Když Jindřiška přitáhla přes práh zkušebny objemný Mesa Boogie Rectifier, v děvčatech hrklo. Zaschlou krví zaneřáděný dekl kytarového zesilovače vyvolával nepříjemné asociace (vybavila se jim nedávná neblahá zkušenost s ruskou úderkou „femina adín“). Hekající Marty s Hanzem pak ještě přivlekli objemný 2x4x12 Full Stack – další lampový zesilovač plus dvě bedny, každou o čtyřech 12ti palcových reproduktorech. Na Jindřiščino roztomilé „díky“ už neměli ani sílu reagovat, ač jindy v podobných situacích servilně jihli.

Co jen těm našim bedňáčkům asi je? pomyslela si Jarka. Po brokolicové polívce by přeci měli skály lámat. Ale hned se zase děsila nad tím monstrem. „Jindro, jsi si jistá, že tvoje, ehm, vybavení se hodí pro naše písničky?“

„No, jasně. Určitě hodí. Budu jen tak brnkat prstíkama,“ odpověděla Jindřiška a jala se podlaďovat čtrnáctky Ernie Ball na osmistrunném Warlocku…

Mirka sedící opodál (zkušebna měla 4 x 3m) na improvizovaném podiu, právě přehrála bluesové standardy How to treat a man…  a  Want to hear you crawl – fucking aloud, potáhla startku, vklínila ji zpátky mezi struny a přhnula si z lahve Jacka Danielse. Jarka na ni, přes bezchybný zrak, vybrýlila. „Jen ladím hlasivky,“ vysvětlila hned Mirka. „Po zkoušce si nechám okamžitě vypumpovat žaludek, profouknout plíce a zkontrolovat astigmatismus.“ Potáhla ještě jednou a zasnila se. „Tohle je spíš životní styl než kytara,“ pohladila oprýskaný Gibson Firebird, který spočíval opřený o její pravé stehno.

 „Je to bybrid,“ ucedila opovržlivě mezi zuby Jarka a o rameno jí pleskl široký pás překrásně naleštěné basy Paula Reeda Smithe.

 „Jaruš má PRSo…“ pubertálně se vzadu hihňal mentálně zakrnělý Hanz s podobně postiženým kamarádem. Jarka je oba zpražila pohledem. To si chlapci příště jistě rozmyslí.

Romča se neudržela a hopsajíc v koutku zadeklamovala známý femi-hit Girls on Parade, který nechutně zparodovali Rage Against The Machine. Jindra se pohotově přidala a div kvákadlo nezadřela. Mocný zvuk jejího aparátu definitivně utvrdil děvčata v přesvedčení, že dnes tu folku příliš nenatropí.

Rychloručka si vzala k srdci prosbu děvčat, aby bicí přizpůsobila omezenému prostoru zkušebny a podařilo se jí sehnat opravdový klenot, velice pěkně vyvedenou soupravu Hello Kitty nadstandardně vybavenou dvěma kopáky a speciální hajtkou na ruční pohon. Neměla sebemenší pochybnosti, neboť pan Portnoy na takovou soupravu přehrál všechny písně kapely Slayer zároveň(!) Viděla kousek jeho skvělé recenze na Youtube a od té doby měla jasno. Pan Portnoy, to byl někdo. Přes zaváhání ve volbě pohlaví si získal srdce děvčat, a to především neochvějnou podporou LGBT komunit. Nejenže vytrvalým přebarvováním bradky dojímal pohlavně improvizující menšiny, ale inspiroval i nejednu zarostlou ženu… A tak byl ve feministických kruzích za tyto aktivity obecně tolerován. A protože se takto výborně osvědčil a čas od času i na Green Peace v propadlišti dějin zavzpomínal a vůbec byl citlivý, vzala děvčata tohoto ramenatého válečníka za škopky na milost. Bohužel Rychloručka zmíněnou recenzi nedokoukala až do konce, jinak by se zřejmě nějakým těm pochybnostem neubránila…

Když svůj objev vybalila z nápaditě růžového transportního obalu, Jindra s Jarkou se k ní seběhly jak babky na akci do supermarketu v soudný den dopoledne. V porovnání se stylovou bicí soupravou vypadaly najednou jejich kejtry jako nějaké trapné myslivecké vybavení.

„Však ono se ještě ukáže,“ utrousila jakoby do vzduchu Mirka a otřela si nos hřbetem ruky.

Maruška obsluhovala obstarožní syntezátor tzv. synťák. Tento nástroj disponoval mnoha cizokrajnými a tajemnými zvukovými rejstříky a vlivem poruchy prováděl jejich samočinné přepínání nejčastěji uprostřed taktu, což navozovalo neklidnou a někdy až trošku magickou atmosféru.

A to už se děvčata začala postupně oťukávat. Jarka přešla od počátečního přiměřeně exhibicionistického sóla na basu v lehký groove a Červenka připojila své hypnotické varhany, ehm, cembalo, ehm, vim já co. Rychloručka začala neúprosně odměřovat doby: vyrvalý těžký naléhavý sound. Maruška mazácky kompenzovala výkyvy synťáku hlasovými výlevy ve stylu novodobého R&B. Do toho Jindra zasadila poťouchle zádumčivý riff  a… základ dobrého jamu[1] byl rázem na světě. Možná, že by i Mirka přispěchala se svou ošatkou emocí, ale neodfláknutá příprava hlasivkového aparátu jí mírně zkomplikovala nástup.

Mirka nejprve automaticky a zcela logicky počítala s rolí frontwoman. Jenomže, pak tam Červenka spontánně a excelentně vyšvihla sabbatí Hand of Doom, nenásilně přešla do Dyž sem byla u maměnky v domě, pokračovala growlingových chvalozpěvem na čistící prostředek a v úplném závěru ještě přidala znělku Návštěvníků v pokročilé beatboxové aranži. Bylo vymalováno… Minimálně backing vocals měla Maruška jisté!

„No jo, ta to má od paníbohy,“ shodovala se děvčata.

„Nemáš tam taky něco od vás z Chanova? Možná by i trocha world music byla ku prospěchu věci, ne?“

„No dovol? My tam žádný bambusy netlučem. Přála bych vám zahrát si někdy v partě, kde hudební sluch není jen imaginární kategorie.“

Již v první části zběsilého setu se projevily rezervy v nástrojovém vybavení. – Bohužel se všechny tyto rezervy soustředily v nástroji nejobdivovanějším. A protože Rychloručka použila opravdu silné paličky (nyní již v EU zakázané) – trochu připomínaly štafetové kolíky – po několika taktech bylo na první pohled vše jinak, než jak má být, respektive i laik by poznal, že tu něco nehraje.

Virbl povlával proražený na konci jedné z paliček a škopky vyvolávaly dojem, že usilovně přemýšlejí, kam se schovat. Přechodové bubny, kam se v zápětí vzápětí výhradně přesunula zátěž, začaly vykazovat známky dezintegrity. Leč úniku nebylo a záplava úderů neutuchala. Vrchní blány odešly v podstatě okamžitě. S ráfkem si paličky poradily jako s hodně ošizeným máslem a začaly se prosekávat korpusy. Rychloručka nezůstávala své přezdívce nic dlužna. Déšť precizně načasovaných ran masakroval nebohou hmotu. Činely se schoulily okolo ohnutých sloupků a odmítaly rezonovat či jen náznakem připomínat činely. Dílo zkázy završilo poslední sešlápnutí pedálů, které dva velké bubny v jednu chvíli doslova odstřelilo za hlasitého „BAMMMMM!!!!!“ Vrchní části pedálů se zorstříkly o protilehlé dveře jako kapky roztaveného cínu. Tou už se zbytek soupravy nacházel v rozvalinách všude okolo. Zřejmě se jí dostala do ruky levná čínská kopie slovutných malajských bicích, jinak si to Rychloručka nedovedla vysvětlit.

K deziluzi z Hello Kitty sady přispělo i zjištění, učiněné po zkoušce při balení. Namísto paliček z masivu přibalila Romča omylem polyuretanové válce, které jindy sloužily děvčatům k nácviku taekwondového chvatu “zbav nepřítele očí“, čili co porazilo Hello Kitty, by teoreticky přežil sklivec.

Ostatní děvčata byla ráda, že jsou rázem za borky, i se svým trapně konvenčním vybavením, a tak Rychloručce to malé zaváhání odpustila. Ta byla naštěstí z atletických závodů zvyklá absolvovat více disciplín. Nadto nějak vytušila, že od ní bude vyžadováno maximální nasazení a přitáhla na zkoušku i obskurní tamburínu obřích rozměrů, kterou původně zamýšlela použít pouze jako gong. Že se vžívala do nevhodných hudebních vzorů, se v klubu už nějakou dobu, hlavně prostřednictvím Mirky, proslýchalo. Nyní se její XXL tamburína výborně hodila pro zaplnění zvukové mezery po bicích. Jen ostatní děvčata musela trochu ohulit své aparáty. Téměř plynule tak mohly dívky přejít k další části rozcvičky.

Nejprve zavzpomínaly s A Hard Day’s Night, během které se děvčata střídavě povzbuzovala hysterickým jekotem a následně omdlévala a jen co se trochu zmátořily, střihly si klasiku LedZep When The Levee Breaks. Zde Rychloručka nasadila takový grif a duchapřítomnost, že se jí otevřením okna do světlíku podařilo evokovat proslulé schodišťové echo. Je signifikantní, že již na první zkoušce tento nedostižný efekt překonala. Dosáhla toho přesunutím vlastní osoby i s nástrojem do zmíněné šachty. Dunění bylo čarokrásné a majestátní. Ještě dlouho chodily děvčatům děkovné dopisy od nájemníků domu, kteří se v tu chvíli jednou provždy zbavili problémů s hnízdícími holuby. A někteří vyjadřovali vděčnost jiného typu. To když se jejich vleklé potíže se sluchem, ohledně kterých nebylo jasno jakou léčbu zvolit, přes noc staly čitelnějšími. Děvčata ve zkušebně z toho v danou chvíli bohužel tolik neměla. Efekt byl pozorovatelný i na nižší oblačnosti, kde vytvořil (zřejmě souhrou precese a Coriolisovy síly – tak to alespoň naznačovala Jarka) obraz tří protínajících se kruhů^[2].

Rychloručka poté ladně vplula (dlužno podotknout, že v nedávné době shodila něco mezi 10ti a 50ti kily) zpátky do kumbálu, a protože Jindra si zrovna jela nějaké sólíčko, pózovala cvičenka v mezičase se svou maxi “tamburínou“ s nonšalancí Roberta Planta, až si málem vykloubila zápěstí.

 „Klídek holka, ani ty nepřehraješ všechny tydlecty pampalíny hned na první zkoušce,“ těšila ji Červenka. „Žádná hanba, počkej příště! – Budou prosit o slitování.“

Mirčina příprava hlasivek se – nerad to říkám – opravdu vyplatila. Její už tak zralý hlas zajímavé barvy zněl nyní přibližně jako směs Jirky Schelingera s chřipkou, Lemmyho Kilmistera s krysou v krku a Mariky Gombitové po kastraci. Napůl odrecitovala, napůl zapěla Five to One od The Doors ^[3]. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že příliš afektovaně, ale my dobře víme, že Mirka nedělala věci jen tak pro nic za nic, ani polovičatě, a proto i ostatní dívky byly s jejím výkonem velmi spokojené, což dávaly také hlasitě najevo. Mirka však (snad pro svou vrozenou skromnost) měla pocit, že mohlo být ještě o maličko lépe.

Nechaly teď na chvíli svou leadryni vydechnout a nasadily pár kousků pro pocvičení tempa, zívačku Fight Fire with Fire…

 „Holky, ne tak rychle!!  Fight fire – with fire, papa papa papa papa,“ korigovala tempo přemotivovaných kolegyňek Maruška.

…a také celkem svižnou Give Peace a Chance.

„Dobrý, holky, ale nezapomeňte tam vždycky tlesknout na každou půltou.“ (zase Maruška)

Pak si děvčata vyloženě užila hitovku Hocus Pocus od holandských Fokus, poněkud instrumentálního charakteru, kterou Maruš geniálně přetextovala do romštiny. Z jakých podkladů při tom vycházela se nepodařilo zjistit.

