„Holky, už jste četly nový Cosmopolitan?“ volala na celou kavárnu udýchaná Jarka a mávala tabletem s elektronickou verzí jejich dámského evangelia. „Šéfredaktorka Jelena nám ve svém článku o emancipaci radí, abychom si našli společný byt a založili tak buňku.“

„Když to píše naše Jelenka, tak se do toho hnedka dáme, nějaké ty tipy v kosmíku nebyly?“ zeptala se Mirka. „Třeba bude něco na netu, mrknu se,“ odvětila Jarka a začala zuřivě ťukat dlouhými nehty do přístroje.

Jindra si mezitím stačila přepudrovat nos a podotkla: „Hlavně aby byla velká ložnice, ať se tam holky vejdem.“ Svůdně při tom zamrkala na Mirku.

„U Boženy Němcové, holky už to mám,“ zavýskla radostí Jarka. A začala ostatním na přístroji ukazovat prostorný a pohodlně zařízený byt. „Holky, dneska se tam vydáme!“ rázně zavelela Mirka. Jindra si chvatně schovala líčidla do kabelky Luis Vuitton a děvčata chvatně opustila kavárnu.

Dámy prošly Pařížskou ulici a kousek za prodejnou Nespressa  odbočily doprava. Nedaleko odtud si kluci z Hell Raiders obhlíželi zánovní motocykl značky Yamaha a přemýšleli, jak ho ukrást. Nejmladší člen bandy Kánty stál na rohu ulice a hlídkoval. To ho moc nebavilo, a tak raději pohledem svlékal kolemjdoucí ženy. Když gang zjistil, že jim na krádež chybí patřičné nástroje a vzdělání, nechali toho a rozhodli se jít do nedaleké hospody. Akorát došli ke Kántymu, který zrovna okukoval křižovatku přecházející Rychlé Šipky. „Hele podívejte, to sou dobrý mařeny,“ houkl na partu Kánty s uhrovitou tváří a chlípně ukazoval cosi směrem k dámám, které si jich ale nevšimly.

Na Mártyho tváři se objevil ďábelský škleb a skoro sám pro sebe tiše řekl: „Tak teď to hlavně neposrat.“ Na to energicky zavelel: „Schovejte se za tu dodávku, pak je budem nenápadně sledovat.“

Dívky nic netušíc pokračovaly dál v cestě za vysněným bytem. Syčáků si nevšimly. Ještě šly tak pět minut, když se Jindra začala spontánně a dost nahlas radovat: „Holkýýýý, podívejte, to je ten domčík na rohu.“ Přece jen rezervovanější Mirka sjela Jindru pohledem za tento projev připomínající třináctiletou teenagerku na koncertu Justina Biebera, ale i ona cítila jakési vnitřní uspokojení, že cestu k domu našli s bilancí pouhých tří nápověd zprostředkovaných pomocí Google Maps.

Jenže v tu chvíli se na scéně objevila povedená partička motorkářů. Márty se se svýma špinavýma rukama pokoušel dostat k Mirce. Jindra začala ječet.

Mezitím v prvním patře onoho domu připravovala dívka Romana kondiční cvičení pro svou kamarádku Marušku. Ta právě v ledničce doplňovala kalorie uherákem a kyselou nakládačkou.

Sportovkyně (tedy ta první) slyšela otevřeným oknem jekot nebohé Jindřišky. Děva se bránila Hanzovým nenechavým kostnatým prstům, které šmátraly v záňadří, jako by tam deviantovi upadla propisovací tužka. Snažila se svojí Vuittonkou rozbít útočníkovi hlavu, což se jí pravděpodobně díky nekvalitnímu materiálu dokonalého padělku vyrobeného ve Vietnamu nedařilo. To ovšem nebohá napadená nevěděla.

Romana nezaváhala a svým činem dokázala, že je své přezdívky Rychloručka hodna. Bleskurychle popadla těžký medicinbal ležící pod oknem a hodila ho do soupeřícího davu. Nečekaný dopad míče způsobil mezi útočníky paniku. Ne tak u statečných dívek. Následovala přesně mířená rána na Mártyho hlavu volejbalovým míčem, za kterou by se nestyděl ani Metráček ve stejnojmenném filmu. Než stačila chrabrá Romana vypálit další sportovní náčiní ve formě koule na pétanque, ještě houkla na Marii: „Mááňo, běž těm nebožačkám otevřít dveře a v rámci cvičení mi tam posbírej ty balóny!“

Ještě, že se jednalo o první patro, které otylé dívce nedělalo takové potíže a za slabých deset minut a těžkého vzdychání vedla (pochopitelně ve svém rudém baretu) hosty do Romaniny tělocvičny.

