ty promiň. Já už se polepším. Od zítřka budu držet dietu a pustím se do čtení té Babičky, kterou mi upravila tadyhle Mirka. A navíc zítra připravím pro vás holky pěkný mejdan.“

„Pojď, obejmi mě,“ navrhla poté Jarka.

„Tak jo.“

„Teda navždy dobrý, jo?“

„Jo!“

„Holkýýý, já ci takýý obejmout!“ přidala se Jindřiška.

Druhý den si Červenka program skutečně připravila. Nejdříve si připravila věneček romských písní, které vkusně doplnila novinkou od Nicky Minaj. Jindře se připravená choreografie velmi líbila a sama se přidala se k tanci.

Program pak pokračoval vystoupením Jolandy Červendy (Červenka se tak nazvala podle své oblíbené věštkyně Jolandy z EZO TV) a všem holkám vyvěštila krásnou budoucnost. Pak ještě ukázala společně s Rychloručkou  návrh progresivního cvičení na redukci váhy.

Jediná trochu zaražená dívka byla Jarka. Musela uznat, že Mirčina vize je správná a že to s holkami opravdu umí. V duchu se styděla, že jí záviděla a kula proti ní pikle. Slíbila si, že už to neudělá. Alespoň do doby, než bude cítit, že je dostatečně silná stát se vedoucí Rychlých šipek sama.

Bylo hezké čtvrteční dopoledne. Jako každý den sportovkyně Romana přezdívaná Rychloručka zocelovala svoje tělo. Právě si připravovala na bench-press sadu dvou padesátikilogramových činek, když v tu chvíli z okna domácí tělocvičny zahlédla onu nechvalně známou partičku zoufalců, kteří se neustále snažili ničit činnost Rychlých šipek.

O tom, že jsou sledováni ramenatou sportovkyní, neměli drsní hoši od Pekelných jezdců ani tušení. Zkušeně vnikli do domu a jali se podle zvonků hledat příbytek našich hrdinek.

„Ááá tady je máme, Rychlé čípky,“ zachrčel Márty hlasem téměř shodným s tím, kterým se projevoval Lemmy z Motörhead na svých koncertech. „Tak jim to tu trochu vyzdobíme, ať to tam maj hezoulinký,“ pokusil se napodobit hlas afektované blondýny, což mu moc nevyšlo. „Hanz, vytáhni nádobíčko.“

Mužský čtenář by se lehce mohl domnívat, že Mártyho pokyn směřoval k tomu, aby jeho soukmenovec předvedl na chodbě největší chloubu své tělesné schránky, ale tak tomu nebylo. Ostatně ona “chlouba“ by i v očích nějakých pomýlených vyznavaček falického kultu byla nejspíš důvodem k posměchu. Není nutno dodávat, že až na určité poklesky Červenky a Jindry byly členky Šipek horlivými stoupenkyněmi vagíny jako jedinečné a absolutní entity Všehomíra.

Hanz, bývalý učeň letecké průmyslovky, tedy vytáhl náčiní, které se k vlajkovému odvětví průmyslu nevztahovalo a spíše připomínalo slávu prvorepublikové galerky scházející se v jedové chýši. K té totiž patřil Hanzův dědeček. Ladná souhra Hanze s nářadím dokazovala, že tradice rodu je v dobrých rukou, a tak se za kratičký čas darebáci ocitli v příbytku našich hrdinek.

Opět ovšem podcenili ženy, což se nevyplácí. Protože sotva co Rychloručka tyto darmošlapy spatřila, ihned pomocí iphonové FEMINA FORZA aplikace ostatní členky bleskurychle svolala. Jediná Červenka IPHONE neměla, její MOTOROLA ve tvaru dámské vložky krom volání a psaní krátkých textových zpráv nic dalšího neuměla. To nevadilo, protože stejně jako koule uvázaná u nohy trestance špilberské věznice, tak i Červenka trávila veškerý čas s naší sportovkyní, pokud se tedy obě ženy nevěnovaly činnosti v klubu.

Po shromáždění všech členek v tělocvičně se Mirka ujala vedení a klub zakrátko obsadil jedinou únikovou cestu ze své svatyně. Vedoucí nenápadně vytáhla ze skříňky v chodbičce bičík, který ukořistila při protestní akci na prezentaci knihy 50 odstínu šedi za účasti samotné spisovatelky. To bylo snad jedno z největších Mirčiných vítězství. Povedlo se jí donutit autorku k závaznému slibu, že přepracuje konec posledního dílu tak, že hlavní hrdinka ze sadistického pana Greye udělá poslušného mužského jedince, který v závěru ságy bude uťápnuté novinářce nejenže sloužit, ale přepíše na ní veškerý movitý majetek. Jako stvrzení dohody Mirka dostala tuto relikvii, jakožto symbol vedoucí úlohy ženského nadpohlaví v námi obývaném prostoru. Stejné tažení vedla i proti Páralově knize Země žen (resp. proti jejímu závěru, ostatní části knihy byly naopak v souladu s jejím plánovaným programem). Tady však narazila, protože ji autor-podsamec nechal po zdlouhavé přednášce na téma, jak by měl závěr vypadat, nevybíravým způsobem vyhodit. Mirka tak aspoň vykoupila knihu z blízkých antikvariátů a nevhodné části knih vytrhala a obřadně spálila.