„Tak to bychom měli nějaké ty takzvané základy,“ s učitelsky zdviženým prstem shrnula Mirka právě procitnuvší z lehké letargie. „Které ale samozřejmě už vůbec nikdo normální neposlouchá. Myslím, že technicky proběhlo vše hlaďounce, ne?“ snažila se teď posunout program do trošku závažnějších poloh trošku nefér tvrzením. „Hrátky s tóny, harmoniemi a rytmy jednoduše opustíme. Takovéto to ’progresivní ’,“ naznačila Mirka rukama uvozovky a zatvářila se stylem o zácpě se mocinky nebavíme, „onanistické prodlužování skladeb nepřinese nic dobrého.“ Jarka jemně zaskřípala zuby. „To máš furt samé: hlavní motiv, vedlejší motiv, nějaké ty motivy navíc, nějaké ty přechody, bridge do bridže a nevim co ještě a pozornost zdravého mladého posluchače co? O-pa-dá-vá! V nejhorším případě jde úplně do hajzlu. Nedej bože koncepční album. To je samej úvod a melotron a podobný prasečiny. Krabice nevzhledná, účelu pofidérního, za hamondkama na smeťák patří,“ musela si Miru ulevit. Jarka si představila, jak plameny zachvacují Mirčin Gibson Firebird, nomen omen.

Nastal čas pro legitimní tj. pohlavně zpřízněné pěvecké vzory. Nasadili skočnou Kylesu, Guano Apes a v závěru bloku i kompletně legitimní tj. ze samých děvčat složené Babes in Toyland (upravený název alba této kapely „Nemesisters“ se dokonce dostal do užšího výběru na jméno kapely Rychlých šipek, ale pak některým členkám došlo, že by to nikomu nedošlo a některým nedošlo, co komu mělo dojít…). Překrásně vyšla především All By Myself od posledně jmenovaných. Jen Mirce to bůhvíproč zase tak úplně nesedlo.

„Rozdám vám tady akordy, co jsem napsala v sobotu-hik. Předem upozorňuju, že jakákoli podobnost s čímkoli klidně i z britskejch ostrovů je čistě náhodná.“

Děvčata si rychle projela podané listy a chopila se nástrojů.

Další skladbu Mirka odstartovala zakvílením: „Á jééém dý Fejmi nýýjst…“

Ačkoli holky nestačily ani pořádně nahlédnout do záznamů sobotního úsilí, doprovod nebyl žádný problém. Naprosto intuitivně to zvládaly, skoro jako by to už někdy hrály… Popravdě, nebyla to také zrovna symfonie.

 „Kurva hustý,“ utrousila jedna z dívek, když Mirka zakončovala popěvkem: „…noouu sui-tor, noouu sui-tor, for me.“

Následovala méně skočná avšak neméně závažná prvotina “My Vagina Über Alles“ (tady se vyřádila Jarka na basu). V refrénu písně Mirka doslova zpívala: „My vagina über aalles, my vagina Üüüber alles, über aalles my vagina, über Aalles Myyy Vaaginaaaooovaiaaááá“.

Sloky šly taky poměrně bezskrupulózně k jádru věci:

I am Mirka from speedy darts

Giving you novel global arts…

nebo:   Old world order fades to gray

Pinkish womb waits for your prayer…

nebo:   Boots shopping just drive me crazy

Gather tons bitch don’t be lazy

Yes you sweety let him pay for it

Good deed for such a piece of shit

Single sniff under your clothes

He should feel like overdosed

This time no more spree till dawn

We stay strong he’ll desperately fawn

nebo dokonce:  Now is 2024

Knock knock at his front door

Case full of equipment…

No worry no fear indeed

This all serves to fill my needs

Boy be honored to be mine

And you’ll earn simple physical sign

Others held you’ll also do

Not much pleasure left to you

Run quickly your last treasure hunt

Knuckle down and eat my cunt

a… refrén^[4]

„Paráda..“

„To je na řád Jany Nagyové,“ chválila Mirčino dílo Jindra. Velkou pochvalu by ale zasloužila celá kapela.

„Hele, já tady vemu ještě něco z toho listu od Jindry, jo?“ spustila Maruška bez přípravy Waiting Room od Fugazi.

Bratranec Jindřišky, který jí ochotně zapůjčil to hrůzu budící vybavení (s bláhovou nadějí, že se tak snad jeho šance u některé z dívek z klubu dostanou nad bod mrazu), přibalil ještě vyžádaný seznam doporučených fláků. Jindra ho poprosila, aby jim jako dočasně zkušenější muzikant doporučil několik typických vzorků elektrifikované maskulinní dupárny. Důvodem bylo, že děvčata chtěla rychle srovnat krok s masovou produkcí ještě předtím, než se vydají za cíli vyššími a kvalitami žádanějšími.

Děvčata teď nad mrkvovým pyré dotyčný playlist prodiskutovávala. Mirka se pro jednou svého oblíbeného životabudiče vzdala (jeho místo totiž dávno obsadil Jack Daniels). Bleskově přelétla seznam ostřížím zrakem s bezchybným líčením, některé položky zaškrtala a dolů pár řádek připsala (dvakrát u toho zlomila tužku).

„Nemá cenu –žejo– moc se hrabat ve všem tom hnoji. Některé věci ispiranci –hik poskytnou a posouží svému úče– účedlu. Zbytek typický mas-kuliNně kryptofašistický brak –brk.“

„Poďte, přehrajeme si ještě nějaké ty klasické valby, abychom pak tu mužskou čeládku roznesly na kopytech,“ nevhodně navrhla Rychloručka, která předtím chvíli nedávala pozor a skládala si z úlomků velikosti trsátka obrázek zomboidní kočky s mašlí[5]. Byla Jarkou diskrétně umlčena.

„PROSTĚ. MY tyhle věci hrát nebudem!!!  …Notěm hudebním vzorům… z mužů… …chch pÁÁÁKLIŽE!– je to nevyhnutelné! –  jen TY, keří kážou hrát əpravdu prcítěně, Áááááále! bez milostnejch výlevůů!!“

 „A jsou vůbec takoví?“

„Málo –jich je! ale sou… na schůzsce. Příšště –si řeknem…“ odkázala je náčelnice na pravidelnou seanci klubu.

Mirku už delší dobu prý někdo prozváněl. V tom rambajsu to však nikdo neslyšel. Odešla to vyřídit do koupelny vedlejšího bytu. Odtamtud k ní přes zeď doléhaly rockové a psychedelické zvuky.

Když se zvracela, pardon, vracela do zkušebny zaslechla: „Bacha! De!  …hory doly krej, na tej naší střeše..,“ víc si nepamatovala. Vyčerpání z přípravy zkušebny a všeho toho kolem ji přemohlo. Po delší době odběhla opět cosi vytelefonovat…

V koupelně pak prožila Mirka menší delirium. Přepracování je holt přepracování. Takhle jí v hlavě už dlouho nehučelo. Že by ta cigareta, kterou vyžebrala za rohem ve vinárně U Zeleného listu, byla něčím říznutá? Teď kromě šumění vlastní krve vnímala též zvuky valící se na ní ze všech stran. …chvíli jako by zaslechla ozvěnu Whole Lotta Love, celou položenou o oktávu výš, něco jako Somebody To Love od Jefferson Airplejnů a do toho všeho do úmoru se opakující Boney M (pravděpodobně čirá halucinace). Hlásily se staré dobré potíže s telefonováním… Slyšela pleskání, jako když do vany vyhazujete segedýn a temné dunění z vedlejší místnosti pokračovalo.

Ráno se překvapená Mirka probudila v koupelně, napůl zavěšená na vaně, se kterou nebylo vše tak zcela úplně v pořádku. Co tady se dělo?? Spěšně překontrolovala svůj zevnějšek, jemně se upravila. Dokonce použila triky, o kterých si myslela, že je nikdy nebude potřebovat (např. stahla si z patky dvojicí pevně sevřených prstů zvratky) a hbitě vyběhla před dům. Tam se srazila s Bohunou z obávaného Sesterstva.

„Tak vy jste tam měly včera ňáký metloše, co? To je samý ‚chlap smrdí‘ a pak se jim to vlísá na zkoušku. Nebudem kopat do zneužitejch mrtvol, neboj!“ uculila se. „Ňáký hustý borci, co? Sem neslyšela, že by někdo takle zkombinoval Fejty s Mastodon a starou dobrou Sepoškou. Taky Gojira tam myslim byla slyšet. Jen ten zpěvák ňáko vřískal. Skoro jak ženská… Byla jsem tady kousek vedle pomáhat jedné paní, která nemůže na nohy a celkem jsem si tu zkouštičku užívala… sou asi fakt dobrý. Však vy je brzo omrzíte. Zdarec.“

Mirka nechápala. Řídký to jev.

[1] nejde o marmeládu…

[2] symbol Johna Bonahama na LedZep IV   (  )

[3] Jima Morrisona celkem respektovala jako kvalitního básníka a jako sexuální objekt. (Byl mrtvý.)

[4] Jenom hodně nedůvěřivý a chorobně paranoidní posluchač by v Mirčiných skladbách mohl zpozorovat náznaky Anarchy in the UK / God Save The Queen od Sex Pistols a California Über Alles od Dead Kennedys…

[5] Hello Kitty, černý puntík, komu to nedošlo

Začala doba prázdnin a dovolených. I Rychlé šipky se po vzájemné dohodě rozhodly uspořádat výlet. Vlivem hojně navštěvované tematické výstavy právě frčelo retro, a tak se děvčata umluvila, že i dovolenou udělají v retro stylu a pojedou na Máchovo jezero vlakem.

„Girls, za každý retro prvek dostanete pět bodů do bodování,“ nakonec schůzky pronesla Mirka.

„A vod kdy se to retro jako počítá, já mám dva roky starý tenisky?“ zeptala se trochu nechápavě Jindra. Tento styl jí příliš nevoněl. Ona byla mladá, dynamická, kreativní a nerada se dívala zpět do minulosti.

„Pusinko, retro styl nás zavede zpět do minulého století. Podívej se tady příkladně na rychloruččin sportovní oděv. Tak něco takovýho,“ dovysvětlila nechápavé přítelkyni Jarka a ukázala na čelenku s nápisem CCCP.

„Navíc, na co máme ty internety? Tam je přece všechno,“ doplnila ještě Mirka s povzbuzujícím úsměvem.

Děvčata se po ukončení schůzky jako vždy rozprchla do koutků klubovny a jejich hbité prstíky okamžitě začaly dráždit strýčka googla nebo spíše tetu googlici.

Druhý den se byt začal zaplňovat záhadnými balíky s nápisy jako „Přísně tajné“, „Geheim!“, „Top secret“ či „Šáhni a vyškubu ti všechny vlasy!!!“

V rámci této hry se děvčata musela z bytu dostat v desetiminutových rozestupech a sejít se na nádraží před hlavní pokladnou. První vyšla Červenka a skupinu uzavírala Mirka.

Ač vycházela Jindra jako třetí, dorazila uřícená na nádraží jako poslední s obrovským starým batohem. „Holkýýý, já si ještě něco musela vyřídit,“ když viděla Mirčin přísný výraz. Ta nechtěla kazit atmosféru a nekomentovala tak nikotinový dech oběti závislostí na tabáku. Děvčata se začala vzájemně prohlížet a slovně hodnotit. Jarce se nelíbily Jindřiny platformy, to ona na aukčním portálu AUKRO vyhrála po veliké bitvě jarmilky a ani nevadilo, že byly o číslo menší.

Děvčata byla v nejlepší zábavě, když si Romana všimla hlášení o příjezdu osobního vlaku na stanici.

„Soudružko vedoucí, měly bysme koupit asi jízdenky, vlak přijel do stanice,“ zahlásila Romana a nabídla se, že je půjdou s Maruškou koupit. Za retro-oslovení okamžitě získala pět bodů. Body se tentokráte psaly do sešitu. Všechny tablety a mobilní telefony musely zůstat doma pod pohrůžkou mytí podlahy po dobu pěti neděl v bytě, alias klubovně.

Uhrovitý mladík s cedulkou „Nekřičte na mě, já se teprve zaučuji“ se pokusil o vtip na Maruščino etnikum, který měl odlehčit napětí v nekonečné frontě. Leč neuspěl a výsledkem byla přesně mířená facka jak od Macka v podání Romany. Jeho reakcí byla skupinová jízdenka s dvěma přestupy a náhradní autobusovou dopravou, přestože skoro do cíle jel rychlík.