Dívky se pak navzájem představily. Pouze Jindra váhavě podala Marušce ruku a svojí luxusní tašku si držela stejně pevně jako nebohá matka dítě v básni Polednice.

Mirku okouzlila až skoro mužná síla Romany a bezprostřednost baculky Marušky. V dívkách viděla spoustu pozitivní energie a především neorané pole feministické ideologie. I v národnostních menšinách viděla potenciál a nové síly ve vyčerpávajícím zápase proti protěžovanému druhému pohlaví. Viděla velkou výzvu v převýchově neotesané Marie a sama se sebe v duchu ptala, je-li tohoto úkolu hodna. V Romaně spatřovala pěst jejich hnutí, pod jejímiž údery budou úpět ta tupá maskulinní prasata. Síla a odhodlání kráčející společně s přísnou disciplínou a oddaností sloužící ve prospěch absolutní feminizace lidstva. Snila dál. Právě tyto myšlenky stály u zrodu legendárního klubu!

Mirka skoro nepřítomně nabídla dívkám členství. Stále byla plná silných a velikých myšlenek, až se jí přitom vypínala hruď. Všimla si toho jindy nepozorná Jindra a počalo jí to nevýslovně dráždit.

„Mne říkají Rychloručka, pomohu vám vyhrávat všechny závody,“ věta pronesená skoro mužským hlasem vrátila Mirku do reality.

„A mně říkají Červenka, prej kvůli tomu červenýmu na hlavě,“ neuměle se přidala Marie. „Ty, můžu se podivat na tu kabelku?“ otočila se k Jindře, která se vyděšeně podívala na Mirku.

Dívky nečekaně zjistily, že Romana je vnučkou paní, která jim měla ukázat jejich nový příbytek, a že má od něj klíče, takže se tam mohou jít hned podívat. Červenka si na „dlouhou cestu“ vzala chleba se sádlem, aby jí nevyhládlo. Dívky vyjely výtahem do třetího patra, kde se nacházel jejich budoucí příbytek.

Byt na všechny neskutečně zapůsobil. Byl prostorný, i Jindřiška byla s velkou ložnicí spokojena. „A na stěny si vymalujeme scény z dívčí války,“ navrhla výtvarně nadaná Jarka.

„Ranní rozcvičky budeme dělat u mne dole v tělocvičně,“ doplnila Rychloručka. Všechny holky si navzájem zatleskaly, jenom Červenka zvedla oči v sloup a odhodila mastný papír od sádla na podlahu. Výraz Mirky na vteřinku ztuhl. Uvědomila si, že s převýchovou bude muset začít ihned. Nasadila okouzlující úsměv a sladce řekla: „Ale zlatíčko, přece si to tu hnedka nezašpiníme.“ Července se na tváři objevil ruměnec studu. Zvedla papír a dala jej do kapsy svých špinavých tepláků. Přišlo jí to najednou všechno líto a oči jí začaly vlhnout. Viděla tři krásné ženy, dobře oblečené a navoněné a proti nim stála ona! Ušmudlaná, v teplácích. Někdy až vojenský dril Romany, který sice stále ještě nepřinesl kýžené výsledky, jako by podpořil její touhu něco změnit. Ano, ona chce být jako ony, také úspěšná a krásná. Přesně taková, jako jsou ženy v časopise Žena a život (Cosmopolitan neznala). Toto předsevzetí vyloudilo na její tváři úsměv, kterého si kromě málo chápající Jindry všimly ostatní. Navzájem se objaly. Jindra byla také ráda. Hlavně že měla zpět svou kabelku.

 „Naše sdružení nazveme Rychlé Šipky, podle té party vocasů, kteří mi byli dáváni za vzor, když jsem vedla družinu dívčího turistického oddílu. Ale uchopíme to jinak, žensky. Zkrátka po našem.“  Při tom si pomyslela: V nějakém semináři jeden feminista tvrdil, že manipulaci s mladšími soukmenovci, pardon kamarády, měl ten spisovatel, co to napsal, zmáknutou, tak by to mohlo fungovat i v našem hnutí. Ostatní děvčata možná s výjimkou Jarky sice nechápala, ale přesto přišla další vlna spontánního veselí, které Mirka ještě dlouhou dobu musela uklidňovat.