Mezitím si hoši jako v transu prohlíželi nástěnné malby zobrazující Vlastu vedoucí do boje šik ženských bojovnic, scénu, kde hloupý Ctirad osvobozuje Šárku a sedá tak na lep lstivým děvám, následovanou výjevem vplétání nebohého vladyky do kola. Dále je zaujal nadživotní portrét Xeny bojovnice s její oddanou Gabrielou stojících uprostřed těl mrtvých nepřátel. Hlavním cílem bandy bylo posprejování místností a poničení zařízení ve stylu nejradikálnějších sparťanských rowdies na stadionu nenáviděné Slavie. Márty si připravoval kladivo a chystal se rozbít bustu Boženy Němcové, Kanty mířil sprejem na Xenu, aby z jejího obličeje udělal černý flek, a Hanz plánoval namalovat Vlastě bojovnici mužský pohlavní úd. Jenže jako by je síla neznámá na tomto světě paralyzovala a bránila jim započít hrůzné dílo.

Posvátné ticho přerušil svistot biče, následný pád spreje a hrubé zakletí Kantyho po přímém zásahu jeho ruky Mirkou. Mártymu leknutím vypadlo kladívko přímo na nohu a Hanz se poroučel k zemi po přesně mířené facce sportovkyně Rychloručky.

Výtržníky obestoupila statečná děvčata a gang poznal, že je definitivně poražen. Teď mělo přijít i to ponížení. Jelikož byli všichni chlapci v podmínce pro méně závažnou trestnou činnost, věděli, že přivolání policie by pro ně znamenalo návrat do tepláků. Snažili se proto vyjednávat.

„Holky neblbněte, to měl být takovej žert, my jsme vás chtěli jen postrašit. My už to nikdy neuděláme. Já prodám svou motorku a koupím tady klukům a sobě jízdní kola, přestaneme pít alkohol, kouřit, jíst maso a začneme pracovat ve veřejném sektoru. Nebo aspoň pracovat,“ navrhl Márty.

„Poradíme se,“ řekla Mirka. Rychloručka odvedla zajatce do kouta a pohrozila jim pěstí. Rozklepaní hoši slíbili, že se nepokusí o útěk a zůstali stát se svěšenými hlavami. Děvčata se posadila do pohodlných křesílek a začala rokovat.

„Jsem pro přísné potrestání,“ navrhla Jindra, ale s konkrétním návrhem nepřišla.

„Holky, to co řekl ten pobuda, není zas tak špatný návrh. Jsou to sice tupá maskulinní prasata, ale teoreticky by se dala převychovat.“

„To je pravda, alternativní tresty teď frčí, nejsme přece nacistky. Zavolám Jelence do Kosmíku, jestli by se tady pro Převychovávané, jak jim budeme říkat, nenašla nějaká jednodušší práce. Ten Hanz, nebo jak se ten vocas jmenuje, kdyby se ostříhal a oholil, vzal si nějakou růžovou košili, by mohl naší Jelence třeba vařit kafe. Ten jejich kápo by mohl sedět na vrátnici a toho třetího pošleme do archivu. Lepší, než kdyby skončili v kriminále. Tam by se naučili ještě horším mravům,“ ukončila svoji řeč Mirka a jala se telefonovat. Dívky ještě dojednávali zbytek trestu, když Mirka domluvila a sdělila ostatním, že Jelena souhlasí. Poté ještě padly dodatečné návrhy trestu a následně děvčata seznámila s rozsudkem viníky a ještě každého z nich preventivně přetáhla legendárním bičíkem.

Jarka sepsala dohodu, která krom pracovních poměrů stanovila rozpuštění gangu Hell Raiders, vyklizení jejich doupěte, prodej všech motocyklů, odevzdání časopisů Český naháč a jiných nevhodných tiskovin.

Bývalí členové gangu se zavázali, že přestanou jíst maso, kouřit a nevhodně se oblékat (to dostala na starosti Jindra). Sami založí Hlídku Barbory Panklové, která bude pomáhat všem ženám. Místo projížděk na motocyklech ničících životní prostředí budou uskutečňovat pravidelné cyklistické výlety.

Na to si slavnostně připili rajčatovou limonádou a tím tato maskulinní „návštěva“ bytu Rychlých šipek skončila! S neočekávaným rozuzlením ovšem!