Šipky nastoupily do vagonu na poslední chvíli. Začalo stěhování národů, protože bagáž děvčat převyšovala kapacitu coupé. Je pravda, že třetinu úložného prostoru vyplňovala koloběžka výrazně prostorově orientovaného pána s lahvovým pivem v ruce. Ten se ani nesnažil skrývat svojí lásku k vysoce kalorické stravě a alkoholu, a tak skrz nedopnutou košili vylézal nepěkně ochlupený velký břich. To uráželo až přecitlivě estetickou Jarku, a ta to dávala najevo nejen svými pohledy. „Uhni sádelníku,“ procedila skrz zuby při překračování jeho odulých nohou. Muž na tváři nečekaně vykouzlil široký úsměv, takže bylo vidět pár osamělých zčernalých pahýlů vzdáleně připomínajících chrup. Dodnes nevíme, jestli pro něj bylo oslovení sádelník lichotkou, či nebylo slyšet přes rozjíždějící se vlakovou soupravu a mužovo sebevědomí neslyšená slova považovalo za projev sympatie a úcty.

„Dááámyyy, ty batohy jako nemůžete nechat na sedadlech!“ zaječela postarší průvodčí.

„Nemožný outfit tohleto,“ sdělovala Jindra své dojmy Mirce. „Jak tohle můžou nosit? Já bych se z toho snad picla.“

„To jistě zařídila Mirka, aby bylo to retro všude viď, Miruš?“ pokusila se „soudružce vedoucí“ zalichotit Romana.

„Je vidět, že drahám šéfuje chlap. Tyhle hadříky jsou vopravdu votřesný,“ překvapivě souhlasila Mirka, nevšimnouc si Rychloruččiny lichotky.

Batohy zůstaly na místě a začaly se postupně vyprazdňovat. Především ten Jindřin. Maličký skládací stoleček se začal plnit jak po aktivaci kouzelného ubrousku prostři se. Na malém prostoru se tak spolu tísnily jogurty, rádlery, ochucená mléka, dalamánky, taštičky a třešně. Také zde se našlo pár retro kousků. Na tomto poli bodovala především Rychloručka. Ta potom některé potraviny jako tatranka směnila s otylým pánem za klobás a cikánský šál. Děvčata se po rozjezdu a kontrole jízdenek pustila do hodování, a tak cesta ubíhala velmi příjemným způsobem.

Jarka s Mirkou hodnotily postavení žen před rokem 1989 a zneuctění svátku MDŽ. Jindra listovala starým německým katalogem s módou, který sehnala v antikvariátu a v duchu porovnávala vyobrazené outfity s těmi, co mají Romana a Maruška ve skříni. Romana nechtěla, aby zahálelo její tělo, a tak se během jízdy pokusila přitahovat o kovový díl sloužící jako podpěra. Ta ovšem podlehla síle této super ženy, a Rychloručka musela zaplatit pokutu za výtržnost (a to vlastně doslova). Průvodčí ještě mluvila něco o esenbácích.

Naštěstí přišel první přestup a tato nešťastná událost byla odsouzena k zapomnění. V druhém vlaku byly nuceny sedět vedle dvou metaláků, kteří jim neustále nabízeli červené víno a jiné rozkoše. Chlapci byli samozřejmě odmítnuti a to ne zrovna jemně. Jediná, která se příliš nebránila, byla Jindřiška. S hochy se přece jen stačila poznat během takzvaných kuřpauz. Omlouvala si to tím, že to k retru prostě patří a zvlášť na vlakových záchodcích. Za kouření přišla pokuta číslo dvě, neboť vlak byl čistě nekuřácký a mladý průvodčí byl navíc militantní nekuřák.

A pak to přišlo! Kombinace kefíru, třešní a radleru si začala vybírat svou daň nejdříve tupou bolestí v krajině břišní. Mirka se marně snažila přepudrovat výrobkem dovezeným ještě z NDR, ale moc to nezabralo. Jen naši hoši metaláčtí kladně komentovali popelavě bledé obličeje a místo ferneta začali nabízet krém na boty. To jako aby ten warpaint byl dokonalý. Leč dívky v tu chvíli začalo zajímat něco úplně jiného. Tedy konkrétně lokalizace sociálního zařízení.

První se na toaletu dostala „soudružka vedoucí“. Snažila se nedýchat a štítivě sklopila dolů nevábně vyhlížející prkénko s otiskem pánské boty. Nedalo se nic dělat, a tak se její hebká pokožka sedací části musela dotknout lepkavého plastu. Dostavila se chvilka úlevy a snad i rozkoše. Slastný pocit vystřídalo zděšení. V místě, kde předpokládala výskyt toaletního papíru, bylo prázdno. Co teď? Žena se nikdy nevzdává. Zašátrala v tašce od Jitexu Písek. Šok! Hygienické kapesníčky zůstaly v její civilní kabelce. Hrůza na druhou. Z archaické tašky vykukoval pouze sešit, kam se psalo bodování. Byl to nerovný boj s přírodou. Najednou se ozvalo prudké zabouchání a hlas průvodčí: „ Jsme ve stanici, kde použití toalety není povoleno. Máte to tam ve třech světových jazycích, jestli neumíte česky mladá paní.“

„Ta baba mi pije krev,“ zasykla Mirka. Podlehla! Začala trhat papír s profilem Červenky a záznamu o získaných bodech na výpravě.

Nestačilo to. Další na řadu přišla současná lídryně bodování akce Romana. „Promiň Romí, to fakt nešlo.“

„Tak ženská, vylezte, zeserete nám tu perón“, křičel před dveřmi přednosta stanice, který se vložil do sporu. „To bude pokutičkaaaaa,“ zahalekal.

O nic lépe se nevedlo ani Jarce, která na tom byla s toaletním papírem úplně stejně. Dostala se do stejné prekérní situace jako Mirka, akorát místo modrého sešitu měla historickou brožurku od Lídie Korabelníkové s vlastnoručním podpisem, za kterou dostala 15 bodů…..

Asi bychom se dostali za hranice vkusu při pokračování líčení této nešťastné příhody. Děvčata lehčí o pár kilogramů a peněz nakonec dorazila na místo určení. Je třeba dodat, že žaludeční potíže se vyhnuly Marušce, která spořádaně dojedla vše, co zbylo. Vlaková etapa retro soutěže byla z pochopitelných důvodů zrušena a Jindra byla dokonce pochválena, když vytáhla tablet, který obratně všila do flanelové košile. Jen Jarka pořád nechtěla půjčit Mirce již dříve zmiňovanou brožuru.

Na jedné ze schůzek klubu Rychlých Šipek: „Holkííí, Jarí má bezvadnej nápad.“

„Jó, a jakej?“

„Víte, jak teď běží v televizi ta taneční soutěž?“

„Nevim, něco pro mladý?“

„Naopak, jsou to klasický tance! Vohoz až na zem a tváříš se u toho, že tě vystřihli z filmu Pád Třetí říše.“

„Počkej, počkej, vohoz až na zem, jak s tím chceš udělat windmill?“ byla zvědavá Rychloručka.

„Říkám, že to není pro mladý, ne.“

„No však, vždyť windmill je tak starej breakdancovej prvek, že o jeho počátcích se nedochovaly písemné záznamy.“

„Holky, klid.“

„Ten filmek, jak jsi zmínila, není nějakej sequel ke Hře o trůny, viď? To musím skouknout.“

„Upozorňuju tě, nenarazíš tam na děti lesa, tím méně draky, snad jedině neukojitelného trpaslíka…“

„Holky můžu vám teda říct, na co báječnýho jsem přišla?“

„Povídej!“

„No jak teď běží ta soutěž StarDance, to je vám ohromně populární. Všichni to sledujou. Zkuste se zeptat předků. A my si z té jejich popularity maličko jako uškrábneme.“

„A jak bys to prosímtě chtěla udělat? Chceš uspořádat Když feministky tančí?“

„Ne, to je náročné a nemuselo by to dopadnout dobře… My normálně sepíšeme příhodu o tom, jak se náš slovutný klub účastnil jejich soutěže a budem to věšet do diskuze kde si stardancechtiví fanoušci vyměňujou dojmy – do zblbnutí (to tam budem věšet)(…i si vyměňujou). Někdo to třeba přečte.“

„Super!!!!“

Druhý den Jarka přinesla hrubý náčrt připravované povídky.

Hnutí Rychlé Šipky ve StarDance (název možná ještě změníme, ale už takhle je to dost atraktivní…)

Dramaturga osvítí myšlenka, že pro dvanáctou řadu StarDance to chce něco frešového. Proto proti věku a zkušenosti Marka Ebena (a jednotlivosti) nasadí něco opačného: Rychlé šipky (WOW). Děvčata z nej-nej-správnějšího klubu považují výběr sebe za naprosto logický a očekávatelný. Kdosi z produkčního týmu vysloví obavy o to, jak to skončí. Dívky jakožto neprofesionálky jsou přiděleny tanečníkům, kteří se o ně mají starat a “vést je“. Tohle nemůže dopadnout dobře. Po prvním týdnu tréninku, během kterého od profesionálních tanečníků musí vyslechnout, ač citlivě sdělené, přece jen výhrady, si na schůzce Klubu dívky slavnostně slíbí, že se těm nafoukaným panákům (v podstatě trošku zakamuflovaným T.M.P.čkům^[1]) pomstí.

Na dalším večeru zastíní jejich profesionalitu svými provokativními outfity (Mirka původně chtěla úplně nahá) a koketním pomrkáváním a zdupou jim nohy (záměrně, nenápadně). Poté, co jsou pro poranění velkého počtu tanečníků ze soutěže (bezprecedentně) vyloučeny, zahájí kampaň proti šovinistickému komplotu, ve kterém je tanečníci schválně špatně naučili kroky, aby je znemožnili a mohli tančit jen sami se sebou – jak odporné. Šipky si svým sympatickým vystupováním postupně nakloní celou veřejnost. Jak dámy, tak především pány.

Tlak na pořadatelský tým nakonec způsobí, (a hlavně článek v Cosmopolitanu,
Chtěl, abych šlapala!!!), že složení StarDance je totálně přeobsazeno.

Dívkám nepřejí některá periodika potažmo jedinci a kladou divnou otázku, proč se mají měnit obsazení a pravidla soutěže kvůli části soutěžících? Neuvědomují si ovšem, že zde rozhodují televizní divačky. Dívkám pomůže také masivní tričková a velmi šik kampaň s hrudními nápisy „Ženy nepotřebují pravidla, stačí instinkt“ a „Ženy neznají limity“(proti tomuto heslu se ozve SMM neboli sdružení mladých matematiček [s podporou SSM – sdružení starých matematiček], které ke svému protestnímu dopisu, přidají i tisíce spočítaných příkladů s limitami funkce, jak vlastními, tak i nevlastními…).

Výše zmíněná periodika zkrachují. Soutěžícími se stávají výhradně Rychlé šipky, které si k sobě volí své další kamarádky, aby mohly tančit dívky s dívkami a předešlo se nechutnostem. Další kolo tak proběhne k velké spokojenosti Klubu, až na malý detail. Zbývá zbavit se Marka Ebena.

A proč leží moderátor dívkám v žaludku? (tč. obrazně) Je to nehorázný důkaz toho, že chlapi mohou být kultivovaní a vkusní.

Během dalšího večera je vyzván k tanci postupně všemi Šipkami bez nějaké pauzy. Tancem je polka. Poslední ho dostává do spárů Rychloručka, která zavzpomíná na hody kladivem na atletickém kolbišti a roztočí Marka opravdu pěkně. Ve chvíli, kdy je “propuštěn“, zachytí mikrofony jeho hlášku: „Motám se jako prase.“

„M“ na konci slova „motám“ je digitálně vyretušováno, a když kamery ještě zachytí jeho pohled, který vrhá na Terezku Kostkovou (dost možná s prosbou o pomoc), nikdo mu nevěří, že nekomentuje taneční výkon své dlouholeté moderátorské kolegyně, která má toho dne růžové šaty.

Scéna zaslouženě způsobí poprask. Marně Marek argumentuje a zaklíná se (prý se to v takových chvílích dělá), že mluvil o sobě. Nejblíže stojící Jindřiška i ostatní Šipky pohotově dosvědčují, že zřetelně slyšely, jak pan Eben říká: „Motá- se…“ Též dámy ze zahraničních redakcí Cosmopolitanu přizvané jako VIP obecenstvo po krátkém tlumočení Mirkou ochotně potvrzují, že přesně totéž slyšely také. „Me too! Me too!“ zní sálem o překot jejich odhodlané volání.  Stává se to motem celé kampaně za očištění televizní obrazovky od hrubých jedinců. Že Marka Ebena tato vzedmutá tsunami smete jako prvního, je logické.