„Fajn, hnedka pošlu mail Jeleně z Kosmíku, že jsme úkol splnily,“ rozverně prohodila Mirka. Její práce právě teď započala!!!!!

Byla pozdní noc. Ve starém opuštěném skladu dohrával právě jediný hit skupiny MANOVAR, při kterém si podupávali již notně přiopilí motorkáři. Seděli na starých zahradních židlích a stůl před nimi byl poset nedopitými lahvemi různých nejlevnějších značek alkoholu, přetékajícími popelníky a starými upatlanými a potrhanými časopisy Český naháč za 25 korun.

Vzduch by se dal krájet jak ve večerníčku o Rákosníčkovi a ani Krakonošova mlha nebyla tak hustá jako měla tato banda ve svém doupěti.

„Tak co uděláme s těma děvkama?“ porozhlídnul se náčelník gangu Hell Raiders po svých kumpánech, „Nasty nic moc posledně nezjistil, páč ho nechtěli pustit do tý zkurvený kavárny, že prej vypadá jak houmles.“

„Soráč šéfe,“ když já se pak málem ztratil, moje Nokie ještě nemá GPS, musím si vzít další půjčku od Homecreditu a koupím si novej, lepší,“ omlouval se neuměle Nasty.

„Když jsem jel naposledy s popelnicemi, tak jsem blízko nějaký školy viděl tu blonďatou čůzu. Domlouvala se s někým po telefoně, že půjdou zítra šopovat někam do Paládka. To nevím kde je, ale vsadil bych se, že domlouvala s tou druhou undou. Prej kolem pátý,“ patolízalsky podotknul Hanz.

„Šo…. Co?, ale to jedno,“ zabručel Hanz. „Náhodou, to vím, chodím tam na hajzl, když je mekáč teď placenej. Navíc je tam teplo a vobčas se tam dám něco šlohnout. Zejtra nic v plánu nemáme, na Traktory jdem až pozejtří. Tak co takovou malou trestnou výpravu? Už dlouho jsem nedržel v rukách pěkný kozy. Počkáme si na ně někde poblíž a tam je někam zatáhneme, kde teda není moc obecenstva.“

„Jasný šéééfe, bude prdel,“ nadšeně burácela parta…

Druhého dne měla děvčata skutečně domluvenou schůzku v jedné z ulic nedaleko od obchodního centra Palladium. Dvě naprosto dokonale sladěné mladé dámy se sebevědomě vydaly na cestu za dalším dobrodružstvím.

„Mirko, podívej na ty cool plavky,“ zahalekala nadšená Jarka u jedné z výloh po cestě do obchodního centra. Mirka se podívala na miniaturní kus oblečení, ale její pozornost upoutalo něco jiného. Byly to odrazy dvou postav v precizně vyleštěné výloze. Jakoby ty dva už někde viděla. Tu zapracoval její typicky ženský instinkt a tak tiše sykla na Jarku: „Jdeme a moc se neohlížej, sledují nás ta bílá maskulinní prasata, co tě tenkrát přepadli před barem.“ Na Jarce strach znát nebyl a posunkem ukázala na jednu z bočních ulic: „Mám na fejsbůčku jednu kámošku, pracuje v salonu krásy nedaleko odtud, třeba nám pomůže.“

Sálón BEAUTY byl naštěstí nedaleko, a tak k němu děvčata došla dříve, než se k nim stačila přiblížit banda upocených motorkářů.

„Co si budete přát, dámy?“ pronesla okouzlujícím hlasem vysoká blondýnka.

„Čauky Jindro, potřebujeme pomoci! Pronásleduje nás jedna banda idiotů,“ pronesla Jarka.

