Byla pozdní noc. Ve starém opuštěném skladu dohrával právě jediný hit skupiny MANOVAR, při kterém si podupávali již notně přiopilí motorkáři. Seděli na starých zahradních židlích a stůl před nimi byl poset nedopitými lahvemi různých nejlevnějších značek alkoholu, přetékajícími popelníky a starými upatlanými a potrhanými časopisy Český naháč za 25 korun.

Vzduch by se dal krájet jak ve večerníčku o Rákosníčkovi a ani Krakonošova mlha nebyla tak hustá jako měla tato banda ve svém doupěti.

„Tak co uděláme s těma děvkama?“ porozhlídnul se náčelník gangu Hell Raiders po svých kumpánech, „Nasty nic moc posledně nezjistil, páč ho nechtěli pustit do tý zkurvený kavárny, že prej vypadá jak houmles.“

„Soráč šéfe,“ když já se pak málem ztratil, moje Nokie ještě nemá GPS, musím si vzít další půjčku od Homecreditu a koupím si novej, lepší,“ omlouval se neuměle Nasty.

„Když jsem jel naposledy s popelnicemi, tak jsem blízko nějaký školy viděl tu blonďatou čůzu. Domlouvala se s někým po telefoně, že půjdou zítra šopovat někam do Paládka. To nevím kde je, ale vsadil bych se, že domlouvala s tou druhou undou. Prej kolem pátý,“ patolízalsky podotknul Hanz.

„Šo…. Co?, ale to jedno,“ zabručel Hanz. „Náhodou, to vím, chodím tam na hajzl, když je mekáč teď placenej. Navíc je tam teplo a vobčas se tam dám něco šlohnout. Zejtra nic v plánu nemáme, na Traktory jdem až pozejtří. Tak co takovou malou trestnou výpravu? Už dlouho jsem nedržel v rukách pěkný kozy. Počkáme si na ně někde poblíž a tam je někam zatáhneme, kde teda není moc obecenstva.“

„Jasný šéééfe, bude prdel,“ nadšeně burácela parta…

Druhého dne měla děvčata skutečně domluvenou schůzku v jedné z ulic nedaleko od obchodního centra Palladium. Dvě naprosto dokonale sladěné mladé dámy se sebevědomě vydaly na cestu za dalším dobrodružstvím.

„Mirko, podívej na ty cool plavky,“ zahalekala nadšená Jarka u jedné z výloh po cestě do obchodního centra. Mirka se podívala na miniaturní kus oblečení, ale její pozornost upoutalo něco jiného. Byly to odrazy dvou postav v precizně vyleštěné výloze. Jakoby ty dva už někde viděla. Tu zapracoval její typicky ženský instinkt a tak tiše sykla na Jarku: „Jdeme a moc se neohlížej, sledují nás ta bílá maskulinní prasata, co tě tenkrát přepadli před barem.“ Na Jarce strach znát nebyl a posunkem ukázala na jednu z bočních ulic: „Mám na fejsbůčku jednu kámošku, pracuje v salonu krásy nedaleko odtud, třeba nám pomůže.“

Sálón BEAUTY byl naštěstí nedaleko, a tak k němu děvčata došla dříve, než se k nim stačila přiblížit banda upocených motorkářů.

„Co si budete přát, dámy?“ pronesla okouzlujícím hlasem vysoká blondýnka.

„Čauky Jindro, potřebujeme pomoci! Pronásleduje nás jedna banda idiotů,“ pronesla Jarka.

„Policajty volat nebudu! Ty drží s těmihle individui za jeden provaz, ale udělám něco s vaším outfitem. Dáme nové líčení, mám tu i paručky a vzadu i nějaké oblečení, které vám určitě padne.“

„To by šlo,“ řekla Mirka. „Takhle nás ty prasata určitě nepoznají. Ty nerozliší ani Gucciho od Prady, mají akorát ten svůj alkohol a přemýšlejí penisem.“

„To jsi řekla hezky, zlato,“ s úsměvem zavrněla Jindra. „Tak se do toho pustíme.“

Během celého aktu proměny se naše děvčata dozvěděla něco ze soukromí Jindřišky, která zatím měnila dámy svou šikovností k nepoznání. Již ve dveřích si mohli povšimnout její krásné postavy. Ani se nedivily, když se dozvěděly, že tato dívka byla adeptkou na loňskou Miss. V postupu mezi nejlepších deset a tím i získání prestižní korunky jí zabránilo pouze to, že odmítla nechutné intimní návrhy některých porotců, kteří se pak postarali, aby se do televizního finále už nepodívala. To jen Jindru utvrdilo v přesvědčení o mrzkém mužském pokolení, jehož předobrazem byl její nevlastní otec-alkoholik. Ten je i s matkou vyhnal z jednopokojového bytu, aby se tam v klidu bez řečí mohl opíjet do němoty. Stín alkoholu ho však zakrátko dohnal, když se upil v jedné z nedalekých náleven. Již tenkrát se Jindra zřekla drsné mužské náruče a pijáků alkoholu se doslova štítila. V tomto přesvědčení byla podporována i svou tetou, starou pannou, u které vyrůstala, protože její matka si našla dalšího dvakrát trestaného alkoholika, který byl ještě horší než její otčím.

Mirku Jindřin příběh dojal. V duchu ocenila její emancipovaný přístup k životu a zároveň jí elektrizovala její krása předstihující i Botticelliho Venuši.

Proměna obou žen již byla víceméně hotová a Mirka odměnila svojí zachránkyni polibkem a návrhem, který nemohl nepřijít. „Založili jsme čtenářský klub časopisu Cosmopolitan. Přidej se k nám, Jindřiško,“ navrhla Mirka. V několika větách pak nastínila program a postoje jejich společenství.

„Přijímám,“ řekla rázně Jindra. „Ale za chvíli musím salón zavřít, měly už bychom jít.“

Dívky se bezprostředně rozesmály. Jejich přátelství bylo zpečetěno. Po zapnutí alarmu a zamknutí místnosti, svorně držíce se za ruce, opustily salón. Mezitím se rozpršelo. Mirka si všimla na rohu křižovatky trojice promoklých mužů, kteří nevěřícně zírali na zamčený salón. Zdáli ještě zaslechla pisklavý hlas Hanze: „Kam jen ty dvě mohly zmizet?“ Jiný hlas odpovídal: „Neměli sme vole do tý hospody naproti chodit vole, a nebos měl z toho vokna ty vole na ten krám líp koukat!“