„…závěr ještě nemám úplně doladěný, ale chtěla bych tam něco jako, zvítězily všechny ženy, protože zvítězily Rychlé šipky – všechny. A, bulvární deníky píšou: Šok, pan Chlopčík dopisoval na tabulky další cifry.“

„Hele Jaru, a nebudem tam za nějaké makiavelistické bestie?“

„Neboj, to nikomu nesepne. Každej si z toho odnese, že jsme dobré, deme si za svým a umíme se oblíkat…     …tak kdybyste něco k tomu měly, hoďte to do placu. Do soboty to musíme mít spíchnuté.“

Hned další den přispěchaly se svou troškou do mlýna další děvčata z klubu. Mirka přišla s věcným a logickým vyústěním změn v soutěži:

…Po vypadnutí ostatních soutěžících docházelo pravidelně k patové situaci. Neuvěřitelné bylo, že všechny soutěžící pokaždé získaly shodný počet bodů (nejvyšší známka je zpravidla jen jedna). A protože porota pouze chválila, nešlo tyto brilantní výkony všech účastnit hodnotit jinak než desítkou. Co teď, ovšem? Získávaly kupodivu i stejný počet hlasů od diváků! Než aby byly soutěžící vystaveny nějakému improvizovanému vyřazování, což by se neobešlo bez slziček a ostatních emocí, rozhodlo vedení, že budou postupovat všechny. A tak se do finálového večera historicky poprvé probojovalo HNED pět tanečních dvojic o deseti děvčatech. Vlastně o osmi. Romana tancovala s Maruškou.

Maruška přidala do povídky něco poezie:

…Po skončení posledního tance a klasických rozhovorech s moderátorkami((!)) došlo na hodnocení. Tu povstal (sic po malinkatém postrčeníčku) pan porotce Chlopčík. Zvedl zlatou tabulku s číslem sto, z jejíž rubové strany přečetl zdravici, která náramně vystihovala náladu v sále:

Všechny ženy tančí krásně

nožky kmitaj’ jako básně

od Boženy Němcové

učte se vy volové

Hle jak Mirka krásně vede

ani Chlopčík to nesvede

Jarka válí jive i waltz

Baláši tos nepobrals

Jindra tančí jako vždycky

kroky umí fantasticky

Romaniny zvedačky

chlapi jsou z nich na sra….

(varovný pohled Taťány Drechsler)

…prášky

Maruška jen dokazuje

že správný Rom zatancuje

a k tomu i zazpívá

(napadl ho verš „není žádná dilina“, ale nechtěl přilévat olej do ohně, a tak se držel naučeného textu)

pohyb a žár v krvi má

V porotě je názor jasný

(jak by nebyl, když vám dají na krk nůž, nebo něco horšího…)

všechny za sto, to je krásný

(ano, víme, že se v naší kdysi krásné soutěži dávala max desítka, ale co člověk zmůže…)

Více dát už nemůžem (taky propagandistická věta)

v tanci není lepších žen

Porota příští bude jiná

moje hvězda pohasíná

Nemají se už co učit

mohu jenom doporučit

Rychlé šipky do poroty

předávat dál ty hodnoty

co má svět dnes vyznávat

každý bude strašně rád

a už končím poému

kolektivu novému

hodně štěstí ženám přeju

(poslední řádky už se za tak krátký čas se nestačil naučit, a tak byla znát lehká improvizace)

bez nich se už neusměju…

a dál to neumím…………

Soutěžící slzely dojetím nad projevem byť značně neumělým této bývalé taneční veličiny. Krutopřísný tyran, který mnohdy neodpustil nedokonalé propnutí dolní končetiny, či špatně odehnané sluníčko sedmitečné, nyní přepisuje dějiny této show… pod tlakem neúnavných koles dějin, řeklo by se.

Mirka s Jaru byly hrdé, jak se Maruška vycajchnovala. Mirka připsala nějaké ty bodíčky do klubového hodnocení a Jarka si opravila mínění. Závěru textu se samozřejmě chopila opět přímo Jarka:

…Slova se následovně chopila i Terezka Kostková a se slzou v oku zhodnotila uplynulý ročník jako nejlepší a průlomový. A s jejími nejlepšími kamarádkami, se kterými se zná podivně krátce, ale připadá si jako by spolu tahaly kačery. V předchozích sériích se učili především soutěžící, ale v této řadě se učili hlavně porotci a moderátoři, ale i diváci u televizních obrazovek. Vyzdvihla ještě jednou sounáležitost se všemi finalistkami, které zbořily zajeté stereotypy a pravidla. Tanec povýšily nad umění, něco co bude ženy vždy spojovat a nikdy ne rozdělovat. Prostě kecy, kecy, ale moc pěkné. Vítězky – tedy Rychlé šipky – se pak s Terezkou objaly kolem ramen a za hutného doprovodu tanečního orchestru, v němž se na základě sponzorského daru objevilo dvacet balalajek, oddali se tanci z východních stepí, tzv. kožáčku, během něhož došlo k prezentaci sponzora spodního prádla.

Sál se začal otřásat mohutným potleskem. Na place byla hromadná objímací akce a na parket dopadaly zlaté konfety. V publiku omdlévaly některé divačky, které už nezvládly tak enormní příval emocí.

Tak a povídka byla na světě. Jindra si to celé byla ochotná přečíst a Romanu hlavně zajímalo, jaký by byl osud převychovatelných mužů, protože ano, i takové členky se najdou…

„Jen tak mimochodem, co ten Chlopčík, myslíš, že by nám šel v reálu takhle na ruku?“

„Tak to už je dávno vyřešený, milostivá, hihi. Je ve třetím oddílu Hlídky Barbory Panklové. Převychovaný s číslem 78541.“

[1] T.M.P. – tupá maskulinní prasata – výraz, který užívají Rychlé šipky ve chvílích, kdy je to vhodné                                  poznámka editora

Zašly do “í-čka“, vyhledaly “Naděždu“, přeptaly se na Širokou ulici, vyrazily po stopách svých úhlavních vyzyvatelek.

„Nějak se nám to kaboní,“ obrátila Bohuna ustaranou tvář k nebi. „To už asi dáme jen tu knajpu?“

„Po včerejšku piju leda za odměnu,“ evokovala pobledlá Nohy od stolu včerejší oslavičku všedního dne. „Pojďte, urvem ten zbytek a mažem.“

Vtom se spustil liják, že dívky ani zásadní debatu nestihly dokončit. Vběhly do nebližšího průjezdu právě včas, aby je nezasáhl další ještě prudší příval deště. Takhle to dál nejde, shodly se, když byly v polovině poslední krabičky cigaret. Přece tu musí být poblíž nějakej podnik, ne? Krom toho, denní doba pokročila a smrákalo se.

Pozornost dívek upoutalo temné dunění, které stopro nebylo přírodního původu a vycházelo ze zadní části dvora. S polevujícím deštěm bylo stále zřetelnější.

„Vypadá to sice na nějakou tucárnu, ale co, vypijem si tam svý a můžem začít dělat na tom článku… …a potom všem vynadáme do čůráků.“

Nelibé zvuky je dovedly do zadní části dvora k malé brance. Prošly krátkým průchodem a ocitly se na větším prostranství. Zde z mokré, oparem pokryté dlažby vyrůstal rozměrný krychlovitý objekt bez oken. Něco jako přístavek nebo veliká kůlna. Pootevřenými dveřmi lákalo pulzující červené světlo k tanečnímu veselí. Hlomoz vycházející z objektu už tak jednoznačně sugestivní nebyl. Ale jak trefně poznamenala Štětka: „Kdo ví, co je mezi těmi hopsajícími idioty dneska v kurzu.“ Vtom hlomoz náhle utichl.

Právě ve chvíli kdy vcházely dovnitř, ustalo také blikání a kdesi na druhé straně bouchly dveře. Ocitly se ve strohém, neproniknutelně tmavém prostoru a dostavila se nervozita. Stačí, aby teď někdo zavřel dveře, kterými vešly a budou tu uvězněné. Ale kdo by hlídal v tom dešti… Ze vzdálených koutů k nim pronikala jen slabá načervenalá záře. Oči dívek nepřivyklé temnu zprvu žádný pevný bod nezachytily. Něco tu nehrálo. Na podlaze se převalovala umělá mlha. Dívky jí svým pohybem vířily a sledovaly, jak vytváří chapadlovité výběžky. Pomalu postupovaly dál. Několik dalších opatrných kroků a ještě kousek. Už se zdálo, že místnost je celá prázdná, když před nimi z šera vystoupil objekt, který by při procházce městem normálně vůbec nečekaly.

Nebyl nepodobný masivnímu antickému sloupu odlitému z rudého plastu. Kanelury tedy podélné žlábky nedosahovaly kvalit dórských mistrů, ale monumentalita byla úctyhodná. Dívky pohladily chladivý plast. Lehce přejely prsty po systému drážek. Vrchol sloupu se ztrácel v černé tmě. Nebylo jasné, zda podpírá střechu či končí volně v prostoru. Zato dole!!!!!! Dívky strnuly. U paty sloupu se v jakémsi poloprůhledném vaku choulily dvě lidské postavy.

Po prvotním šoku opatrně prohlížely výjev, který je zcela hypnotizoval. Hmota obklopující schoulené postavy, rozmlžila jejich obrysy tak, že nebylo možné pozorovat, zda jsou oděny a jestli vůbec dýchají. V místech kde měly hlavy vtažené mezi ramena, byla hmota – jakýsi průhledný laminát – vyleštěna do skelné průzračnosti. Vyděšené dívky si s hrůzou uvědomily, že postavy na ně upírají naléhavé pohledy. Ano, tyto schoulené “lidské koule“ měly tváře a bez mrknutí upíraly své oči přímo na ně. Pokud šlo v tom šeru soudit, šlo o jedince mužského pohlaví. Pohled toho více nalevo byl takový krajně nespolehlivý až nevěrohodný, zato ten vpravo aniž ztrácel něco ze své děsivosti a aniž cokoli z jeho zlověstnosti tím utrpělo, výrazem poněkud připomínal muflona.

V té chvíli oblohu nad přístavkem rozčísl blesk téměř okamžitě následovaný hromem a střešním oknem osvítil vršek sloupu. Cosi masivního se tam nahoře kymácelo a naklánělo směrem k nim hrozící jim jistojistě zavalením. Leč nohy měly členky sesterstva jako z olova. Vždyť také nikdy nepocítily zpocenou rozkoš běžeckého pásu o spineru nemluvě.

Doburácel hrom a celý prostor rozsáhlé kůlny opět pohltilo kalné nepřívětivé přítmí. Dívky ještě chvíli stály jako přimražené. Mnohá z nich byla ráda, že jí kolegyně nevidí do piercingem vyšperkované tváře, ve které se zračil nevýslovný děs.

Kousek poodstoupily. Vrazily do malého kovového stojánku, a ten s řinkotem dopadl na zem. Jejich těžce zkoušené nervové dráhy tak utrpěly další zásah. Na konci stojánku byla malá cedulka. To zjistily spíš pohmatem. Chvíli vyčkávaly ve tmě. Ze všech stran k nim doléhalo jen zlověstné ticho. Pak Nohy od stolu zakryla rukama od sebe display svého mobilního telefonu tak, aby jen úzký proužek světla dopadl na místa, kde očekávaly text. Celé Sesterstvo si tak mohlo přečíst:

David Černý: “Uctívači Dilda“ – plastika v nadživotní velikosti.

Další salva blesků vrhla dovnitř záplavu světla. Malá skupinka dívek stála uprostřed prázdné místnosti, kde z podivného úpatí vyrůstal jediný sloup. Pohledy smrtelnic vylétly vzhůru. Z vrcholu sloupu blahosklonně a moudře shlížela v nadživotní velikosti ale přesně z rudého plastu vyvedená hlava našeho nejvyššího státníka.

Za zády jim zaznělo stěží srozumitelné: „Čiňte pokání!“. Naštěstí žádná ze členek latinu neovládala. To už ale Sesterstvo na nic dalšího nečekalo a zběsile vzalo kramle. Jak se toho večera dostaly domů, členky vesměs netuší. Prokličkovali hladce Barabiznovskými uličkami toho času bez jediného automobilu k nejbližší tramvajové trati. Až zde, na poflakovací třídě si jejich netrénované prohulené organismy uvědomily, že bez kyslíku to dál nepůjde a zde teprve se mohly vydýchat. Pořád ještě hrůzu v očích.