„Policajty volat nebudu! Ty drží s těmihle individui za jeden provaz, ale udělám něco s vaším outfitem. Dáme nové líčení, mám tu i paručky a vzadu i nějaké oblečení, které vám určitě padne.“

„To by šlo,“ řekla Mirka. „Takhle nás ty prasata určitě nepoznají. Ty nerozliší ani Gucciho od Prady, mají akorát ten svůj alkohol a přemýšlejí penisem.“

„To jsi řekla hezky, zlato,“ s úsměvem zavrněla Jindra. „Tak se do toho pustíme.“

Během celého aktu proměny se naše děvčata dozvěděla něco ze soukromí Jindřišky, která zatím měnila dámy svou šikovností k nepoznání. Již ve dveřích si mohli povšimnout její krásné postavy. Ani se nedivily, když se dozvěděly, že tato dívka byla adeptkou na loňskou Miss. V postupu mezi nejlepších deset a tím i získání prestižní korunky jí zabránilo pouze to, že odmítla nechutné intimní návrhy některých porotců, kteří se pak postarali, aby se do televizního finále už nepodívala. To jen Jindru utvrdilo v přesvědčení o mrzkém mužském pokolení, jehož předobrazem byl její nevlastní otec-alkoholik. Ten je i s matkou vyhnal z jednopokojového bytu, aby se tam v klidu bez řečí mohl opíjet do němoty. Stín alkoholu ho však zakrátko dohnal, když se upil v jedné z nedalekých náleven. Již tenkrát se Jindra zřekla drsné mužské náruče a pijáků alkoholu se doslova štítila. V tomto přesvědčení byla podporována i svou tetou, starou pannou, u které vyrůstala, protože její matka si našla dalšího dvakrát trestaného alkoholika, který byl ještě horší než její otčím.

Mirku Jindřin příběh dojal. V duchu ocenila její emancipovaný přístup k životu a zároveň jí elektrizovala její krása předstihující i Botticelliho Venuši.

Proměna obou žen již byla víceméně hotová a Mirka odměnila svojí zachránkyni polibkem a návrhem, který nemohl nepřijít. „Založili jsme čtenářský klub časopisu Cosmopolitan. Přidej se k nám, Jindřiško,“ navrhla Mirka. V několika větách pak nastínila program a postoje jejich společenství.

„Přijímám,“ řekla rázně Jindra. „Ale za chvíli musím salón zavřít, měly už bychom jít.“

Dívky se bezprostředně rozesmály. Jejich přátelství bylo zpečetěno. Po zapnutí alarmu a zamknutí místnosti, svorně držíce se za ruce, opustily salón. Mezitím se rozpršelo. Mirka si všimla na rohu křižovatky trojice promoklých mužů, kteří nevěřícně zírali na zamčený salón. Zdáli ještě zaslechla pisklavý hlas Hanze: „Kam jen ty dvě mohly zmizet?“ Jiný hlas odpovídal: „Neměli sme vole do tý hospody naproti chodit vole, a nebos měl z toho vokna ty vole na ten krám líp koukat!“

Byl teplý červnový páteční večer. Většina mladých lidí trávila svůj čas zábavou na diskotékách a v barech. V jednom takovém seděla i mladinká Jarka, ale na rozdíl od svých vrstevníků si připravovala esej o posledním dokumentu Olgy Sommerové. Bylo ještě brzo a podnik zel prázdnotou. V místnosti duněl poslední hit Lady Gaga, ona ho však pro své zaujetí prací nevnímala.

Proto si ani nevšimla příchodu motorkářů v absolutně nemoderních bundách s nápisem HELL RAIDERS. Jejich kápo se rozhlédl po místnosti, luskl prstem a objednal pro svoje lidi pivo. Náhle ho zaujala studující Jarka, a tak klátivou chůzí kráčel k jejímu stolu. Čůrky potu stékaly po jeho odulé tváři a nepěstěné nehty elvisovsky projížděly nemyté a neučesané delší vlasy.

S ne příliš velkým sebevědomím (přece jen toho neměl dneska ještě tolik vypito) na ni houkl: „Copak tady tak sama, kočičko, nechceš se trochu pobavit s partou dobrejch hochů?“

Jarka pokračovala dál ve čtení a ani na vteřinku nepochybovala, že tomu příšernému individuu neodpoví. Chlápek jen pokrčil rameny a odšoural se ke svým kumpánům ke stolu. Tam už byla zábava v plném proudu. Obhroublé řeči a nezáživné diskuze o motocyklech a fotbalu se rozléhaly místností.

Po dvou hodinách začal Jarce narůstající hluk vadit. Dopila svoje nealkoholické mojito a zaplatila. Kousek od baru postávali již mírně přiopilí členové gangu a kouřili. Odcházející Jarky si náhle všimnul vytáhlý mladík a křikl na tlusťocha: „Hele Márty, to je ta piča z baru co tě ignorovala, to si necháš líbit?“

Alkoholem posílený šéf gangu sebejistě odvětil: „Neměj péči Hanzi, ta ještě uvidí.“ Asi nejen Red Bull dává křídla, ale i pár piv značky Gambrinus, protože motorkář se bleskurychle ocitl před Jarkou.