Toho večera se jim neusínalo úplně nejkomfortněji a nejedna žárovka svítila vytrvale až do rána bílého.

Protože sesterstvo nesleduje politiku a zásadně nečte deník Metro, palcové titulky, které druhý den zahlédly v tramvaji při jízdě na černo, si se svým včerejším dobrodružstvím vůbec nespojily:

Černého „Rudý kokot“ vyvolal kontroverzi: Mynář se nepoznal, Ovčáček ano.

Mluvčí hradu: je nám ctí být koulemi pana prezidenta.

Následujícího dne vyšla ve Zhuleném Fetu reportáž o tom, jak děvčata pronikla do Barabiznova a neohroženě se dostala až do tajemné svatyně uctívačů Dilda, kde na ně zaútočilo neznámé božstvo ve tvaru mužského přirození. Odtud sesterstvo pak hrdinně prchlo zpátky na Velkou stranu. Tomu se nejvíc smála Rychloručka a předváděla, jak sesterstvo hrdinně prchá. Podobnými kousky vždycky celý klub úplně odrovnala.

„Uctívači dilda?“ divila se pak ještě Maruška. „Tak přece říkáme tomu řetězci s “domácími potřebami“, ne?“ vykouzlila rukama uvozovky.

„Právě!“ opáčila Jindra. „Myslela jsem, že jsou trochu v obraze.. a nenechají se rozhodit takovouhle srandičkou“ dodala ještě a pohladila sbírku barevných kamarádíčků, která visela na věšáku tvaru berušky hned vedle dveří do ložnice.

V případě Sesterstva byl průběh výletu do Barabiznova podivný. Jejich s několikatýdenním zpožděním uskutečněná odvetná výprava proběhla v porovnání s průkopnickou výpravou Rychlých Šipek ve značně odlišných kulisách. Nechci tvrdit, že to měly všecko zadarmo, ale, no… …posuďte samy. Správně bychom měli psát: v případě Sesterstva stříbrné placky. Tak přeci zněl celý název spolku, jehož členky nosí na krku vypalovaná CD – na znamení odporu vůči nahrávacím společnostem a komerčně úspěšným umělcům, jako výraz solidarity s vymírajícím médiem a v hospodě U vyvržené střevle si stříbrným kotoučkem podkládají tupláky, čímž dokladují opovržení materiálními statky, hi-fi reprodukcí a konzumací piva po půllitrech. (Z komerčně úspěšných umělců u nich snad nejvíce odporu budí Chad Kroeger ze zámořské formace Nickelback. Došlo to dokonce tak daleko, že jednu dobu bylo některé vybavení jejich bytu polepeno portréty dotyčného “idolu“, a každé spláchnutí či sešlápnutí pedálu odpadkového koše doprovázelo obřadně vyslovené „papej Čadíku“.)

Všechny účastnice této odvetné výpravy poměrně hladce pronikly do zlověstného Barabiznova. Byly celkem čtyři – sesterstvo sakum prdum v plném počtu plus ještě pobraly osobu neupravenou, nezorientovanou, nepoužívající deodorant ni ústní vody, tedy krásně zapadající do kolektivu, Tonku Plíhalovic. Výprava probíhala nad očekávání hladce. Nikdo si jich nevšímal, nikdo je nepronásledoval, nikdo se po nich nesápal (proč taky…).

„Projdem se tu jako obvykle, zajdem na místa, kde se pipky vyděsily, objektivně popíšem to nic, co tam najdem a článek zakončíme pojednáním na téma, hnací plyny v kosmetických přípravcích způsobují úbytek šedé kůry,“ navrhla program náčelnice Nohy od stolu.

„Zní jako rozumnej plán,“ připojila se nohsledka Štětka. „Stihnem ještě pak ke Střevli na jedno dvojité a přes Komára domů do nonstopu, kde si článek v klidu spíchnem.“

A to by to nebyla Bohuna, aby se nepřidala: „Za mě dobrý.“

Tonka Plíhalovic k tomu všemu nic moc neměla. Utrousila svoje obvyklé: „Penitenziagite,“[1] a nepěkně se zakabonila. Nebyl to hezký pohled.

V průjezdu popsaném ve FEM-FEMU, který sesterstvo podle přilehlého muzea tortury snadno našlo, už dávno nic zlověstného neviselo. Jen naproti přes ulici bylo nějaké srocení lidu. Když se dívky prodraly mlčenlivým davem, zjistily, že na dlažbě u paty vysoké zdi hoří desítky svíček. Zjevně je sem lidé donesli k uctění nějakého smutného osudu. Prý jakýsi mrtvý turista.

„Na co vlastně umřel?“ ptala se zvědavě Bohuna jedné starší paní, která chvíli postála v pietně vyzdobeném koutku a pak se rozcházela za svými denními povinnostmi. Hned si to silně vyčítala. Mohly se snadno prozradit jako vetřelci a to teď opravdu nepotřebují. (Jak je vidět, Bohuna byla pod vlivem reportáže Rychlých Šipek. Jedině tak mohla ke čtvrti, ve které se nacházely, získat silně paranoidní vztah.) „Sněť, přechozená amputace,“ ochotně odpověděla paní a zkoumavě se zadívala na tazatelku.

Bohuna nedala jinak a vmáčkla mezi potůčky vosku z množství svíček jednu další, kterou vylovila ze své kápézetky. Co na tom, že její svíce byla černá s červenými lebkami vysázenými po obvodu. Nápis “No Pity Fucker“, který ji taktéž zdobil, byl již téměř uhořelý, respektive poslední slovo chybělo.

„Máš recht, třeba to byl punker,“ domýšlela Nohy od stolu.

„No, minimálně tím jak to zavěsil,“ podotkla trefně Štětka.

[1] viz Jean-Jacques Annaud: Jméno Růže; z latinského „čiňte pokání“    –poznámka překladatele

Myslíte si někdo, že sesterstvo, zlopověstný spolek plný závistivých punkerek, míjející všechny zásadní výzvy dneška, družstvo bez kázně i vany, s problematickým psychologickým profilem, nechalo bez povšimnutí úspěch Rychlých šipek, který se samozřejmě po výpravě do Barabiznova a jejím podrobném popsání ve FEM-FEMu dostavil? Pak jste na omylu. Úspěch Šipek, který mimochodem snad poprvé od dob bájného Stěrače dosáhl parametrů okresní beatlemánie, naopak vyburcoval zahálčivé příslušnice perspektivního pohlaví k nebývalé aktivitě. Rozhodly se vypravit do tajemné čtvrti na vlastní pěst, vypátrat tam cosi zajímavého a uveřejnit to ve svém skomírajícím plátku. O tom, že případné další vydání jejich špinavého periodika bude obsahovat obligátní omáčku, strefující se do vyhlášeného klubu Šipek, nikdo nepochyboval…

Malá odbočka k doplnění výše uvedeného:

Krátce po výpravě do Barabiznova vydaly Rychlé šipky ve FEM-FEMu obšírný popis svých příhod při pátraní po odkazu Boženy N. Samotné jméno zbožňované literátky tam však nezaznělo, aby nebylo narušeno další pátrání. Popsali ji jako jednu pani o které víme, že je nejlepší. Jinak bylo uvedeno téměř vše. Jen Rychloručka se zasadila o zjemnění tématu poškození kabelky a Mirka prosadila stažení příhody s dotazem na typ kuřiva s tím, že prý nedává smysl a čtenářky by mátla. To je jistě pravda. Zvlášť proto, že na ni skutečně nebylo nic konkrétního zodpovězeno.

Enormní zájem o po několika týdnech již klasické “Zkazky z Barabiznova“ vyžádal si nějaký přístup ze strany Rychlých šipek, a bylo rozhodnuto o autorském čtení. Tajná služba pozvolna se rodícího centra moci, Huňajda a spol., vypátrala, že mezi zájemkyněmi o tuto kratochvíli jde vesměs o bývalé uctívačky J. K. Rowlingové, které až na vyjímky nic jiného nečetly (pomineme-li titulky k titaniku v původním znění). Bylo tedy nasnadě zařadit do programu také úryvky z nekorunovaného manifestu feminismu, kompilátu zásadních hybatelek, kterýžto si Jarka pod dohledem Mirky dovolila sestavit. Tvořily ho z větší části práce těchto veličin vystupujících pod pseudonymy: Eleanor Rooseveltová – jako přinašečka ohně, Dana Drábová – jako cvičitelka jádra, Ivana Zemanová – jako krotitelka monstra. Ke čtení byly po menší debatě v klubu vybrány tyto statě:

E. R.: Moje dětství na farmě, aneb přednosti nohavic při práci s dobytkem. (Vzhledem k tomu, že na farmě nevyrostla, jde zřejmě o alegorii. Pochybnosti o výsledcích Jaltské konference, kterými Mirka trpěla od dětství, objevem tohoto textu ještě zesílily.)

D. D.: Spiderman – opium starší retardované mládeže a filmových studií – Goblin nepředstavuje pro současnou technologii prakticky žádnou výzvu, ještě tak Dr. Octopus.

I. Z.: Žiju, tedy jsem.

Rychloručka sem tam opatřovala články ve FEM-FEMu malůvkami. Pověstný byl svého času její zpočátku interní spor s Jindřiškou, které pomáhala ilustracemi s esejí Střihy, které se nosí samy. Poměrně pracně vyklidněnou situaci v klubu, kterou Mirka zaplatila počínající vráskou pod levým okem, tehdy nepříjemně rozčeřil dotaz klubu chovatelů Terra-Beroun, zda by nemohli umístit vyvedenou kresbu klapavky pižmové[1] do záhlaví svého webu. Jarka zachraňovala smír v kolektivu namísto vysílené šéfové poukázáním na příslušnost nejapných tazatelů k mužskému plemeni a pochválila skicu krajkového topu, na jehož rozpoznání byla patřičně hrdá.

Příležitost pokročit k větším formátům naskytla se Rychloručce možná až příliš záhy. V souvislosti s připravovaným čtením vycítila příležitost a rozhodla se pro klasický plakát. Marně Mirka varovala, že vytištěním ve velkém počtu exemplářů bude její umění devalvováno.

Tentokrát vytvořila už po všech stránkách vyzrálejší umělkyně něco opravdu výjimečného. Již samotný titulek plakátu „Výprava za hranice možností“ hovořil za vše. Doprovodila ho kresbou, kterou ostatní členky klubu odmítaly vícekrát spatřit. Částečně proto, že jim evokovala hrůzyplný zážitek pronásledování a nebezpečenství, které v Barabiznově zažily, a částečně proto, že kresba byla prostě hnusná. Rychloručka to naštěstí vzala jako kompliment své expresivitě, což byla poctivá práce přesvědčovacího tandemu Mirka – Jarka. V zájmu jednoty klubu a své pleti Mirka novou žádost z Berouna – obrázek se totiž nedopatřením objevil ve FEM-FEMu – raději zazdila a potají dala k dispozici obrázek párty šatů – “klapavky“, jen když ti mílí pánové budou od té dobroty a další takové dotazy laskavě oželí. „Ne, s použitím pářících se střevlíků opravdu souhlas nedáme,“ dodala ještě, „Pěkný den!“

„Spár zla!“, představila Rychloručka svůj nový výtvor.

Šlachovitá končetina natahující se ze tmy průjezdu a hrozící uchopit diváka ohnutými prsty s nepěstěnými nehty a občasnou záděrou. Nadto byl obrázek opravdu hnusný.

„Hele, není příbuzná s tou tvojí tatérkou?“ pošeptala Jarka Jindřišce.

„Kerou?“

„No s tou, jak ti dělala toho parádního hlušce, když jsi měla pauzičku v klubu?“

„Jo, s touhle. To spíš ne. Ta byla o moc lepší, mimochodem pro tvoji informaci, byla to tehdy původně poštolka. Ještě teď kouká Božence z pusy ocas, koukni!“…

Na veřejná prostranství se obraz nakonec nedostal. Mirka vysvětlila Romaně, že jejich prvořadým cílem je osvěta a ne přetváření naštěstí důvěřivých moderních děvčat v přestrašená individua (také bylo relativně v zájmu děvčat, aby na čtení alespoň někdo dorazil). Síla autenticity, živelnost projevu, caravaggiovské přítmí, nepochopená genitalia – vlastně genialita a podobná hesla zachránila klidný večer a posílila, co již nebylo třeba – sebevědomí Mirky ve věcech vedení klubu.

Z FEM-FEMu byl obrázek také nakonec stažen. Zdobil tak pouze samu kulturní akci, kde se nacházel poněkud po straně malého pódia oddělen od protagonistek kevlarovou plentou a z protější strany salonku byly pro jistotu odstraněny všechny kovové odrazuschopné předměty. Pod obrázkem stály věty citující z textu po vzoru klasických Verneovek: Kdo bojíš se vražedných přízraků, do Barabiznova nevstupuj… a ještě „…hernajs, to bylo o fous,“ prohlásila Rychloručka.

Po přečtení relativně krátkého úryvku, který vybrala Mirka a přečetla Jarka (popisoval vesměs návštěvu turistického informačního centra), následovaly dotazy, takže nemohl nepadnout i ten nejčastější: „Jak se parta holek rozhodne pro něco tak extrémního?“ Mirka ztišila gestem šum v útulném (až na ten obraz) salónku knihkupectví La Kundera a odpověděla malou lží, na které se v klubu shodly, jelikož slouží dobré věci: „Víte, my to vlastně ani jako něco extrémního nevnímaly…“

[1] druh vodní želvy

„Tak už jsem to konečně dostala,“ s uspokojením pronesla vůdkyně Šipek na klubové schůzce.

„Miruš, to bude v pohodě, dáš si dva dny pauzinku a já to zatím převezmu za Tebe,“ ihned se nabídla Jarka.

„Ale né tohleto, nominační dopis na Ženu roku!“

„Ty kráávo, hustý,“ ozvalo se z davu.

„Holky, dejte pozor na slušnou mluvu, nebo začnou padat trestný body!!!!“ uklidňovala emoce náčelnice a měla silné podezření, že to byla Červenka, ale nemohla to dokázat, takže přišlo jen varování.

„Tak nás nenapínej Miruš a povídej, jsme mocinky hepy, že někdo z nás je tak slavnej,“ s obdivem pronesla Jindra.

„Kosmík hledá nejvýznamější ženu planety tohoto roku. V každé zemi, kde se tento skvělý časopis prodává, se uskuteční státní kolo Ženy roku. Porota složená z jednotlivých redakcí vybere vítězku a ta se pak zúčastní celosvětového finále v New Yorku.“

„Hmm, já myslím, že to vyhraje ta Andželína. V televizi je teď furt,“ zapojila se do diskuze Červenka, která si poslední dobou oblíbila čtení informací ze života slavných žen.

„Blboooost to bude naše Miruškaaaaaaaaaaa!“ zavýskla Jindra, která svoje tvrzení brala jako jistotu, na které by si určitě smlsly tuzemské sázkové kanceláře, pokud by byl na tuto velkou společenskou událost vypsán kurz.

„Ty Mirko, a nevadí, že jsi členkou redakce?“ rýpla si trochu Jarka, čímž malinko poklesl emotivní výbuch radosti.

„Já ale nejsem nominována za novinařinu, ale za činnost a vedení Rychlých šipek. A jak dozajisté víme z budoucích učebnic feminismu, naše sdružení ovlivňuje životy tisíců a tisíců žen,“ triumfovala Mirka, která přesně tuhle otázku od Jarky čekala.

„A jaké máš konkurentky?“ chtěla vědět Romana.

„Je tam Adriana Krnáčová za vzorné vedení Prahy, Lucie Plekancová za to, že naši zemi v Kanadě reprezentuje lépe, než její manžel, Linda Rybová za skvělé herecké výkony a osvětu v alternativním životě a nakonec nějaká Dita Pecháčková, lidová kuchařka pro nás ženy.

 „A to se tam nedostala naše kamča Jituš Čvančarů?“

„Skončila těsně šestá, s Rybovou prohrála kvůli kypré postavě a bylinkám,“ vysvětlila Mirka.

„To dáš prdelinko!“ lehce Mirku plácla po sexy tvarovaném zadečku Jindra.

„Jejky, 20 bodů dole! Ale Miruš, tak pro jednou nebuď kráva!“

Mirka byla v sedmém nebi, a tak pro jednou nechala svůj růžový tablet odpočívat. Však ona to Jindře spočítá (vlastně odečte) jindy.

Jistě by naše čtenářky zajímalo, jaké outfity zvolily naše super ženy pro finálový večer. Na to lze pouze odpovědět feedbackem přední české fashion bloggerky: „Absolutní úlet, ale přesto dokonalý!“

Vyhlášení Ženy roku nemělo chybět do lesku soutěží jako třeba MISS WORLD nebo UNIVERSE prakticky nic. Bylo připraveno vystoupení předních mezinárodních umělkyň a dokonce byl připraven i Karel Gott. Ten se chystal ozdobit večer zbrusu novou písní s názvem Žena, můj svět. (Nejdříve to měla být taneční verze hitu: Když milenky pláčou, ale tu pořadatelky označily za absolutně nevhodnou.) Porota byla samozřejmě genderově vyvážená. V devítičlenném kolektivu složeném z redaktorek seděl i známý fitness trenér, který se údajně do poroty dostal kvůli spřátelené sexuální orientaci. Večer moderovala sázka na jistou Jitka Čvančarová a hosté byly především onlajn. Krom živého Karla Gotta, který vystoupil jako první (ten večer měl ještě recitál ve Slaném a bylo vidět, že opravdu pospíchá). A tak během večera divačky shlédly speciální příspěvky předních českých jůtůberek jako Petra Lovely hair, Luxy lady nebo Shoppaholic Nicol, které během svých půlhodinových videí pohovořily o důležitých produktech ze světa kosmetiky, módy a nakupování, které prostě ženy musí mít!!!

Zajímavé byly i medailonky samotných soutěžících. Obrovský potlesk sklidilo videjko Dity Pé, která se rázem stala favoritkou celé soutěže. Ve svém krátkém vystoupení se porotkyním představila na své zahradě v pruhovaných šatech, které ne zcela zakývaly to, co měly. Přesto to byl projev sebevědomé emancipované ženy, která své pokrmy hodnotila jako nadpohlavní rozkoš. Uvěřitelné bylo i její tvrzení, že by mohla být prezidentkou země(koule?) (nad tím se Mirka sarkasticky uchechtla), šéfkou nadnárodní korporace, a přesto zůstat i dokonalou matkou, což dokazovala bravurním ovládáním tyčového mixéru jednou rukou a dvouletého dítěte rukou druhou. Nechyběla ani ukázka oslavy narozenin synka, na které se producírovaly osoby známé z kulturního života a dcery z předchozích vztahů (koho? jejích? jejích přátel?). Prostě tohle mělo grády.

Oproti tomu Mirčino video ze začátku postrádalo drajv. Mladá žena shrbená za hromadou tenkých skript. Promoce, gratulace, první sloupek. Až pak, když se začaly objevovat úryvky ze života Rychlých šipek, obecenstvo začalo šílet. Divačky pobavila skvěle zahraná scénka členek činohry Národního divadla z legendárního příběhu Klub Rychlých šipek založen, kdy Romana hází medicinbaly po členech Hell Raiders. Nutno dodat, že jak medicinbaly, tak členové dneska již neexistujícího klanu byli ve scénce originální. Vše ochotně propůjčeno s laskavým svolením RŠ. Následně byl vidět Mirčin slavný běh na vysokých podpatcích a další heroické kousky této super ženy. Zkrátka video plné zábavy, ale i napětí.

Ostatní videa už tak dobrá nebyla. Přestože bylo video paní Krnáčové vydatně sponzorováno nejmenovanou politickou stranou, příliš zábavy a vtipu nepřineslo. Publikum snímek šťastně se usmívajících předškolních dětí, kterým rodiče koupili vytuněnou lítačku s maxipsem Fíkem, nebo trapnou parodii na Tondu Blaníka, nepřijalo.

Linda Rybová si popletla jitrocel s kopřivou a Lucie Montreal s Ottawou. Nepomohl ani velký plakát s nápisem „Lucinko vyhraj“, podepsaný od všech obyvatel vesnice Dobčice v jižních Čechách, kde se natáčel Troškův megakultovní snímek Babovřesky.

Večer vrcholil. Porota se během písně Kataríny Knechtové radila, jestli zvítězí Mirka nebo Dita Pecháčků. Polovina byla pro Ditu, polovina pro Mirku a kondiční trenér nevěděl. Nakonec si ve foyer (rozuměj foajé) hodila porota korunou a vyhrála tak panna Mirka. Jméno vepsaly do obálky přesně s koncem srdceryvného dojáku.

„Vítězem se stáávááá,“ následuje dramatická pauza sportovkyně Mirky Knapkové. „Mirkááááá D…“

Šampionka ještě ani nestačila dokončit přijmení vítězky a z kouta, kde seděly příznivkyně Dity Pecháčkové, se ozvalo: „Podvooood, hanbáááááá, protekcéééééé!!“

Mirka se však nenechala negativními emocemi nijak rozrušit a ladnými pohyby si dokráčela pro cenu. Tou byla, kromě pozvání na celosvětové finále(!), i soška, která mohla připomínat ženské ňadro, hrušku nebo pusinku z našlehaného bílku.

Na pódium přiletěl muffin, jenžto omylem trefil nevinnou paní Čvančarovou do obličeje. Ta se skácela k zemi se stejnou grácií jako fotbalisté světových velkoklubů.

„Pardon, promiňte, to nebylo na Vás,“ omlouvala se přítelkyně Dity Pé Petra Nesvačilová. Samotná Dita už se neobratně hrabala na pódium, spolu s kamarádem hercem Žáčkem. Druhý muffin už letěl přesněji a Mirku na chvíli ochromil. Toho využila její rivalka a vytrhla jí cenu i s poukazem.

„Jen jÁÁÁ, Dita Pééé, se mohu stát ženou rokuů,“ zaburácela do davu. Mezitím dorazil i již jmenovaný herec, který obratně natrhl Mirčiny šaty, a tak donutil vítězku zakrývat si poprsí dlaněmi. Rozčarované Šipky se konečně vzpamatovaly. Romana vlepila přesně mířenou facku umělcovi, který tímto úderem ztratil rovnováhu a zanechal dalších útoků. Na jevišti i v hledišti se rozhořel těžký boj. Do toho se jako siréna označující nepřátelský nálet rozbrečel Pecháček junior. Neúspěšná finalistka se snažila projít bojovou linií a se svou kořistí se probojovat k východu. Málem se jí to podařilo, ale na poslední chvíli ji strhla Romanina ruka zpět do soupeřící masy těl. Už neplatila žádná taktika světových vojevůdců postávajících na vyvýšeném místě, odkud se daly udílet rozkazy. Obě královny byly samy vtrženy do boje včele svých šiků. Romana totiž přestala mít o Ditu zájem ve chvíli, kdy si všimla zvedajícího se herce, kterého okamžitě začala elegantně propleskávat. Dita pochopila, že není-li možnost ustoupit, pak je třeba bitvu vyhrát. Šipky byly početně slabší. Přidala se k nim polovina poroty a Jitka. Nepočetné šiky Krnáčové, Rybové a Plekancové se stáhly za hradbu poslední řady židlí a do boje prakticky nezasáhly. Ditovci přes materiální převahu podcenili sílu Šipek bojujících organizovaně, čímž dotyčné zúročovaly své zkušenosti z demonstrací a podobných akcí. Šipky tak snadno odrážely nekoordinované jednotlivé útoky Pecháčkovských bojovnic. Pomocí smrtícího přeskupení levého křídla je dostaly do obklíčení. Dita pochopila, že boj je prohraný. „Když né já, tak ani ty!“ vykřikla a začala konzumovat poukaz společně s letenkou na celosvětové finále. Houfec umdlévajících bojovnic začal řídnout, až zbyla Pé sama uprostřed protivnic. Svou masitou rukou zvedla cenu pro vítězku nad hlavu a prudce mrštila keramickým dílem o zem. Cena se rozletěla na stovky malých kousků. Těsné obklíčení se rozpadlo. Kulhající Dita sebrala ze sedačky řvoucí dítě a za ucho vytáhla manžela schovaného pod sedačkou. S hrdostí a okem na punčoše vykráčela ze sálu. Boj skončil. Děvy začaly hledat ztracené šperky a části oděvů nemalé hodnoty. Beze slova se ženy začaly vytrácet ze sálu. Žáček, pro jistotu převlečený za hostesku, opustil místo řeže až v půl páté ráno.