„Tak naposled se tě ptám, nechceš si trochu užít?“, procedil Márty. Jarka chtěla mladíka odstrčit, ale ten se hrubě dotkl jejího ramena. „Ale no tak kočičko, kam pospícháš?“ Sevření ramene ještě zesílilo a celý gang nešťastnou dívku obestoupil. „Nech si říct a nedělej Zagorku,“ ozvalo se z davu. Následoval hrubý smích.

Najednou z ničeho nic na Mártyho hlavě přistál nějaký předmět. Ten se jen trochu natočil a pěst ozdobená ocelovým prstenem ho udeřila do spánku. Za okamžik se k zemi poroučel i kousek vedle stojící Hanz, který se držel za hlavu po kopu botou s jehlovým podpatkem. Ostatní týpci začali ztrácet odvahu a po dalším přesně mířeném úderu kabelkou na hlavu jednoho z borců se skupinka dala na útěk. Předtím stačili ze země sebrat své dva kumpány a trochu si prohlédnout ženskou postavu vystupující ze stínu. Za chvíli se prostor u baru vylidnil.

„Není ti nic?“ zeptala se neznámá.

„Ne v poho, díky, ale já bych si poradila,“ odpověděla bezmyšlenkovitě soběstačná Jarka. V tu chvíli se její zachránkyně ocitla ve světle lampy. Jarce problesklo hlavou, že tak dokonalý mejkap, dlouhé řasy a precizně sladěný outfit viděla snad jen na stránkách Cosmopolitanu. Najednou jako by se v ní něco probudilo a zvláštní chvění proběhlo celým jejím tělem. Svými ústy se jemně se dotkla smyslných rudých rtů.

„Já jsem Mirka,“ pronesla po polibku tichým hlasem neznámá.

„Jarka, a ještě jednou díky,“ zněla odpověď. „Zvu tě na kafe.“

Dívky se chytily za ruce a pomalu odcházely z místa boje. Zahleděni jedna do druhé si ani nevšimli za rohem ukrytého mladíka, který se neslyšně vydal za párem. Poslal ho tam Márty, protože přísahal oběma krutou pomstu.

Večer tak Jarce nečekaně pokračoval dál. S novou kamarádkou se uvelebily v útulné kavárně s příjemnou šibalsky se usmívající servírkou. Děvčata probrala poslední trendy, ironicky okomentovala nedostatečný počet žen v politice a top managementu nadnárodních korporací, zkrátka si velmi dobře rozuměla.

„Škoda, že nás power girls není více, mohly bychom si založit Cosmo-club podle posledního čísla Cosmopolitanu a společně bychom mohli něco podnikat. Třeba šopování, happeningy, bazárky a tak,“ povzdechla si během večera rozohněná Mirka, která byla čerstvou absolventkou Gender studies. Podobně smýšlející Jarka horečně přikyvovala: „Jo, to by bylo cool, to jsem si vždy mocinky přála“. Sama, studentka angličtiny, dobrovolně navštěvovala některé přednášky na genderová témata.

Ani jedna netušila, jak se jim jejich VELKÉ přání zanedlouho vyplní. Ale o tom až příště.

Mirka D.

Nejmenovaná vedoucí COSMO clubu, přesto všemi uznávaná a respektovaná. Ostatní dívky chtějí být jako ona. Nezávislá, emancipovaná a krásná. Vystudovala Gender studies a pracuje v redakci COSMOPOLITANU Společně s děvčaty z RŠ založila vlastní nezávislý feministický časopis v elektronické formě. Časopis FEM-FEM ovlivní život statisícům čtenářek.

Mirka chce dát feminismu nový směr s názvem Neo-femme. V tomto směru by nemělo jít o rovnoprávnost žen a mužů, ale o jejich naprostou nadřazenost. Životní heslo Mirky je “Feminization is sexy!!!“

Jarka M.

Zástupkyně Mirky, když má menstruaci. Studentka angličtiny se zaměřením na feministickou zahraniční literaturu. Jejím cílem je propagace sňatku lidí stejného pohlaví, převážně žen. Je o něco mladší než Mirka a jednou by se jí ráda vyrovnala. Je propagátorkou zdravého životního stylu.