Štěstím bylo, že o akci byl malý mediální zájem, a tak světem proběhlo jen pár nejasných zpráv. Redakce tuzemské mutace Kosmíku místo jména vítězky uveřejnilo sdělení, ve kterém stálo, že není v jejich silách takovou soutěž uspořádat, což stálo šéfovou Jelenu místo. Ta si dodnes vyčítá nominaci svého černého koně, Mirky. I FEM FEM mlčel, a raději napsal obsáhlý článek o nevhodnosti cukru a mouky pro ženský organismus.

Vítězem večera se tak stal Karel Gott, který za velkého aplausu ve Slaném zapěl svou píseň: Když milenky pláčou.

Deník RŠ 19. 7. 2016 zapisuje Romča:

Ano k něčemu takovému skutečně došlo. Naše racionální pokroková děvčata (jako my 🙂 ) se uchýlila k praktikám těžce zpozdilým, padnoucím někam do moravsko-uherského pomezí konce století předminulého (pro hloubavější povahy to s 18kou nebo pro ještě hloubavější řadové 19.). Jak to jen objektivně zachytit…

Předně jde tu o tzv. seanci. Ano, duchařskou a ano, v kruhu děvčat těžce materialistického založení, což stvrdila ostatně mnohokrát v prostorách nejednoho nákupního centra. Takže k objasnění celé epizody: Uveďme na začátek, že nápad vznikl v podstatě z hecu, tak to alespoň Romča(já) uvádí, v hlavě její a její nerozlučné soudružky (lépe chápat obecně, knižně, archaicky atp. – rozhodně tedy navzdory preferované pokrývce hlavy žádný jednobarevný naivní hovadismus, alespoň ne v tomto směru…). Mirka s Jarkou, neúnavné strážkyně kvalitního programu nadupaného smysluplnou činností v tomto případě opět neselhaly, nýbrž zohlednily pozdní hodinu večerní, celodenní úsilí při odpovídání na početnou korespondenci a v neposlední řadě šíleně šílené prostředí trampské osady a Hojerovic chaty, kamž celý klub vyrazil na víkend s cílem odvést kus dobré práce. Kdo někdy dobře pracoval, ví o čem je řeč a jak je taková informace sama o sobě sporná…

V závěru kvalitně proběhnuvšího a správným úsilím prodchnutého dne si děvčata z důvodů do jisté míry studijních dopřála malé čůčo. 0.75l lower regal edition (i zde se projevil onen studijní rozměr) bylo na pět notorických abstinentek až až. Plus aby toho řádění nebylo málo, zaznělo několik trampských veršovánek z erárního zpěvníku, kterýmžto Hojerovic vybavili svoji chatu opravdu na úrovni: krb, parohy, věšák ve tvaru ježka, „kyklopské zdivo“ – beton 30% – z toho však zdejší skály najemno % 65, zdobená zábradlí z kroucených plocháčů – ocel – veranda – krása. V tomto prostředí, uznejte, úlet ať už jakéhokoli typu svoje místo může bezesporu nalézti.

…Byl to zvláštní okamžik. Jarka, naše intelektuální opora, právě dolistovala cancákem pana Hojera a tvářila se jako Pavlínka, když poprvé uslyšela Jana Nedvěda – mluvit. Jindra to vše brala se stoickým nadhledem místní lokalitou opakovaně buzerované osoby. Mirka se právě vrátila z podkroví, kde v tajnosti (nebýt toho že absolvovala návrat v oděvu ceremoniálním) prodělala děkovný obřad lidu krí – takový to: hupneš do vody, plaveš, najdeš nová loviště. A naše Maruš? Přispěchala s připomínkou šíleného Derneta, jehož mi doporučovala navštívit v lednici se slovy: „Najdeš to pod ‚eF ‚, broučku – hik – džamore – vole“ …zvukomalebná to sousloví bez významu, kde našinec jen závistivě tápe… A do toho já: „Holky, už ste někdy vyvolávaly duchy?“

„Počkej! – – – já už jo,“ kontrovala Maruš, (čuňátko naše – Prase, že jo?)

No zkrátka setkalo se to s nadšením napříč kolektivem. A protože my holky jsme fakt spíš na to hmatatelno, zvolily jsme prastarou techniku klíč v knize. To žádná koituální poloha, nic takovýho – vopravdovej klíč ve vopravdovský knize, fakt[1].

No jasně, a protože my stylovka sama a vůbec dost promyšlený akce, bylo hned jasný, že se z toho vyklube něco víc, tak hned ta naše Mirka taky povídá: „Se vsadím že tu bude nějaká Boženka, když tu samej Marko Čermák a Zelenáči na vinylu a temně hučí… a duo Červánek.“ No a hned taky zašmátrala v krásné sektorové vitríně a frajersky – normálně nám to nedává sežrat, ale teď to byla legrace, podle váhy vytáhla “Babču“, jak říkám já a Maruš a Jarka nás kvůli tomu peskuje. Mirka to takhle prostě dá. Má to v paži, vždycky to trefí, takže to ani nekontrolujeme. Obal byl stejně bez obrázku, znaky nečitelné, zato celý pěkně v červeném plátně nejvyšší jakosti. (Maruš zas podle gramáže dycky trefí vinyl Hložka.)

No takže zavážem klíč od sklípku (kterej má rozlohu asi 3x2dm) do knížky, nastavíme prstíky a samozřejmě jakože po zádech nám to běhá, aby se neřeklo.

Holky z vedení to hned chtěly naroubovat na nějakou tu bohulibou činnost, ale já pám, že je po večerce a řeklo se legrace, tak se jako všecky bojíme, Jarka dokonce dělá oči – autentické jako prase.

Chvíli necháme jako dopadnout tíži okamžiku a nato se Mirka ptá:

První otázka: „Jsi to ty?“

A hned koukáme, hele ono to funguje, ani jsem se nestačila pořádně bát a už tu máme odpověď a pěkně pádnou: „Ano jsem.“

Tak to je úlet! Marušce vysvětluju o co de a ona pořád něco s cévama, jedem dál.

Vytáhnem starou Hojerovic tabulku která uvízla pečlivě utajena vespod krabice s Člověče nezlob se, a podle který to najednou pěkně vodsejpá a je to úplně jasný, tedy to že hlas ze záhrobí vlastně Boženka mluví česky, jinak mi to moc jasný neni:

“nevodejdou,“

“23 let,“

“nezakážem,“

“fakt,“

“chvilku jo,“

Mirka, maličko znejistělá, začíná slovní disputaci s očividně přítomnou Boženkou.

..na tohle obvykle nemáme background. Jdeme s Jindřiš na verandu zpracovat zbytek čůča.

„To si náhodou pamatuju úplně přesně. Touhle červenou věcí“ (má na mysli knihu, kterou Mirka vytáhla z knihovny) „- on myslím dycky říkal nějakou sprosťárnu a „zaplaťpámbů“ – si táta podkládal magneťák – měla přesně tu správnou tloušťku a nejvíc tu smažil Bratříčku, koukej zavřít od nějakýho Kryla, Umělohmotný vesmírný lidi a takový ty věci,“ říkala Jindra, no pro úplnost uvádím…

R.

[1] více k metodě viz www.kakacka.estranky.cz/clanky/duchowno_-tajemno/vyvolavani-duchu bod 3.

Plány Mirky na nadcházející letní sezónu byly dechberoucí. Když je představila svým kolegyňkám na další pravidelné seanci klubu, ostatní děvčata překvapením zalapala po dechu. Nejedna z nich v tu chvíli zažívala pocit „být přímo u toho“ a slavnostní charakter okamžiku byl doslova hmatatelný. Od Mirky byly zvyklé na ledacos, ale tohle!!!? To teď se dávají do pohybu soukolí dějin, pomyslela si Jarka. Teď přichází nová modla módního průmyslu, kontrovala Jindra. Svět už nikdy nebude jako dřív, pěkně to v duchu shrnula Rychloručka.

„Tak, milé dámy,“ přistoupila Mirka k lepenkové maketě náčelnice jejich klubu v životní velikosti, ze které byl doposud viditelný pouze obličej s tajemným výrazem Mony Lisy. Zbytek postavy byl zahalen tmavomodrým saténem s vkusným vzorem zlatých šípů vlastně šipek.

 „Dovolte, abych vám představila..“ Mocným trhnutím odhalila Mirka zbytek postavy, a jakmile se její rozkymácená dvoudimenzionální dvojnice ustálila, nebylo cesty zpět.

Jarka zamrkala, aby ulevila těžce zkoušeným očím. Marušce spadla čelist. Romana, houpající se nevkusně na židli, ve snaze zajistit se o stůl prohmátla a setrvala několik dlouhých vteřin v labilní poloze, načež se hlučně zřítila k zemi. Jindra vypadala jako čerstvý odpadlík od víry a novopečený rouhač, který po předchozích padesáti letech marné poctivé askeze spatří zjevení. Rychloruččin poklesek byl přejit mlčením. Bylo zde něco daleko závažnějšího…

„…hit pro letošní sezónu!“ Byl nejvyšší čas. Únor za dveřmi.

„Je to možný?“ vykřikla po chvíli Jarka a odběhla se vydýchat na chodbu.

Jindru svrběla ruka po slim Dunhillce – upřímně, ani žlutou Startkou by v té chvíli nepohrdla, ale ovládla se.

Před děvčaty se náhle zjevila majestátní postava. Něčím připomínala Xenu bojovnici, něčím princeznu Leiu po výměně krejčího, něčím paní Galadriel nevyprovokovanou jednou zlatou tretkou, ale nejmíň věncem buřtů a tuplákem chlazeného v teplém letním dni (nic takového v Lothlórienu nemají) a něčím – bohové odpusťte – snad i trošku führera – nebo Heidi Janků – to už nebylo tak snadné identifikovat. A toho všeho bylo dosaženo prostředkem naprosto netradičním: koupacím úborem. Navíc na těle, o jehož dokonalosti, kam až sahá paměť klubu, nikdo veřejně nepochyboval.

Pro přiblížení čtenáři, pardon, čtenářce by bylo zřejmě nejpraktičtější zařadit odhalený model plavek do nějaké klasické kategorie: bikiny – jednodílné – opalovačky – koupačky – vycházkové – na začátek, střed, konec sezóny – společenské – sportovní – pro zdatnou plavkyni, méně zdatnou plavkyni, na nafukovací či polyuretanové nadnášecí těleso, na jachtu – monokini – tankiny – skirtiny – halterkiny – balkonette – bralette – bandeau – high cut – low cut – T-back – nema cut – V-kiny – G-string – S-bone – K-probe – O-zone – pool – long beach – rock – ranní, večerní, overday model – s ramínky, výztuží, zavazovací – office – demonstrační – volnočasové – na tvary přírodní či umělé – model rider s vložkou v sedavé části tj. passenger či tzv. pose-antirider – k žabkám, pantoflíčkům, na boso, pro vysoké podpatky či více vysoké podpatky (next round modely) – pohodlné, zařezávačky či zlatý střed – free diving cassino beach bar či spíše mácháč žluté lázně a ala bibione – beach volley sako, beach volley servis – burkiny – v klasickém burkina smile provedení nebo těžké heavy anti-rust burkina limited slip – pro využití civilní, či provedení Celtic ritual či Norwegian ultimate unchristian ritual.

Nic z toho hrubě nesedělo. Maličko snad vykazovaly shodu s kategorií steampunk, ale jedině s přívlastkem „cosmo“.

Co utkvělo pozornému divákovi, byla nápadná asymetričnost modelu, která však zdůrazňovala symetričnost nositelky. Působil bytelným, avšak odlehčeným dojmem. Kombinoval tradiční materiály v provedení high exclusiv s nějakou novou hmotou, která nepůsobila zas tak dobře. V místech, kde by spíš z pevnostního než z mravnostního (ačkoli…) hlediska měl být materiál, zelo prázdno. Části, ale opravdu jen části, byly vyztuženy řemínky, které zvyšovaly nosnost a snižovaly zakrytou plochu. Mimochodem plošné zatížení bylo enormní. Celek přesto působil vzdušně. Prodyšnost byla zajištěna spíš perforovaným střihem než materiálem jako takovým. Ale vše ukáže až praktická realizace. Součástí kompletu byla poměrně těžká obuv na platformě, která vypadala, že ani na ledovci střední obtížnosti nebude žádným ořezávátkem – respect!

Děvčata z klubu byla známá tím, že se nenechala ošálit ledasjakou kravinou, proto se již po chvíli rozběhla čilá debata na téma užitné vlastnosti nového koupacího oděvu.