Jindřiška H.

Je barbínou klubu. Bývalá kandidátka na MISS. Má v malíčku všechny moderní trendy. Zajímá jí kosmetika a móda a je zároveň stylistkou klubu. Postupem času si pomocí Mirky a Jarky doplňuje vzdělání, protože je díky svému smutnému dětství pouze vyučenou kadeřnicí. Ráda by se přihlásila na psychologii.

Maruška Červeňáková alias Červenka

Je romka, která se narodila v jednom nejmenovaném ghetu. Myslí si, že má hudební talent a ráda by se stala jednou československou SUPERSTAR, ale zatím se neodvážila do soutěže přihlásit. Miluje černé rapperky typu Missy Elliot. Od smutného osudu ostatních obyvatel sídliště jí zachránila láska k hudbě a k její kamarádce sportovkyni Romaně, která jí už léta pomáhá v boji proti nadváze. Její temperament občas způsobuje rozbroje v klubu, ale díky novým kamarádkám se postupem času stává lepší ženou. Červenka se jí říká kvůli její zálibě v červeném vyzývavém oblečení, ke kterému neodmyslitelně patří její červený baret.

Pomocí důvtipných rad Jindry se časem dokáže svého kolotočárského outfitu (s výjimkou jejího červeného baretu) zbavit a stane se vzorem oblékání pro mladé romky. Klub zasvěcuje do tajů bílé magie, učí děvčata věštit z ruky a klubu věnovala křišťálovou kouli.

Romana Rychlá alias Rychloručka

Romana Rychlá je sportovkyně tělem a duší. V dětství byla přepadena romskými chlapci a následně zachráněna Maruškou Č., která nezbedníky odehnala. Od té doby si nese trauma z násilnických mužů, se kterým ovšem statečně zápasí. Její robustní postava byla předpokladem ke vzpěračské kariéře, která byla nešťastně ukončena dopingovým skandálem. K braní zakázaných látek ji donutil její trenér, který má nyní zakázanou činnost na deset let. Romana na sport nezanevřela a stala se fitness trenérkou a vzpírá už pouze pro radost. Svojí přezdívku získala ve sportovním oddíle za rekordní počet kliků provedených za dvě minuty.

Romana stále hledá svojí ženskost. Její obvyklý dress-code je tepláková souprava a čelenka s nápisem SSSR, kterou jí věnovala matka, reprezentantka v hodu koulí. Zásadně se nelíčí.

S jejím přijetím do klubu se tam dostala ráznost, energie. Rychloručka ovšem někdy dříve jedná a pak myslí, což někdy přináší rychlým šipkám horké chvíle. Jindra v ní, podobně jako v  Marušce, probouzí ženskost a její styl. Pomocí Mirky a Jarky přijímá feministickou ideologii jako světonázor a šíří jí mezi mladé sportovkyně dále.

V časopise je pisatelkou článků o úspěších českých sportovkyň. Jejím vzorem je už od útlého dětství Jarmila Kratochvílová. Neuznává kolektivní mužské sporty jako je kopaná, lední hokej a basketbal, kde kritizuje především propastnou platovou politiku v porovnání s jejich ženskými protějšky.

Dílo Jaroslava Foglara má v rámci československé a české literatury pro mládež zcela výjimečné postavení. Mnoho z nás je ovlivněno příběhy hochů, pro něž čest a kamarádství nejsou prázdná slova a neseme si tak do života nezpochybnitelné vzory. S jiným pohledem na Foglara se však často setkáváme u našich partnerek a manželek, které měly omezenou možnost se s jeho hrdiny – (téměř) výhradně chlapci – identifikovat. Bylo pro nás velkým překvapením, že tento dluh našim sestrám a nyní už i dcerám doposud nebyl splacen a žádná česká autorka hozenou rukavici nezvedla. Nezbylo nám proto nic jiného, než se s odpovědností hodnou našich vzorů ujmout nelehkého úkolu sami. Jsa si vědomi, že u ženské části čtenářské populace je J. F. stále vnímán především jako “muž píšící o chlapcích pro chlapce”, šli jsme v mistrových stopách a rozhodli se vybavit naše hrdinky vzájemnou náklonností, která přesahuje rámec běžného kamarádství. Zda se nám to podařilo, posuďte sami.

HAM31