Na to Mirka musela reagovat: „Holky, to nejsou plavky,“ usmála se, jak to jen Mirka uměla. „To je normálně do města.“

Děvčata si vybrala hysterickou chvilku: Brady padaly ještě níž, pod Rychloručkou se převrátil gauč, Jindra vyběhla na chodbu s rozžehnutým zapalovačem, a když třesoucí se rukou přikládala ke rtu zlatou Lípu slim, spatřila zástup asi dvaceti svatých, kteří stáli jakoby v luftu a všichni s namířeným prstem hleděli na ní enormně vyčítavě. První žena od zadu se nebezpečně podobala Mirce. Jen Svatý Juda Tadeáš, patron lidí v naléhavých potřebách, hodil po ní shovívavým okem. To je situace… Jindra na okamžik strnula a plamen Zippo Purple Roses ozářil její přemýšlivou tvář. Jarka mezitím v klubovně s lupou v ruce ohledávala každý detail na zdařilém nákresu “plavek“. Pak si Jindra uvědomila, že vlastně nevěří a jala se šlukovat.

Když se děvčata takto a za pomoci různých fyzických a meditačních cviků uklidnila, byla opět schopná konstruktivní debaty.

„No jó, Mirko, ale kdo tohleto ušije a dá celý dohromady?“ zajímala se Červenka doufající ve vyhýbavou odpověď – bála se, že při zkoušení musí prasknout její notně nalomená stravovací disciplína.

„Nebojte! už jsem domluvená s Beatkou, že nám to tam švihne a zbytek doladí Milan Knížák – je to prostě zlatíčko.“

Když koncem dubna udeřily první letní vedra a děvčata se odhodlala ke comingoutu, chtělo to kus odvahy. Čevenka s Rychloručkou se ve svých modelech cítily maličko nepatřičně. Bylo to snad tím, že o velikonocích spořádaly nad plán stanovený Mirkou – a tedy tajně – tři vejce a půlku berana? – tedy toho z těsta.

Ale zpět k velkému dni: V ulicích svého milovaného města způsobila děvčata solidní rozruch. Nutno podotknout, že na našem triumvirátu Mirka – Jarka – Jindra se model skvěl velmi zajímavě, ač celkové vyznění nebylo úplně jednoznačné. Být to v jiné zemi, kde není tak volnomyšlenkářská tradice, respektive, kde není každému všechno úplně fuk, nejspíš by je sebrali. Ať už pro ohrožování mravní výchovy mládeže, či pro propagaci hnutí potlačujícího lidská práva.

Za všechny kladné reakce uveďme tu nejoficiálnější. Přišla krásně vyvedená pozvánka do Cosplay klubu na ručně vyráběném papíře a v přiloženém dopise je předsedkyně, představitelka jakéhosi modrého monstra, nadšeně přesvědčovala ke členství s tím, že představitele východoněmeckého sci-fi porna strašně dlouho nemohli sehnat.

Děvčata se nemohla než pousmát nad naivitou některých spolků. Je vidět, že je čeká ještě mnoho a mnoho těžké práce.

Večer po konkurzu seděly naše hrdinky kolem stolu kosočtvercového půdorysu. Jarka nebyla se svojí vedoucí úlohou ve straně, tedy pardon v klubu, spokojena. Zjistila, že podle stanov musí být v COSMO clubu nejméně 4 členky (aby si při šopovacích výletech mohly v páru povídat) a vždy sudý počet. Ani jedno kritérium, které ostatně kdysi navrhla Mirka, náš přeslavný klub nesplňoval.

„Holky, jestli se nestane nějaký zázrak, tak to budeme muset rozpustit,“ šla s pravdou ven Jarka a nastínila situaci pomocí internetového vydání čísla Cosmopolitanu, kde vznikla myšlenka čtenářských femi clubů.

„Pche, tak určitě, to dřív bude prezidentem žena,“ ironicky podotkla Mirka, která si vzpomněla na svůj sen.

„A kam jako půjdu, a kdo si vezme ledničku?“ zapojila se se strachem Červenka. Už teď věděla, že lednička se v tomto případě nenápadně ztratí.

„To je to poslední, na co mě trápí. Co naše pověst nejlepšího power-girl clubu. Jsme přece jedničky?“ vztyčila palec Jarka.

„Boženka by se na to vyspala!“ navrhla Mirka a chystala se jít do ložnice.

„Momeeeeeeeeeeeeeeeeent, ještě jsem neukončila schůzku!“

„Fuck of,“ nezvykle zaklela apatická Mirka a při odchodu vztyčila trochu jiný prst, než předtím Jarka.

„Strhávám Ti 20 bodů,“ zaječela Jarka a zuřivě začala jezdit nehtem po tabletu. Ten se jako na potvoru kousnul.

„Fuck of“ ještě zaznělo z ložnice.

„Minus 40 bodů, já ten tablet dneska u Boženy snad nerozchodím.“

Ráno si Mirka pustila tablet a při snídani projížděla internet. Po aktualizaci svého stavu na facebooku, a krátkém tweetu, si chtěla trochu odfrknout. Tak se mrkla i na bulvárek.

Přečetla si článek o v současnosti diskutovaném hollywoodském rozvodu, shlédla sexistické fotografie známé zahraniční modelky a poté zabrousila i do českých luhů a hájů.

„No jo, tupá prasata, vždyť to říkám pořád,“ zabručela, když zahlédla článek „Jardo, hnojník nemáš jenom na statku v Hnidousích!“. Schválně si ten článek rozklikla, aby si tím jenom utvrdila správnost svého postoje k mužům.

„Fuuuuj,“ zvolala nad fotografií muže prožívajícího něco velmi příjemného.

„Co je tohle vůbec za prase a jak se vůbec opovažuje?“ a náhle spatřila titulek k fotografii.: Slovenský hráč Július Tóth na pozápasové „zábavě“. Začala přemýšlet.

„Ty Jaríííí, jak se jmenoval ten slovenskej vocas, jak zblbnul naši Romanu?“

„Hele, říkala mu Julínek, víc bude vědět Maruš.“

„Jmenoval se Tóth, ale ona už s ním nechodí,“ ozvalo se z kuchyně.

„Cože, jak to víš?“

„Četla jsem o tom průseru na Kladnu v bulvárku. Romču jsem včera viděla, jak kouká kukátkem k nám do bytu. Když mě spatřila, dělala, jako když dokončuje strečink. Pozvala mě na bezkofejnový kafe, tak jsme pokecali a ona mi to všechno povyprávěla.

„Holky víte, co to znamená?“ zeptala se Mirka. „To by se k nám Romanka zas mohla vrátit,“ napadlo Mirku.

„Proč si to jako neřekla včera?“ zeptala se Jarka.

„Sem neměla náladu, no. Furt se hádáte, jak to tu povedete a řadovejch členek si nevšímáte.“

„Ale Maríí, to jsme si přecinky už vysvětlili,“ sladce řekla Jarka.

„A neříkala jako o nás něco?“ nechtěla opustit svou myšlenku Mirka.

„No, kdyby se mohla vrátit, prej by to bylo megatop, nebo tak něco.“

„Jdeme!“ zavelela Mirka.

„To sem přece měla říct jááá…“

„Sklapni, teď jde o důležitější věci.“

„No dovol! Vždyť už jdu.“

V posilovně došlo k velkému návratu. Nejdříve bylo trochu slziček, ale ty záhy vystřídaly úsměvy.

„Vyhlašuji novou válku mužům!!!!“ horlivě pronesla Rychloručka a vyhodila od posilovacího stroje hubeného dlouhovlasého mladíka, který si právě nastavil na posilování nohou dvoukilogramové závaží.

„Výborněěěěěěě!“ zatleskala jí ostatní děvčata.

„Ale kde máte Jindru, ještě s ní nemluvíte?“

„No víš….. ale to také urovnáme. Zajdem k ní po obědě. A pak půjdeme všichni společně šopovat. V háemku mají úžasné slevy,“ odpověděla jí Mirka. Že to bude snadné, tomu moc nevěřila. V kabelce měla zabalený karton cigaret Davidoff ve starém čísle Ženy a život. To mohl být argument, který jednání mohl napomoci.

Děvčata se sešla na rohu Marks and Spencera a Orsaye a vydala se za naší Jindřiškou. Ta právě v salonu dokončila zušlechtění Marušky Tomsové a chtěla posvačit bezlepkový dalamánek.

Mirka šla jako první a mile Jindru požádala o krátký rozhovor.

„Co chceš ty doroto?“ Jindra byla nepřístupná.

„Zlatíčko, já jsem Mirka,“ pokusila se o vtip. Při tom z kabelky povytáhla karton cigaret, tak aby to ostatní členky neviděly.

„Vidíš, ne?“ a ukázala na odvykací náplast, hned vedle čerstvě vytetovaného mořského koníka. Mirce se sice na rozdíl od tetování náplast líbila, ale značně jí to komplikovalo vyjednávání.

„Ale když už to tady máš, tak to dej sem,“ obratně převzala Jindra karton jako celník na hranici v dobách dávno minulých a ukryla ho pod poslední číslo COSMO GIRL.

Při tom na Mirku uličnicky mrkla. Ledy byly prolomeny.

„Ty ses nechala tetovat?“ snažila se s úsměvem pokračovat v konverzaci Mirka, přestože se jí toto zohavování čistého ženského těla pranic nelíbilo.

„No, chtěla jsem udělat po tom vyhazovu něco strašně rebelskýho.“

„Takhle hrozně bych to zlatínko určitě nenazvala. Říkejme tomu přerušení činnosti. A dá se ten velbloud nějak odstranit?“

„Já bych se mohla teda vrátit zpátky?“ velkomyslně přešla Jindra poznámku o odstranění tetování a záměnu mořského koníka za velblouda.

„No jasňačka,“ nevydržela to už v povzdálí stojící Romana i přes Mirčino nařízení, že nejdřív bude mluvit s Jindrou sama. „Podívej se, taky jsem se vrátila. Mirka měla pravdu. Chlapi sou kokoti. Teď bude všechno jako dřív. Jeee to je pěkná zebra, to si nechám taky udělat.“

„Opov… ještě si o tom promluvíme doma, děvčátka. Pokuď bychom měly podstoupit tuto proceduru, tak obrázek nebo nápis, by měl mít nějaké poselství, jako třeba svět patří ženám nebo podobně.“

 Dodnes nevíme, jestli měly Šipky velkou mezeru v přírodovědě nebo byla práce tatérky tak špatná, ale ten malý obrázek ještě ne zcela zahojený definitivně zahojil rozjitřená srdéčka všech členek. Jarka předala vůdcovství Mirce bez mrknutí oka s extrémně dlouhými řasami. Mirka Jindře ze svých prostředků zakoupila opravdu značkovou kabelku LV v autorizovaném kamenném obchodu (na zkoumání pravosti byla přizvána i „odbornice“ Fanda Huňákovic). Prodavačka musela navíc odpřisáhnout na druhé vydání Babičky, že si je jistá, že to není padělek. Stejným procesem nakonec prošel i ředitel českých poboček prodejce Kim La Hung. Jindra na oplátku slíbila, že omezí spotřebu cigaret a po dokouření kartonu se pokusí tohoto zvyku zbavit úplně. Maruška nechtěla zůstat pozadu a prohlásila, že vstoupí do stavu vegetariánského, čehož ještě ten večer litovala, když soused na balkoně griloval žebra. Romana čestně slíbila, že už do ní ani do její posilovny nevstoupí žádný muž, a že se toto místo stane relaxačním, ale only for wimin.

Na památku onoho slavného dne, kdy měl klub opět všechny své členky, navštívila děvčata tatérský salon. Na kotník si nechala vytetovat ono slavné datum s nápisem Fast arrows love forever! Jindra si navíc nechala přepracovat koníka na portrét Boženy Němcové, kterou tatérka udělala podle předlohy z Jindřiny pětistovky.

Večer všechno oslavily na bezalkoholové párty u nich doma. Jen Maruška se chvilku vytratila na sousedův balkon, ale to už je zase jiný příběh.

Zůstanou Rychlé Šipky spolu napořád?

Byl na tetování mořský koník, zebra nebo káně myšilov?

Přestane Jindra skutečně kouřit?

A co na to Terezka Zhorová?

To se dozvíte, nebo taky nedozvíte v příštím pokračování tohoto naddimenzionálního seriálu.